James Rollins

James Rollins

Oltář ztraceného ráje

Po pádu Bagdádu narazí dva iráčtí chlapci na ozbrojené muže rabující v městské zoologické zahradě. Stavidla se otev řela a stovky exotických pták ů, savc ů a had ů se pašují do západních zemí. Jenomže tento zlo čin skrývá ješt ě hlubší tajemství. P ři st řelb ě v ulicích je vyplen ěna i skrytá podzemní zbroja řská laboratoř a na svobodu se dostává něco mnohem nebezpe čnějšího.

O sedm let pozd ěji louisianská veterinářka Lorna Polková narazí na bariérovém ostrově na ztroskotanou rybářskou lo ď. Členové posádky jsou bu ď mrtví, anebo zmizeli, ale ve člunu se najde d ěsivý náklad, klece s exotickými zví řaty, která někdo evidentn ě pašoval pro černý trh. Jenomže ta zví řata nejsou tak docela v po řádku a jejich podivná znetvo ření nedávají smysl. Všechna mají navíc jednu spole čnou vlastnost, povážliv ě vysokou inteligenci. Aby Lorna Polková odhalila pravdu o p ůvodu tohoto podivného nákladu a hrozb ě, kterou p ředstavuje, musí se spojit s mužem, s nímž sdílí temné tajemství z vlastní minulosti. Jack Menard, agent americké pohraniční stráže, toho o ní ví opravdu hodn ě. Spole čně musejí najít zví ře, které uniklo z vraku rybářské lodi, a přitom odhalit tajemství úzce související s oborem genetického inženýrství a fraktální v ědy. Čeká je ot řesný objev, který sah až k samému po čátku existence lidstva.

DUBEN 2003 BAGDÁD, IRÁK

Před lví klecí stáli dva chlapci.

„Já nechci jít dovnitř,“ řekl menší. Tiskl se ke staršímu bratrovi a pevn ě mu svíral ruku.

Oba byli navle čení do bund, až p říliš velkých pro jejich drobná těla, tváře m ěli omotané šátky a hlavy si zahřívali vln ěnými čapkami. Bylo časné ráno, slunce ještě nevyšlo a zima jim zalézala až do morku kostí.

Museli se neustále hýbat.

„Bari, ta klec je prázdná. Přesta ň se chovat jako šakíf . Koukni.“ Starší Makín str čil do černé železné m říže, za níž se objevily holé betonové zdi. V temném koutě leželo na hromad ě n ěkolik starých ohlodaných kostí. Bude z nich dobrá polévka.

Makín si pozorn ě prohlížel rozvaliny zoologické zahrady a vzpomínal, jak vypadala kdysi. P řed p ůl rokem, na jeho dvanácté narozeniny si s celou rodinou vyrazili na výlet do zahrad Al Zawra se zoo a zábavním parkem. Celé dlouhé teplé odpoledne tu tehdy prochodili mezi klecemi opic, papoušk ů a výb ěhy velbloud ů, vlk ů a medv ědů. Makín dokonce podal velbloudovi jablko. Dodnes si pamatoval, jak ho jeho pysky pošimraly na dlani.

Nyní tu stál a na stejný park se díval staršíma o čima; mnohem staršíma než p řed p ůl rokem. Zahrada dnes p řipomínala hromadu trosek a odpadk ů. Byla to strašidelná pustina ohněm z černalých st ěn, smrdutých nádrží s olejnatou vodou a rozbo řených budov.

Před m ěsícem Makín z jejich bytu u p řekrásné zahrady pozoroval záblesky přest řelky mezi americkými jednotkami a republikánskou gardou. Nelítostná bitva se strhla za soumraku a duění d n ěl a jekot raket pokra čovaly celou noc.

Druhý den ráno všechno utichlo. Hustý kou ř zakryl slunce na celý den. Z balkonu jejich malého bytu Makín zahlédl lva, jak lehce

vybíhá ze zahrady sm ěrem k m ěstu. Pohyboval se jako tmavý stín a pak zmizel v ulicích. Utekla i další zví řata, ale b ěhem dvou dn ů se zahrada op ět hemžila davy lidí.

Drancovníci , pojmenoval je jejich otec, odplivl si a sprost ě zaklel.

Lidé se dobývali do klecí a kradli zví řata. N ěkterá na jídlo, jiná k prodeji na černém trhu za řekou. Makín ův otec se s n ěkolika dalšími muži vydal chránit tuhle část m ěsta p řed potulnými bandami.

A už se nevrátil. Nikdo z těch muž ů se nevrátil.

A tak v dalších dnech padla obživa rodiny na Makíno va bedra. Matka ulehla, čelo rozpálené horečkou, ztracená ve svém žalu a hr ůze. Jediné, co do ní Makín dostal, bylo pár doušků vody.

Kdyby jí tak mohl uva řit dobrou polévku, třeba by n ěco sn ědla…

Znovu se zadíval na kosti v kleci. Každé ráno hodinu p řed svítáním prohledával s bratrem vybombardovanou zahradu a okolní park a pídil se po n ějakém jídle. P řes rameno nosil plátěný pytel. Byl v n ěm jen plesnivý pomeran č a hrst vyloupaného zrní, které smetl z podlahy v pta čí kleci. Malý Bari našel v odpadkovém koši ješt ě promáčknutou plechovku fazolí. Tenhle objev vehnal Makínovi slzy do o čí. Zabalil poklad do tlustého bratrova svetru.

Včera mu jeden v ětší kluk s dlouhým nožem pytel ukradl a Makínovi zbyly jen prázdné ruce. Ten den neměli co jíst.

Zato dnes si po řádně smlsnou.

I matka, inšalláh , modlil se.

Makín vešel do klece a Bariho táhl za sebou. V dálce se ozývala st řelba jako vy čítavé tleskání rozzlobených rukou, které je měly odehnat.

Makín byl ostražitý. V ěděl, že si musejí pospíšit. Necht ěl být venku, až vyjde slunce. To by bylo p říliš nebezpe čné. Rychle došel k hromad ě, shodil pytel a za čal do n ěj cpát ohlodané klouby a polámané kosti.

Jakmile skon čil, zatáhl provaz a postavil se. Než však stihl ud ělat první krok, znedaleka se ozvalo arabské zavolání.

„Jalla . Tudy. Sem!“

Makín se sklonil a Bariho stáhl s sebou. Schovali se vep ředu v kleci za zídku ze škvárobetonových tvárnic, která jim sahala asi po kolena. Objal bratra a nakázal mu, aby byl zticha. P řed lví klecí se

zjevily dva velké stíny.

Makín vykoukl a zahlédl dva muže. Jeden byl vysoký a oble čený do khaki vojenské uniformy. Druhý naopak zavalitý, m ěl velké břicho a na sob ě tmavý oblek.

„Vchod je schovaný za veterinární nemocnicí,“ prohl ásil tlusťoch, když míjel klec. N ěco si mumlal a sípal, jak se snažil udržet krok s mužem ve vojenském mundúru. „Modlím se, abychom nepřišli pozd ě.“

U opasku vyššího muže si Makín všiml pouzdra s pist olí a v ěděl, že kdyby je tu našli, jak poslouchají, byl by to je jich konec.

Bari se v jeho objetí zachv ěl. I on vycítil nebezpe čí.

Nanešt ěstí muži neodešli daleko. Nemocnice stála p římo naproti místu, kde se chlapci ukrývali. Pok řivených hlavních dve ří si tlus ťoch ani nevšiml. P řed n ěkolika dny je n ěkdo vypáčil a z kliniky odnesl všechny léky a vybavení.

Podsaditá postava namísto toho vykročila ke st ěně zakon čené dv ěma sloupy. Makín nevid ěl, co muž d ělá; jen si všiml, že šátrá za sloupem a za okamžik se část stěny otev řela. Tajný vchod.

Makín se posunul blíž k m říži. Otec jim čítával příb ěhy o Alí Babovi, pohádky o tajných jeskyních a obrovských ukradených pokladech ukrytých v poušti. To my s bratrem nacházíme v zahrad ě jen kosti a fazole, pomyslel si. Makínovi zakru čelo v b řiše, když si představil hostinu, která tam dole možná čeká na Krále zlodějů.

„Zůsta ňte tady,“ p řikázal tlusťoch, protáhl se dveřmi a vydal se dol ů po temném schodišti.

Voják se zastavil u dveří. Dla ň m ěl položenou na pistoli. Pak zabloudil pohledem k jejich skrýši. Makín se skloni l a zadržel dech. Srdce mu v hrudi prudce tlouklo.

Všiml si nás?

Ke kleci se p řiblížily kroky. Makín bratra pevn ě objal. Ale vzáp ětí zaslechl škrtnutí zápalky a ucítil pach cigaretového kou ře. Muž se procházel před klecí jako unud ěný tygr, který si krátí dlouhou chvíli.

Bari se v Makínov ě objetí t řásl. Prsty obou chlapců byly pevn ě propletené. Co když ten muž zabloudí do klece a najde je tam schované?

Připadalo jim to jako v ěč nost, než se ze dve ří ozval pov ědomý

sípavý hlas. „Mám je!“

Cigareta dopadla na beton t ěsn ě p řed vchodem do klece. Voják se vydal zpátky za svým spole čníkem.

Tlus ťoch hovo řil a t ěžce oddechoval. Nejspíš celou cestu nahoru běžel. „Inkubátory byly odpojené,“ řekl. „Nevím, jak dlouho vydržely generátory, když vypadl proud.“

Makín se odvážil vykouknout skrz zam řížovaná dvířka. Tlus ťoch v ruce svíral velký kovový kufr.

„Jsou v po řádku?“ zeptal se voják. I on mluvil arabsky, ale neěl m irácký p řízvuk.

Tlus ťoch poklekl na jedno koleno, balancoval kufrem na silném stehn ě a palcem otevíral zámek. Makín o čekával zlato a diamanty, ale místo nich byla v kufru jen bílá vejce zabalená ve tvarované černé p ěně. Vypadala jako slepi čí vají čka, která matka kupovala na trhu.

Přestože byl vyd ěšený, pohled na vejce znovu probudil jeho hlad.

Tlus ťoch vejce spo čítal a prohlédl. „Jsou netknutá,“ prohlásil a dlouze, chraplav ě si vydechl úlevou. „Dej b ůh, aby ta embrya byla ješt ě životaschopná.“

„A zbytek laborato ře?“

Tlus ťoch zav řel kufr a vstal. „Vaše jednotka musí spálit všechno, co tam dole zbylo. Nikdo se nesmí nikdy dozv ědět, co jsme našli. Nesmí tu z ůstat jediná stopa.“

„Znám rozkazy.“

Tlus ťoch vstával, když voják zvedl pistoli a střelil svého spole čníka do tváře. Ozvala se hromová rána. Temeno hlavy odletělo jako mrak z kostí a krve. Mrtvý muž se zakolíbal a padl k zemi.

Makín si zakryl ústa, aby potla čil výk řik.

„Ani jediná stopa,“ zopakoval vrah a zvedl kufr ze zem ě. Pak se dotkl vysíla čky, kterou m ěl p řipevn ěnou na rameni. Te ď už mluvil anglicky.

„Přivezte náklaďáky a připravte zápalné nálože. Nejvyšší čas z tohohle pískovišt ě vypadnout, než se tu objeví místní.“

Makín se americké řeči trošku nau čil. Nerozum ěl sice každému slovu, které ten muž pronesl, ale význam pochopil dokonale.

Přijdou další vojáci. Další pušky.

Makín hledal únikovou cestu, jenomže byli polapeni ve lví kleci. Mladší bratr už také nejspíš rozpoznal rostoucí neb ezpe čí. Od výst řelu se Bari t řásl čím dál tím víc. Nakonec už v sob ě nedovedl zadržet hr ůzu a z jeho hubeného tělí čka se vydral tichý vzlyk.

Makín stiskl bratra a modlil se, aby štkaní nebylo slyšet.

Znovu se p řiblížily kroky a ozvalo se ostré arabské zavolání: „Kdo je tam? Ukažte se! Ta’aal hnaa! “

Makín p řitiskl rty k bratrovu uchu. „Zůsta ň schovaný. Neukazuj se.“

Odsunul Bariho do kouta a pak vstal s rukama nad hlavou. O krok ustoupil. „Jen jsem hledal jídlo!“ řekl Makín. Mluvil rychle a zakoktával se.

Pistole mí řila p římo na n ěho. „Vylez, walad !“

Makín poslechl. Došel ke dve řím a protáhl se ven z klece. Ruce měl po řád ve vzduchu. „Prosím, ahki. Laa termi! “ Pokusil se p řejít do angli čtiny, aby tomu muži dal najevo, že je na jeho stran ě. „Nest řílet. Já nevidět. Já nevědět.“

Usilovn ě hledal n ějaký argument, slova, která ho zachrání. Ve vojákově tvá ři post řehl výraz smutku a lítosti.

Pistole se nemilosrdn ě sunula nahoru.

Makín cítil, jak mu po tvářích stékají horké slzy.

Vid ěl rozmazan ě, ale všiml si n ějakého pohybujícího se stínu. Tajný vchod za vojákovými zády zaskřípal a pootev řel se. Vyklouzlo z n ěj velké, tmavé stvoření a blížilo se k n ěmu. B ěželo p ři zemi a drželo se ve stínu, jako by se bálo sv ětla.

Makín na okamžik spat řil lesklé tělo: svalnaté, štíhlé, holé. A oči sršící vzteky. Jeho mozek se pokoušel pochopit, co vlastn ě vidí, ale selhal.

Ačkoli zví ře nevydávalo žádné zvuky, muž vycítil nebezpečí. Prudce se oto čil a zví ře s hlasitým zav řešt ěním vysko čilo. Zazn ěl výst řel a po n ěm divoké kvílení, z n ěhož Makínovi vstávaly vlasy hr ůzou na hlav ě.

Makín se oto čil a řítil se zpátky do klece. „Bari!“

Popadl bratra za paži a táhl ho ven. Tlačil Bariho p řed sebou. „Jalla! Utíkej!“

Na zemi vedle nich bojoval muž se zví řetem.

Z pistole vyšly další výst řely.

Na cesti čce za sebou Makín zaslechl t ěžký dusot vysokých bot. Z druhé strany parku sem p řibíhali muži. Výk řiky st řídaly výst řely z pušek.

Makín jim nev ěnoval pozornost a polomrtvý hr ůzou se hnal p řes vybombardovanou zahradu. Bylo mu jedno, zda ho n ěkdo uvidí. Běžel a b ěžel, pronásledovaný výk řiky, které ho budou už nav ěky budit ze spaní.

Nechápal, co se stalo. Jednu věc ale v ěděl jist ě. Navždycky si bude pamatovat vyhladov ělé o či toho zví řete, zářící vychytralou inteligencí, planoucí ohn ěm bez kou ře.

Makín v ěděl, co spat řil.

Zví ře, jemuž se v koránu říká šajtan, ten, který se zrodil z Božího ohn ě a byl proklet, protože se nepoklonil Adamovi.

Makín znal pravdu.

Ďábel nakonec přece jen p řišel do Bagdádu.

ČÁST PRVNÍ

PRVNÍ KREV

23. KV ĚTEN, 7.32 NEW ORLEANS

KAPITOLA 1

z

Ford bronco si razil cestu mezi sutinami, které tu ůstaly po hurikánu, a přesko čil další díru. Lorna se málem uhodila hlavou o st řechu. V ůz sklouzl k levé stran ě mokré silnice. Stáhla nohu z plynu a pokusila se dostat auto pod kontrolu.

Bou ře o česala vegetaci, vylila potoky z b řeh ů, a jednoho aligátora dokonce odplavila do rodinného bazénu. Nejhorší, smrtící hurikán našt ěstí ude řil západně odsud. P řesto se tímhle slejvákem matce přírod ě tém ěř poda řilo prom ěnit orleanský okres na mo čál.

Lorna ujížd ěla po silnici vedle řeky a stále se jí hlavou honil ten telefonát. Proběhl p řed dvaceti minutami. V ACRES vypadla elekt řina. Generátory nenaskočily a stovky výzkumných projekt ů se

ocitly v bezprost ředním nebezpe čí.

Když objela poslední mrtvé rameno řeky Mississippi, objevil se před ní komplex budov. Audubonovo st ředisko pro výzkum ohrožených druh ů sídlilo na tém ěř tisíci akrech p ůdy po proudu řeky za New Orleansem. A čkoli se ústav spojil s m ěstskou zoologickou zahradou, ve řejnosti p řístupný nebyl. Na pozemcích ukrytých v listnatém lese stálo několik venkovních ohrad a hlavní budova o ploše t ři tisíce t ři sta čtvere čních metr ů se šesti laborato řemi a

veterinární nemocnicí.

A právě v téhle nemocnici doktorka Lorna Polková pracuje o d chvíle, kdy dokon čila postgraduální studium v oboru veterinárního lékařství voln ě žijících a v zajetí chovaných zví řat. Stará se o místní

„zmrazenou“ zoo, dvanáct nádrží tekutého dusíku, v nichž se uchovávají spermie, vajíčka a embrya stovek ohrožených druh ů: horských goril, sumaterských tygr ů, gazel Thomsonových, gueréz, kaferských buvol ů.

Má pom ěrn ě významné postavení, tím spíš pro osmadvacetiletou ženu, která sotva dokon čila povinnou stáž. Zmrazená genetická banka, kterou má na starost, si klade za cíl pomocí um ělého oplodn ění, p řenosu vají ček a klonování od ohrožených druh ů odvrátit hrozbu vyhynutí. I p řes tíhu zodpov ědnosti má svou práci ráda a dělá ji dob ře.

Na dlouhé p říjezdové cestě k hlavní budov ě jí zazpíval mobil zastr čený do držáku na kelímky ve dve řích. Natáhla se po něm, přitiskla si ho k uchu a pokra čovala v řízení jednou rukou.

Volající musel zaregistrovat cvaknutí p řijatého hovoru, protože za čal okamžit ě mluvit. „Doktorko Polková, tady Gerald Granger z technického. Myslel jsem si, že byste to m ěla v ědět. Povedlo se nám nahodit generátory a omezit ztrátu energie na uzemněné vedení.“

Lorna se podívala na hodiny na palubní desce. Výpad ek elekt řiny trval skoro t ři čtvrt ě hodiny. V duchu po čítala a pak úlevn ě vydechla.

„Díky, Geralde. Za minutku jsem tam.“

Zaklapla telefon.

Dojela na parkovišt ě pro zam ěstnance, zaparkovala a op řela si hlavu o volant. Ta úleva byla tak obrovská, že se skoro rozplakala. Skoro. Chvíli z ůstala sed ět, aby se uklidnila, pak se narovnala a zadívala se na své ruce v klín ě. Najednou si uv ědomila, co má na sob ě. Vyb ěhla z domu ve zma čkaných džínách, starém šedém roláku a vysokých botách.

Do profesionálního vzhledu, kterému se obvykle podřizovala, to mělo hodn ě daleko.

Nato čila se, aby vystoupila z fordky, a zahlédla sv ůj obraz ve zp ětném zrcátku.

Proboha…

Plavé vlasy, obvykle spletené do pevného copu, si dnes ráno sepnula do ledabylého ohonu. Pár uvolněných pramen ů ješt ě zd ůraznilo už tak dost neupravený zevn ějšek. Dokonce i brýle v černých obrou čkách jí na nose seděly p ěkn ě nak řivo. V té chvíli

vypadala jako namazaná vysokoškolačka, která se vrací z bujarého ve čírku.

A když už má nakro čeno, pro č to nedorazit úpln ě? Vytáhla sponku, která jí držela vlasy, a nechala je padnout na ramena. Pak vystoupila z auta a vydala se k hlavnímu vchodu.

Než k nim došla, upoutal její pozornost podivný zvu k, jakési hlasité vrčení. Obrátila se k Mississippi. Nad stromy přelétávala bílá helikoptéra a mířila sm ěrem k ní. Let ěla hodn ě rychle.

Lorna se zamra čila a vzápětí jí zezadu dopadla na rameno n ěč í ruka. Nadskočila, ale cizí prsty se sev řely, jako by ji cht ěly uklidnit. Ohlédla se a spatřila svého šéfa a učitele doktora Carltona Metoyera, ředitele ACRES. Kv ůli rachotu z vrtulníku ho neslyšela p řicházet.

Byl to o t řicet let starší, vysoký, šlachovitý černoch s hustými bílými vlasy a zast řiženou šedou bradkou. Jeho p ředkové žili v tomhle kraji stejn ě dlouho jako Lornina rodina a jejich ko řeny sahají až do kreolské kolonie u Cane River, kde se smísila francouzská a africká kultura.

Doktor Metoyer si zaclonil o či a zadíval se na oblohu.

„Máme společnost,“ poznamenal.

Vrtulník o čividn ě mí řil k ACRES. Zato čil k p řilehlému poli a za čal klesat. Lorna v n ěm poznala malou helikoptéru A-Star, která má namísto obvyklých p řistávacích ližin plováky. Také si všimla zelené skvrny na bílém laku. Od hurikánu Katrina většina obyvatel New Orleansu tenhle znak dob ře zná. Vrtulník pohraniční hlídky. Její stroje sehrály zásadní roli při záchranných a bezpe čnostních akcích po katastrof ě.

„Co tady d ělají?“ zeptala se.

„Přijeli si pro tebe, má milá. Čeká tě malý výlet.“

KAPITOLA 2

Lorn ě se sev řel žaludek, když se vrtulník vznesl; ani ne tak ze samotného pohybu, jako spíš z čiré paniky. Na sedadle vedle pilota sev řela op ěrky pro ruce. Sílící řev rotor ů pronikal skrz objemná sluchátka. Bylo to jako stoupat ve výtahu. Ve výtahu, který je

přikurtovaný k raket ě.

Výšky nem

ěla zrovna v lásce, cesty letadlem nesnášela a tenhle zp ůsob p řepravy ve vznášející se sekačce na trávu pokládala za holé šílenství. Ve vrtulníku zatím let ěla jen jednou, b ěhem stáže v Jižní Africe, kde s čítala africké slony na území vedle přírodní rezervace. Jenomže tenkrát se p řipravila; p řed startem spolkla dva xanaxy. I tak měla ješt ě n ěkolik hodin po p řistání nohy roztřesené jako teplý

pudink.

A dnes to bylo bez varování.

Zatímco helikoptéra p řistávala, doktor Metoyer jí sdělil jen pár útržkovitých informací. Dokonce jí ani nedal čas, aby zašla do budovy a zkontrolovala nádrže s tekutým dusíkem. Personál se o to postaral , sliboval a dodal, že na všechno sám dohlédne a podrobnosti

jí oznámí vysílačkou…

Vysíla čkou…

Takže letí n ěkam, kde mobily nemají signál.

Odvážila se rychle vykouknout z bo čního okna. Vrtulník se naklonil a jí se otev řel pohled na Mississippi z pta čí perspektivy. Let ěli po proudu a zhruba sledovali tok Big Muddy. Po včerejší bou ři jí jméno Velká kalná řeka p řipadalo opravdu trefné. Tok m ěl čokoládově hn ědou barvu, v ězela v n ěm spousta naplavenin a voda se cestou k Mexickému zálivu čeřila a ví řila.

Obrátili se k deltě řeky, kde se všechny nánosy, naplaveniny, jíl,

písek a hlína, ukládaly a sunuly dál do zálivu. Tvřily tu p o řes t ři miliony akr ů pob řežních mok řin a slaných bažin. Tahle oblast byla důležitá nejen z ekologického hlediska, protože se stala domovem rozsáhlého a komplikovaného ekosystému, jehož kořeny sahaly až do období jury, ale m ěla i komer ční význam. Dodávala totiž Spojeným státům velké množství mo řských plodin a tém ěř dvacet procent ropy.

Zároveň to byl ovšem slabý článek státních hranic. Labyrint ostrov ů, spletitých říčních tok ů a odlehlých rybá řských mol činil z delty ráj pro pašeráky všeho druhu. Ministerstvo vnitra vyhlásilo oblast za vysoce rizikovou a posílilo neworleanskou jednotku pohrani ční stráže.

Šéf jí vysv ětlil, že hlídka prohledává okolí po včerejší vich řici. Pašeráci obvykle pracují pod pláštíkem bouře a vozí do zem ě drogy, zbran ě, a dokonce i lidi. Dnes brzy ráno jednotka objevila na pláži odlehlého ostrova trauler. Jakmile rybářskou lo ď prohlédli, zatelefonovali do ACRES.

Větší část hovoru zůstala záhadou i pro doktora Metoyera. Neinformovali ho o povaze svého požadavku ani o tom, pro č si žádají právě Lornu.

I p řes strach z letu v ní pomalu za čínal doutnat vztek. V ACRES jsou ohroženy její projekty. K čemu je tahle cesta do neznáma? Zlost v ní nar ůstala, roznícená úzkostí. Co se to děje? Pro č si vyžádali zrovna m ě? U celní a hrani ční správy nikoho neznám.

Jenomže odpov ěď ležela až na samém konci letu.

Vysíla čka zabudovaná ve sluchátkách zapraskala. Pilot ukázal k horizontu. M ěl na sob ě zelenou uniformu s ramenními výložkami, které dokládaly jeho příslušnost k letecké a námořní jednotce pohrani ční stráže. P ředstavil se jí, ale ona si jeho jméno nezapamatovala.

„Doktorko Polková, za okamžik budeme p řistávat.“

Přikývla a up řen ě zírala p řed sebe. Temn ě smaragdové bahnité mo čály se dole tříštily na sple ť ostr ůvk ů a poloostrov ů. Dál v zálivu temná linie na horizontu označovala řadu v ětších bariérových ostrov ů, které pomáhaly chránit křehké mok řiny a pob řežní bažiny.

Ovšem tak daleko oni nemí ří.

Všimla si jasn ě bílé lodi kotvící u jednoho menšího ostr ůvku.

Kone čně. Když za čali klesat, spat řila i starý rybá řský trauler, který se ocitl na pláži. Náraz byl patrně dost silný, protože lo ď vyvrátila několik strom ů a p řední polovinou narazila na souš. Evidentn ě ji tam zanesla bou ře.

Vrtulník rychle klesal. Sev řela ruce ješt ě pevn ěji. Kdesi četla, že k haváriím letadel dochází většinou p ři startu a p řistání. Zrovna teď jí tahle statistika neud ělala moc dob ře.

Pár metrů nad hladinou se klesání zpomalilo. Vítr od rotoru rozbou řil vlny. A pak, jako kdyby husa dosedla na rybník, p řistály plováky helikoptéry na hladině. Cvaklo pár spínačů a hu čení rotor ů za čalo slábnout.

„Zůsta ňte prosím sed ět,“ vyzval ji pilot. „Posílají pro vás zodiac.“

Kývl hlavou k okýnku a ona spat řila malý gumový nafukovací člun, který se odrazil od b řehu a mí řil k nim. Za chvíli jí jeden člen posádky oblečený ve stejné zelené uniform ě pohrani ční stráže už pomáhal do zodiaku nastoupit.

Dopadla na sedadlo nafukovacího člunu, a p řestože cítila úlevu, v břiše jí stále ho řelo řeřavé uhlí. Vypluli ke b řehu. Zaclonila si o či a pátrala po čemkoli, co by vysv ětlilo ne čekané a záhadné předvolání.

Slunce už rozrazilo mraky a otev řelo modrou oblohu. Oteplovalo se. Dnes bude jeden z parných louisianských dní. Ne vadilo jí to. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a ucítila poloslaný zápach zetlelého listí, vlhkého mechu a bahnité slané vody.

Pro ni to byla v ůně domova.

Její rodina žila v Louisian ě už od devatenáctého století. Podobn ě jako v p řípad ě ostatních starých neworleanských rodin se do ní dějiny vepsaly stejn ě hluboko jako čáry na její dlani. Jména a příb ěhy p ředk ů byly tak živé, jako kdyby zem řeli teprve v čera.

Za války v roce 1812 její prapraděde ček, kterému bylo sotva sedmnáct, zběhl p ři bitv ě o New Orleans z britské armády a usadil se v novém, vzkvétajícím m ěst ě u hranic. Oženil se s dcerou rodiny Trépagnierů a pom ěrn ě rychle zbohatl p ěstováním cukrové třtiny a indiga na stoakrové plantáži, kterou nevěsta dostala v ěnem. B ěhem následujících let se jeho bohatství rozrůstalo a Polkova rodina si jako jedna z prvních postavila d ům v duby zastín ěném údolí Garden District v New Orleansu. Plantáž prodali a usadili se tu natrvalo.

Během dalších generací se Polkovo sídlo stalo oblíben ým cílem návštěv generálů, právníků, v ědc ů i spisovatel ů.

Dům v italském stylu stojí dodnes, ale stejn ě jako m ěsto za čala i Polkova rodina ve dvacátém století poněkud upadat. Rodinné jméno dnes nosí už jen Lorna a její bratr. Otec jim zem řel na rakovinu plic, když byla Lorna ješt ě malá. Matka skonala p řed rokem a svým dv ěma dětem odkázala dům ve špatném stavu a hromadu dluh ů.

Tradice úcty ke vzd ělání ovšem pokračovala. Lorna vystudovala medicínu a p řírodní v ědy. Její o rok mladší bratr se stal ropným inženýrem a pracoval pro vládu. Oba byli svobodní a spole čně bydleli v rodinném sídle.

Sk řípání mokrého písku na gumovém člunu ji p řeneslo zp ět do přítomnosti.

Ostr ůvek, který tvo řil část pásma táhnoucího se až k husté pob řežní mok řin ě, byl zarostlý cyp řiši, dokonale ladícími s šedou tilandsií. V místech, kde kon čila pláž, jí p řipadal zcela neproniknutelný.

Tam ale já nejedu, ujišťovala se v duchu.

„Tudy,“ vybídl ji řidi č zodiaku. Nastavil ruku, aby jí pomohl vystoupit ze člunu, ale Lorna ho ignorovala a vylezla sama. „VTO si s vámi přeje mluvit.“

„VTO?“

„Vedoucí terénních operací.“

Strukturu velení u pohrani ční stráže neznala, ale p řipadalo jí, že tahle šarže by mohla mít na povel vyšet řování. Možná že v ACRES si její p řítomnost vyžádal právě on. Jelikož cht ěla znát odpověď , následovala řidi če k rybářské lodi na pláži. Vyrostla u řeky a v lodích se vyznala. Tohle byl malý trauler, sotva dvanáctimetrový. Ráhno na pravoboku se p ři nárazu rozbilo, ale dlouhé stožáry na levoboku se stále tyčily k nebi. Sít ě na garnáty byly dosud uvázané k ráhn ům.

Na pláži kolem trauleru se shromáždilo pár mužů v hrubých uniformách pohraniční stráže. N ěkte ří m ěli na hlavách světle hn ědé stetsony, jiní zelené baseballové čapky. Neuniklo jí, že u pasu jim visí pouzdra se zbran ěmi. Jednomu se na rameni houpala remingtonka.

Co se d ěje?

Muži ztichli, jakmile se k nim p řiblížila. N ěkolik párů o čí si ji zm ěř ilo od hlavy k pat ě, ale nikdo se netvářil dvakrát nadšen ě. Lorna se pokusila o p řísný výraz, ale cítila, jak jí tvá ře zlostn ě planou. Musela se vší silou ovládat, aby na n ě neza čala je čet.

To je mi klu čičí parti čka.

Agenti se rozestoupili a za nimi se objevil vysoký muž, oble čený do tmavozelených kalhot a pracovní košile s dlouhým i rukávy, nenucen ě vykasanými nad lokty. Rukou si pro čísl černé zpocené vlasy a nasadil si baseballovou čepici. Ale nejprve si ji odshora dol ů prohlédl modrošedýma o čima. Na rozdíl od ostatních však v jeho pohledu necítila nic lascivního, jen zb ěžné hodnocení.

Přesto byla ráda, když štítek čepice jeho o či zaclonil.

Vydal se jí naproti. Byl víc než metr osmdesát vysoký, svalnatý, a přestože m ěl široká ramena, nevypadal mohutně. Nesl se jako člov ěk, který umí velet a nemá potřebu se nad ostatní vyvyšovat. Vyza řovala z n ěho sebed ůvěra i nezkrotnost.

Když k ní došel, podal jí velkou ruku.

„Díky, že jste p řijela, doktorko Polková.“

Pot řásla si s ním a všimla si dlouhé jizvy na předloktí táhnoucí se od lokte až k záp ěstí. Zvedla o či a st řetla se s jeho pohledem. Jeho ple ť m ěla olivovou, opálenou barvu a na bradě a tvá řích mu rašilo tmavé strniště. Lorniny uši zaregistrovaly lehký francouzský cajunský p řízvuk.

Takže pochází odsud. Vlastn ě jí p řipadal podivn ě pov ědomý, a pak jí to došlo. Zrovna se ho cht ěla zeptat, pro č ji sem povolal.

Namísto toho vykoktala úpln ě jinou otázku.

„Jacku?“

Neznateln ě p řisv ědčil a plné, a p řesto mužné rty se stáhly do tenké linky. Podobn ě se najednou docela prom ěnila perspektiva jejího pohledu. Zlost vyprchala a nahradilo ji cosi ješt ě mnohem chladn ějšího a nep říjemn ějšího. Naposledy ho vid ěla p řed více než deseti lety. Studovala tehdy v druhém ro čníku na st řední škole; on měl p řed maturitou.

Ačkoli ho tenkrát ani moc dobře neznala, na st řední škole jsou dva roky nep řekonatelnou spole čenskou propastí –, pojilo je n ěco mnohem temn ějšího. A toto pouto cht ěla nav ěky ponechat v

minulosti.

Podle výrazu, který mu jako mrak p řelet ěl po tváři, usoudila, že on si patrn ě p řeje totéž. A ť tak či tak, te ď stejn ě není vhodná doba na otevírání starých ran.

„Doktorko Polková,“ řekl upjat ě. P řízvuk zesílil a hlas mu zn ěl chraplav ě. „Zavolal jsem vás sem, protože… protože neznám ji ného odborníka, který by nám mohl pomoci s tím, co jsme našli.“

Narovnala se a stejn ě jako on nasadila profesionální výraz. Možná je to tak nejlepší. Polkla, zadívala se na trauler a byla ráda, že má záminku odvrátit oči. „Co jste našli?“

„Nejlepší bude, když se podíváte sama.“

Oto čil se a vedl ji k lodi. Z paluby visel provazový že b řík. Jack lezl jako první a snadno šplhal nahoru. Velmi dob ře si uv ědomovala pevné svaly na jeho nohou a zádech. Jakmile zmizel za zábradlím, jeden z vojáků zachytil spodní část žebříku, aby se jí lépe šplhalo.

Naho ře jí Jack pomohl na palubu. Další dva muži st řežili dve ře vedoucí do nákladního prostoru. Jeden z nich podal Jackovi baterku.

„Pane, do podpalubí jsme umístili p řenosnou svítilnu, ale i tak je tam po řádná tma.“

Jack rozsvítil baterku a mávl na ni, aby ho následovala. „Pozor na krev na schodech.“

Sv ětlo odhalilo tmavou skvrnu na jedné stran ě schod ů. Jako kdyby tudy n ěco táhli dolů.

Najednou se jí tam necht ělo.

„Nenašli jsme žádná těla,“ řekl Jack, jako kdyby vycítil její nervozitu. Anebo prost ě jen sd ěloval podrobnosti o p řípadu.

Kráčela za ním po schodech a pak úzkou spojovací chodbou.

„Drželi je v klecích v hlavním nákladovém prostoru.“

Nenamáhala se s otázkou, koho že to drželi, protože už te ď cítila známý pach kotc ů. Slyšela štrachání, šust ění, m ňoukání, ostrý pta čí křik.

Za čalo jí docházet, proč ji sem povolali. Pašování exotických zví řat vyd ělává miliardy dolarů ro čně a následuje hned za pašováním drog a zbraní. Bohužel Spojené státy jsou jedním z hlavních zákazníků tohoto pašovaného nákladu; kon čí zde až t řicet procent veškerého zboží.

Zrovna minulý týden četla o odhalení velkého pašeráckého obchodu se vzácnými tygry. Šlo o manželský pár z Missouri, co vozil do Států šelmy ne jako domácí mazlí čky, ale jako náhradní díly. Pašovali tygry, které pak zabíjeli. Cena leopardí, tyg ří nebo lví k ůže se m ůže vyšplhat až na dvacet tisíc dolar ů. Jenomže to není všechno. Jako oby čejní řezníci prodávali všechny části tygřích t ěl: penisy na rozemletí do afrodiziak, kosti do lék ů na artritidu. Nic nep řišlo nazmar. Žlu čník, játra, ledviny, dokonce ani zuby ne. Nakonec měla velká kočkovitá šelma vyšší hodnotu jako mrtvá než živá.

Kráčela za Jackem do nákladového prostoru a vztek v ní jen kyp ěl.

Prostor s nízkým stropem osv ětlovala lampa na vysokém stožáru. Klece z nerezové oceli lemovaly ob ě strany dlouhého podpalubí; větší ohrádky vzadu byly dosud ve stínu. P ři pohledu na rozsah téhle pašerácké výpravy otevřela údivem ústa a m ěla naprosto jasnou představu, pro č ji tu pot řebují. Je veterinářka specializující se na exotická zvířata.

Jack se oto čil a namí řil baterku do nejbližší klece.

Nahlédla dovnitř, a pochopila, že se šeredn ě spletla.

Jack Menard sledoval její reakci.

KAPITOLA 3

Lorniny o či se rozší řily údivem a d ěsem. Rukou si zakryla ústa. Ale jen na chvíli. Jakmile pominul prvotní šok, vši ml si jejího znepokojeného výrazu. Znovu p řiv řela o či a pevn ě, zamyšlen ě stiskla

rty. Posunula se blíž ke kleci.

Přidal se k ní a odkašlal si: „Co je to za opice?“

„Cebus apella ,“ odpov ěděla. „Malpa hn ědá. Pochází z Jižní

Ameriky.“

Jack se díval na ob ě zví řata, jak sedí ve vlastních výkalech, schoulená a vyděšená vzadu v kleci. Končetiny a záda m ěly opice čokoládově hn ědé, obličeje a hrudníky t říslové, hlavičky černé. Byly tak malé, že by se vešly do dlan ě jedné ruky.

„Jsou to mláďata?“

Zavrt ěla hlavou. „Ne řekla bych. Zbarvení srsti ukazuje na dosp ělé jedince. Ale máš pravdu, jsou hodně malé. Trpasli čí verze.“

Jenomže Jack v ěděl, že tohle ješt ě není ta nejhorší anomálie. Lorna se tichým broukáním pokusila p řilákat dvojici blíž k m říži. Odtažitý profesionální p řístup se vytratil a výraz její tvá ře se uvolnil, zm ěkl. Ob ě opice zareagovaly. Stále se objímaly a pomalu popo lezly dop ředu. Pevn ě se držely jedna druhé. Protože se nemohly pustit.

„Siamská dvojčata,“ konstatovala Lorna.

Opice byly srostlé na boku. M ěly dohromady t ři nohy a čty ři paže.

„Chudinky,“ zašeptala. „Jsou úpln

jak utišit, tak nakrmit. M

ě vyhladov ělé.“

Opice došly k m říži a na první pohled bylo z řejmé, že potřebují

ěly obrovské o či, které jim vystupovaly z mali čkých obli čej ů. Jack vycítil jejich hlad a strach a také jisk řičku nad ěje. Sáhl do kapsy a vyndal müsli ty činku. Zuby roztrhl obal,

kousek ulomil a podal ho Lorn ě.

Opatrn ě jídlo prostr čila m řížemi. Jedna z opic uchopila sousto mali čkými prsty. Pak se ob ě stáhly zp ět, aby se pod ělily o úlovek, a schoulené ukusovaly ty činku každá z jednoho konce. O či však nespoušt ěly z Lorny.

Pohlédla na Jacka. Na okamžik se mu p řed o čima zjevila dívka, kterou si pamatoval ze školních let ješt ě p řed tím, než se dal k námořnictvu. Chodila tehdy s jeho mladším bratrem Tomem. Oba dokon čili druhý ro čník a užívali si prázdniny. Rychle tu vzpomínku zahnal.

Lorna ten p říval bolesti poznala. Rysy jí ztvrdly a op ět se zatvářila jako profesionálka. Kývla hlavou sm ěrem k ostatním klecím. „Ukaž mi to.“

Vedl ji kolem řady kotc ů a baterkou svítil do potemn ělých výklenk ů. V každém se choulilo jiné zvíře, n ěkteré známé, jiné exotické. Ale stejn ě jako u opic byly i u ostatních zví řat z řejmé různé anomálie. Zastavili se u velkého skleněného terária, v němž se kolem sn ůšky vajec ovíjela skoro p ětimetrová barmská krajta. Vypadala vcelku normálně, dokud se nesto čila k vejcím a neodhalila dva páry zakrn ělých nohou se šupinami a drápy, poz ůstatky svého ješt ěrovitého p ůvodu.

„Vypadá to na n ějakou závažnou formu atavismu,“ prohlásila Lorna.

„A to v lidské řeči znamená co?“

Omluvn ě se na n ěho usmála. „Atavismus označuje p řípady, kdy se u n ěkterého jedince znovu objeví genetický rys, který v ymizel p řed mnoha generacemi.“

„Genetický návrat do minulosti?“

„Přesn ě tak. V tomhle p řípad ě se jedná o návrat do doby, kdy ješt ě hadi m ěli nohy.“

„Ale to je návrat hodn ě daleko, ne?“

Pokr čila rameny a postoupila dál. „Atavismus v ětšinou zp ůsobuje náhodné přeskupení gen ů. Jenomže podle m ě v tomhle p řípad ě nejde o žádnou náhodu. Je tu až příliš mnoho p řípad ů pohromad ě.“

„Chceš říct, že je n ěkdo takhle schválně vyšlechtil? Je to v ůbec možné?“

„To nedovedu posoudit. Genetika urazila dlouhou cestu a stále bo ří nové hranice. U nás v ACRES jsme úspěšn ě naklonovali divoké ko čky. Dokonce jsme pomocí fluorescen čního proteinu z medúzy vyšlechtili ko čku, která svítí ve tm ě.“

„Mr. Green Genes. Četl jsem o tom,“ prohlásil. „I to je jeden z důvod ů, pro č jsem t ě zavolal. Pot řeboval jsem odborníka na genetiku a chovatelství. N ěkoho, kdo by mi dokázal vysvětlit, kde mohl tenhle bizarní náklad vzniknout.“

Vedl ji dál nákladovým prostorem. V drátěné kleci bylo n ěkolik netopýr ů velikosti fotbalového mí če.

„Upír obecný,“ řekla Lorna. „Jenomže jsou asi desetkrát v ětší, než by m ěli být. Mohlo by se jednat o formu primordiálního gigantismu.“

I liška ve vedlejší kleci byla velká asi jako medví d ě. Sy čela a vr čela a vrhala se proti m řížím. Rychle prošli kolem ní a na chvilku se zastavili u vysoké klece s papouškem, který byl sice normálně velký, jenomže nem ěl žádné peří.

Hlasit ě zak řičel, sko čil k p ředním m řížím a bedliv ě si je prohlížel. Pokyvoval p řitom hlavou zep ředu dozadu. Jack jen st ěží skrýval své zhnusení. Ten pták vypadal opravdu divně.

Lorna p řistoupila blíž. „Když se vyklube papouš čí mládě, je holé anebo má jen jem ňou čké chmý ří. Nevím, jestli v tomhle p řípad ě došlo k zabrzd ění vývoje, anebo je to taky atavismus. Jedna teorie dokonce prohlašuje, že ptáci jsou nejbližšími žijíc ími p říbuznými dinosaur ů.“

Jack se s ní nep řel. Tenhle tvor, se zobákem a holou k ůží, skute čně vypadal jako prav ěké stvo ření. Doopravdy ho však vyváděla z míry pronikavá pozornost, kterou jim věnoval.

Pták skočil zpátky na bidýlko a vysypal ze sebe pár španělských slov. Tahle jeho vlastnost, schopnost imitace, z ůstala netknutá. Pak za čal anglicky krákat sérii čísel a jeho výslovnost a dikce byly dokonale lidské, i když pon ěkud rychlejší.

„… t ři jedna čty ři jedna p ět dev ět dv ě šest p ět… “

Vykro čili dál, když se Lorna najednou zastavila. Ohlédla se a zírala zpátky na klec, kde pták vyjmenovával další čísla. Pokra čoval dál a dál a ani na okamžik se neodmlčel.

„Co je?“ zeptal se Jack.

„Ten papoušek… ta první čísla… nejsem si jistá.“

„Co?“

„Tři jedna čty ři jedna p ět. To je prvních p ět číslic matematické konstanty pí.“

Jack si ješt ě pamatoval dost ze st ředoškolské geometrie, aby věděl, co je pí, které se zapisuje řeckým znakem ?. V duchu si to číslo p ředstavil.

3,1415…

Papoušek pokra čoval ve své numerické tirádě a Lornin hlas se naplnil úžasem. „Pí je vypo čítáno až na miliardy desetinných míst. Opravdu by m ě zajímalo, jestli čísla, která ten pták říká, jdou po sobě správně. A pokud ano, kolik si jich zapamatoval.“

Pták pokračoval bez jediné pauzy a Jackovi neuniklo, že se v podpalubí rozhostilo ticho. M ňoukání, vrčení, dokonce i štrachání ostatních zví řat ztichlo, jako kdyby i ona naslouchala. O či odrážející sv ětlo na n ě zíraly z temných klecí.

Jack pot řásl hlavou a kráčel dál. Jsem tady proto, abych vyřešil zlo čin, pomyslel si.

„To, co jsem ti cht ěl ukázat ze všeho nejvíc, je až vzadu.“

Vedl ji k v ětším ohrádkám v podpalubí. V jedné z nich bylo jehně se svou matkou. Místo kudrnaté vlny však srst těch zví řat visela k zemi a spíše než ov čí rouno p řipomínala ja čí kožešinu. To ovšem Jack Lorn ě ukázat necht ěl.

Snažil se ji popohnat dál, ale ona se zastavila u vedlejší klece. Tvor uvnit ř ležel toporn ě na boku na podlaze vystlané slámou, nohy natažené, o či vyt řešt ěné, mrtvé. Vypadal jako miniaturní poník, ale nebyl v ětší než kokršpan ěl.

„Podívej se mu na kopyta,“ řekla Lorna. „Jsou rozd ělená; čty ři prsty vep ředu, t ři vzadu. První p ředch ůdce dnešního kon ě, hyracotherium, byl velký asi jako liška a m ěl stejná kopyta.“

Dřepla si, aby si prohlédla mrtvé tělo. Kopyto bylo z části odtržené a hlavu m ělo zví ře rozbitou, jako by se p řed smrtí v panice vrhlo proti m řížím.

„Vypadá to, že ho n ěco vyd ěsilo k smrti,“ hodnotila situaci.

„Možná vím, co to bylo.“ Jack zamí řil do nejzazší části nákladního prostoru. „Tudy.“

Kráčela za ním. Když promluvila, v hlase se jí ozývalo podrážd ění i náznak mnohem hlubšího vzteku. „Co to s nimi ud ělali? A v ůbec, jak to ud ělali?“

„Doufal jsem, že na to mi odpovíš ty. Máme tady totiž mnohem větší a naléhav ější problém.“ Došli k poslednímu kotci. Byl velký a ohrazený pevnými m řížemi. Podlahu m ěl vystlanou slámou, ale v dohledu žádné zvíře. „Když jsme sem p řišli, dve ře byly promáčknuté a vyražené.“

„Něco se dostalo ven?“ Lorna pohlédla od prázdného kotce zpátky k chodbi čce a schod ům a jasn ě si vybavila krvavé skvrny.

„Musíš nám říct, co to bylo.“

Zamra čila se. „Jak?“

Ukázal na slámu, která se zlehka pohnula. Pak se ozvalo slabou čké zam ňoukání.

Lorna se na n ěho podívala a tvář jí ho řela zv ědavostí. Otev řel dve ře, aby mohla vejít.

„Bu ď opatrná,“ varoval ji.

KAPITOLA 4

Lorna si d řepla na bobek a protáhla se dveřmi do kotce. Uvnit ř už bylo dost místa, aby se mohla narovnat. P řesto z ůstávala mírně nahrbená. Sláma byla shrnutá a nakupená vzadu. Kritickým pohledem prozkoumala prostor. Její

čpavkovitý zápach zatuchlé moči. Opatrn ě p řekro čila hromádku

vodnatého trusu.

Ustupovalo do kouta, až už nem

čich zaznamenal silný

Ať už klec obývalo cokoli, bylo to nemocné.

Kupka slámy vzadu se pohnula a cosi se do ní zavrtalo.

ělo kam. M ňoukání ustalo.

Lorna došla ke slám ě, poklekla a jemn ě ji odhrnula. Spat řila sn ěhobílou srst s jemnými šedými skvrnami. Dlouhý ocas byl sto čený kolem schouleného, vyd ěšeného tělí čka. Malá kočičí ouška

přitisknutá k hlavě.

čí. „Ne. Barva o čí je

„Leopardí nebo jaguá ří kot ě,“ zašeptala.

„Ale je bílé,“ poznamenal Jack ode dve ří. „Jako n ějaký albín.“

Lorna se podívala do zni čených modrých o

normální. Spíš to bude n ějaká forma dědi čného leucismu, což znamená, že pigment se nevyskytuje v k ůži zví řete. Každopádn ě je to

druh pantera.“

„Ale říkala jsi, že je to leopard nebo jaguár.“

Chápala, proč je zmatený. Nebylo to nic neobvyklého. „V tomhle kontextu není panter vlastn ě taxonomický název. Rod Panthera zahrnuje všechny velké ko čky, tygra, lva, leoparda a jaguára. A naše bílé mrn ě m ůže být kterýmkoli z nich.“

„Co je to tedy za šelmu?“

„Podle stavby lebky a skvrn bych tipovala jaguára. Ale s jistotou

to tvrdit nem ůžu.“

Lorna v ěděla, že Jack pot řebuje víc informací. Ur čit ě si domýšlí totéž, co jí bylo jasné na první pohled. A chce, aby mu to potvrdila.

Ze slam ěného pelechu na ni vykukovala malá očka, která skoro nedokázala zaostřit a prozrazovala, že mlád ěti je sotva pár týdn ů, možná ještě mén ě. Další znaky, jako krátké, kulaté uši a nevyvinuté vousy, odhad v ěku novorozeného mláděte potvrzovaly. P řesto ji udivovala jeho velikost. Mohlo vážit sedm až dev ět kilo, což odpovídalo v ěku sedmi až osmi m ěsíc ů.

I Jack si musel všimnout tohoto nepom ěru a domyslel si, co to znamená. „Jak je staré?“ zeptal se.

„Týden, možná dva.“ Ohlédla se. „Podle odhadu by z n ěj vyrostl dosp ělý jedinec vážící od sto osmdesáti do dvou set třiceti kil, což je víc, než má sibiřský tygr. Normální jaguár je zhruba poloviční.“

„Další genetický návrat do minulosti?“

Povzdechla si. „Abych si byla jistá, budu muset provést n ějaké testy, ale nejd řív bych to kot ě ráda prohlédla.“

Opatrn ě vytáhla mlád ě z pelíšku. Kroutilo se a na říkalo, ale jen slab ě. Nahmatala mu všechny kosti, a když mu zmá čkla k ůži, vid ěla, že je dehydrované. Spolkla vztek a p řitiskla si kot ě na b řicho. Snažila se toho drobe čka za každou cenu uklidnit. P ři pohledu na genitálie zjistila, že se jedná o samečka.

Držela ho pevn ě a nechala, aby vybilo svou paniku. „Ššš, všechno je v po řádku, maličký.“

Jednou rukou mu podep řela hlavu a prstem ho jemn ě, rytmicky drbala pod bradou. Za chvíli se o ni kot ě op řelo a vydalo jeden hladový výk řik. Dovolila mu, aby jí cumlalo prst.

Opravdu je to miminko.

Mládě se pokoušelo pít a ona v jeho tlam ě ucítila n ěco, co by tam nem ělo být. V tomhle v ěku ko ťata nemají zuby, jen dásně, jimiž sají z mat činých cecík ů. Kot ě cumlalo dál a ona kone čkem prstu zkoumala jeho tlamu. Našla čty ři zuby, zahnuté špičáky. I když byly malé a nevyvinuté, vypadaly ostré, vystupovaly ven a naho ře byly delší než dole.

V tomhle v ěku tu ale nemají co d ělat.

Skute čnost, že zuby vyrostly tak brzy, nazna čovala vývojovou dominanci tohoto konkrétního rysu a významný geneti cký znak.

Jakmile jí došlo, co by to mohlo znamenat, d ěsem se jí zježily chloupky vzadu na krku. Pohlédla na ostatní klece a zadívala se na mrtvého poníka.

Není divu, že zem řel hr ůzou.

Oto čila se k Jackovi, kot ě stále v náru čí. „Máme problém.“

„Co se stalo?“

Stejn ě jako p řed chvílí odhadovala podle sou časné hmotnosti velikost dosp ělého zvířete, provedla stejný odhad u zub ů. V ěděla, čeho je p řítomnost mléčných špi čáků p ředzv ěstí. P ředstavila si propor čně rostoucí horní tesáky vystupující z tlamy, jak se ohýbají přes dolní čelist.

„Tohle kot ě není jen p řerostlý jaguár,“ odpov ěděla varovným tónem.

„Jak to?“

S novorozencem v náručí se op ět postavila a vrátila se k Jackovi. „Je to mlád ě šavlozubé ko čkovité šelmy.“

KAPITOLA 5

Zp ět ve svitu ranního slunce stál Jack na palubě rybá řské lodi s Lornou Polkovou, která pořád chovala jaguáří mládě. Jestli má pravdu, budou muset za čít hledat obrovskou ko čku, bílou jako duch, s tesáky pětadvacet až t řicet centimetr ů dlouhými. Vysv ětlila mu, že tyto tesáky nem ěl jen slavný šavlozubý tygr. Podle jejího výkladu stejný genetický rys vykazovaly mnohé prav ěké ko čkovité šelmy, dokonce i n ěkte ří va čnatci.

Ale šavlozubý jaguár?

Připadalo mu to neskute čné. P řesto o jejím úsudku nepochyboval. Dlouho mu vykládala o atavismu a genetické manipulaci a sv ůj závěr podpo řila pevným tvrzením. A navíc vid ěla i ostatní zpotvo řená zví řata dole v klecích.

Up řen ě hled ěl p řes zábradlí ke břehu. Na milionech akr ů delty řeky Mississippi se rozkládaly rozlehlé nivní lesy, bažiny a mok řiny.

Byl to i jeho domov.

Vyrostl u laguny a tam rodina a rod znamenají mnohem víc než kterýkoli zákon. Jeho vlastní rodina si vyd ělávala na živobytí lovem ryb a krevet… a dalším, ne tak úpln ě legálním vedlejším podnikáním. V ěděl, jak snadno se dá v bažinách schovat a jak těžké je vystopovat tady n ěkoho, kdo se rozhodl držet z dohledu.

Lorna se postavila vedle n ěho. P řed chvílí ješt ě vysíla čkou hovo řila s Americkým ú řadem pro rybolov a ochranu p řírody.

„Posílají sem lo ď,“ oznámila mu. „Přivezou p řenosné klece a sedativa. Taky jsem mluvila s doktorem Metoyerem z ACRES. Připraví pro zví řata karanténní laborato ř.“

Přikývl. Padlo rozhodnutí použít odlehlé budovy ACRES jako základnu pro celou operaci. Jeden z jeho mužů našel v kapitánov ě

kabině zam čený ocelový kufr. Byl v n ěm laptop a n ěkolik digitálních nahrávek. Soudní počíta čový znalec už se vydal na cestu z New Orleansu, aby prozkoumal jejich obsah. Budou-li mít št ěstí, bude tento archiv obsahovat víc než jen kapitánovu pornosbírku.

Než ale opustí lo ď, zbývá najít n ěkolik posledních odpov ědí… zejména o té největší hrozb ě.

„Máš p ředstavu, kam mohl ten jaguár utéct? Co když se při bou řce utopil?“

„Pochybuju. Velké ko čky nemají averzi k vod ě a jaguá ři jsou vcelku dob ří plavci. Krom ě toho je tu m ělko. Klidn ě mohl s přestávkami plavat z ostrova na ostrov.“

„A myslíš, že by se vydal až na pob řeží?“

„Jaguáři obvykle obývají teritoria o velikosti až dvou set padesáti čtvere čních kilometr ů. Tyhle ostr ůvky jsou malé. Určit ě plaval dál.“

„Ale co to mládě?“ Kývl bradou sm ěrem k drobnému tvorečkovi schoulenému v Lornin ě náru čí. „Cožpak by ho matka tak snadno opustila?“

„Nemyslím. Jaguá ří samice své potomstvo chrání. Kojí je do šesti měsíc ů a starají se o n ě až do dvou let. Jenomže jsou zárove ň praktické. Tohle kotě je nemocné. V normálním vrhu jaguá ři mívají dv ě až t ři ko ťata. Myslím, že v té kleci bylo ješt ě jedno. Matka vybrala to siln ější a slabší tam nechala. Otázka p řežití.“

„Takže má s sebou mládě. To by ji mohlo zpomalit.“

„Ale také bude mnohem nebezpe čnější. Svého posledního potomka bude zb ěsile bránit.“ Lorna svraštila obo čí novou starostí. Ukázala na krvavou stopu na schodech. „Z čehož vyplývá další otázka. Kde jsou těla? Mám na mysli posádku.“

„Na lodi nejsou a na ostrov ě taky ne,“ odpov ěděl Jack. „Prohledali jsme ho. Podle krvavých stop jsme usoud ili, že posádku tvo řili čty ři lidé. Možná že těla spláchla voda.“

„Anebo je do vody n ěco stáhlo.“

„Stáhlo? Ko čka?“

„Podle krve na schodech bych řekla, že pokud t ělo odplavila z paluby voda, n ěco je nejd řív muselo vytáhnout nahoru. Ta kočka.“

„Ale pro č?“

„To je dobrá otázka. Kočkovité šelmy často schovávají kořist, aby

si ochránily zásobu masa, dokonce si ji vynášejí na stromy. Pokud to není možné, nechají t ěla shnít a jdou dál.“ Lorna se zamra čila. „Chování téhle… nu, není typické. Jestli mám pravdu, tak je neoby čejn ě chytrá. Skoro jako by za sebou cht ěla zamést stopy.“

Lorna se mu podívala do o čí a on si všiml jejího ustaraného pohledu.

„Třeba to jen moc prožíváš,“ nadhodil. „Tropická bou ře v čera v noci dosáhla skoro sedmičky na Beaufortov ě stupnici. Silný proud mohl odnést ko čku i t ěla do zálivu.“

„To se dá snadno zjistit.“

„Jak?“

LORNA SE P ŘEBRODILA od zodiaku k píse čné pláži sousedního ostrova. Boty nechala ve člunu a nohavice si vyhrnula ke kolen ům.

Jack kráčel vedle ní a pozorn ě sledoval naplavenou hromadu písku a pokroucené cyp řiše p řed nimi. I on šel bos, ale svázané boty si nesl s sebou pro p řípad, že by musel zamí řit do neproniknutelného houští uprost řed ostrova. P řes rameno se mu houpala úto čná karabina M4. Jestli ko čka p řežila bou ři, patrn ě už doplavala na pevninu, ale i tak necht ěl nic riskovat.

Na Lornin návrh zajel s člunem od trauleru k nejbližšímu sousednímu ostr ůvku.

„Cestou na pevninu by doplavala nejd řív sem,“ tvrdila Lorna, když se vyškrábala na pláž. „Musíme se tu porozhlédnout po nějakých charakteristických stopách.“

„Jako t řeba?“

„Otisky tlap. M ěli bychom hledat až za hranicí p řílivu. A taky si všímat výkal ů, mo či, poškrábaných strom ů.“

„Já umím stopovat,“ ohradil se Jack. „Ale co když o strov prost ě minula?“

„Pak prohledáme vedlejší. Bez odpo činku by se daleko nedostala. Boj a útěk ji stály hodně sil. A adrenalin se nakonec vy čerpá. Určit ě pot řebovala klidné místo, kde by popadla dech.“

Za čali obcházet ostrov a drželi se linie, která v písku ozna čovala hranici p řílivu. Ml čky prohledávali pláž. Horko se na ně snášelo jako dusivá deka. Ze včerejší bou ře zbylo jen pár mraků. Jackovi stékal

pot po zádech a studil ho nad páskem.

„Tady,“ řekla najednou Lorna.

Rychle vykro čila po písku sm ěrem k místu, kde pláž stínil velký cyp řiš. Výhonky tilandsie se houpaly okolo jako záclonka. Tu a tam byly polámané, jako kdyby se křovím prodíralo n ěco velkého.

„Opatrn ě!“ varoval ji Jack a chytil za paži. Stáhl ji zpátky a zvedl pušku. „Nejd řív se tam podívám.“

Pomalu se sunul ke stromu. Pušku držel p řed sebou a mezerou nakoukl do houští. Prozkoumal podrost i v ětve. Vypadaly netknut ě.

Příkaz, aby se držela zpátky, nebrala Lorna p říliš vážn ě, a te ď promluvila t ěsn ě u jeho ramene. „Podívej se do písku u kmene.“

Půda byla rozhrabaná, ale podařilo se mu objevit z řetelný otisk tlapy. Oba ustoupili do stínu a Jack neustále sledoval známky jakéhokoli pohybu kolem. Ve stavu zvýšené pozornosti si až p říliš dob ře uv ědomoval dotyk Lornina ramene, v ůni jejích vlas ů a pleti.

„Je obrovská,“ řekla Lorna a klekla si. „Podle velikosti té tlapy to vypadá, že jsem její hmotnost spíš podcenila.“

Roztáhla dlaň a položila ji na otisk. Tlapa byla dvakrát tak vel ká.

„Takže není pochyb, že to p řežila,“ poznamenal Jack.

„A zamí řila k pob řeží.“

Jack se nap římil a sev řel pušku. „Po bou řce bude v delt ě plno rybářů , táborníků a turist ů. Budeme muset celou oblast evakuovat. A ješt ě za sv ětla dát dohromady loveckou výpravu.“

Lorna stála vedle něho. „Za dne se ta ko čka bude t ěžko hledat. Ur čit ě si našla n ějaký úkryt a spí. Nejv ětší šanci máte za soumraku, kdy jaguáři obvykle vyrážejí na lov.“

Přikývl. „D řív stejn ě nedám chlapy dohromady. Pot řebuju stopa ře, lovce, lidi, co znají pob řežní deltu. Musím sem dostat celý ST.“

Tázavě na n ěho pohlédla.

„Speciální tým.“ Jack kývl hlavou sm ěrem k bílému strážnímu člunu uvázanému u vedlejšího ostrova. „Je to vlastně taková naše jednotka pro zvláštní úkoly.“

„Jinými slovy komando pohrani ční stráže.“

„Jsou to dob ří chlapi,“ řekl, jako by se bránil, a teprve potom si uv ědomil, že si z n ěho d ělala legraci.

Zmaten ě se oto čil.

Kus od nich probíhala hore čná činnost. K řídlový katamarán Ú řadu pro rybolov a ochranu p řírody už dorazil a zakotvil u b řehu. Hlídka a agenti pohrani ční stráže sp ěšn ě p řeváželi náklad z trauleru.

„Vrátíme se k nim,“ navrhla Lorna.

Jack zaslechl v jejím hlase obavu a nevyslovené p řání dohlédnout na p řevoz osobn ě. Jaguáří mládě nechala ve člunu, schoulené v prázdné krabici na nářadí.

Vydali se zp ět k zodiaku, když rybářský trauler najednou explodoval.

KAPITOLA 6

Po kolena ve vod ě Lorna s hr ůzou pozorovala, jak se kostra rybářské lodi t říští ve víru ohn ě a kou ře. D řev ěná ráhna vyletěla do výšky a táhla za sebou planoucí sítě. Úlomky se rozprskly po ostrov

mo řské hladin ě.

Spole čně s t ěly.

Zakryla si ústa.

Kolik jich na trauleru bylo?

ě i

Ho řící prkna a trosky dopadaly na dva zakotvené hlídkové čluny. Nad vodou se nesly výk řiky a volání. Kouř se vznášel vysoko k

modré obloze.

Jack ji popadl za paži a táhl k zodiaku.

Vlezli do nafukovacího člunu a odrazili od b řehu. Jack škubnutím nahodil p řív ěsný motor a o pár vte řin pozd ěji už let ěli po hladin ě. Vysíla čku m ěl u ucha. Poslouchala, co říká.

Stále ho ovládal zmatek, ale z úst mu už vycházely rozkazy. „Přivolejte zpátky helikoptéru. Ohlaste jim, že převezmou zran ěné.“

Před nimi na pláži doutnala polámaná slupka trauleru. Druhé dva čluny kroužily po hladin ě a prohledávaly plovoucí trosky a ho řící ropné skvrny. Ti, kteří p řežili, lovili t ěla z mo ře.

Jack zrychlil a zamí řil se zodiakem k ostrovu.

Lorna ukázala na postavu zvedající se z přílivové vlny. Byl to jeden z agent ů pob řežní stráže. Lezl po kolenou a držel se za paži. Z rány na hlavě mu po obli čeji stékala krev. Tvářil se užasle, šokovan ě.

„Jacku! Tady!“

Jack zareagoval a nato čil zodiac. Dopluli ke zran ěnému muži a vytáhli ho do člunu. Právě on p řed chvílí podával Jackovi baterku. Měl zlomenou ruku a o čividn ě se jednalo o otev řenou zlomeninu,

protože mu z rukávu vy čuhovala bílá kost.

Lorna mu p řiložila na čelo pár hadřík ů, aby zastavila krvácení.

„Kde je Tompkins?“ zeptal se muž s kalným pohledem. „Byl… byl ješt ě na horní palub ě.“

Prohledávali vodu. Poraněný agent se pokoušel postavit, ale Jack mu nakázal, aby zůstal sed ět.

Lorna si všimla, že Jack se naposledy podíval na pl áž a odvrátil zrak. V tu chvíli zahlédla tělo ležící u řady strom ů. Ze spáleného oble čení se kou řilo. Tmavá skvrna se vsakovala do písku. Tělu chyb ěla jedna paže a polovina lebky.

Oto čila se a st řetla se s Jackovým pohledem. Porozum ěla.

Tompkins.

Lorna cítila v o čích slzy. Nebyl to žal, spíš pocit nesmyslnosti toho všeho. „Co se stalo?“ šeptala si pro sebe.

Jack ji patrn ě slyšel, když vypínal motor a nechal zodiac doplout k hlídkovému člunu. S nárazem se zastavili. „Spína č mrtvého muže,“ odpov ěděl tajemn ě, když se vojáci hnali dolů, aby pomohli vysoukat zran ěného agenta na palubu lodi.

U kormidla zodiaku vyst řídal Jacka další agent, p řipravený pokra čovat v hledání těch, kte ří p řežili. Jack musel nahoru, aby převzal velení. Lorna šplhala po žeb říku za ním.

Otev řená paluba se prom ěnila v polní nemocnici. Zdraví se starali o zran ěné. N ěkte ří sed ěli, jiní leželi na zádech. Všimla si i jednoho těla p řikrytého celtou.

Aniž by jí museli n ěco říkat, Lorna zamí řila rovnou k lékárničce. Za čala poskytovat první pomoc a snažila se co nejlépe využít své znalosti medicíny. P řesouvala se od pacienta k pacientovi. Zanedlouho p řilet ěly vrtulníky pob řežní hlídky a letecké záchranné služby a za čaly se nakládat nejvážnější p řípady.

Pomalu se ší řila zpráva o počtu ob ětí.

Tři mrtví.

Hrozné číslo, ale mohlo to být i horší.

Člun pob řežní stráže se vydal po řece Mississippi, následován katamaránem Ú řadu pro rybolov a ochranu p řírody. Kutr pob řežní stráže, který dorazil p řed chvílí, z ůstal vzadu, aby celou oblast zabezpe čil až do chvíle, kdy dorazí skupina soudních znalc ů a

prozkoumá vrak.

Lorna stála u zábradlí na přídi a nastavila čelo chladivému v ětru. Nap ětí a šok ovšem nezmizely. Ve všem tom zmatku se sou st ředila na svou práci, zůstala profesionálkou a veškerou svou pozornost věnovala tržným ranám, ot řes ům mozku a polámaným kostem. Byla to berli čka, která jí pomohla přežít dopoledne. Všichni zran ění vojáci byli stabilizovaní a m ěl je v péči lékař pob řežní stráže.

Teprve když ji nepot řebovali, dolehla na ni tíha celé tragédie. Objala si pažemi t ělo. Co kdybych po řád ještě byla s Jackem v podpalubí… co kdybychom neodjeli na ostrov?

Najednou za sebou vycítila n ěč í p řítomnost a ohlédla se.

Jack stál pár kroků od ní, jako kdyby si nebyl jistý, zda ji m ůže vyrušit.

Cenila si jeho zdvo řilosti, i když jí šla taky trochu na nervy. Cožpak si myslí, že jsem taková padavka? Kývnutím h lavy ho vyzvala, aby se k ní p řidal. Cht ěla odpov ědi, vysv ětlení, jinak nebude moct v noci spát. A doufala, že on jí je poskytne.

Přistoupil k ní. „Je mi líto, že jsem t ě do toho zatáhl. Kdybych věděl…“

„Jak bys to mohl v ědět?“ Odvrátila se, zadívala se ke b řehu a Jack se vedle ní op řel o zábradlí. Následovalo dlouhé ticho; oba zkoušeli, jak pevnou p ůdu mají pod nohama.

„Co se podle tebe stalo?“ zeptala se nakonec. „Ten výbuch. Předtím jsi m ěl n ějakou teorii. Mluvil jsi o spína či mrtvého muže.“

Z hrdla mu vyšel nicne říkající zvuk. „Musí to ješt ě potvrdit odborník na trhaviny. Ale zatímco jsi pracovala tady naho ře, prohlédl jsem vrak. Vypadá to, že vybuchla nádrž s palivem. Možná to zp ůsobilo n ějaké bezpečnostní za řízení.“

„Ten spína č?“

Přisv ědčil. „O té lodi v ěděl ješt ě n ěkdo další. Zví řata musel n ěkdo naložit a n ěkam je p řepravovat. Po bou ři ztratili spojení a odpálili spína č, nejspíš pomocí vysíla čky.“

„Aby náklad zničili.“

„A všechno se p ěkn ě ututlalo.“

Ta slova jí p řipomn ěla její vlastní povinnosti. „Zví řata… kolik z nich p řežilo?“

„Než to bouchlo, stihli odvézt jen pár kousků. Papouška, ob ě opice, jehn ě. Taky se jim poda řilo zachránit snůšku krajtích vajec. Ale had a všichni ostatní tam z ůstali.“

„Ješt ě máme to jaguá ří mládě.“

„To je pravda. Na to jsem zapomn ěl. A přese všechno, co se stalo, se musíme zabývat dalším tvorem, který p řežil.“

„Matkou toho kot ěte.“

„Po řád tady někde je. Jakmile dorazíme do New Orleansu, musím zorganizovat pátrací výpravu.“

„Já mezitím zahájím genetické testy, abychom věděli, co se s t ěmi zví řaty vlastn ě stalo, a pokusím se zjistit, kdo by toho byl schop en.“

„Dob ře. Zítra ti zavolám a ty mi řekneš, na co jsi p řišla.“

Oto čil se, ale ona ho chytila za paži.

„Po čkej, Jacku. V ACRES tohle všechno stihnu dnes odpoledne.“

Zmaten ě povytáhl obo čí, protože jí nerozum ěl.

„Ve čer tam pojedu s tebou,“ oznámila.

Vrásky na čele nezmizely. Naopak, prohloubily se.

Podrážd ěně vydechla. „Až pojedeš lovit tu ko čku, p ůjdu s tebou.“

Up řen ě na ni hled ěl a rysy v tváři mu ztvrdly jako žula. „Ne. Tvoje p řítomnost není nutná, a navíc to bude hodně nebezpe čné.“

Tělo jí zah řál příval vzteku a kdesi hluboko se zrodilo přesv ědčení, že po všech úmrtích, jichž byla sv ědkem, má právo cítit cokoli. Čerpala z toho sílu.

„Podívej, Jacku, velkou zv ěř už jsem lovila. Umím prvot řídn ě st řílet z uspávací pušky.“

„Já taky dob ře st řílím. Ale tady nemluvíme o uspávací pušce. Navíc znám bažinu líp než ty.“

„A já znám kočkovité šelmy líp než ty .“

„Lorno…“

„No tak, Jacku. M ěj rozum. Kdybych byla chlap, v ůbec bychom o tom nediskutovali. Říkal jsi, že chceš dát dohromady tým odborník ů: stopa řů , lovc ů, sv ůj speciální tým. A já ti nabízím své znalosti.“

Zdálo se, že se s ní za čne hádat, ale ona se odmítala vzdát, a nebylo to z pocitu zran ěné pýchy.

„Znám chování velkých koček lépe než kdokoli na jih od Mason-Dixonovy linie.“ Hled ěla mu p římo do o čí. „Moje znalosti mohou

někomu zachránit život. A ty to víš. Anebo snad stojí tvoje nepošramocené mužské ego za n ěč í smrt?“

Věděla, že její poslední slova nebyla fér. Vztek už ji p řešel. Jenomže než stihla vzít tu v ětu zp ět, Jack se odvrátil.

„Až se za čne stmívat, bu ď p řipravená,“ řekl a odpochodoval.

KAPITOLA 7

Za n ěkolik hodin stála Lorna na izolaci veterinární nemocnice v ACRES. Elekt řina už fungovala. Stropní zá řivky jasn ě osv ětlovaly řadu nerezových klecí, nastav ěných na sebe u st ěny. Právě tohle odd ělení vy členili pro karanténu zvířat z trauleru.

Zbylo jich jen p ět… a sn ůška jedenácti krajtích vajec.

Oble čená do sálového mundúru držela jaguáří mládě na ruce a v druhé svírala láhev s mlékem. Kotě sálo a se zav řenýma o čima žvýkalo gumovou savi čku. Když ho trošku víc zmá čkla, hluboce zavr čelo. Chudáček hladový. Od chvíle, kdy sem p řed šesti hodinami přijeli, pil už t řetí láhev mléka.

Velkou část odpoledne strávila zde, a ráda. Viděla tolik smrti, a tak jí p řipadalo jako balzám na nervy, když mohla být se zvířaty, postarat se o n ě, prohlédnout je a nakrmit. Jako vždy čerpala uspokojení a uklidn ění z péče o své pacienty.

Zabývala se v ědou, a dob ře v ěděla, pro č tomu tak je. Existují tisíce studií o vazb ě mezi člov ěkem a zví řetem; když hladíme ko čku, klesá nám krevní tlak, a když za pacientem upoutaným na l ůžko přijde do nemocnice pes, nemocný okamžit ě reaguje a ožívá. Přestože tuto vazbu nikdo nedokázal úplně vysv ětlit, je skute čná a měř itelná.

Pro Lornu v tom však bylo ješt ě n ěco hlubšího. Jakmile se obklopila zví řaty, cítila se mnohem živ ější, i její smysly se zbyst řily a zaznamenávaly vůni št ěněcího dechu, hrubý dotek ko čičího jazyka na h řbetu ruky, mru čení vystrašeného psa, které snad ani neslyšela, spíš cítila v dlani. Vždycky byla taková, už jako dít ě. Od t řetí t řídy věděla, že chce být veteriná řkou. A postupem času, kdy se n ěkte ří její kolegové dostali do stadia p řepracování, tahle vazba v ní jen

sílila.

Lorna dál krmila mládě a p řitom se pomalu procházela kolem řady kotc ů. Srostlé opice byly v prostřední kleci. Spaly, p řimáčknuté jedna k druhé, uvelebené v teplé hromádce z ručník ů. Zkontrolovala malé bílé obvazy nad lokty, kde jim brali krev a zavedli kanylu pro kapa čku, aby tenhle zbída čený pár hydratovali. Nerezová miska v rohu byla plná opičích granulí a plátků čerstvého banánu.

Lorna si už p ředtím p řečetla zdravotní kartu p řipevn ěnou k psací desce pod klecí. Biochemie a krevní obraz byly v norm ě. Slabší anémie a zvýšená hladina jaterních enzym ů, patrn ě z dlouhodobé podvýživy. Ovšem bez ohledu na strach z nového pros t ředí se tenhle páreček po prvních testech dob ře najedl.

Všimla si, že n ěkdo již vyplnil kolonku se jménem. Stálo tam Huey a Dewey .

Usmála se. Tomu se říká profesionální odstup. Ale těžko si mohla st ěžovat. Sama chová kotě v náru čí jako miminko. Pojmenovala ho Baghíra podle pardála z Kiplingovy Knihy džunglí.

Přestože jména vyjad řovala náklonnost personálu, hlavním úkolem bylo odhalit tajemství p řivezených zví řat. Kdosi vynaložil velké úsilí, aby tuto bizarní skupinku stvořil. Prolil krev nevinných lidí, aby všechno utajil. Pro č, za jakým ú čelem? A p ředevším kdo?

Lorna cítila, že odpov ěď v sob ě skrývají tato zví řata. Brzy po příjezdu každé z nich prošlo léka řskou prohlídkou v četn ě magnetické rezonance celého těla. Údaje z magnetické rezonance se ješt ě kompletují v novém po číta čovém modelovacím programu, který vytváří trojrozm ěrné obrazy vnitřních orgánů. Už se nemohla do čkat, až uvidí výsledky.

Jaké další genetické abnormality ještě odhalí?

Vzadu na odd ělení bylo v malém výb ěhu vystlaném senem malé jehn ě, sami čka. Ležela na hromádce slámy a bez matky vypadala opušt ěně. Velké hn ědé o či hled ěly na Lornu procházející kolem. O tu ove čku si d ělala starosti. Láhve s mlékem se zatím ani nedotkla.

Než se sta čila Lorna zamyslet, jakým zp ůsobem by mohla jehn ě přim ět, aby se napilo, p řilákal její pozornost hlasitý, rozzlobený sk řek dalšího pacienta. Oto čila se k poslednímu zví řeti z trauleru, které p řežilo. Odborník na ptáky ho ozna čil za same čka afrického

šedého papouška, který pochází z deštných prales ů západní a st řední Afriky. Ale jelikož nem ěl pe ří, identifikace nebyla úpln ě stoprocentní. V ědec p ři ní vycházel z charakteristických bílých duhovek s černými panenkami a šedozelené k ůže. V téhle barevné kombinaci byly o či obzvláště výrazné.

Věděla, že papoušek by rád z klece ven. Už jim jednou ulet ěl. Brzy po p říjezdu sem si pomocí zobáku a drápů odjistil západku ve dve řích a otev řel je. Našli ho naho ře na klecích, kde v řešt ěl, jakmile se k n ěmu n ěkdo p řiblížil. Chytili ho až pomocí sít ě, a když ho vrátili do klece, dví řka pe čliv ě zamkli.

„Promi ň, Charlie,“ řekla, když p řistoupila blíž.

Papoušek p řisko čil k p řední m říži a v o čích se mu zablesklo; černé panenky se mu zlostn ě míhaly nahoru dol ů.

„Igor! “ křičel na ni až d ěsiv ě lidským hlasem. „ Igor… hodný, Igor… Igor, Igor, Igor… “

Lorna si uv ědomila, že se s ní pokouší komunikovat. Usmála se. „Takže ty jsi Igor, kluku.“ Na jeho jméno dala d ůraz.

Oči mu p řestaly planout. Kýval hlavou zep ředu dozadu a bedliv ě si ji prohlížel, jako n ěkdo, kdo zvažuje, zda se m ůže sv ěř it se svým tajemstvím.

To jméno bylo až znepokojiv ě trefné. Igor byl zohavený asistent doktora Frankensteina. N ěkdo tam venku m ěl smysl pro černý humor.

Papoušek oto čil hlavu na stranu a zíral na ni jedním okem. „ Chci jít. Jít pry č. Promi ň.“

Při t ěch slovech ji polilo horko. V ěděla, že u papoušk ů je pom ěr velikosti mozku a t ěla stejný jako u šimpanz ů. Papoušci pat ří k nejchyt řejším ze všech pták ů a podle n ěkterých studií mají poznávací schopnost jako p ětileté dítě.

Igorova nervózní slova jí p řipomn ěla její vlastní p řípadovou studii o africkém šedém papouškovi Alexovi, kterého vlastnila doktorka Irene Pepperbergová, profesorka psychologie na Brandeisov ě univerzit ě. Alex m ěl slovní zásobu sto padesáti výrazů a vykazoval neoby čejnou schopnost řešit problémy. Dokázal odpovídat na otázky, po čítat, a dokonce chápal pojem nuly. Krom ě toho um ěl vcelku jasn ě vyjádřit své pocity. Když ho majitelka odvezla do veterinární

nemocnice kv ůli chirurgickému zákroku, tak ji prosil: Přij ď sem. Mám tě rád. Omlouvám se. Chci se vrátit . Ve slovech, která tady na izolaci Igor pronesl p řed chvílí, vnímala stejné poznání a pochopení.

Byla zv ědavá, a tak odnesla jaguáří mládě zpátky do klece. Láhev už dopilo a nyní spokojen ě d římalo.

Igor ji stále pozoroval, sledoval ji, když vracela Baghíru do měkou čkého pelíšku z ru čník ů. Jakmile se kot ě uvelebilo, došla k papouškovi a naklonila se blíž.

„Ahoj, Igore,“ řekla tiše.

„Ahoj,“ napodobil ji a skákal nahoru a dol ů z bidýlka, stále očividn ě nervózní z nového prost ředí.

Pokusila se p řijít na n ějaký zp ůsob, jak ho uklidnit, a pak si vzpomn ěla na svou návštěvu nákladního prostoru rybářské lod ě. Najednou ji n ěco napadlo. Vytáhla kapesní digitální počíta č a navolila si kalkula čku. Stiskla tla čítko se známým řeckým písmenem.

Když byla p řipravená, zeptala se: „Igore, co je pí ?“

Papoušek ztuhl na podlaze, znovu se na ni podíval a pak vysko čil zpátky na dřev ěné bidýlko. Prohlížel si ji nejprve jedním, pak druhým okem.

„No tak, Igore. Co je pí ?“

Zav řešt ěl, n ěkolikrát cukl hlavou nahoru a dolů a pak zahájil svou recitaci: „Tři jedna čty ři jedna p ět dev ět dva šest p ět… “

Hlava se mu pohupovala s každou číslicí, rytmicky a pravideln ě. Lorna nespoušt ěla o či z kalkula čky. Matematická konstanta pí. Po řadí čísel bylo správné. Papouškův nervózní t řes pomalu ustával, jak od říkával čísla, která m ěla p řed sebou na displeji. Popolezl na bidýlku o kousek níž a schoulil se. Soust řed ěné opakování číslic mu očividn ě skýtalo út ěchu; asi jako když člov ěk plete nebo luští křížovku.

Mluvil dál a dál a upadal do téměř hypnotického rytmu.

Přestala po čítat čísla na displeji, která už od říkal.

Ur čit ě jich bylo víc než sto.

Nev ěděla, zda další pokra čování řady dává smysl, ale měla v úmyslu tento test p ři nejbližší p říležitosti zopakovat. N ěkolik minut ohromen ě naslouchala papouškovi a pochopila, že bude pot řebovat

celé stránky s touto matematickou konstantou, aby zjistila, zda ji pták od říkává správně.

Jak dlouhou sekvenci si zapamatoval? A kdo ho to na u čil?

Než o tom mohla více zap řemýšlet, dve ře na odd ělení se s jemným ťuknutím dvojitého těsn ění otev řely. Igor okamžit ě ztichl. Oto čila se a spat řila štíhlou postavu doktora Carltona Metoyera.

„Carltone,“ řekla, překvapená ředitelovou neohlášenou návštěvou. „Co tady d ěláš?“

Vřele, otcovsky se na ni usmál. „Jak vidím, už jsi nakrmila Baghíru .“ Nové jméno mláděte zd ůraznil a v o čích mu pobaven ě jisk řilo.

V duchu zasténala. Jméno toho kotěte prozradila jenom své asistentce, ale jako vždycky se to po ACRES okamžit ě rozneslo. Cítila, jak rudne. M ěla by se chovat jako zkušená vědecká síla s doktorátem, a ne jako puberťačka, co dostala nové ko ťátko.

„Už má plné břicho,“ řekla. „Tedy aspo ň na pár hodin. Pak se za čne hlásit o další láhev.“

„Mezitím by v laborato ři mohli dokon čit genetický rozbor.“

„Co zatím zjistili?“

Nemohla se do čkat novinek. Po p říjezdu do ACRES jí veškerý čas zabralo, aby zví řata stabilizovala a asistovala p ři odb ěru krve a vzork ů tkání. Zatímco je prohlížela, vzorky DNA odnesli d o hlavní genetické laborato ře, výlu čné domény doktora Metoyera. Ředitel byl známý po celém světě svou pr ůlomovou prací o klonování a transplantacích embryí mezi druhy.

„Sotva jsme se dostali pod první slupku,“ řekl Carlton. „Avšak prvotní kvantitativní rozbor chromozom ů ukázal podivnou odchylku. Test ješt ě jednou opakujeme, ale já jsem šel rovnou za tebou, dokud jsi ješt ě tady. Na jednu v ěc by ses m ěla podívat sama.“

Pohnul se ke dve řím. N ěco ho o čividn ě nadchlo a jeho vzrušení se přeneslo i na ni.

Kráčela za ním a skoro se t řásla zvědavostí. U dve ří se ješt ě ohlédla a spatřila Igora, jak visí na dví řkách a zírá na ni. Zase se třásl.

Za zády slyšela jeho šepot.

„Chci dom ů.“

KAPITOLA 8

Při Igorov ě žalostné prosb ě Lorna jen s velkým sebezap řením zav řela dve ře. Musela te ď vy řešit v ětší záhadu. P řesto jí projel záchvěv soucitu, který otupil ostrý profesionální zájem.

Šéf byl už v polovin ě chodby, krá čel dlouhými, ráznými kroky. Něco říkal, ale ona zachytila jen konec v ěty.

„…už jsme zahájili testy PCR, abychom mohli amplifi kovat klí čové chromozomy. Sekvencování DNA ovšem potrvá skoro celou noc.“

Přidala do kroku, aby Carltona dostihla, jak fyzicky , tak mentálně. Spole čně pak pokra čovali další chodbou až ke dvojitým dve řím vedoucím do několika genetických laborato ří, které se nacházely v tomto křídle ACRES.

Hlavní laborato ř byla dlouhá a úzká, po obou stranách se táhly boxy pro práci s biologicky nebezpečným materiálem. Na policích a stolech leželo to nejmodern ější genetické vybavení: centrifugy, mikroskopy, inkubátory, zařízení pro elektroforézu, digitální systémy pro vizualizaci DNA a p řihrádky s pipetami, laboratorním sklem, nádobkami na enzymy a chemikálie PCR.

Carlton šel první a zamí řil ke dv ěma v ědc ům, muži a žen ě kr čícími se p řed po číta čovou obrazovkou. Stáli těsn ě vedle sebe a oba byli oble čení do bílých laboratorních pláš ťů . Lorn ě p řipomn ěli siamské opice, spojené na boku jako Huey a Dewey.

„To je úžasné,“ ozval se doktor Paul Trent a ohlédl se p řes rameno. Byl to mladý, štíhlý muž s vlnitými blond v lasy s česanými za uši. Vypadal spíš jako kalifornský surfa ř než jako prvot řídní neurobiolog.

Paulova manželka Zoe stála hned vedle. Pocházela z Jižní

Ameriky a černé vlasy, které m ěla dokonce kratší než její manžel, jí lemovaly široký, mírn ě pihovatý obli čej. Pod pláštěm se rýsovaly plné k řivky jejího t ěla.

Oba vystudovali biologii na Stanfordu; zázračné d ěti svého oboru, které získaly titul ještě p řed p ětadvacátými narozeninami a už dnes měly výbornou pov ěst. Do New Orleansu p řijeli na dvouletý v ědecký pobyt a v ěnovali se výzkumu nervového vývoje klonovaných zví řat, studovali strukturní rozdíly mezi mozky klonovaných a p ůvodních jedinc ů.

Tihle dva se každopádn ě ocitli na správném míst ě.

ACRES pat řil k p ředním za řízením v zemi zabývajícím se klonováním. V roce 2003 tady jako první naklonovali divokého masožravce, africkou ko čku Ditteaux, jejíž jméno se ze z řejmých důvod ů vyslovovalo Ditto .

V příštím roce se chystali na komer ční klonování domácích mazlí čků, které chtěli využít jako zdroj financí pro práci s ohroženými druhy.

Zoe ustoupila od monitoru. „Lorno, tohle musíš vid ět.“

Lorna p řistoupila blíž a na obrazovce rozeznala karyogram s e sadou o číslovaných chromozom ů se řazených do tabulky.

Karyogramy pomocí chemické látky označují uspo řádání buněk v metafázi. Chromozomy se pak oddělí, obarví a sekvencují pomocí digitálního snímání a výsledkem je očíslovaný karyogram. Lidé mají čty řicet šest chromozom ů rozd ělených do t řiadvaceti párů. Na monitoru se zobrazilo osmadvacet párů.

Ur čit ě nebyly lidské.

Carlton vysv ětloval: „Tenhle karyogram jsme sestavili z bílé krvinky jedné malpy.“

Podle obecného vzrušení Lorna usoudila, že to není zdaleka všechno.

Promluvil Paul hlasem plným údivu: „Malpy mívají b ěžn ě sedmadvacet párů chromozom ů.“

Lorna upírala o či na karyogram na obrazovce. „Ale tady jich je dvacet osm.“

„Přesn ě tak,“ opá čila Zoe.

Lorna se obrátila na ředitele. „Carltone, tys říkal, že chceš ten test zopakovat. Ur čit ě se jedná o laboratorní chybu.“

„Už se na tom pracuje, ale já si myslím, že se potvrdí p ůvodní výsledky,“ odpov ěděl a kývl bradou k po číta či.

„Jak je to možné?“

Carlton se naklonil, uchopil po číta čovou myš a zobrazil dalších pět genetických map. „Další karyogram pochází od siamského dvoj čete té opice. Op ět osmadvacet párů chromozom ů. Ty další jsou od jehn ěte, jaguářího mláděte, papouška a poslední od barmské krajty.“

Krajty?

Zamra čen ě pohlédla p řes laborato ř k inkubátoru se sn ůškou hadích vajec. Hnán touhou potvrdit to, co si Lorna za čínala domýšlet, Carlton rozbil jedno z t ěch vajec, aby se dostal k vyvíjejícímu se embryu a odebral vzorky DNA.

„Krajty mívají t řicet šest párů chromozom ů,“ pokra čoval Carlton. „Makro i mikro.“

Lorna četla z monitoru. „Tady jich je t řicet sedm.“

„Správn ě. O jeden pár víc než normálně. Stejn ě jako u všech ostatních zví řat. Proto jsem si tém ěř jistý, že i p ři opakování genetického testu získáme stejné výsledky. Je zcela mimo statistickou pravd ěpodobnost, aby laborato ř ud ělala tutéž chybu šestkrát za sebou.“

Lorn ě se skoro zato čila hlava, jak se pokoušela strávit, co to znamená. „Chceš říct, že všechna zví řata z toho trauleru vykazují stejnou genetickou vadu? Že každé z nich má jeden pár chromozom ů navíc?“

Tato genetická anomálie se občas vyskytuje i u lidí. Jeden chromozom navíc zp ůsobí, že se dít ě narodí s Downovým syndromem. Dále existuje Klinefelterův syndrom, kdy se muž narodí se dv ěma chromozomy X, z čehož vzniká karyotyp XXY. A v ojedin ělých p řípadech se n ěkte ří lidé rodí s kompletním párem chromozom ů navíc. Takové abnormality obvykle vedou k p řed časné smrti či vážné mentální retardaci.

Hled ěla na obrazovku a mra čila se. Ani jedno z t ěch zví řat nebylo podobn ě postiženo. Zmatek se jí asi dal číst z výrazu tvá ře.

„Nejspíš nechápeš úplný dosah toho, co říkám,“ ozval se Carlton. „Ten pár chromozom ů navíc není d ůsledkem genetického omylu. Na

vin ě není náhodná chyba p ři d ělení bun ěk ve spermii nebo vají čku.“

„Jak si m ůžeš být tak jistý?“

Carlton pohnul myší a znovu prošel všech šest karyo gram ů. Na každém ukázal na poslední pár chromozomů.

„Exempláře z trauleru nemají prost ě jen jeden pár chromozom ů navíc,“ pokra čoval. „Nadbyte čný pár mají všichni stejný.“

Teprve nyní si Lorna uv ědomila, že poslední pár chromozom ů na karyogramech vypadá podobně. Došlo jí, co to znamená, a pomalu se v ní za čalo probouzet poznání. Až se jí z toho roztřásla kolena.

To není možné.

Carlton ukázal na obrazovku. „Tohle není omyl p řírody, ale dílo lidské ruky. N ěkdo všem zví řat ům p řidal jeden pár chromozom ů navíc.“

„Kdo…?“ zamumlala Lorna. Byla naprosto vyvedená z m íry, skoro se jí to čila hlava, ale zároveň cítila podivné vzrušení.

Carlton se k ní oto čil, husté šedé obočí m ěl vysoko povytažené. Doširoka rozev řené o či zářily probuzenou zv ědavostí. „Ješt ě mnohem d ůležit ější je pro č, moje milá.“

KAPITOLA 9

Hluboko v bažinách se otec Dannyho Hempla brodil rákosím. „Zkoušíš mou trp ělivost, chlap če. Ob čas jsi k ni čemu jako cecek u bejka.“

Danny se nehádal. V ěděl své. V sedmnácti byl už takřka stejn ě velký jako otec, ale ani z poloviny tak nep říjemný. Jednou tátu vid ěl, jak do krve zmlátil chlapa násadou od kladiva; odplata za to, že ho ošidil p ři d ělení rybářského úlovku.

Te ď se Danny díval, jak otec vytahuje z bahnitého ráko sí past na kraby. Nepat řila jim. A nebyla to taková ta stará, vilejši obsypaná past, která je už dávno zakázaná. Tahle byla zbrusu nová, m ěla čistý drát, bóji a p ůvodní visa čku.

Otec od řízl nožem úchyt a táhl ji pryč. Brodil se rákosím se svou ko řistí. Danny si všiml, že se v ukradené pasti kr čí asi tucet p ěkn ě velkých louisianských modrých krab ů.

„Vyndej si už kone čně ruku z prdele a p řije ď s tím člunem blíž. Nemáme na to celej den.“

Otec m ěl na sob ě rybá řské holínky p řipevn ěné k opasku. Danny odrazil člun bidlem. Bylo to nap ůl zrezlé vznášedlo, kterému odmontovali vrtuli a nahradili ji starým záv ěsným motorem Evinrude. V těsné blízkosti bahnitého břehu bylo moc m ělko, takže motor se nedal použít, a navíc by nad ělal zbyte čný hluk. To, co práv ě dělali, je m ůže dostat do p ěkného maléru, pokud narazí na hochy od ochrany p řírody.

Bou ře z v čerejší noci dokonale pomíchala tisíce krabích pastí rozmíst ěných v kanálech zálivu. Vlny je urvaly z řet ězů a zahnaly hloub ěji do okolních mo čálů.

To jsou prachy vyhozený do pov ětří, trousil často otec.

Spíš perly p ředhozené sviním, d ělával si Danny s kamarády legraci. Jednou se dopustil chyby, že dal tenhle vtípek k dobru ve chvíli, kdy byl otec v doslechu. Na nose má dodnes hrbol z té staré zlomeniny.

„No tak d ělej! Jsou tu ješt ě minimáln ě dv ě další.“

Chro, chro , pomyslel si Danny kysele a zabo řil bidlo do dna.

Když byl dost blízko, vzal od otce past a p řidal ji k dalším čty řem, které už m ěli naskládané v lodi. Byl to dobrý lov, a přestože tím, co tu d ělají, pohrdal, dob ře chápal otcovy důvody. P ři osmi dolarech za libru masa z klepet a dvakrát tolik za velké kusy od ocasu by se dnes odpoledne mohli dostat k tisícovce. Nemluv ě o tom, že pasti prodají zpátky jejich původním majitel ům.

Takovéhle mrchožroutství hoši z Ú řadu pro rybolov a ochranu přírody nepromíjejí. Když vás za to nepošlou rovnou za m říže a nenapa ří vám pěknou pokutu, budou se ur čit ě dožadovat podílu ze zisku. Říkají tomu desátek z podnikání. Jenomže tohle není nejv ětší nebezpe čí. V t ěchto kon činách pracují krom ě Dannyho otce ješt ě další lovci. O teritorium se bojuje v p ěstních soubojích a ob čas dojde i ke krveprolití. Místní aligátoři prý nemají o žrádlo nouzi.

Danny si uv ědomoval riziko a neustále se rozhlížel po bažinách kolem sebe. Nebo spíš poslouchal, protože nebylo vi d ět dál než na dvacet metr ů. Všude kolem clonily výhled lesy cyp řiš ů a ambroní obrostlých mechem a popínavými rostlinami. Nad úzký m kanálem se vznášely větve.

Napínal uši, jestli nezaslechne trojnásobné kvílení hlídkového člunu nebo vr čení závěsného motoru jiného pytláckého plavidla. Zatím však slyšel jen bzu čení komárů a cvrlikání vlaštov čích lu ňáků, kte ří prolétávali větvemi nad jeho hlavou.

Danny si ot řel čelo kapesníkem a nacpal ho zpátky do kapsy. Dneska se vedro usadilo p římo pod v ětvemi. Ani jejich stín neposkytoval velkou úlevu. A aby toho nebylo málo, krabí pasti za čínaly páchnout.

Co mohl d ělat?

Nem ěl na výb ěr, takže plul za otcem a držel se u rákosí. Dnes se vypravili do mok řiny mnohem hloub ěji než obvykle. A taky pozd ěji než obvykle. Danny v ěděl, pro č otec tak riskuje. Dannyho mladší

sest ře se vrátila leukemie. A jelikož táta přišel o stálou práci, neměli ani zdravotní pojišt ění. Tu bou řku jim seslalo samo nebe. A tak pro jednou Danny otci v duchu nevy čítal jeho hrubé chování. Uv ědomoval si starosti a pocit hanby, které se za ním skrývaly. „Myslím, že támhle je další past, tati.“

Danny ukázal bidlem k místu, kde se ve stínu schovávalo malé rameno kanálu. U ústí v proudu se kolíbala jedna bílá bójka.

„Tak pro ni zaje ď, než tuhle vytáhnu. Je to tady zamotaný v ko řenech.“

S otcovými nadávkami za zády Danny zabořil bidlo do vody a odplul s lodí k vedlejšímu kanálu. Úzká říčka byla pokrytá vrstvou leknín ů a vinula se skrz hustý lesní porost. P řipadal si jako v tunelu.

Aby se dostal k zatoulané bójce, musel vjet do kanálu. Vylekalo ho hlasité šplouchnutí. Oto čil se a spat řil mývala, jak rychle plave pry č p řes hlavní tok. Danny se zamra čil. Tahle hav ěť se obvykle lidí nebojí. A navíc plave jako o život. Nejeden mýval u ž tady skon čil jako sva činka schovaného aligátora.

Než se oto čil, z v ětve sesko čil druhý mýval, prolet ěl vzduchem a se šplouchnutím dopadl do vody. Dannyho p řekvapila panika zví řete.

„Na co čučíš?“ obo řil se na n ěj otec. „Posp ěš si p řece.“

Danny svraštil obo čí a pokra čoval v pln ění úkolu. Naklonil se a popadl bójku. Vytáhl ji nahoru a škubl lanem. Cítil váhu pono řené pasti. Ze zkušenosti v ěděl, že tohle bude dobrý úlovek. Zap řel si nohy, aby neztratil rovnováhu, a vylovil past z vody. Drátěný koš byl plný krab ů. Po tváři se mu rozlil úsm ěv, když rychle odhadoval hodnotu téhle várky.

Vyvlekl past do lodi a hodil ji k ostatním. Posunul se, aby se mohl bidlem odrazit a vyjet z kanálu, ale hlouběji po proudu ho zaujal bílý záblesk. Odsunul nízko visící větev z cesty. Asi p ětadvacet metr ů od něj plavaly čty ři svázané bóje.

Fajn…

Odstr čil se bidlem a lo ď zajela hloub ěji do kanálu. A čkoli se soust ředil na cíl, neustále se ohlížel, hlídal každé podeřelé poleno na z

břehu a pátral po hrbolku šupinatého nosu. Právě v takových odlehlých kanálech si aligátoři často stav ějí hnízda. Ned ělal si však velké starosti. Samci jsou agresivní jenom v dob ě pá ření a samice

úto čí, jen pokud se p řiblížíte k hnízdu. Krom ě toho mám stejn ě jako otec pouzdro s pistolí u boku, pomyslel si.

Dorazil ke shluku bójek a už se pro jednu sklán ěl, aby ji odvázal, když si všiml, že úchytná lana vedou ke b řehu. Na n ěm spat řil prázdné koše. Všechny byly otevřené a potlu čené, jako kdyby projely drti čkou na d řevo. Po krabech ani památky.

Nejd řív ho napadlo, že si tady n ějaký aligáto ří samec obstaral lacinou sva činku, ale vtom mu po páteři p řejel chladný závan strachu. Za celé ty roky nevid ěl jediného aligátora, který by zaútočil na krabí past. A vzhledem k tomu, jak jsou ty pasti t ěžké, to, co je vytáhlo na břeh, muselo být opravdu veliké.

Ale jestli to nebyl aligátor…

Těžce polkl a v ústech mu vyschlo. Narovnal se a rychle se vydal zp ět k hlavnímu kanálu. Vzpomněl si na páreček mýval ů, kte ří se sp ěšn ě hnali pry č. N ěco je vystrašilo, a kluk ve vznášedlu to asi nebyl. Up řen ě se díval na pomlácené koše a p říliš dob ře si uv ědomoval zapáchající náklad na svém člunu.

Zrychlil.

Při hlasitém prasknutí v ětve se prudce obrátil. Srdce mu vyletělo do krku. Silná větev se z řítila, dopadla nap říč p řes vodu a zatarasila mu cestu.

Na opa čném b řehu zašustilo k řoví, jako kdyby n ěco sesko čilo ze stromu a p řistálo na vzdálenější stran ě. Danny odhodil bidlo a sáhl po pistoli. Neobratn ě zápolil s řemínkem pouzdra.

Šust ění se rychle vzdalovalo.

Danny to stvo ření nespat řil, ale ur čit ě se tam na b řehu plížilo n ěco obrovského. Z ůstal strnule stát a napínal uši ve strachu, že se to vrátí.

Pak se ozval k řik a on málem vypadl z loďky.

„Chlap če! Zastr č si ptáka zpátky do gatí a fofrem se sem vra ť!“

Teprve v tu chvíli si Danny uv ědomil, odkud to šust ění vychází. A kam mí ří.

Ne…

ELDON HEMPLE V ĚDĚL, že tady n ěco nehraje. V ěděl to ješt ě d řív, než zaslechl vyd ěšený jekot svého syna.

„Tati!“

V mok řinách lovil už od dob, kdy sahal svému otci po kolena, a instinkty má vybroušené na maximum. Náhlé ticho bylo jediným varováním. M ěl pocit, jako by se na n ěho valila obloha, jako kdyby se blížila velká bou ře.

Stál po kotníky v m ělčin ě, uprost řed rákosí a trpasličích palem. Spustil krabí sí ť zp ět do vody a odjistil pistoli. Pomalým pohybem se oto čil a bedliv ě si prohlížel okolí. T ělo se mu napjalo, p řipravené k útěku. Tohle první nutkání však p řekonal, protože nev ěděl, kde číhá nebezpe čí.

Napjat ě poslouchal, zda se neozve n ějaké varování, šplouchnutí, praskající v ětvi čka. Hr ůzou se mu sev řela hru ď. Nebál se o svůj život, ale m ěl strach o syna. Jsem na toho chlapce tvrdý, pomysl el si, ale stejn ě ho mám rád.

Pak to uslyšel. Za sebou. Hlasité zakašlání. Ale ne lidské, spíš připomínalo chr čení n ějakého zvířete. Vzápětí n ěco hluboce zavr čelo.

Poslepu natáhl ruku za sebe a vystřelil; z pistole vyšlo n ěkolik ran. Zároveň se dal na út ěk opa čným sm ěrem, do v ětší hloubky.

„Danny! Vypadni odsud!“

Prodíral se rákosím. Listy ostré jako žiletka mu drásaly tvář a holé paže. Kdyby se tak mohl dostat do hloubky a potopit se pod hladinu…

Skrz listy trpasli čích palem za ním si n ěco razilo cestu. Teprve pak si uv ědomil, že to chr čení a vr čení bylo zám ěrné, m ělo ho vylákat ven.

Kolem sebe m ěl rákosí. Před sebou vodu. Skr čil nohy, aby se odrazil a vysko čil, ale cosi obrovského ho udeřilo do zad a povalilo tváří do m ělké vody.

Vyrazil si dech. Do ramen a zad ho bodaly nože. Vší silou se snažil oto čit paži a poslepu vyst řelil přes rameno. Povedlo se mu jednou stisknout kohoutek pistole, již držel t ěsn ě u ucha. Rána ho ohlušila, ale ne dost, aby neslyšel sy čivý jekot plný krvela čné zu řivosti.

Nad hlavou se mu rozprost řel stín a zaclonil slunce.

Na krku ucítil horký dech. Čelisti se mu zakously zezadu do hlavy a pono řily mu obli čej pod hladinu do bahnitého mo čálu. Cítil tlak na

lebce, ostrou bolest, k řupnutí kosti, a pak už byla jen tma.

DANNY SLYŠEL VÝST ŘELY , pronikavý zu řivý jekot, otcovo volání, aby utekl. V ěděl, že má jen pár okamžiků. V louisianských mok řinách loví rysi a medvědi, ale stvo ření, které vydalo tento zvuk, muselo být mnohem v ětší a zdejší mo čály určit ě nebyly jeho původním domovem. P ři tom v řešt ění se mu zježily chlupy na celém těle.

Popadl bidlo a odrážel se pry č od hlavního kanálu. Byla to jediná možnost. Padlá v ětev mu ležela v cest ě. Byla velká a zakroucená, jen těžko spadla sama od sebe. Nem ěl čas s ní zápolit. Musel se dostat co nejdál odsud.

Oháněl se bidlem a poslouchal, zda se neozvou další výst řely, vražedný výk řik, cokoli, co by nazna čovalo, že je otec naživu. Ale mok řina ztichla. Dokonce i komáři jako by p řestali bzu čet.

Zabodl bidlo do blátivého dna a zabral. Minul místo s pomlácenými krabími pastmi a pokra čoval hloub ěji do labyrintu bahnitých pahork ů a hustých cyp řiš ů. Tuhle část mokřiny neznal. Ale věděl, že musí plout po řád dál.

Cítil tíhu pistole na boku a jen díky tomu dokázal dýchat. Už předtím si ji zastr čil za opasek, protože si nev ěř il, že ji dovede v čas vytáhnout z pouzdra.

Prost ě je ď dál…

Jediná naděje. Pot řeboval se dostat na otev řenou hladinu, možná až do zálivu. Ale uv ědomil si, že mí ří špatným sm ěrem, na sever místo na jih. Takhle k Mississippi nedopluju, pomyslel si, ale vep ředu, mezi lo ďkou a Big Muddy leží pár osad. Kdybych tam dojel, ztropil povyk, sehnal chlapy… chlapy se spoustou pušek…

Čas, odm ěř ovaný tlukotem jeho srdce, ubíhal pomalu. P řipadalo mu to jako hodiny, ale ve skute čnosti nejspíš neuplynula ani jedna. Slunce už se snášelo k horizontu. Pak se do bažin vrátily zvuky: žabí kvákání, bzukot hmyzu. Bzučící mra čna komárů nyní dokonce vítal. Ať už v té bažin ě lovila jakákoli p říšera, nejspíš se rozhodla, že ho nebude pronásledovat.

Úzký kanál ústil do malého jezírka. Doplul až doprost řed, š ťastný, že kolem sebe vidí b řeh, kam se může uchýlit. Ale slunce už zapadlo

za stromy a hladina jezera se zm ěnila v černé zrcadlo.

A právě v tomhle zrcadlení Danny na b řehu zachytil náznak pohybu. Lesem probleskovalo n ěco bílého a pov ětšinou se to drželo z dohledu.

Popadl pistoli za opaskem.

Ve shluku popadaných strom ů na b řehu jezera zví ře poprvé spat řil. Vypadalo jako sv ětlý tygr, ale bylo štíhlejší a m ělo delší nohy a dlouhý ocas. Ve zkrvavené tlam ě neslo n ějakou bílou, schlíplou věc. Danny se zd ěsil, že je to kus otcova t ěla; paže nebo noha.

Up řen ě šelmu pozoroval nad bubínkem pistole a poznal, že drží za zátylek velké mládě.

Než ko čka zmizela v lese, zastavila se a pohlédla na Dannyho. Jejich o či se setkaly. Tlamu m ěla černou a vy čnívaly z ní tesáky připomínající dýky. Na levé noze pocítil horkou vlhkost. Celý se rozt řásl.

A pak se zví ře jediným pohybem ztratilo v lese.

Danny z ůstal stát s namířenou pistolí. Asi po minut ě se pomalu sesul do lodi. P řitáhl si kolena k hrudi. Tušil, že velká kočka pokra čovala dál, ale on se ani nehne. Raději tu um ře hlady, než aby se p řiblížil ke b řehu.

Pozoroval les kolem sebe a nedokázal se zbavit vzpomínky na pohled toho stvo ření. To nebyly o či bestie; odhadovaly ho a posuzovaly. Jako kdyby se pokoušela p řijít na to, co musí ud ělat, aby ho dostala.

Vtom Dannymu došlo, že spadlá v ětev mu nezatarasila cestu jen tak náhodou. Kočka to ud ělala schválně, aby od sebe oba muže odd ělila. Nejprve si došla pro otce, který pro ni p ředstavoval v ětší hrozbu, a navíc v ěděla, že druhá ko řist se chytila do pasti a je jí vydaná na milost. Danny se ocitl ve stejné situaci jako krabi v koši, a tak si ho schovala na pozd ěji.

Jenomže te ď ji n ěco odlákalo pryč.

Něco, co ji zajímalo mnohem víc než chlapec ve člunu.

KAPITOLA 10

Jack p řešel p řes rozhoupaný most. Plesnivého provazového zábradlí po obou stranách si nevšímal. Nedíval se dolů, i když n ěkolik dřev ěných prken už dávno shnilo a odpadlo. Nesl svou váhu s lehkostí člov ěka, který to tady dob ře zná.

Vep ředu, na jednom z ostr ůvk ů mok řiny Touberline, stál jeho rodný d ům. Ostr ůvek tvo řila vlastn ě jen vyvýšenina klesající do černé vody, obklopená porostem řas a ohrani čená ostrým rákosím. Dům stál uprostřed ostrova, polorozpadlá skládačka pokoj ů sestavených jako hromada kostek na hraní. Každá kostka byla další přistavenou místností, které v uplynulých sto padesáti letech přibývaly tak, jak se rozr ůstal Menard ův rod. V ětšina pokoj ů zela dnes prázdnotou, protože moderní život odlákal mladší generaci pry č. Jádro téhle barabizny na spadnutí ovšem zůstalo, masivní kamenný d ům. Jackovi sedmdesátiletí rodiče tam stále žijí spolu s několika bratranci, sest řenicemi, nete řemi a synovci.

Starý rybá řský člun u mola nedaleko domu se nakláněl ve v ětru. Po řád ještě se udržel na vod ě, ale to bylo spíš silou v ůle Jackova staršího bratra než díky zdravému kýlu. Randy sed ěl na zahradní židli na konci mola, v jedné ruce svíral plechovku s pivem a zíral na člun. Do pasu byl nahý, na sob ě m ěl jen kra ťasy ke kolen ům a pantofle. Jack ův p říjezd kvitoval pouhým pozvednutím plechovky do vzduchu.

„Takže vyrážíme na lov,“ prohlásil Randy, když k n ěmu Jack došel.

„Volal jsi T-Bobovi a Peeyotovi?“

„Už to v ědí. Budou tu“, Randy pohlédl na zapadající slunce a pak si s pokr čením ramen od říhl, „až dorazí.“

Jack p řisv ědčil. Brat ři T-Bob a Peeyot Thibodeauxovi byli nap ůl černí Cajunové, nap ůl indiáni. A nejlepší stopaři v mok řinách, jaké znal. Vloni na ja ře pomáhali při pátrání po dvojici pašeráků drog, kte ří opustili lo ď na Mississippi a pokoušeli se uniknout deltou. Po jediném dni, kdy byli uprchlíci odkázáni sami na sebe, se skoro tetelili radostí, že je brat ři Thibodeauxovi našli.

„Co lovíme?“ zeptal se Randy. „Nic jsi ne říkal.“

„Velkou ko čku.“

„Rysa?“

„Větší.“

Randy pokr čil rameny. „Tak proto jsi p řijel, pro Burta.“

„Je u táty?“

„Kde jinde by byl?“

Jack zamí řil k domu. Bratr m ěl dnes obzvlášť kyselou náladu. Nev ěděl sice pro č, ale jakous takous p ředstavu m ěl. „Nem ěl bys tolik pít, jestli pojedeš s námi.“

„Líp mi to st řílí, když v sob ě mám pár piv.“

Jack obrátil oči v sloup. Jenomže bratr m ěl želbohu pravdu.

Když došel k domu, prudce otev řel dve ře. Už p řes deset let tu nebydlí. Má vlastní dům u jezera Pontchartrain, zbo řeninu k celkové rekonstrukci, kterou koupil po hurikánu Katrina. Vešel do vstupního salonu. Tady jsem doma, pomyslel si, více než kdeko li jinde. V ůně oleje na smažení se mísila s černou sm ěsí ko ření. Za dlouhá léta se tento pach vsákl do všech kamenných st ěn, spolu s kou řem páleného dřeva a tabáku.

V duchu se vrátil do povětšinou š ťastného d ětství, které strávil v rušném, chaotickém, hlasitém rodinném zmatku. Teď je tu mnohem větší klid, jako kdyby d ům nap ůl d římal a čekal na nové probuzení.

Odn ěkud k n ěmu dolehlo zavolání: „Qui c’est q’ça? “

„To jsem já, tati,“ odpov ěděl.

Aby otce našel, sta čilo nasát těžký pach kou ře z dýmky a jít po chraplavém zvuku sm ěsice francouzské a karibské hudby zvané zydeco. Otec byl v pracovn ě na konci haly. Celou jednu st ěnu zabíral kamenný krb a na ostatních byly police nacpané knihami.

„Tady jsi, Jacku,“ vítal ho otec a chystal se vstát ze svého sklápěcího k řesla.

Jack na n ěho mávl, aby zůstal sed ět.

Otec se s povzdechem op řel. Artritida mu dávala co proto. Kdysi robustní postava se scvrkla na kost a k ůži a vystouplé uzly na kloubech. Možná by mu bylo lépe někde v léčebn ě, ale tady byl nejspokojen ější, se svými knihami, hudbou a starým loveckým pse m Burtem, posledním z dlouholetého chovu bloodhound ů. Psi byli vždycky stejn ě právoplatnými členy Menardovy rodiny jako všechny jejich d ěti.

Černohn ědý bloodhound ležel u vyhaslého ohništ ě, natažený na chladném kameni, samá noha, samé ucho. Ve třinácti letech mu už zešedly chlupy na tlam ě, ale po řád byl silný a zdravý a m ěl čenich jako nikdo jiný.

Čenich, který si cht ěl Jack pro dnešek vyp ůjčit.

Otec si nacpal do dýmky další tabák. „Slyšel jsem, že bereš hochy na malý lov.“

Při slovech svého pána zvedl Burt hlavu a zamrskal ušima. Pak švihl ocasem, skoro jako by se ptal, zda slyšel spr ávně. Čich má stále bezvadný, ale sluch už ho trochu zrazuje.

„Jo, beru,“ odpov ěděl jim Jack ob ěma.

„Dobrá. Matka ti vy čistila a namazala pušku. Je venku s tvou sest řenicí, v ěší prádlo.“

Jack se usmál a představil si starou ženu, jak rozebírá jeho pušku a opatrn ě čistí její sou částky. Jako pravá cajunská manželka by to dodnes patrn ě zvládla se zav řenýma o čima. Ve své vrcholné form ě bývala matka nejlepším st řelcem v rodin ě. Jednou z kuchy ňského okna provrtala aligátora, když vylezl z vody a sápal se po jeho mladším bratrovi. Tom si tehdy hrál moc blízko. Jack ho m ěl hlídat, ale nechal ho samotného. Hned první ranou se trefila aligátorovi přímo do oka. Padl mrtvý k zemi. Malému vyhubovala a Jackovi zmalovala záda, protože zanedbal své povinnosti. Potom se klidn ě vrátila k mytí nádobí.

Vzpomínka mu ukradla úsm ěv ze rt ů. Jako každá milující matka vždycky d ělala, co um ěla, aby je všechny ochránila, ale nakonec se jí stejn ě nepoda řilo ochránit je před nimi samými. Když p řed chvílí procházel halou, minul pokoj, v němž kdysi bydlel s bratrem. Te ď ho nikdo nepoužívá. Stala se z n ěj malá svatyně. Tomovy trofeje a

medaile dodnes zdobily police spole čně se sbírkami mušlí, knih a starých vinylových desek. Po Jackovi tam toho moc n ez ůstalo. Vyhnal ho žal a vzpomínky.

Otci neunikla zm ěna Jackova výrazu. „Prý ses dneska potkal s tou holkou. S tou… co s ní tenkrát Tommy chodil.“

Už se cht ěl zeptat, jak to otec ví, ale pak si uv ědomil, že tohle je prost ě mok řina. Drby se tu ší ří rychleji než bou ře. Nyní už chápal Randyho chladné p řivítání a kyselou náladu.

„Pomáhá nám s jedním případem. Jde o pašeráky zvířat. Nic důležitého.“

Jack cítil, jak mu ho ří obli čej. P řipadal si trapn ě, a to nejen kv ůli polopravd ě, již práv ě vyslovil, ale také kv ůli jedné mnohem v ětší lži pochované v minulosti. Podle oficiální verze byla příčinou smrti jeho bratra nehoda zp ůsobená v opilosti. Řídila Lorna. Celou pravdu však znalo jen pár lidí. Lornu obvinili a díky Jackově soukromé výpov ědi v soudcov ě kancelá ři z toho vyvázla jen s pokáráním. Menardova rodina jí však nikdy neodpustila.

„Vypadala jako milá holka,“ mumlal si otec s dýmkou v ústech.

„Byly ješt ě d ěti,“ prohlásil Jack váhavě. Slíbil, že krom ě soudce to nikdy nikomu ne řekne.

Kv ůli nim ob ěma.

Otec si Jacka up řen ě m ěř il. Jas v o čích prozrazoval, že i otec tuší, že se za celou událostí skrývá mnohem víc.

Trapnou chvilku ukon čilo volání z druhého konce domu. „Jacku!“ křičela matka. „Kde jsi? Zabalila jsem pro tebe a hochy chladicí box. A v košíku máte taky vep řové a párky.“

„Hned jsem u tebe.“

Vyšel z pracovny a otec ho sledoval zamyšleným pohl edem. Když došel do haly, tiše si povzdechl. Vykro čil ven a v kapse mu zavibroval mobil. Byl za to vyrušení vd ěč ný a p řitiskl si telefon k uchu.

Volal Scott Nester, jeho zástupce u pohraniční stráže. „Našli jsme kluka, co vid ěl tu ko čku.“

„Cože? Kde?“

„Ve člunu. St řílel na naši pátrací helikoptéru, aby upoutal pozornost.“

„A byla to ur čit ě ona?“

„Jo. Popsal ji jako ohromnou bílou ko čku s velkými zuby. Prý mu zabila tátu. Pátrací tým se vydá hledat tělo.“

Jack sev řel prsty na telefonu. „A vid ěl ten kluk, kam m ěla namí řeno?“

„Prý na sever. K Mississippi.“

„Kde p řesn ě jste toho kluka našli?“

„Máš mapu?“

„Seženu si ji.“

Scott mu nadiktoval sou řadnice. Po n ěkolika dalších instrukcích Jack zav ěsil a pospíchal ke sk říni u zadního vchodu, kde si jeho bratr schovával navigační mapy. Sk říň byla plná rybá řského náčiní, krabic s navijáky a spousty ručně navázaných návnad. Když vytahoval mapu delty, píchl se do palce o jeden zbloudilý há ček.

S mapou v ruce vytáhl zabodnutý háček a ot řel si krev o košili. Došel ke stolu, roztáhl mapu a tužkou si ozna čil místo, odkud vyprostili chlapce. P řibližn ě. Pár let přesýpání písku a opakovaných záplav dovedlo zm ěnit detaily i na t ěch nejlepších mapách. P řesto dokázal najít ostrov, kde ztroskotal trauler. Od vraku nakreslil čáru k místu, kde našli chlapce.

Čára sm ěř ovala na sever. Takže tudy se vydala naše ko čička. Jack protáhl tečkovanou čáru ještě dál. Vedl ji až k Mississippi a ukon čil u měste čka na b řehu řeky jménem Port Sulphur. Na map ě si nakreslil křížek. Znal to m ěsto. Hurikán Katrina ho skoro celé smetl z povrchu zem ě. N ěkteré domy to odplavilo až třicet metr ů od základ ů.

Jack se narovnal a dál studoval mapu.

Randy vešel zadním vchodem a postavil se vedle n ěho. „T-Bob a Peeyot právě dorazili v kánoi.“ Ukázal na k řížek na map ě. „Tam jedeme?“

„Tam za čneme. Seženeme všechny z Port Sulphur a vyrazíme na jih do mok řiny.“ Nespoušt ěl o či z te čkované čáry. Šavlozubá kočka se ur čit ě schovává n ěkde tady.

„Na co ješt ě čekáme?“ zeptal se bratr a poplácal ho po rameni. „Laissez le bons temps rouler .“

Jack složil mapu. Než se ovšem mohl za řídit podle bratrovy rady a s chutí se vrhnout do dobrodružství, musel ud ělat ješt ě jednu v ěc, aby

dostál svému neochotně danému slibu.

„Ješt ě musím n ěkoho vyzvednout.“

KAPITOLA 11

Ke shrabání spadaného listí po bouři se Lorna nedostala.

Když stoupala po kamenných schodech ke svému domu v Garden District, bylo už pozd ě. Slunce se vznášelo nad horizontem a na zem padaly t ěžké stíny magnolií a vysokých dub ů. Na p řerostlém trávníku připomínalo bou ří strhané listí a zma čkané kv ěty spolu s n ěkolika polámanými taškami ze st řechy obraz Jacksona Pollocka. Uprost řed dvorku stála vyschlá kamenná fontána a nahoře tr ůnil mechem porostlý and ěl.

Při pohledu na zubožené rodinné sídlo si jen povzdychla.

Nátěry na verand ě se nadouvaly a odlupovaly. Sloupoví v italském stylu bylo otlu čené a vstupní vy řezávané mahagonové dveře se musely otevírat velkou silou, protože st řídáním ročních období uplynulých sta let se zárube ň zkroutila.

Chvíli s dve řmi bojovala, až je nakonec s námahou otev řela. Uvnit ř byla tma. Bratr řeší n ějaký naléhavý problém na pob řežní ropné plošin ě v zálivu. Vrátí se teprve zítra.

To se hodí.

Rozsvítila lampu u dve ří. Napravo se objevilo d řev ěné schodiště, které stoupalo na podestu prvního poschodí a dál do druhého patra. Ve schodiš ťové šachtě visel mohutný lustr z osmnáctého století dovezený z francouzského zámku. Polovina žárovek nesvítila. Jejich vým ěna a lešt ění k řiš ťálových dílk ů byla nadlidská práce.

Hned u dve ří upustila t ěžký kufr a v duchu si říkala, jestli ješt ě stihne horkou koupel. V ACRES se p řevlékla zpátky do obnošených džín a košile a te ď ze všeho nejvíc toužila shodit ze sebe špinavé oble čení a pono řit se do té nejteplejší vody, jakou starý bojler dovede vykouzlit. Možná i s p ěnou a skleni čkou chardonnay. Co víc si holky

můžou p řát…

Dnes to bude dlouhá noc a zítra ji v ACRES čeká spousta práce. Momentálně ud ělala všechno, co mohla. D ůležité testy budou hotové teprve zítra ráno. Nejvíc ji zajímala analýza DNA a nadbyte čného páru chromozom ů, který se objevil u všech zachrán ěných zví řat. Kdo mohl takový experiment provést? A pro č? Odpov ědi možná najdou právě v genetických kódech t ěch podivných chromozom ů.

Než sta čila dojít ke schod ům, domem se rozlehlo zvon ění telefonu. Rychle prošla vstupní halou a zamí řila ke stolku. To bude ur čit ě Jack, napadlo ji. Pro č ale nevolá na mobil? Srdce se jí rozbušilo; už se nemohla do čkat, až se dozví plán dnešního lovu. Nadšení však opadlo v okamžiku, kdy telefon zvedla, jelikož ve sluchátku se ozval hlas jejího mladšího bratra. Kyle volal z ropné plošiny.

„Ahoj, Lorno, volám jen tak. Jestli dům po řád stojí.“

„Momentáln ě ano. Nic víc slíbit nem ůžu.“

Bratr se uchechtl. Asi se nudí. Jako obvykle si víc popovídají po telefonu, než když jsou spolu. Doma se oba snaží do držovat soukromí toho druhého, což není ve vile se sedmi pokoji a p ěti koupelnami nic t ěžkého.

„Nechával jsem ti vzkaz,“ pokra čoval Kyle. „Napadlo m ě, že t ě asi odvolali do práce. Nechtěl jsem t ě tam otravovat.“

„Klidn ě jsi mohl zavolat. Ale dneska to byl šílený den.“ V rychlosti mu vypov ěděla, co se p řihodilo.

„Prokristapána, to je fakt divný.“

„Já vím. Ještě d ěláme laboratorní testy…“

„Ne. Spíš myslím to, že t ě Jack Menard povolal k vyšet řování. To muselo být asi hodn ě nep říjemné.“

Chvíli jí trvalo, než odpov ěděla. Nep říjemné? Slabé slovo, m ěla-li popsat emocionální bouři, kterou to v ní vyvolalo: vina, smutek, stud, zlost a ješt ě n ěco hlubšího, n ěco ukrytého, co sdílejí jen oni dva. Představila si Jackovy kamenn ě šedé o či, jeho pohled, p ři n ěmž m ěla pocit, že jí vidí až do žaludku. Dokonce ani její v lastní bratr neznal pravdu o té krvavé noci.

„Aspo ň že už to máš za sebou,“ řekl Kyle.

Znovu našla ztracený hlas, ale když promluvila, zn ěl velmi tiše.

„To není tak docela pravda. Budu mu pomáhat p ři hledání uprchlého jaguára.“

„Co myslíš tím pomáhat? To jako že mu nabídneš profesionální konzultaci?“

„Ano a dnes ve čer s ním jedu na lov.“

Následovalo ohromené ticho a pak prudký výbuch. „Zbláznila ses? Pro č?“

Ohlédla se na černý kufr u dve ří. Byla v n ěm rozložená uspávací puška. „Chci dohlédnout na to, že tu ko čku chytíme živou.“

„Do prdele s ko čkou. Ty se chystáš do bažiny se členem rodiny, která by tě nejradši p ředhodila aligátorovi?“

Nedovedla mu vysv ětlit, že od Jacka se nemá čeho obávat. „Nic se mi nestane. Nebudeme tam sami dva. Bude tam celý pátrací tým. Nemusíš si d ělat starosti.“

„Nejezdi tam, Lorno. Anebo aspo ň po čkej do zít řka, až se vrátím. Pojedu s tebou.“

„Ne. Jaguáři jsou no ční zví řata. Dnes ve čer ta samice vyrazí na lov. Je to nejlepší šance, jak ji chytit d řív, než n ěkoho zabije.“

„Lorno –“

V kapse se jí rozezpíval mobil. „Mám další hovor.“

„Po čkej, až se vrátím,“ zopakoval rychle, než zav ěsila.

„Promluvíme si ráno.“ Položila sluchátko a vylovila telefon. „Doktorka Polková.“

„Jsi p řipravená?“ Byl to Jack. Jeho neurvalé způsoby ji okamžit ě roz čílily. V pozadí slyšela pov ědomé vrčení helikoptéry.

„Jist ěže jsem.“

„Můžeme se sejít u mola za Audubonovou zoo?“

„Budu tam za čtvrt hodiny. Jaký máš plán?“

„Vyzvedneme t ě helikoptérou. Ostatní se potom sejdou v Port Sulphur.“

Neuniklo jí nap ětí v jeho hlase a cítila, že cosi z ůstalo nevy řč eno. „Co se d ěje?“

„Má za sebou první pokus. Ko čka zaúto čila. N ěkde uprost řed mok řiny. P řed pár minutami jsme našli tělo. Vytažené na strom a zabalené v tilandsii. Rozdrcená lebka, urvaná ruka.“

Lorna nemohla popadnout dech. Takže je pozd ě.

Jack naléhal: „Tak naposledy. M ůj tým tohle zvládne. Neexistuje jediný d ůvod, pro č bys s námi musela jezdit.“

Znovu se ohlédla po kufru s puškou. Jack se mýlí. T e ď už jsou dva důvody. Po řád ještě cht ěla dostat šelmu živou, ale kv ůli jejímu chování si dělala velké starosti a to v ní vyvolávalo mnohem větší pot řebu zví ře vystopovat. Jaguáří samice se neschovala, jak Lorna doufala. Je v pohybu, ale kam sm ěř uje?

„Jedu s vámi, Jacku. Dohadováním jen ztrácíme čas. Čím rychleji tu ko čku vystopujeme, tím mén ě život ů ohrozí.“

Na druhém konci se ozval těžký povzdech. „Tak za čtvrt hodiny u mola. Ani o minutu pozd ěji. Jak jsi říkala, nem ůžeme ztrácet čas.“

Zav ěsil.

Lorna zamí řila ke dve řím. Žádná koupel nebude. Popadla kufr a sáhla po klice. Slunce už zapadlo za obzor. Brzy bude tma.

Pospíchala po schodech a najednou jí projel stín pochybnosti.

Co to d ělám?

Bratrovo znepokojení, Jackovo varování… snažila se to zaplašit, ale semínko strachu už zako řenilo a našlo úrodnou p ůdu. Jsem veterinářka, ne lovkyn ě velkých šelem.

Přesto se nezastavila. Zamí řila k bratrovu fordu bronco zaparkovanému u chodníku. Jednou už takhle zaváhala, nechala se oslabit vlastním strachem a mladého člov ěka to tenkrát stálo život.

Dnes ne… už nikdy.

KAPITOLA 12

Slunce za čalo zapadat. Námořní helikoptéra se odklonila od řeky Mississippi a zamí řila k m ěste čku Port Sulphur. Nic moc se tu ned ělo, takže Lorna musela bez ustání myslet jen na to, že je zase ve vzduchu. Když už jsem se do toho pustila, musím si zvyknout i na létání, říkala si v duchu, ale zpocené ruce a m ělké dýchání

prozrazovaly její neklid.

Aby zahnala strach, soust ředila se na ubíhající krajinu pod sebou, všímala si pozoruhodných míst a odhadovala, jak dlo uho ješt ě

potrvá, než p řistanou.

Port Sulphur se dal snadno p řehlédnout, jelikož zabíral sotva patnáct čtvere čních kilometr ů a chránil jej omlácený a omletý protipovod ňový systém. Kdysi to bývalo nehostinné firemní m ěsto sloužící spole čnosti Freeport Sulphur, ale v devadesátých letech se zav řely všechny vrty a rafinérie, m ěste čko za čalo pozvolna upadat a čekalo už jen na Katrinu, která mu sepsala epitaf. Šestimetrová povod ňová vlna se přehnala m ěstem a celé je spláchla. Ze tří tisíc

ů vrátil jen zlomek.

Kdyby si Lorna tak úzkostliv ě neprohlížela sv ět pod sebou,

obyvatel se do zatopených dom

měste čka by si nejspíš nevšimla. B

ěhem n ěkolika vte řin ho minuli a

ělkým jezerem Bay

ocitli se op ět nad vodní hladinou, širokým m

Lanaux. Za čali prudce klesat. Byl to krátký let a čty řiašedesát kilometr ů z New Orleansu vzdušnou čarou zvládli za necelou čtvrthodinku. I p řesto se Lorna nemohla do čkat, až ze železného

ptáka vystoupí.

Napjat ě nadsko čila, když se jí ve sluchátkách ozval zesílený Jack ův hlas. Sed ěl vep ředu s pilotem. Ona se d ělila o zadní část helikoptéry s ostatními agenty pohraniční stráže. Sice se jí

představili, ale jejich jména hned zapomn ěla, protože její mysl až příliš zam ěstnával vrtulník, který jako by letěl jen silou vlastní v ůle.

„Nasedneme na naši lo ď a vyrazíme do kanál ů jižn ě od jezera,“ vysv ětloval Jack. „Lo ď bude fungovat jako základní stanovišt ě téhle mise. Za námi poplují dvě menší vznášedla, která prohledají užší ramena a kanály po obou stranách. Pokud by bylo potřeba, pro t ěžce přístupná místa máme ještě dv ě kánoe.“

Helikoptéra dosedla na plováky a Lorna z okýnka sledovala shromážd ěnou námořní sílu. Z jezera právě startoval druhý, o n ěco větší vrtulník. Na jeho palub ě byli další členové Jackova týmu a pár místních pomocník ů. Lo ď pohrani ční stráže p řipomínala tu u trauleru; plavidlo t řídy interceptor uzp ůsobené pro pohyb na mo ři i po řece. Opodál kroužila dv ě menší vznášedla pohán ěná obrovskými vrtulemi, které šlehaly vodu jako smetanu.

Po p řistání zavládl chaos. Muži se začali p řemis ťovat na čluny a překládat zbraně. Lorna dosko čila na zadní palubu lodi pohrani ční stráže. Najednou všem p řekážela, každou chvíli do ní str čil n ějaký silný chlap vonící lacinou vodou po holení, surovou k ůží a mazivem na pušky. Všude kolem št ěkaly hrubé hlasy a ozývaly se výbuchy smíchu.

Odklidila se do klidn ějšího koutku, co nejdál od testosteronového tornáda.

Po palub ě pobíhalo asi p ůl tuctu muž ů v tmavozelených košilích a kalhotách, Jackův zvláštní tým. Zajiš ťovali zbran ě: pistole, brokovnice, úto čné pušky. Na helmách měli p řipevn ěné brýle pro no ční vid ění. Nikdo nic neriskoval.

Na opa čné stran ě lodi sed ěli na p řevrácených kánoích další tři muži oble čení do loveckých vest a džín. Lorna v t ěch vydlabaných lo ďkách s plochým dnem poznala cajunské pirogy. Všichni t ři muži, dva černoši a jeden b ěloch, byli vysocí a na první pohled vypadali jako Cajunové z venkova. Jeden byl trochu podobný Jackovi, možná jsou p říbuzní. Ani tenkrát, když chodila s Tommym, neznala všechny příslušníky Menardovy rozv ětvené rodiny.

Poslední člen posádky se tanečním krokem sunul sm ěrem k ní, jazyk m ěl vyplazený a mrskal ocasem. Byl to čistokrevný bloodhound. I ten pes má arogantní způsoby, pomyslela si, a o či se

mu lesknou bezstarostným cajunským výrazem.

„Burte,“ zašeptala tiše p ři vzpomínce na š ťastn ější časy. Tommyho staršího bratra tenkrát neznala, ale s nejlepším rodinným loveckým psem se setkala.

Jack se zmínil, že na lov p řiveze psa, ale ji ani nenapadlo, že by to mohl být Burt.

Pot ěšilo ji, že ji tu aspo ň n ěkdo p řátelsky vítá, a tak si klekla, aby jí mohl projevit svou náklonnost. Pomalu k ní došel, a když se oklepal, od tlamy mu odlet ěla slina. Natáhla ruku a pohladila ho za neuv ěř iteln ě dlouhým uchem. Vtom se však ozval ne čekan ě ostrý povel a oba z ůstali jako p řimrazení.

„Burte! Okamžit ě koukej naklusat zpátky. Nech tu bonne a rien na pokoji.“

Pes se ohlédl p řes rameno a sv ěsil ocas. Zdráhavě, tém ěř omluvn ě pohlédl na Lornu, oto čil se a kráčel zpátky ke trojici na kánoích.

Muž, který p řed chvílí vyk řikl, si ji up řen ě m ěř il. Ano, právě ten, co se podobá Jackovi. Lorna nechápala, proč ji nazval bonne a rien , ale podle jízlivého tónu si domyslela, že to asi moc laskavé oslovení nebylo.

Jack byl zabraný do hovoru se svým zástupcem, ale t e ď se prudce oto čil a vykro čil sm ěrem k nim. Popadl chlapa za límec flanelové košile a p řitáhl si ho k sobě.

„Jestli t ě ješt ě n ěkdy uslyším takhle mluvit o doktorce Polkové, poletíš rovnou p řes palubu. Je mi fuk, jestli jsi m ůj brácha. Ona je tu na mou žádost. Dob ře si to zapamatuj, nebo vypadni z mý lodi.“

Lorna je s údivem pozorovala. Brat ři? Za čala si je prohlížet mnohem pozorn ěji. Tohle musí být Randy, nejstarší bratr Jacka a Toma. Když chodila s Tomem, sed ěl ve v ězení. Vyfasoval rok kv ůli rva čce v opilosti v hospod ě na Bourbon Street. Rozdal si to tenkrát s policistou mimo službu, což mu ješt ě p řitížilo.

Randy se cht ěl o čividn ě hádat, a dokonce položil Jackovi dla ň na prsa, jako kdyby se ho chystal odstrčit. Ale pak si nejspíš n ěco přečetl v Jackov ě tvá ři. Ruka mu klesla. O krok ustoupil a pokusil se celou situaci zleh čit váhavým p řikývnutím.

„Ty jsi tu šéf, bráško.“

Jackovi to nesta čilo. Ješt ě chvíli bratra držel, aby svým slov ům

dodal pat řičný d ůraz.

Randy nakonec kapituloval. „ Mais oui! Dob ře! Slyšel jsem t ě.“

Jack ho pustil a pohlédl na Lornu stejn ě omluvnýma o čima jako před chvílí bloodhound. Jeho bratr se vrátil k přátelům. Všichni t ři se odsunuli na opa čný konec kánoí. Jakmile Jack skon čil s vydáváním rozkaz ů svému zástupci, p řidal se k Lorn ě.

„Omlouvám se. Než tady vyvoláš další nep říjemnosti, ukážu ti plán pro dnešní pátrání. Koukni na to a řekni mi, jestli máš nějaké návrhy. Proto jsi přece tady, ne?“

Trochu ji trápila jeho rozmrzelost, ale radši držela jazyk za zuby. Následovala ho ke kabině lodivoda. Podržel jí otev řené dveře a Lornu p řekvapilo, že kabina je klimatizovaná a ve srovnání s vytrvalým ve černím horkem venku je v ní skoro chladno. Slunce už zapadlo, ale západní obloha stále zářila r ůžovooranžovým sv ětlem.

Dovedl ji k map ě. V kabin ě byl krom ě nich jen lodivod oble čený stejn ě jako Jackovi muži do hrubé uniformy pohrani ční stráže. Na rozdíl od nich však nem ěl na hlav ě helmu. Lo ď k řižovala Bay Lanaux. Vibrace, které pohyb motoru vyvolal na palu b ě, Lorna cítila i p řes podrážky svých vysokých loveckých bot. Vep ředu se táhly mok řady a vypadaly temn ě a neproniknuteln ě.

„Tohle je naše trasa.“ Jack položil dla ň na mapu p řipevn ěnou ke stolu a prstem jel po nakreslené čáře. „Odhadujeme, že po bou ři ko čka doplavala ke b řehu n ěkde u Bay Joe Wise a vydala se p římo na sever.“ Prst se mu zastavil. „Tady jsme zachránili toho kluka. Za pom ěrn ě krátkou dobu se dostala dost daleko.“

Podrobnosti o osudovém setkání šelmy a chlapce si už vyslechla. Zhluboka se nadechla a byla ráda, že se m ůže op ět pohybovat po pevné, profesionální půdě.

„Jaguáři loví na velkém teritoriu,“ za čala. „Proto jde po řád dál. Je geneticky naprogramovaná, aby se pohybovala tak dlouho, dokud nenarazí na místo, které jí poskytne dostatek potravy.“

„Takže m ůže takhle pochodovat celé dny.“

„Ur čit ě. Migrace je jeden z d ůvod ů, pro č jsou jaguá ři v p řírod ě ohroženi. Jejich rodné džungle a lesy jim zabíráme a kácíme. Jaguáři jsou velcí tuláci a ve vykácených lesích pak dochází ke smrtelným st řet ům s lidmi.“

Kdysi četla o ekologickém projektu, jehož cílem je vysázetřet ěz les ů p řes celý kontinent, kterým by se spojilo Mexiko a Ji žní Amerika a vzniklo tak jedno obrovské teritorium, kde by se jaguáří populace mohla rozr ůstat a svobodn ě migrovat. Nazývá se to Paseo de Jaguar , Jaguáří stezka.

Prohlédla si mapu a p řemýšlela, jakou paseo se vydala tahle samice. Jedno d ůležité vodítko tu bylo.

„Nesmíme zapomínat, že má s sebou mládě,“ připomn ěla Lorna. „Takže hledá teritorium s bohatým p řísunem potravy, aby nasytila sebe i je.“

Jack stál těsn ě vedle ní nad mapou. „Ale kde? Jestli p ůjde dál na sever, musí projít mezi Adamovým zálivem a jezerem Washington. To už je hluboká mok řina. Kde máme začít s pátráním?“

„Za čneme u potravy. Bažiny jsou pro jaguára dokonalé prost ředí. Obvykle loví u vody. Velkou část potravy získává z moře. Želvy, ryby, kajmany.“

Jack se k ní oto čil. „Ten kluk říkal, že se pustila do koš ů s kraby.“

Lorna p řisv ědčila. „Jaguáři jsou ob čas i mrchožrouti. Sežerou cokoli. Dovedou skolit dokonce i krávu nebo dospělého kon ě.“ Při pohledu na nev ěř ící výraz jeho tvá ře pokra čovala: „Jsou to dokonalé vraždící stroje. Tyg ři a lvi se vrhají ko řisti na hrdlo, ale jaguáři zabíjejí tak, že jí rozdrtí lebku. Mají nejsiln ější čelisti ze všech ko čkovitých šelem. Nejspíš se jedná o vývojový znak, k terý m ěl jaguárům umožnit prokousnout tvrdé želví kruný ře.“

„Jestli mají rádi želvy, tak t ěch je tady v mok řin ě spousta. Sladkovodní, kajmanky, všechny možné říční druhy, a dokonce i želvy nádherné.“

„Ano, ale ty jsou malé a nemají dost masa. Ta samice je obrovská a bude hledat mnohem vydatn ější a snadn ěji p řístupnou potravu. A nezastaví se, dokud ji nenajde.“

Jack vedle ní najednou ztuhnul.

„Co je?“ zeptala se.

Naklonil se nad mapu a jel prstem po rukou namalované čáře. Prohledával i okolí. Prst se mu nakonec zastavil. Pod ním bylo napsáno: Bayou Cook .

Jack se narovnal a pohlédl na ni. „Jak dobrý mají jaguáři čich?“

„Mimo řádně dobrý. Jsou to v ětšinou no ční lovci, takže ko řist stopují p ředevším čichem.“

„Do jaké vzdálenosti podle tebe dovedou zachytit pach?“

„Těžko říct. Záleží to na zdroji pachu, jeho síle a sm ěru v ětru.“ Pot řásla hlavou. „Spousta prom ěnných. Za dobrých podmínek to můžou být i kilometry.“

„Jestliže tedy z n ějakého místa vychází dostatečně silný zápach a vítr vane správným sm ěrem, ko čku to p řiláká i ze vzdálenosti několika kilometr ů.“

„Ano. Ale musel by to být pach, který ko čka rozpozná jako možný zdroj potravy.“

„Tys říkala, že jaguá ři se živí nejen želvami a rybami, ale také kajmany. To jsou p řece jižní p říbuzní amerických aligátorů.“

„To je pravda.“

„Takže pokud by se na jednom míst ě naskytlo dost potravy a pokud by jí to opravdu hodn ě von ělo…“

„Tak se tam ur čit ě vypraví.“

Jack sundal mapu ze stolu a donesl ji lodivodovi. „Pojedeme sem,“ ukázal. „Bayou Cook. Spojte se vysíla čkou se vznášedly a řekn ěte jim, že došlo ke zm ěně plánu. Jedeme rovnou sem.“

„Ano, pane.“

Jack se vrátil a mapu držel v ruce.

„Co je v Bayou Cook?“ cht ěla v ědět Lorna.

„Turistická atrakce. Celý rok tam jezdí návštěvníci, v ětšinou na výletních lodích z New Orleansu. Koupíš si výlet do bažiny, jízdu v létajícím člunu a nakonec návštěvu v Bayou Cook.“

„Co tam je?“

Jack na ni up řen ě hled ěl a v o čích m ěl výraz člov ěka, který ví, že se neplete. „Aligáto ří farma strý čka Joea.“

KAPITOLA 13

Strý čka Joea d ěti nezajímaly ani za mák, ale tábor mu vydělával

slušné peníze.

Stál na přední verand ě domu a vysoká, orosená láhev budweiseru odpo čívala na zábradlí. Bylo čím dál větší parno a vlhko, i když slunce už zapadlo. Tady to tak bývá. První hodinu po západu slunce vedro ješt ě vytrvale bojuje, i když už dávno není vítáno. B ěhem noci to ale pomalu vzdá a člov ěku se hned lépe dýchá.

Tuhle část noci má Joe rád. „A pivko taky není k zahození.“

Po řádně si loknul z láhve a zadíval se na t řicet akr ů svého pozemku. Vzadu, místo starého cyp řišového lesa, vyrostlo nové tábořišt ě. Momentálně se tam zabydleli skauti z Baton Rouge; rezervovali si to na celý týden. Mezi stany probles kovaly táborové ohn ě a kolem dokola visely lampy. Podve čerem se ozývaly písn ě doprovázené kuňkáním skokanů či ob časným zahoukáním sovy nebo

křikem aligátořího samce.

Mezi srubem a tábořišt ěm se rozkládalo osm nádrží a jam aligátoří farmy. Taky tu choval jednoho rysa červeného a v m ělkém rybníčku Gippera, obrovskou kajmanku dravou. Celou farmou se tam a zpátky táhly vyvýšené cestičky a pozorovací plošiny.

Hled ěl na své dílo s pýchou. Stálo ho přes p ůl milionu dolar ů, než rozší řil jednu p ůvodní nádrž s n ěkolika chovnými aligátory na unikátní atrakci, která nemá široko daleko obdoby. Jen v lo ňském roce se mu investice vrátila v hrubém výdělku hned t řikrát.

Jasn ě, n ějaké prachy vyd ělal na černo. Oficiálně nesmí prodávat aligátory na kůži a maso, ale mali čko podplatit místní strážníky a agenty, aby p řimhou řili oko, zase tolik nestojí. A pro bohaté rybáře,

co loví na udici, jsou čerstv ě vylíhlá aligáto ří mláďata nejlepší návnadou pro okouny.

Joe se rozhlížel po svém pozemku a chvíli pozoroval dva muže s puškami na ramenou hlídkující u lávek. Byli to členové místní milice, které si pro dnešek najal, protože na pob řeží prý n ěkdo zahlédl velkou ko čkovitou šelmu. Vysíla čkou ho varovali, aby farmu evakuoval, ale záliv je daleko a on přece nebude vracet t ěch tisíc babek, které dostal jako zálohu a nájemné z tábořišt ě od skaut ů.

Beztak, varování je jenom varování, ne p říkaz. Ani Katrina ho odsud nevyhnala, tím spíš se to nepovede n ějaké divoké kočce. Aby své rozhodnutí ospravedlnil, najal si čty ři muže od šerifa. V t ěchhle těžkých časech si každý rád p řivyd ělá.

Za jeho zády se ozvaly blížící se kroky. „Tati, dojdu nakrmit Elvise.“

Ohlédl se na dceru, která se k němu blížila p řes verandu. Nesla podnos s mrtvými ku řaty. „Tolik mu jich nedávej. Na ráno máme pro táborníky sjednané představení. Chci, aby byl hladový.“

„Nem ůžeš toho chudáka trápit hlady,“ opáčila mírn ě.

Odbyl ji mávnutím ruky a pocítil příval hrdosti a lásky k jedinému dít ěti. Ve dvaadvaceti letech Stellu p řijali na obchodní fakultu Tulanovy univerzity. První z rodiny, kdo chodí na vysokou školu. Cht ěla získat titul MBA, ale p řibrala si ješt ě hodiny ekologického práva. Zatímco jeho úsilí na poli ochrany životního prost ředí motivoval zisk, ona to brala vážn ě. V ěděla o jeho menších levárnách, ale m ěla rozum. Tohle je Louisiana. Bez nezbytného zákulisního jednání tu neproběhne skoro nic. A navíc v ětšinu svých nezákonn ě získaných p říjm ů cpal zpátky do farmy, kde b ěžela spousta ochranářských program ů.

Sestoupila po schodech k první vyvýšené lávce přes jezírka. Znovu se za ním ozvaly kroky doprovázené lehkými otřesy prken. Jeho manželka. P ři ch ůzi si ot řela baculaté ruce do utěrky, zvedla láhev s pivem a zatřásla s ní, aby zjistila, kolik v ní zbylo, pak vytáhla z kapsy zástěry novou a podala mu ji.

„Díky, Peg.“

Postavila se vedle n ěho a op řela se lokty o zábradlí. Napila se z poloprázdné láhve. Byla dost při t ěle, ale jemu se to líbilo. Ani on

není žádný hube ňour a b řicho mu každým rokem padá hloub ěji p řes opasek. Pod kšiltovkou s emblémem LSU mu vlasy ustupují stejně rychle, jako mu roste pupek.

„Měla by se víc oblíkat,“ prohlásila jeho žena.

Díval se na Stellu, jak se blíží k prost řední nádrži, a v ěděl, o čem manželka mluví. Stella m ěla na sob ě kra ťasy a bl ůzi čku uvázanou přes žebra, takže jí vykukovalo celé b řicho. S botami se v ůbec neobt ěžovala. Tukové geny po nás nezdědila, pomyslel si. Byla samý sval a oblina, m ěla dlouhé plavé vlasy jako nějaká Venuše z mokřin. Joe moc dob ře v ěděl, jak p ůsobí na místní chlapce. Tedy ne že by se s n ěkterým z nich zahazovala.

Jak to tak vypadalo, nad ěje, že by se ze „strý čka Joea“ v názvu farmy n ěkdy stal „děda Joe“, byla jen velmi malá. Stellu kluci v ůbec nezajímali. A podez řele často vyprávěla o kamarádce ze školy Sand ře, která nosí motorkářskou bundu a vysoké kožené boty.

Ale t řeba to je jenom p řechodné období.

Zhluboka se napil z láhve.

Kdyby tak potkala toho správného chlapce…

„NO TAK , kluku, dáš si večerní sva činku?“

Stella se zastavila na pozorovací plošin ě nad nejv ětší nádrží na farm ě. Osv ětlovala ji jen jediná lucerna na tyči. Černá voda světlo tém ěř neodrážela a dokonale skrývala vše, co číhalo pod hladinou. Jednou rukou otev řela branku v plot ě a na druhé balancovala s tácem plným ku řat. Ty čty ři kousky sama p řed chvilkou za řízla. Krev, stále ješt ě teplá, kapala z podnosu a stékala jí po paži.

S úsm ěvem vykro čila k prknu, které vybíhalo nad nádrží jako skokanský m ůstek. Došla až na konec a naklonila se nad hladinou , v níž spat řila sv ůj vlastní odraz.

Nez čeřila se jediná vlnka, ale Stella dobře v ěděla, že dole je Elvis. Aligátoří samec žije na téhle farm ě déle než v ětšina ostatních. Pat řil k prvním obyvatel ům chovné nádrže, když to tady táta před léty koupil. Chytili ho ve volné p řírod ě, takže nikdo p řesn ě neznal Elvis ův v ěk, ale pár biologů se shodlo, že mu do t řicítky moc nechybí. Jednou sem p řijeli odebrat zví řat ům v nádržích vzorky krve. Protein v krvi aligátorů by prý mohl pomoct p ři vývoji nové generace

silných antibiotik, která ničí i superodolné bakterie.

Ani biologové se tehdy neodvážili k Elvisovi přiblížit. M ěř il skoro pět a p ůl metru a vážil hodn ě p řes p ůl tuny. Od Elvise se rad ěji každý držel co nejdál. Na chov byl už starý, takže m ěl nádrž sám pro sebe a moc se mu to líbilo.

Každopádn ě byl rozmazlený.

Stella odložila tác vedle sebe a klekla si na konec prkna. Vzala do ruky jedno krvavé ku ře a natáhla paži nad vodu. Kapičky krve pomalu skapávaly a na hladině se vytvo řily mali čké kruhové vlnky.

Čekala, ale netrvalo to dlouho.

Na druhé stran ě nádrže se objevilo n ěkolik vln ve tvaru písmene V a blížily se ke b řehu. Z aligátora byl vidět jen čumák. Plynule si to sunul sm ěrem k ní, beze sp ěchu, ale odhodlan ě. Rozví řená hladina za ním prozrazovala, že pod vodou se mu sem a tam komí há obrovský ocas. Právě tento, svým zp ůsobem velmi smyslný pohyb vysloužil aligátorovi jeho jméno.

„Tak poj ď, Elvisi. Nemám na tebe celou noc,“ zavolala a zatřásla ku řetem.

Jako kdyby se rozhodl ji pozlobit, zmizel najednou z dohledu. Hladina se ustálila. Stella ztuhla. N ěkde za nádrží, na samém okraji jejího zorného pole se cosi pohnulo. Na letmý okamžik spat řila n ěco sv ětlého. Za svitu m ěsíce to prolet ělo lesem a vzápětí zmizelo zpátky v temnot ě. Ješt ě chvíli na to místo up řen ě hled ěla a zapochybovala, zda tam skute čně n ěco bylo. Tady v bažinách se odjakživa vykládalo o duších; tenhle úkaz zp ůsobovaly bahenní plyny, jimž Cajunové říkali feu follet , bláznivý ohe ň.

Jenomže tohle nebyl bahenní plyn.

Přimhou řila o či, zbyst řila zrak i sluch a pak hladina nádrže vybuchla jako sopka. Voda vyst říkla a objevilo se p ůltunové brn ění pokrývající horu sval ů a obrovské vycen ěné čelisti lemované rozeklanými žlutými zuby. Hlasit ě cvakly a zav řely se. Gravitace přebrala vládu a stáhla Elvise zpátky. Plácl sebou a pono řil se i s ko řistí.

Stella mu hodila další dv ě ku řata. Aligátoři obvykle pot řebují, aby se ko řist hýbala, ale Elvis byl zvyklý na krmení z ruky. Zbylá dvě ku řata si vyloví, až bude chtít. Dbalá pokyn ů otce nechala čtvrté ku ře

na podnose.

Když skon čila s krmením, zvedla tác a vykročila zpátky. V brance se však ty čil vysoký stín. Vyd ěšen ě ucouvla a skoro p řepadla do vody.

Ale byl to jenom jeden z pistolník ů, které si otec najal. P řes rameno mu visela vojenská brokovnice ráže dvanáct. Opíral se o sloupek branky. „Tak jste ho p ěkn ě nakrmila, co? Koukám, že vám jedno ku řátko zbylo.“

Muž se pohnul a ve sv ětle lampy se objevila jeho tvář. Byl asi o deset let starší, statný jako býk a vypadal zna čně zanedban ě. Na hlav ě m ěl špinavý stetson, kterému se neda řilo zakrýt mastné prameny blátivě hn ědých vlas ů. Cucal párátko a nevyndal je z pusy, ani když mluvil. Jedna ruka mu ležela na velké sponě opasku ve tvaru bý čích roh ů.

Zamra čila se a vykro čila k brance. „Nem ěl byste hlídat? Za to vás otec p řece platí.“

Bokem se op řel o sloupek a úpln ě jí zatarasil cestu. „Co kdybys byla hodná holčička, došla p ěkn ě dom ů a p řipravila mi pe čínku, ko čičko.“

Pohledem bloudil po jejím t ěle, které ho o čividn ě zajímalo mnohem víc než ku ře. Pocítila nával odporu, ale i slabý náznak strachu. Až p říliš dob ře si uv ědomovala svou zranitelnost, nejen odhalenou k ůži na b řiše, ale také vratké prkno pod nohama.

A tohohle chlapa znala dost dob ře na to, aby se ho bála. Garland Chase, v t ěchto kon činách známý jako Gar kvůli své podobnosti s odporným ješt ěrohlavým živo čichem, který plenil okolní mok řiny. Byl to šerif ův syn a všichni v okrese Pasquamish v ěděli, že tatí ček přivírá oči nad synovými ne zrovna legálními aktivitami, mezi n ěž pat řilo i vybírání výpalného. I Stellin otec každý m ěsíc p řispíval na „fond policejních sirotk ů“ a platil p římo tomuhle hajzlíkovi.

„Za dnešek už vám táta zaplatil dost,“ řekla. „Ve čeři si obstarejte sám.“

Nasadila kurážný výraz, i když v ní byla malá duši čka, vypjala ramena a vydala se k brance. Nenechám se přece zastrašit, řekla si v duchu. Ustoupil, ale jen o krok. Pokusila se kolem n ěho protáhnout, ale na poslední chvíli jí tlustou paží op ět zahradil cestu.

Naklonil se k ní. Cítila jeho dech. Táhlo z něho jako ze sudu.

„Copak je? Lesbi čky neum ěj va řit?“ zeptal se. „Anebo to v kuchyni u vás všechno zastane ta tvoje holčina? Pot řebovala bys po řádnýho chlapa, aby tě nau čil, jak se má chovat správná manželka.“

Během jediného okamžiku se strach prom ěnil ve vztek. „To bych radši šukala s Elvisem.“

Muž se zarazil a tlusté rty se mu sev řely v úšklebku. „Tak co kdybych t ě tam hodil, aby sis to vyzkoušela? Znáš to, tady v bažinách se každou chvíli stane n ějaká nehoda.“

Stella v ěděla, že to není jen planá výhr ůžka. Tenhle člov ěk by toho byl klidn ě schopen. Nebylo žádným tajemstvím, že Gar a jeho kumpáni se o pár podobných nehod už postarali. A práv ě to byl jeden z d ůvod ů, pro č táta nikdy nezapomn ěl zaplatit v čas.

Odstr čila mu ruku, ale on neustoupil ani o krok a dál na ni upíral oči se skelným pohledem.

A v tu chvíli se ozval k řik, hlasitý, pronikavý a vyd ěšený.

Oba se oto čili.

Přicházelo to ze skautského tábora.

KAPITOLA 14

Lorna sed ěla sama na p řední palub ě lodi pohrani ční stráže. Ta hladce plula úzkým kanálem lemovaným starými cyp řiši. Hluboké hu čení motoru ji uspávalo. Až do téhle chvíle si neuvědomovala, jak je unavená. A tak se pokusila odpočívat a nep řítomn ě hled ěla na

bažinaté rameno řeky.

Asi osm set metr ů p řed nimi se ozývalo ost řejší kvílení dvou vznášedel. Jejich světlomety probleskovaly tmou jako bludi čky. Ve větvích blikaly sv ětlušky a ve výstražných formacích létaly p

kanál.

řes

Naslouchala mok řin ě, která kolem ní dýchala. Vod ě omývající vystouplé ko řeny cyp řiš ů, tichému ševelení strom ů ovívaných mo řským vánkem, hlasitému kvákání žab, houkání sovy, nadzvukovému pištění lovících netopýr ů. Pod tím vším vnímala nad časovost toho, co kolem d římalo, záblesk pravěkého sv ěta, zbytek

prap ůvodního ráje.

„Máš hlad?“

Vyd ěšen ě nadsko čila. Skoro usínala, ztracená ve vlastních myšlenkách. Narovnala se a ucítila báječnou v ůni ko řen ěného jídla, která naráz přemohla bahnitý pach mok řiny.

ěl helmu a v druhé ruce plastovou misku. „Hum ří polévka. Doufám, že máš ráda okru.“

Jack došel až k ní. Pod paží m

„Jsem p řece Jižanka, ne?“

Vd ěč ně si vzala misku. P řekvapilo ji, že v polévce plave pár kousk ů pain perdu . Matka ho d ělávala vždycky v ned ěli ráno; přes noc namo čila okoralý chléb do mléka se skořicí a pak ho osmažila na pánvi. Ta vůně pokaždé naplnila celý d ům. Ješt ě nikdy ale nejedla

pain perdu v polévce.

Pochybova čně vylovila lžící jeden kousek.

Jack pobaveným hlasem vysv ětloval: „Recept mojí grand-mere . Ochutnej.“

Vzala do úst kousíček nasáklého chleba. Přiv řela o či. „Proboha…“ Z horké polévky a sladké sko řice se jí skoro zamotala hlava.

Jack se vesele šklebil. „To víš, my Cajunové máme i ve va ření svoje ur čité fígle.“

Posadil se vedle ní a ona se pustila do jídla. D ělali si navzájem tichou spole čnost, ale za chvilku to za čalo být nep říjemné. V jejich ml čení se vznášeli duchové minulosti, kteří se v tmavé mok řin ě za čali pomalu zhmot ňovat.

Jack nakonec prolomil nap ětí. Jako kdyby pot řeboval zahnat tmu, natáhl paži a zachytil záblesk světla, který se mihnul kolem. Otev řel dla ň, na níž se objevila mali čká svatojánská muška; kouzlo bylo zlomené, z brou čka už z ůstal op ět jen malý ok řídlený hmyz.

„Moje grand-mere byla báječná kuchařka a m ůj grand-pere zase tak trochu šaman. P ěstoval si doma r ůzné bylinky. P řipravoval koupele z virginské řeřichy proti bolesti. Když jsme m ěli hore čku, spali jsme pod postelí. Ze svatojánských mušek d ělal mast; rozdrtil je a smíchal s čistým alkoholem. Prý to lé čí revmatismus.“

Jack foukl do dlan ě, muška se znovu vznesla a op ět zářila.

„Pamatuju se, jak v noci chodil ve spodkách po dom ě a ramena i kolena m ěl napatlaná tou lesklou břečkou.“

Lorna se rozesmála. „Tv ůj bratr mi to jednou vyprávěl. Prý ho to vyd ěsilo k smrti.“

„Vzpomínám si. Grand-pere um řel, když bylo Tomovi šest. Byl ješt ě malý. Když jsme v mok řin ě zahlédli bahenní plyn, strašil jsem ho, že si pro n ěj přišel d ědův duch.“

Usmála se, jak se jejich vzpomínky propojily. Jenomže se soust ředily kolem Toma. Znovu zavládlo mlčení. V tom je problém, když je člov ěk s Jackem. A ť už se baví o čemkoli, oba dva je pronásleduje jejich vlastní přízrak.

Hrozilo, že je to ticho rozdrtí a rozd ělí, ale Jack se ani nepohnul. Nebylo pochyb, že je mezi nimi mnoho nevy řč eného a že to už dlouhá léta čeká na vysvětlení. Ztišil hlas, ale ona v n ěm i tak slyšela

bolest. „Musím se t ě zeptat… lituješ n ěkdy svého rozhodnutí?“

Ztuhla. Nikdy o tom s nikým nemluvila, tedy alespo ň ne p římo. Ale pokud existuje člov ěk, který si zaslouží up římnou odpov ěď , je to Jack. Dech se jí zrychlil. V myšlenkách se znovu ocitla v koupeln ě, kde tehdy nev ěř ícn ě zírala na t ěhotenský test. Minulost byla blíž, než si myslela.

„Kdybych to mohla všechno vzít zpátky,“ řekla, „ud ělala bych to. A nejen kv ůli Tomovi. Není jediný den, abych na to nepomyslela .“ Rukou si p řejela po b řiše. „M ěla jsem být siln ější.“

Jack zaváhal a očividn ě zvažoval svou odpov ěď . „Byli jste s Tomem ješt ě d ěti.“

Lehce pohodila hlavou. „Bylo mi patnáct. Mohla jsem mít víc rozumu. P ředtím i potom.“

S Tomem se milovali v zahradní chatce u jejich domu po jarní tancova čce. Byli blázniví, zamilovaní, chodili spolu už skoro rok. Pro oba to bylo poprvé; bolestné, neplánované a plné nedorozum ění.

Napoprvé p řece nem ůžeš ot ěhotn ět.

Když nedostala menstruaci a její podez ření potvrdil i t ěhotenský test, pochopila, jak se pletla. Plná tíha reality a odpov ědnosti je zasáhla vší silou. Nikomu nic neřekli, sdíleli to strašné tajemství a věděli, že samo od sebe nezmizí. B ěhem p říštího m ěsíce skoro vykoupila zásoby těhotenských test ů v dragstoru v sousedním m ěst ě. Každý ve čer se na kolenou modlila.

Co si po čnou?

Nebyla na dít ě p řipravená, ještě nemohla být matkou. Tom byl bez sebe strachy, jak zareagují jejich rodi če. Lornu vychovali jako katoli čku a její první svaté p řijímání proběhlo v katedrále svatého Ludvíka. Nem ěli na výb ěr. Co když se to máma s tátou dozvědí?

Tom navrhl řešení. V sousedním okrese je porodní bába, která tajn ě provádí potraty. Není to žádná řezni čina. Praxi získala na klinice plánovaného rodičovství, pak si na černém trhu sehnala nějaké nástroje a léky a v deltě si z řídila ve starém dom ě provizorní ordinaci. Nechodily k ní jen vyd ěšené puberťačky, ale i nev ěrné manželky, ob ěti znásilnění, kdokoli, kdo pot řeboval udržet tajemství. V jižní Louisian ě byste takových žen našli víc než dost. Vždycky tady panovalo nepsané pravidlo: když se o n ěč em nemluví, nestalo se

to.

Tohle byla opravdová síla mokřiny. Pod temnou hladinou tu mohla tajemství navždy utonout.

Jenomže p ředstava, že tajemství opravdu umírají, byla falešná. Člov ěk s nimi musí žít. A to, co m ělo už dávno zmizet v nenávratnu, často znovu vyplave na povrch.

JACK DOKÁZAL z její nachýlené postavy vy číst bolest; tvář se jí svírala žalem. M ěl jsem držet jazyk za zuby, pomyslel si. Nemám právo ji vyslýchat a zarážet jí kůl do srdce. V tomhle p říb ěhu nesu svoje vlastní b řemeno. Možná právě proto jsem tady, abych našel zp ůsob, jak sám sobě odpustit.

Jack promluvil do ticha. „Tom o tvém těhotenství nikomu ne řekl. Ani mn ě ne. Bydleli jsme spolu v jednom pokoji, takže jsem poznal, že se n ěco d ěje. Najednou byl podrážd ěný a tichý, chodil po dom ě, jako kdyby čekal, že ho n ěkdo praští p řes hlavu. Až tu noc, když zavolal, nap ůl opilý, a vzlykal… možná hledal u staršího bráchy rozh řešení.“

Lorna se k n ěmu oto čila. Tuhle část příb ěhu neznala. „Co říkal?“

Jack se poškrábal na strništi na brad ě. Ozval se hlasitý, sk řípavý zvuk, a tak rad ěji spustil ruku do klína. „Tys byla zrovna u porodn í báby. Když na tebe čekal, odsko čil si do nedalekého baru s načerno pálenou whisky a opil se.“

Zírala na n ěho a čekala, co bude dál. V ěděl, že pokra čování Lorna zná až moc dob ře.

„Skoro jsem mu nerozum ěl,“ pokra čoval. „Přivedl t ě do jiného stavu. To jediné bylo jasné.“

„Nemohl za to jen on,“ dodala.

Jack p řikývl a mluvil dál. „Užírala ho vina. Byl p řesv ědčený, že ti zni čil život. Myslel si, že ho budeš nenávid ět. Ale nejhorší byl pocit, že jsi tam šla jen kv ůli n ěmu. A že to bylo špatné rozhodnutí. Jenomže už bylo pozd ě.“

Znovu na n ěho pohlédla. „Věděla jsem, že ho to vzalo… jako m ě. Ale nem ěla jsem tušení, že takhle trp ěl. Nechával si to pro sebe.“

„Cajunové to tak d ělají. Joie de vivre . Smutek je pot řeba potla čit, zejména když jsi chlap. Proto se asi tenkrát opil. Bez dávky anestetik

by to prost ě nesnesl.“

Zamra čila se. „Když jsem vyšla ven, motal se a nemohl po řádně mluvit. Rozzlobilo m ě to. M ěla jsem bolesti, byla jsem nadopovaná sedativy a on si tam stojí, úpln ě ožralý. Je čela jsem na n ěj, dala jsem mu co proto. Naplánovali jsme si, že po zákroku pojedeme do hotelu. Mí rodi če si mysleli, že spím u kamarádky. Všechno bylo promyšlené. Jenomže když jsem ho našla v tom stavu, došlo mi, že budeme muset strávit noc vzadu v dodávce a počkat, až vyst řízliví.“

Jackovi neušlo, jak Lorna p řerývan ě mluví. „Jenomže on tehdy nepil sám.“

„Ne.“

Jack tenkrát ujížd ěl p řes celý okres na motorce. Po nesrozumitelném telefonátu pochopil, že bratr potřebuje pomoc. V žádném případ ě nebyl ve stavu, aby mohl řídit.

Lornin hlas byl najednou chladný, jako by se cht ěla od té vzpomínky co nejvíc odpoutat. „Když p řišli, Tom už vzadu spal. Vytáhli m ě ven. Povalili m ě na zem d řív, než mi došlo, co se d ěje. Bránila jsem se, ale byli silnější. Stáhli mi džíny ke kolen ům, roztrhli mi bl ůzu.“

„Nemusíš mi to říkat, Lorno.“

Jako by byla hluchá. „Nedokázala jsem je zastavit. Po řád si vzpomínám, jak tomu hajzlovi táhnul z pusy chlast. Jak se smál. Jak na m ě sahal. M ěla jsem být opatrn ější.“ Hlas se jí zlomil, rozt řásla se.

„Byli zví řata,“ prohlásil Jack, aby zahnal vinu, kterou zaslechl v jejím hlase. „Nejspíš pravideln ě šmírovali kolem té utajené ordinace. Pacientky byly pod sedativy, tudíž velmi snadná ko řist. A která z nich by nahlásila útok? Tyhle ženy právě prod ělaly tajný potrat v nelegálním zařízení. Ti hajzlové m ěli v podstat ě jejich ml čení zaru čené. Nejspíš nalili do Toma lacinou, na černo pálenou whisky, aby nezacláněl. A tys z ůstala sama a zranitelná.“

„Jenomže já jsem nebyla sama.“ Obrátila se k němu a o či jí ve tm ě svítily.

Jack tenkrát dorazil právě v čas. Jeho motorka smykem zastavila na parkovišti. Zahlédl je na kraji lesa, jak se sápou po Lorn ě. V tu chvíli ho p řemohl záchvat zuřivosti. Rozb ěhl se k nim, ale chladný

rozum v n ěm p řemohl vztek. Byl sám proti třem, takže na prvního pot řeboval zaúto čit s takovou silou, aby druhé dva odradil. Serval toho zmetka z Lorny, zkroutil mu paži, až mu k řupla kost a ozval se výk řik. Pak ho srazil p ěstí k zemi jako b ěsnící zví ře, zlomil mu nos, lícní kost a vyrazil p řední zub.

Ješt ě že m ěl tolik duchap řítomnosti, že na Lornu k řikl, aby utekla, nasko čila do auta a zmizela. Nev ěděl, kolik jich tam ješt ě je, jestli mají n ěkde poblíž další kamarády, které rvačka p řiláká.

Zatímco se pral, Lorna váhavě stála u dve ří vozu. Došlo mu, že je úpln ě ochromená strachy.

„Padej odsud, ty krávo pitomá,“ ječel na ni. Dodnes t ěch slov litoval. Byla krutá a m ěla mít nedozírné následky.

Sko čila do kabiny, motor se roze řval a auto vyrazilo. Zatímco mlátil chlápka pod sebou na krvavou kaši, pozoroval ji, jak couvá z parkovišt ě na úzkou klikatou silnici, která se táhla mok řinou. V tu chvíli netušil, že jeho bratr spí na korb ě. Teprve pozd ěji, po nehod ě se dozv ěděl pravdu. Lorna ve tm ě ztratila kontrolu nad autem, špatn ě odhadla zatáčku a narazila do stromu.

Zachránil ji airbag.

Toma našli p ětadvacet metr ů od auta, tvá ří ve vod ě.

LORNA SI VŠIMLA utrápeného výrazu v Jackových o čích. Na události po nehod ě si moc nepamatovala. Pár následujících dní jí splý valo v jednu rozmazanou skvrnu.

Důsledky té noci se nakonec staly typickým p říkladem louisianské spravedlnosti. Všechno se dohodlo za zav řenými dve řmi. Ji uznali vinnou za řízení pod vlivem, i když se nejednalo o alkohol, ja k si všichni mysleli po toxikologických testech Tomova t ěla. Obsah alkoholu v krvi u n ěho čty řikrát překro čil zákonem povolenou normu. Ona v sob ě m ěla sedativa, ale tento detail se v novinách neobjevil, aby se její rodina vyhnula dalšímu poníž ení.

Jack na uzav řeném líčení také sv ědčil. Ptali se ho, pro č řídila ona, a zároveň ho obvinili z ublížení na zdraví.

Lornu trápilo, že se nikdy nedozv ěděla, co se s ním pak stalo. Prost ě zmizel.

„Kam jsi odjel?“ zeptala se nakonec. „Po soudním p řelí čení?“

Jack si povzdechl a zavrt ěl hlavou. „Ten chlap, co jsem ho zmlátil, ten, co tě napadl, pocházel z rodiny s velmi dobrými styky.“

Lorna sed ěla jako omráčená. Pokoušela se dát si dohromady vzpomínky a jeho nyn ější slova. Šok se pomalu m ěnil ve vztek. „Po čkej. Já myslela, že se nev ědělo, kdo to byl.“

Během napadení na úto čníka po řádně nevid ěla. A v téhle díře každý radši drží jazyk za zuby.

„Odsoudili m ě rychle a v tichosti,“ vysv ětloval Jack. „Te ď už vím, že se báli m ě stíhat ve řejn ě. Vyšel by najevo pokus o znásilnění. Tady u nás se tenhle zločin obvykle p řehlíží, chlapi jsou p řece chlapi, ne? Jenomže nem ěli dost kuráže, aby si to vyzkoušeli v praxi. Navíc ke znásilnění p řece nedošlo, tak pro č p ůsobit rozruch?“

Jack musel vycítit, jak vedle n ěho ztuhla. „To byla jejich slova,“ řekl, „ne moje. Každopádn ě k soudu se to nikdy nedostalo. Ale nemohli mě nechat jen tak jít. Jeho rodina m ěla vliv. Moje ne. To víš, Menardovi se často dostávají do střetu se zákonem. Jak si určit ě vzpomínáš, Randy sed ěl za napadení policajta. Vyhrožovali mi, že by se mu v base mohlo n ěco p řihodit, když nebudu spolupracovat a držet jazyk za zuby. A tak jsem dostal na výb ěr: bu ď p ůjdu do vězení, nebo k mari ňákům.“

„Proto jsi odjel?“

„Nem ěl jsem na vybranou.“ Zám ěrn ě odvracel o či. „A abych byl up římný, vypadnul jsem docela rád. Vždy ť to já jsem t ě poslal v tom aut ě pry č, na řídil jsem ti, abys odjela. Cožpak jsem se mohl post avit tváří v tvář své rodin ě? A když jsem si odkroutil vojnu u námořnictva a vrátil se dom ů, p řipadalo mi lepší nechat si všechno pro sebe. Aby mrtví mohli odpo čívat v pokoji.“

Lorna mu rozum ěla. Ani u nich doma se o téhle záležitosti nikdy otev řen ě nebavili. Když o n ěč em nemluvíš, nestalo se to .

Dlouho sed ěli ml čky, ale ticho už nebylo tak t ěžké a strašidelné. Nakonec se ozvaly n ěč í kroky.

Objevil se Jack ův zástupce. Představili jí ho už p ředtím. Scott Nester pocházel z Arkansasu a stále měl trošku ospalý p řízvuk. Choval se naprosto profesionálně.

„Pane, po řád se nám ještě nepoda řilo vysíla čkou navázat spojení s farmou. Jak hodláte dál postupovat? Mohl bych tam poslat vrtulník.“

Jack se zvedl. V řelost a intimita zmizely a on op ět p řevzal břemeno odpov ědnosti. „Obyvatel ům farmy jsme na řídili evakuaci. Možná proto se nikdo nehlásí. M ůžete potvrdit, že opravdu odjeli?“

„Kesler tam po řád volá.“

Z Jackova výrazu bylo znát, že zvažuje, jestli povolat vrtulník. Lorna si nebyla jistá, zda je to dobrý nápad. Zvedla ruku. „Helikoptéra je hodn ě hlu čná a světlomety dost prudké… jestli je šelma poblíž, rozruch by ji mohl odehnat a my prome škáme svou příležitost.“

Jack o její námitce chvíli přemýšlel a pak pohlédl na hodinky. „K farm ě bychom m ěli dorazit za p ět minut. Vrtulník se tam rychleji nedostane. Ale stejn ě zavolej pilotovi, Scotty. A ť má stroj v pohotovosti. Nechceme –“

Přerušilo ho dusání vysokých bot. P řib ěhl k nim další agent. Vypadal sotva na dvacet.

Jack se k n ěmu obrátil. „Co se d ěje, Keslere?“

„Pane, práv ě jsem zachytil jeden hovor. Mluvili o farm ě.“

„Evakuovali se?“

„Ne, pane. Já nevím, pane.“

Jack se na chlapce up řen ě díval a dal mu čas, aby se uklidnil.

Hoch se p řerývan ě nadechl. „N ěkolikrát jsem se pokoušel o spojení a pak se mi ozvali místní skauti. Prý na fa rmu dnes dorazil jeden jejich oddíl. M ěli tam týden tábo řit.“

Lorn ě se sev řelo srdce.

„Od té doby o nich nikdo nic neví.“

KAPITOLA 15

Stella utíkala p řes vyvýšenou lávku k tábořišti. Ozývaly se další dětské výk řiky, ostré a sykavé, ale nyní je přerušoval hlubší povyk vedoucích a doprovázejících rodičů .

Bosé nohy jí pleskaly o prkno, hned za ní se ozýval t ěžký dusot bot Garlanda Chase. Slyšela za sebou proud nesrozumitelných slov, která mumlal do vysílačky přitisknuté ke rtům.

„Pošli všechny do tábora!“ hulákal.

Ješt ě zrychlila a jako první dob ěhla na mýtinu starého lesa. Na drátech visely lucerny. Hořelo pár táboráků. Otev řený terén lemovaly stany nejr ůzn ějších barev a velikostí, od starých vojenských á ček až po propracované moderní stany ze speciálních outdoorových obchod ů. Okolo ležely na hromadách kajaky, rybářské náčiní a prázdné spací pytle připomínající k ůži vysvle čených had ů.

Dob ěhla k jednomu vedoucímu, robustnímu chlapíkovi, kterému se pod khaki košilí vzdouvalo b řicho. Tvář m ěl rudou a upocenou. „Co se d ěje?“ zeptala se.

Křik vycházel z opačné strany tábora, ale zdálo se, že pomalu slábne.

„Jen pár vystrašených d ětí,“ pravil vedoucí zamra čen ě. „Šly do lesa na d řevo. Prý vid ěly netvora z mo čálu. Přiběhly zpátky a ječely, jako když je na nože berou. Po všech t ěch ducha řských historkách u táboráku to bylo, jako když se přileje olej do ohn ě. Všechna d ěcka se rozutekla a za čala je čet. Nap ůl doopravdy strachy, nap ůl jen tak ve hře.“

Gar tiše zaklel. V jedné ruce svíral pušku, druhou se op řel o koleno, p ředklonil se a snažil se popadnout dech po rychlém běhu. „Zatracený d ěti…“

„Omlouvám se,“ řekl vedoucí tábora. „Uklidníme je a zaženeme spát. Už nebudou žádné potíže.“

Vtom se u nich objevil jeden skaut. M ěl rezavé vlasy, pihy a vypadal tak na osmnáct. Patrně rádce, který tu pomáhá vedoucímu. Za loket táhl asi jedenáctiletého chlapce. „Tady ten to všechno spunktoval.“

Kluk m ěl na sob ě koupací kra ťasy a tri čko s emblémem Nebelvíru. O či m ěl skelné a vykulené. Třásl se strachy, ale nebylo to kv ůli maléru u vedoucího. Nespouštěl zrak z lesa.

Vedoucí mu zvedl bradu a p řinutil ho, aby mu pohlédl do o čí. „Tyi, podívej se na ten zmatek, co jsi svou pitomou historkou zp ůsobil. Mám tě poslat okamžit ě dom ů? Co tomu řeknou tví rodi če?“

Chlapec se vzep řel pevnému sev ření. Nem ěl daleko k panice. A ť už se v mok řin ě stalo cokoli, on opravdu v ěř il, že vid ěl p říšeru.

Stella si klekla, aby mu vid ěla do o čí, a jemn ě odtáhla chlapce od staršího muže. Držela ho za ramena. „Tyi, řekni mi, cos vid ěl.“

Znovu se ohlédl k lesu a pak se k ní oto čil. „Nevid ěl jsem moc dob ře,“ šeptal vystrašen ě. „Bylo to celé bílé. P řesko čilo to vodu a zmizelo v lese. Pak jsme radši utekli pry č.“

„Nejspíš n ějaká srna,“ ucedil pohrdav ě Gar. „Ten malej spratek se prost ě bojí tmy.“

Chlapec se p ři Garových drsných slovech ješt ě víc rozklepal. Stella se zamra čila a potichu tomu hulvátovi řekla, aby radši zmlknul. Ten kluk vážn ě n ěco vid ěl. Ale co? Vzpomn ěla si, že sama koutkem oka spat řila v lese p řízra čnou postavu v m ěsí čním svitu.

„Bylo to velké,“ pokra čoval chlapec. „Mnohem v ětší než srna.“

„Jak velké?“ zeptala se.

„Jako… já nevím…“ Rozhodil pažemi. „Jako malé auto. “

Gar si odfrkl a pov ěsil pušku p řes rameno.

Stella se narovnala. Zamrazilo ji. Aniž by hnula brvou, oto čila se ke skautskému vedoucímu. „Chci, abyste shromáždil všechny d ěti a odvedl je do domu.“

Ukázala na dvoupatrový srub svých rodi čů . Byl pevný, postavený z cyp řišových kmen ů a bezpe čně p řestál i hurikán Katrina. Chtěla, aby dnes v noci byli všichni pod st řechou, a ne venku.

„O čem to mluvíte?“ divil se vedoucí. „Pro č?“

Zhluboka se nadechla. Odpoledne zazvonil telefon a n ěkdo jí oznámil, že u pob řeží se pohybuje velká ko čkovitá šelma. Nesd ělili jí moc podrobností až na to, že ta šelma je prý opravd u obrovská. Vší silou se nyní snažila o klidný tón.

„Dostali jsme zprávu, že v mok řinách se pohybuje velký jaguár,“ řekla. „Unikl ze ztroskotané lodi u pob řeží. Je to sice daleko, ale nem ěli bychom nic riskovat.“

Vedoucí skaut ů z ůstal stát jako opařený. „Pro č jste mi ne řekli…“

V tu chvíli sem dorazili Garovi muži. Fun ěli, pušky v rukou. Gar jako by z jejich po čtu čerpal sílu. Zvedl paži. „A te ď se všichni uklidníme. I já o tom slyšel. Ani sebev ětší jaguár se za jeden den nedostane tak daleko. Takže nebudeme jan čit jen proto, že se n ějaký kluk leknul vlastního stínu.“

Vedoucí se však netvářil p říliš sebejist ě. Ty chlapce m ěl na starost.

„Pošlu pár svých chlap ů na obhlídku,“ ujiš ťoval ho Gar. „Jestli v lese n ěco je, najdou to.“

Muži se ušklíbli a nachystali si zbran ě.

„To ur čit ě ud ělejte,“ řekla Stella. „Ale já stejn ě všechny táborníky přest ěhuju do srubu.“

Gar se cht ěl nejspíš dohadovat, ale nakonec jen pokr čil rameny. „Dob ře. P ůjdu s vámi. Aby nebyly potíže.“ Pohlédl na chlapce, pak se oto čil a p řikázal svým mužům, aby prohledali okolní les.

Stella se prudce obrátila k vedoucímu tábora. „Sežeňte všechny děti. Pokud možno rychle a tiše.“

Přikývl. B ěhem n ěkolika minut byli d ěti i dosp ělí se řazeni ve skupinkách. Společně vykro čili k farm ě a p řešli p řes vyvýšené lávky. Děti vzrušen ě švito řily. Dosp ělí se tvářili znepokojen ě nebo naštvan ě.

Stella šla v čele, Gar se táhl za ní. Ten chlap jí připadal odporný, ale byla ráda, že má jeho pušku za zády. Neustále sledovala les po obou stranách. Všechno se zdálo být v pořádku. Žáby kvákaly, sv ětlušky blikaly a komáři bzu čeli a st řemhlav se snášeli k zemi. Přesto cítila svrb ění v zátylku, jako kdyby ji z temného lesa cosi pozorovalo.

S úlevou vystoupala po schodech rodinného srubu. D ům byl velký, a i když bude plný lidí, všichni se dovnit ř vejdou. Rodi če stáli na verand ě.

„Co se d ěje?“ zeptal se otec. „Co je to za rozruch?“

Stella mu pov ěděla všechno, co v ěděla.

Se starostliv ě nakr čeným čelem si matka ot řela ruce do zástěry a mávla na děti. „Tak poj ďte dovnit ř. Uva řím vám všem horkou čokoládu.“

Stella z ůstala na verand ě a pozorovala pr ůvod d ětí vcházejících do domu; capaly za její matkou jako hejno housat. V mnoha tvářích se zra čily obavy, jiné naopak planuly vzrušením.

Otec si stoupl vedle ní. „Ud ělala jsi dob ře, Stell. Peg se o ty d ěcka postará. Ale jak velká je pravděpodobnost, že je ta ko čka opravdu tady?“

Gar se vyškrábal na verandu. „Ned ělejte si starosti. Mí chlapi prohledávají les. Jestli tam to zvíře je, tak mu p ěkn ě nakopou tu jeho zatracenou prdel.“

„Doufám, že máš pravdu.“

„Sakra, vždy ť je to jen jedna zpropadená ko čka.“

Jako kdyby ho p řivolala právě vy řč ená slova, na opačné stran ě jezírka vysko čil z tmavého lesa stín. P řistál na lávce a zůstal nehnutě stát; krčil se na prknech a zaplnil celý prostor. V o čích se mu odráželo m ěsí ční sv ětlo. Upíral je p římo na n ě.

„Pro boha živého…,“ vydechl Stellin otec.

Gar o krok ustoupil a za čal stahovat z ramene brokovnici.

„Ne!“ varovala ho Stella.

Gar vyst řelil. Po ohlušující rán ě se z hlavn ě vyvalil dým. Byl to hloupý výst řel, jen panická reakce. Z takové dálky by tu kočku stejn ě nemohl trefit. Gar vyhodil doutnající patronu a jednou rukou znovu nabil. Jenomže už bylo pozd ě.

Zví ře švihlo dlouhým ocasem. Napjalo svaly, oto čilo se a zmizelo v lese.

„Všichni dovnit ř,“ na řídil otec. „Gare, zavolej zpátky svoje chlapy. Pot řebujeme tady všechny zbran ě, abychom mohli chránit děti.“

Z lesa se ozvalo n ěkolik výst řel ů z pušek. Po nich následoval

jediný výk řik, p ři kterém tuhla člov ěku krev v žilách. Všichni tři zůstali jako p řimrazení. Tmavý les ztichl. I žáby p řestaly kvákat.

Gar si tiskl pažbu brokovnice ke tváři.

„Joe!“ zavolala zevnit ř Stellina matka.

„Do domu,“ zavelel otec.

Za čali ustupovat a ticho v tu chvíli pro řízl další zvuk; hlasité vr čení motoru. P řicházel z druhé strany domu, kde do hluboké vody kanálu vybíhalo přístavní molo farmy a čerpací stanice.

„Vznášedlo,“ řekla Stella.

Někdo se sem blíží.

A snad bude mít s sebou dost pušek.

STRÝ ČEK JOE pomalu chodil po velkém pokoji, prodíral se mo řem dětí, které sed ěly na zemi a tulily se k sob ě v malých skupinkách. Zvedaly k n ěmu vykulené o či. Vedoucí na n ěho pok řikovali n ějaké otázky, ale on k nim byl hluchý. Soustředil se na velký kamenný krb, který se ty čil u zadní st ěny. Po obou stranách m ěli ze širokých oken výhled k zadní části domu, k přístavnímu molu.

Odvedl sem dceru a šerifova syna.

Gar p řistoupil k oknu, vysíla čku u úst a k řičel do ní, aby mu někdo odpov ěděl.

Je n ěkdo z jeho chlap ů tam venku ješt ě naživu?

Spole čně se Stellou se otec p řesunul k druhému oknu, kde zůstali stát těsn ě vedle sebe. Ve srubu už hu čení motoru vznášedla nebylo slyšet. Up řen ě hled ěl z okna ven. Místo člunu tam zářila jen sv ětla na molu odrážející se ve vodní hladin ě. Co když vznášedlo nemířilo k nim?

Vysíla čku použít nemohl. Po bou ři m ěli problémy s krátkými vlnami, což se stávalo často, když teplota dosahovala tak extrémních hodnot. Vlhkost se srážela v p řístroji a ma řila p říjem. I ten varovný hovor byl sotva slyšet. A po n ěm vysíla čka p řestala fungovat úpln ě. Cht ěl ji spravit, ale n ějak se k tomu nedostal.

Pozorn ě si prohlížel rameno řeky, jediný kanál, který vedl ven z farmy.

Kanál byl úzký a klikatý, ale on ho dostate čně vyhloubil, aby se do n ěho vešly v ětší vle čné čluny, které p řepravovaly na farmu

pasažéry výletních lodí. Vymýtil podrost, aby vynik la velikost a velkolepost letitých cyp řiš ů. Promyšlen ě rozmíst ěné kvetoucí rostliny a pe čliv ě upravené lekníny na obou b řezích dodávaly přístavišti na kráse.

„Támhle!“ vyhrkla Stella a natáhla ruku.

Na kanálu se zhmotnilo ostré světlo problikávající mezi stromy.

„Jsou dv ě,“ řekla, když si všimla druhého záblesku. „Určit ě plují sem!“

„Zůsta ň u okna. Já sejdu k molu.“

„Tati, ne. Anebo aspo ň po čkej, až budou trochu blíž. A vezmi s sebou Gara.“

Joe zaváhal. V zatáčce se objevil první člun. Plul splývavým obloukovitým pohybem, pohán ěný obrovskou vrtulí na zádi. Sv ětlomety mí řily p římo na srub a oslepovaly jeho obyvatele. Otec zvedl ruku, aby si p řed tím jasem zaclonil o či.

Vznášedlo se hnalo k molu plnou rychlostí a v těsném závěsu za ním se objevilo druhé. Sv ětlomety se mu divoce zvedaly a zase klesaly.

Jediným varováním bylo ostré vydechnutí jeho dcery.

Otec zamrkal a zahlédl, jak z lesa vyskakuje cosi velkého. Dopadlo to na řidi če prvního člunu a vyrvalo ho ze seda čky. Muž i ko čka se z řítili do vody, p římo do leknín ů. Než první vlna dorazila ke b řehu, ko čka se odrazila od m ělčiny a zmizela v lese. Ve vod ě plavalo t ělo, obli čejem dol ů. Hlava se pohupovala kousek dál, mezi lekníny.

„Tati!“

Stella ukázala na prázdný člun. Proud ho unášel jako raketu přímo k molu. „Nádrž s palivem!“

Vznášedlo narazilo do mola v maximální rychlosti. Přelet ělo p řes okraj s vysoko zdviženou p řídí, dnem narazilo rovnou do čerpadla a urvalo je od stojanu. Nafta se rozst říkla, člun po ní klouzal a kov se třel o kov. Stožár se p řekotil a rozbil elektrickou svítilnu.

Na mole se roztan čily jiskry.

Proboha ne…

Joe zadržel dech.

Druhé vznášedlo patrně vycítilo nebezpe čí, protože se pokusilo o

obrat. Sto čilo se ke stran ě ve snaze zpomalit, oto čit se a ujet.

Příliš pozd ě.

Vyšlehl ohe ň a ozval se ohlušující výbuch. Joe vrazil do dcery a strhl ji s sebou od okna ve chvíli, kdy se vysypalo sklo. Dovnit ř se nahrnul žár a kou ř. V uších mu hu čelo, ale p řesto slyšel divoký k řik. Oto čil se a spat řil planoucí trám z mola, jak proráží kuchyňské okno. Slyšel řin čení dalších kus ů padajících na st řechu.

Zvedl se na kolena a dolezl zpátky k oknu.

Venku bylo všechno v jednom ohni; i kanál planul hořící naftou. Zvedaly se sloupy hustého dýmu. Otec spat řil druhé vznášedlo, jak se dnem vzh ůru kolébá u břehu, kam je odhodil výbuch.

Stella ho zatahala za ruku. „Dům ho ří!“

Ukázala sm ěrem ke kuchyni. Od d řeva, které p řilet ělo vzduchem, se ší řily plameny. Zvedl o či a v obnažených trámech st řechy spat řil sloupy kou ře a zrádnou záři. St řecha chytla, zasypaná deštěm ho řících úlomk ů.

„Děti musí ven!“ Stella se oto čila a pokoušela se p řehlušit vyd ěšený d ětský jekot. „Gare! Pomoz nám dostat je ven.“

Jenomže Gar už se klidil. Sám. Z obli čeje, po řezaného rozbitým sklem, mu kapala krev. Odstrkoval od sebe d ěti a hlavní brokovnice mí řil na rodi če, kte ří se ho pokoušeli zastavit.

„Gare!“

Stella za ním cht ěla vyrazit, ale on už byl u dve ří a vzápětí zmizel venku.

Joe popadl dceru za loket. „Ty a Peg vyve ďte d ěti. Já si dojdu nahoru pro pušku. Poptej se dosp ělých, a jestli n ěkdo umí zacházet se st řelnou zbraní, pošli ho za mnou.“

Stella chvíli stála jako opařená, vyděšená, šokovaná.

„Dove ď d ěti zpátky k táboráku, zlato. A pořádně rozfajrujte ohe ň.“

Vtom se v ní n ěco zlomilo a osvobodilo ji to. P řikývla. Pohlédla mu p římo do o čí. „Co chceš d ělat, tati?“

„Neboj se. P řijdu hned za vámi. Jestli máme přežít, budeme pot řebovat každou zbra ň, kterou najdeme.“

Seshora se ozvalo hlasité k řupnutí. Kus st řechy zmizel a do pokoje za čal padat žhavý popel.

Otec od sebe dceru prudce odstr čil. „Jdi už!“

KAPITOLA 16

K obloze se vznesl ohnivý vír.

Na lodi pohrani ční stráže všichni na jeden nekone čný okamžik strnuli. Ozv ěna výbuchu umlkala v dálce a Jack chytil svého zástupce za paži. „Volej vrtulník. Hned!“

Jack se prudce oto čil ke kabin ě. Lo ď plula dál po kanálu a blížila se k zatáčce. P řed nimi dohasínala ohnivá bouře a nechávala za sebou narudlou zář pronikající lesem. V no čním vánku ucítil zápach nafty. Myšlenky mu zalet ěly k vybuchlému trauleru.

Je to snad n ějaká další pitomá léčka?

Obavu však hned zahnal jako nepravd ěpodobnou. Jen n ěkolik lidí vědělo, že jeho tým je na cest ě k aligáto ří farm ě. Ale ani tak necht ěl nic riskovat.

„Uberte plyn!“ zavolal na kormidelníka, když vešel do kabiny. „Pomalu vp řed.“

Postavil se k muži u kormidla.

Vr čení motoru se ztišilo o celou oktávu. P říď lodi poklesla a za čala se pohybovat leh čeji. Kormidelník p řitáhl kormidlo a provedl je zákrutem řeky.

Při pohledu na to, co m ěl p řed sebou, Jack zaklel.

Všechno ho řelo.

„Pane?“ zeptal se kormidelník.

„Zastavte!“

Na konci kanálu stál velký srub a pod ním široké molo. Doutnající vrak vznášedla ležel mezi planoucími ruinami mola. Jack to nechápal. Ztratil pilot kontrolu nad člunem a narazil do mola? Ne, to nedávalo smysl. Piloti vznášedel obecně jsou p ěkn ě prot řelí chlapíci a jen tak n ěco je nerozhází.

Druhý člun ležel dnem vzh ůru na b řehu, p říď nap ůl zabo řenou mezi stromy. Ur čit ě ho odhodil ten výbuch. V zá ři plamen ů si všiml těl plovoucích ve vod ě.

Scott Nester vrazil do kabiny. „Vrtulník už je na c est ě.“

Jack ho skoro nevnímal a ukázal na kanál. „Plavci do akce. Máme tam ve vod ě naše muže.“

Scott znovu zmizel. Jack mu šel v patách. Jeho zástupce už vyk řikoval povely. Kou ř zhoustl, byl mastný a padal na lo ď jako poražený strom.

Na konci kanálu dál hořel srub. Kus st řechy se z řítil v oblaku žhavého popela. Ohe ň se za čal ší řit i na okolní les a rychle olizoval mechem porostlé stromy.

„Jacku!“

Oto čil se a spat řil vedle sebe Lornu. Tvář m ěla bledou, o či vyt řešt ěné. „Slyšela jsem k řik.“ Ukázala na peklo p řed sebou. „Připadalo mi, že to jsou d ěti.“

Jack soust řed ěně stáhl obo čí a pokoušel se n ěco zaslechnout v praskajícím ohnivém b ěsn ění. Neslyšel nic, ale d ůvěř oval up římnému pohledu Lorniných o čí. Vzpomn ěl si na hlášení o poh řešovaných skautech. Jestli jsou tam d ěti, musí se k nim p řes ty plameny dostat.

Ale jak?

Netroufal si dojet s velkou lodí už ani o kousek bl íž. Požár jim zcela od řízl cestu a s každým poryvem v ětru se plameny zakusovaly hloub ěji do lesa. Prohlížel si temnou mok řinu. V téhle oblasti se nacházelo hotové bludiště k řivolakých vodních kanálů, z nichž většina byla p říliš úzká, aby se do nich vešly nafukovací zodiaky.

Menší plavidlo by to ale nejspíš zvládlo.

Jack se oto čil a spat řil Randyho a bratry Thibodeauxovy. Stále se drželi na svých místech u dvou pirog. Kdyby pádlovali dost rychle, kánoe by se mohly oklikou dostat k farm ě.

„Randy!“ Jack vyrazil k bratrovi a cestou p řes palubu svolával muže. Do každé lodi se vejde p ět nebo šest lidí. „Sho ďte ty kánoe na hladinu. Hned!“

Randy už nepot řeboval další pokyny. Pohlédl Jackovi do o čí a okamžit ě pochopil. Odhodil cigaretu p řes zábradlí a otočil se k

bratr ům Thibodeauxovým. „Slyšeli jste bráchu, ne?“

Pohybovali se rychle a shodili kánoe přes bok lodi. Voda vyst říkla a pirogy nadsko čily. Byly p řivázané na lanech, aby neuplavaly.

Muži na boku si nasazovali helmy, v ěšeli na krk pušky a brokovnice a šplhali dol ů do lehkých lodí s plochým dnem. Moc toho nenamluvili. Jack ův tým reagoval na jeho povely, jako když mrskne bi čem.

„Pob řežní hlídka už dostala zprávu,“ oznámil Scott Jackovi. „Na cest ě jsou další vrtulníky a lod ě.“

Jack p řisv ědčil. „Převezmi velení na lodi. Pot řebuju, abys koordinoval záchrannou operaci.“

„Rozkaz.“

Jackovy o či na okamžik zabloudily k Lorn ě. Stála s přek říženými pažemi a vyza řovala z ní podrážd ěná netrpělivost. Necht ěla, aby ji tu nechal, ale zároveň si uv ědomovala, že nepat ří do jeho týmu.

Oto čil se a p řelezl bok lodi. T-Bob a Peeyot nasedli do první pirogy. P řidali se k nim ješt ě t ři muži z Jackova týmu. Jack spole čně s bratrem a dv ěma vojáky nastoupil do druhé kánoe.

Podle plánu m ěly kánoe vyrazit opačným sm ěrem, což byla nejlepší možnost, jak najít cestu kolem plamen ů. Lo ď bratr ů Thibodeauxových už mí řila na východ a pádla čist ě řezala vodu. Jack se posadil na p říď Randyho kánoe. Bratr si zabral zá ď a širokým dřev ěným pádlem kormidloval. Zabo čili k západnímu břehu a zamí řili k úzkému přítoku, který se z mok řiny vléval do hlavního kanálu.

Jack si nasadil brýle s no čním vid ěním. Bažina p řed ním se rozprost řela v jemných detailech. Ty brýle využívaly nejmode rn ější technologii senzorové fúze, kombinující zesílení zbytkového okolního sv ětla s termovizí. Jedinou negativní vlastností bylo jejich pom ěrn ě úzké zorné pole. Člov ěk musí neustále otáčet hlavou, aby si zachoval slušný rozsah vid ění.

Kánoe si razila cestu k postrannímu kanálu a Jack nep řítomn ě zíral do plamen ů. Spolkl nadávku, když záře a žár ohn ě pronikly skrz citlivé brýle a oslepily ho. Odvrátil zrak a ulevilo se mu, když lo ď vklouzla do tmy pod stromy.

Oči si pomalu zvykaly. Sv ět se znovu zost řil do fosforeskujících

zelených stín ů. Pár světlušek p řed ním blikalo jako blesky fotoaparátů ve tm ě. Ale napravo všechno jasn ě svítilo, jako kdyby na jihu právě vyšlo slunce.

Jack hled ěl dop ředu. Musí najít cestu kolem tohohle vycházejícího slunce, než je všechny spálí.

LORNA SE DÍVALA , jak Jackova kánoe mizí ve tm ě. Na lodi pohrani ční stráže z ůstalo jen pár nepostradatelných člen ů posádky. Jack ův zástupce si k uchu tiskl satelitní telefon. Kormidelník se chystal spustit kotvu, aby se lo ď nedostala p říliš blízko k ší řící se ohnivé bou ři. Za t ěch pár minut, co se Jackův tým vylo ďoval, se plameny rozrostly do výšky i ší řky.

Cítila se hrozn ě, že ji tady nechali, ale aspo ň nebyla sama. Nechali jí tu Burta. Pes se o ni op řel, jako by jí cht ěl dát najevo, že s ní sdílí její opušt ěnost. Jack pot řeboval kánoi pro svůj tým. Pro Burta už tam místo nebylo. Lorna cítila, jak se pes chv ěje. Ohe ň a kou ř ho znervóz ňovaly.

Poplácala ho po boku. „Neboj, Burte, Jack se brzy vrátí.“

Ocas se dvakrát odrazil od paluby na znamení souhlasu, ale pes se moc š ťastn ě netvá řil.

Šplouchání vody u zádě p řilákalo její pozornost.

Agent pohrani ční hlídky se naklonil p řes bok lodi a pomáhal dv ěma plavc ům dostat na palubu t ělo. Musel to být jeden z pilot ů vznášedel. I z té dálky Lorna poznala, že muž je mrtvý.

Burt vstal, ale Lorna mu položila dla ň na čumák. „Zůsta ň.“

Pes poslechl, ale nelehl si.

Lorna se šla podívat, zda by mohla n ějak pomoct.

Agent volal do vody na jednoho z plavc ů. „A co Jerry?“

Lorna si domyslela, že tak se jmenuje druhý pilot.

Plavec se povytáhl nahoru. „Mrtvý.“

Na d ůkaz svých slov zvedl tu p říšernou v ěc a položil ji na palubu. Byla to odd ělená hlava. Šokovaná Lorna rychle couvla.

„Vrtule,“ hádal plavec a rukou si p řejel p řes hrdlo. „Tělo vytáhneme za chvíli.“

Sklouzl zpátky do vody, aby se přidal ke kolegovi.

Lorn ě se cht ělo utéct, ale zůstala stát. Stačil jí jediný pohled na

odd ělenou hlavu, aby poznala, že smrt toho muže nezp ůsobila otáčející se vrtule.

Spolkla vlastní p řecitliv ělost, p řistoupila blíž a poklekla na jedno koleno. Vyhnula se pohledu na voskový obli čej a otev řené o či. Pod hlavou se tvo řila kaluž bahnité vody a barvila bílou palubu do červena. Lorna se soust ředila na krk. Nebyl to čistý řez, rána m ěla nerovný okraj.

Tohle by vrtule neud ělala.

Natáhla ruku, prstem opatrně dloubla do kousku k ůže a p řejela po okraji rány.

„Paní,“ řekl agent, „možná byste se toho nem ěla takhle dotýkat.“

Nev ěnovala mu pozornost. Stálo ji veškeré síly, aby si udržela profesionální odstup. Jako veterinářka už provedla stovky nekropsií a patologických prohlídek. Je to stejné, aspo ň si to neustále v duchu opakovala.

Naklonila se blíž. Kr ční obratle C3 a C4 byly rozdrcené; obrovský tlak je úpln ě zdemoloval. Z pahýlu páte ře vy čuhovala dvanáct centimetr ů dlouhá mícha jako drát z kabelu. Takhle odervat hl avu od těla dokáže jen obrovská síla.

Lorna t ěžce polkla. Když pracovala v Africe, narazila jedno u na mrtvé antilopy a gazely, které právě zabili lvi. P ři prohlídce ostatk ů našla podobné rány, typické pro silné škubnutí a tah.

„Paní,“ zopakoval agent.

Lorna se narovnala. Sv ět temn ěl stejn ě rychle, jako nar ůstala její jistota. Zadívala se na les. Ohnivá bouře nebyla jediným nebezpe čím, které tam venku hrozí.

Zdaleka ne.

Oto čila se a sp ěchala k muži, kterému z ůstala lo ď na povel.

„Agente Nestere!“

Stále držel v ruce satelitní telefon, ale neunikl mu naléhavý, vyd ěšený tón jejího hlasu. Spustil ruku a zakryl sluchá tko. „Co se děje?“

„Musíte se vysíla čkou spojit s Jackem,“ řekla rychle. „Varovat ho. I tu druhou lo ď.“

„Varovat p řed čím?“

„Ta ko čka… ta bestie, kterou jsme p řijeli ulovit. Už je tady.“

KAPITOLA 17

T-Bob sed ěl na p řídi, jeho mladší bratr vzadu kormidloval pádlem. S přiv řenýma o čima naslouchal zvuk ům mok řiny. Nepot řeboval žádné legra ční brýle jako oba agenti pohrani ční stráže, které m ěl u sebe v kánoi. Cítil jejich vodu po holení, škrob z jejich šat ů.

Ti dva mu nejsou k ni čemu.

T-Bob se v mok řin ě narodil, doslova, ve stejné kánoi, jako je tahle. Lovil v t ěchto kon činách od chvíle, kdy začal chodit. Mok řina mu byla stejn ě blízká jako vlastní bratr.

Prodírali se bažinou a on naslouchal lesu kolem seb e. Noc v mok řin ě je hlu čná. Slyšel žáby, sovu, čiřikání hnízdících ptáků. Po obou b řezích šustily rákos a mařice, když jeho bratr klouzal v kánoi hustým porostem. T ěsn ě u ucha mu bzu čeli komáři.

Z dálky sem stále doléhalo hladové hučení ohn ě požírajícího dřevo, ale jak se no řili hloub ěji do lesa, i to sláblo. Žár a kouř však nadále vyháněly zv ěř ven. Z rákosí vyrazili dva bažinní králíci a poskakovali p řes potok. O chvilku pozd ěji se za nimi vydala srna a

mávala na něj bílým ocáskem.

T-Bob sledoval jejich únik.

Zví řata nezachvátila naprostá panika, takže plameny jsou ješt ě dost daleko. Podle cesty a sm ěru prchající zv ěř e dokázal určit, kde

asi požár kon čí.

Neochv ějn ě v ěř il, že dokáže najít cestu kolem plamen ů. Prstem zkoušel teplotu vody, odhadoval proud a bratrovi dával rukou znamení. Vyhýbal se kanálům, které byly p říliš stojaté, protože věděl, že by je zavedly do slepé uličky n ějakého jezírka. Místo toho se držel tekoucí vody a chystal se obloukem objet p lameny.

Když pomáhal oto čit kánoi do dalšího ústí, zaujal ho zvláštní

zápach. I když byl slabý, ude řil ho do nosu. V ůně bažiny pro n ěho byla stejn ě známá jako štíhlé t ělo jeho ženy. Znal každý výdech mok řiny bez ohledu na ro ční období či po časí. Zacukal nosními dírkami. To, co cítil, sem nepat řilo.

Zvedl ruku a stiskl ji v p ěst. Peeyot oto čil pádlo a zpomalil kánoi, až po chvíli klidn ě a tiše zastavila.

„Pro č tady –“ zeptal se jeden z muž ů.

T-Bob ho uml čel pohledem a zvednutou rukou. V obrovských brýlích ten chlapík vypadal spíš jako n ějaký hmyz než jako člov ěk.

Pitomý couyon .

T-Bob up řel pozornost na temný les. A ť si ti dva klidn ě koukají skrz svoje moderní vynálezy. Jeho smysly jsou ostřejší.

Něco tudy prošlo.

Ale je to po řád ještě tady?

T-Bob znovu nechal poklesnout ví čka a celým t ělem naslouchal každému šplouchnutí, zacvrlikání, prasknutí a zachřest ění. V myšlenkách se mu objevil obraz mokřiny. No řil se stále hlouběji a rozeznal v dálce několik zvuk ů, tvo řených hlukem i tichem: pár žblu ňkajících žab, náhle utichnuvší ťukání datla, šustění utíkající veverky.

Něco je venku a hýbe se to.

Pomalu, kradmo.

A mí ří to k ohni, ne od n ěho.

Blíží se to k nim.

T-Bob dal znamení a bratr odrazil od bahnitého dna. Lo ď sklouzla nazna čeným sm ěrem. T-Bob už se plamen ům nevyhýbal. Zamí řil s kánoí přímo do srdce pekla. Byla to jediná možnost, jak zmizet v žáru a kou ři a doufat, že je lovec nebude pronásledovat.

Ale aby jeho plán uspěl, museli se pohybovat rychle a potichu.

Za sebou náhle uslyšel hlasité cvaknutí vysílačky, z níž se vzáp ětí ozvalo: „Tým jedna. Hlaste se.“

Agent pohrani ční stráže položil ruku na vysíla čku, ale T-Bob ho zarazil, než ji sta čil zapnout, a zavrt ěl hlavou. Všichni čty ři muži v lodi sed ěli bez hnutí a o či upírali p řed sebe. Čekali dlouho.

Až na hu čení ohn ě kolem nich všechno v mok řin ě utichlo.

„MANSOUR ŮV TÝM v ůbec nereaguje,“ oznámil Scott.

Jack, který strnule sed ěl v kánoi, už chtěl odpov ědět, když se mok řinou rozlehly výst řely z pušky. Ozvaly se blízko, jakoby za nejbližším stromem, ale on v ěděl, že jsou minimáln ě p ůl druhého kilometru daleko.

Tohle byla odpov ěď , na kterou čekali.

Lorna m ěla pravdu. Ta ko čka je tady.

Jack zvedl vysíla čku. „Jak dlouho bude trvat, než sem dorazí vrtulník?“

„Odhaduju to na p ět minut.“

„Ať to sto čí na východ, kam jeli ostatní.“ Vzpomn ěl si na Lorniny obavy, že by sv ětlomety helikoptéry, poryvy vrtule a hluk motoru mohly jaguára vyděsit. Modlil se, aby to fungovalo. „Řekni pilotovi, ať se drží co nejníž nad stromy. Maximální hluk.“

Randy se ozval ze zádi: „Co se d ěje?“

Jack držel vysíla čku u úst. „A, Scotty, ty se tam taky podívej. A ť se všichni vrátí k tob ě na palubu.“

„Už se stalo. Sledujeme oba b řehy. Mí říte zpátky k lodi?“

Jack na sob ě cítil pohledy ostatních muž ů. „Ne. Budeme pokra čovat dál. Pokus se obeplout oheň a pomoct všem, kdo uvízli na farm ě. Ta šelma je na útěku a oni možná budou potřebovat naši palebnou sílu.“

„Ano, pane. Rozkaz.“

Jack odložil vysíla čku.

Randy promluvil: „Takže jedeme dál?“

Jack p řisv ědčil. „Už jsme skoro za požárem.“

Up řen ě hled ěl skrz brýle. Mezi stromy byly z řeteln ě vid ět žár a záře toho pekla. P říčila se mu myšlenka, že se obrátí zády k bratrům Thibodeauxovým a ostatním par ťákům, ale návrat z bažiny by jim trval víc než p ět minut a další čas by jim zabralo hledání druhé kánoe na opa čné stran ě kanálu.

Jack ukázal na širší proud tekoucí p římo na jih. Pokud by byl aspo ň trošku rovný, mohli by tamtudy obeplout ohe ň a dostat se k aligátoří farm ě.

Randy si povzdechl a odrazil. Druzí dva muži pádlovali. Kánoe vklouzla do kanálu a zas byli na cestě. Jack sledoval okraje lesního

požáru.

Nanešt ěstí se kanál zužoval a stromy se skláněly stále níž, až m ěl nakonec pocit, že projížd ějí pe řejí; tunelové vid ění skrz brýle jej ješt ě umoc ňovalo. Jack se p řikr čil, ale i tak ho nízko visící v ětve mlátily do helmy a mech pleskal do tváře.

Randy za ním nadával.

Ale ohe ň byl nyní východn ě od nich.

Říčka se však bohužel stále více klikatila, ne čekan ě se kroutila a rozši řovala do stojatých postranních t ůní. Nocí se honily sv ětlušky a za skly brýlí vytvá řely svítící, st říb řit ě zelené mraky.

Napolo oslepený jejich rojem si Jack nevšiml sklon ěné v ětve. Ude řila ho do obli čeje a roztrhla mu tvář. Odstr čil ji a v tu chvíli si uv ědomil svou chybu.

Ta v ětev byla m ěkká a pokrytá látkou.

Tělo se z řítilo ze stromu nad jeho hlavou a dopadlo na kánoi. Mělo zamotané údy a všichni muži vyjekli p řekvapením a hr ůzou. Jack si sundal brýle a ok řikl je, aby byli zticha.

Mrtvola visela p řes okraj kánoe obličejem dol ů. Chyb ěla jí jedna noha a ruka.

Randy ukázal pádlem před sebe.

Jack se oto čil. Záře z nedalekého ohn ě osv ětlovala p říšerný výjev. Další dv ě t ěla visela na stromech jako morbidní vánoční ozdoby. Jack na n ě hled ěl jako uhranutý a do vody p řed ním odkapávaly kapky krve.

Podíval se dop ředu. Necelých dvacet metr ů p řed nimi p řehrazoval říčku plot. Visela na n ěm cedule. P řestože byla tma, dokázal ji přečíst.

VSTUP ZAKÁZÁN.

Tohle už musí být pozemky aligáto ří farmy.

Dokázali to. Potvrdil mu to i křik lidí, který se v dálce ozýval. V hu čení ohn ě se nedala rozeznat slova, ale pár hlásek Jack p řece jen zachytil.

Děti.

„Rychle,“ vyšt ěkl.

Dva jeho par ťáci shodili tělo do vody. Pádla šplouchala a kánoe klouzala dop ředu pod zav ěšenými mrtvolami. Jackovi dopadla na

ruku studená kapka. Zíral na karmínový cákanec a pak pohlédl nahoru na t ěla. To, že ko čka umístila mrtvoly tak blízko farmy, mu připadlo ú čelové. Jako kdyby si vyznačovala své teritorium a nechala je na okraji jako varování.

To je ta bestie vážn ě tak chytrá?

KAPITOLA 18

Stella k řičela, aby ji bylo slyšet i p řes vyd ěšený plá č a vzlykání d ětí. „Zapalte kolem dokola táboráky! Hodně vysoké!“

„Pro č tady z ůstáváme?“ zeptala se jedna matka. „Oheň se ší ří.

Budeme tu jako v pasti.“

Stella si všimla i dalších o čí, které se na ni upíraly. V ětšina z nich šelmu nevid ěla, a netušila, jak rychle se ta stv ůra pohybuje. Kdyby měli utíkat po svých, chytala by si je p ěkn ě jednoho po druhém.

„Tábo řišt ě je otev řený prostor,“ k řikla Stella. „Vítr fouká

ěrem. A i kdyby nás oheň obklí čil, máme přístup k vod ě

opa čným sm

a m ůžeme se namo čit. Pro každý p

řípad bychom m ěli za čít namáčet

šátky, abychom si mohli zakrýt nosy a ústa p řed kou řem, kdyby se

vítr obrátil.“

„Má pravdu,“ prohlásil její otec a kývl. „Nejbezpe čnější bude,

když z ůstaneme tady.“

ům a starším

Byl celý zpocený a špinavý od sazí. Pomáhal muž

chlapc ům rozd ělat ochranné ohn ě. Matka s n ěkolika dalšími ženami ut ěšovala menší d ěti a pokoušela se uklidnit všeobecnou paniku.

„Někdo sem jde!“ zaje čel jeden muž. Razil si cestu sm

ale ukazoval zpátky k farm ě.

ěrem k nim,

Stella a otec se oto čili. Na lávce za chovnou nádrží stály tři postavy. Kolem nich se linul kou ř. Ohe ň zu řil nedaleko.

Kde se tady vzali?

Čtvrtý muž p řelezl jeden z plot ů na hranici pozemku a p řidal se k

nim.

„To jsou Garovi chlapi?“ zeptal se otec.

„Nemyslím.“

Stella p řimhou řila o či. Závan větru na okamžik poodhalil

kou řovou clonu. T ři muži m ěli na sob ě uniformy a na hlavách helmy. Všichni drželi v rukou zbran ě. „Vypadá to na vojáky.“

Každopádn ě to nebyli Garovi kamarádi.

Vlastn ě od chvíle, kdy vypukl požár, se po Garlandu Chaseo vi slehla zem ě. Po útěku z ho řícího domu se jako o život hnal k boud ě s vysíla čkou na samém okraji farmy. K ůlna stála na nejvyšším místě a na st řeše se jí ježily antény. Gar se nejspíš rozhodl, že se tam schová, a jako zbab ělec se zabarikádoval uvnitř.

Na druhé stran ě farmy se už se řadili čty ři muži a nyní dusali po vyvýšených lávkách. Mířili rovnou k tábořišti. Čím víc se přibližovali, tím si Stella byla jist ější svým p ůvodním odhadem. M ěli na sob ě maská če a v rukou zbran ě. P ři b ěhu se rozhlíželi po obou stranách lávky, jako kdyby čekali, že na n ě n ěkdo zaúto čí.

Vědí o té šelm ě?

Za necelých p ět minut dob ěhli až k nim. Otec a vedoucí skaut ů jim vyšli naproti. Velitel jednotky byl o hlavu vyš ší než všichni ostatní. Pozorn ě si prohlížel tábor.

„Agent Jack Menard z PS,“ p ředstavil se.

Takže patří k pohrani ční stráži. Zatímco otec stru čně vypráv ěl, co se stalo, Stella si prohlížela nášivku na uniform ě. Byl na ní symbol vzpínajícího se Pegase se t řemi blesky a kolem n ěho nápis: Tým zvláštního určení .

„Za t ěmi plameny máme loď,“ oznámil velitel. „Jenomže i kdyby sem doplula, všichni byste se na ni nevešli. Na ces t ě už je pob řežní záchranná jednotka s helikoptérami a čluny. Jakmile dorazí, m ůžeme vás začít p řevážet do bezpečí. Ale n ějakou dobu to potrvá. Pot řebujeme, abyste všichni zachovali klid.“

Otec ztišil hlas. „M ěl byste v ědět, že se tady potuluje n ějaký bílý tygr. Je to d ěsn ě velká p říšera.“

Přikývnutí. „Víme o tom. Vy jste nedostali varování a doporu čení k evakuaci?“

Otec rozpa čit ě pohlédl na Stellu a pak sklopil o či.

„To je jedno,“ mávl ten muž rukou; ani se neobt ěžoval otce vyplísnit. Te ď už se s tím stejn ě nedá nic d ělat, říkal jeho výraz. Dokonce poklepal otci na rameno. „Ud ělali jste dob ře, že jste zapálili po obvodu ohn ě. Když si dáme pozor a budeme mít zbran ě po ruce,

všechno dob ře dopadne.“

Otec se nap římil. Stella si prohlížela agenta novýma o čima; ocenila, že tátovi nevynadal a v tak vypjaté chvíli nepodkopával morálku. Vý čitky mohou p řijít pozd ěji. Te ď bylo d ůležité, aby se všichni maximálně soust ředili.

Žádný div, že je velitel.

Agent Menard dal svým muž ům n ěkolik pokyn ů a pak odepnul z opasku vysíla čku. Stella o krok ustoupila, aby mohla poslouchat.

„Dostali jsme se na farmu, jenomže tu je p řes šedesát lidí. Muži, ženy i d ěti. Máš zprávy od druhého týmu?“

Poslouchal a ona si všimla, jak se mu prsty na vysíla čce sev řely.

Hlas m ěl ostrý, plný zlosti, jeho cajunský p řízvuk ješt ě zesílil. „Cože ud ělala? Odešla?“

LORNA VYRAZILA po souši skrz nízko položený les. Dva agenti pohrani ční stráže b ěželi vedle ní; Garcia a Childress. Vep ředu klusal Burt s čenichem v trávě a zvednutým ocasem.

Před sebou toporn ě držela složenou uspávací pušku. Byla to Pneu-Dart ráže 0,5, nabitá pěti šipkami s obsahem 1,5 mililitru etorfinu, vysoce ú činného neuroleptanalgetika, známého také jako látka M99. Jedna kapka dokáže zabít člov ěka. P ět miligram ů porazí nosorožce. Jenomže po zásahu šipkou ješt ě chvíli trvá, než lék uvede zví ře do katatonického stavu.

A proto byla ráda, že má Garciu a Childresse v zádech i s jejich automaty.

Všichni t ři se na souš dostali na nafukovacím člunu, který přivázali u východního b řehu kanálu. Pár minut předtím zaslechli ob časné výst řely na téhle stran ě. Od té doby nic. Skrz brýle pro no ční vid ění neustále sledovali les, ale po mužích z druhého týmu tu nebylo ani památky.

Během této vigilie na palub ě lodi si Lorna p řesto všimla n ěč eho zajímavého; tepelná signatura asi padesát metrů od nich, v mok řin ě. Tvar byl nejasný. Nem ěla jistotu, ale na mývala to bylo dost velké. Plnou minutu Lorna tu v ěc pozorovala. Nehýbala se a kr čila se u paty vysokého cyp řiše. Nakonec se silueta zvedla a protáhla si hřbet. Objevil se charakteristický ko čičí oblouk, k řivka páteře zdánlivě bez

kostí, která je pro kočky tak typická. Zvíře se n ěkolikrát otočilo a znovu uložilo.

Mohlo by to být to jaguá ří mládě? Sourozenec Baghíry, co z ůstal v ACRES?

Vysv ětlovalo by se tím, pro č je jaguá ří samice tak agresivní. Chrání nejen své teritorium a zdroj potravy, ale také potomka. Není divu, že zaúto čila na lo ď Thibodeauxových. M ěli sm ůlu, že si vybrali tu stranu kanálu, kam schovala kotě.

Na tomhle mrn ěti te ď všechno závisí.

Kdyby se jim poda řilo ho chytit a dostat na lo ď, m ěli by pro matku dokonalou návnadu. Mohli by ji tak odlákat od muž ů, na které zaúto čila, tedy pokud jsou ješt ě naživu. A pokud ne, mohli by ji pomocí kot ěte aspo ň trochu ovládat.

Právě o tomhle se dohadovala se Scottem Nesterem.

Když máte mládě, máte v hrsti i matku.

Za riziko krátkého, rychlého pátrání to stojí. Trvala na tom, že půjde sama, a vyhrožovala Jackovu zástupci, že sko čí p řes palubu a poplave, bude-li to nutné. Když p řipravovali zodiac, Scott se pokusil vysíla čkou spojit s Jackem a získat od n ěj svolení. Jenomže Jack se nehlásil, takže to Scott nakonec vzdal. Ke všemu aby si ješt ě d ělal obavy o osud velitele.

Garciovi a Childressovi vydal jasné rozkazy. „Tam a zpátky. Když to ute če, nebudete to pronásledovat.“ Ukázal na Lornu. „Když bude d ělat potíže, p řitáhněte ji na lo ď t řeba za vlasy.“

A tak nyní rychle procházeli lesem. Mířili k velkému cyp řiši. Ale pohybovat se bez sebemenšího hluku nebyli schopni. Sotva ud ělali pár kroků, Lorna si všimla, jak silueta mláděte vklouzla za kmen stromu. Už o nich ví.

Schovává se, nebo se dalo na útěk?

Obvykle se mláďata drží u hnízd, i když jim hrozí nebezpe čí. Vzpomn ěla si na p řírodopisný dokumentární film, v n ěmž kobra zabila celý vrh lví čat jen proto, že se mláďata bála opustit doupě. Když budou mít št ěstí, kot ě tam ješt ě bude.

Lorna kráčela kup ředu a p řes brýle zachytila slabounký záblesk tepelné signatury. Mládě bylo stále za stromem, ale o čividn ě se chystalo k útěku. Neodvážila se ho uspat. Na tak malé zvíře byly

šipky p říliš silné.

Ale nem ůžu ho p řece nechat zmizet, řekla si v duchu. „Burte…“

Pes se zastavil a nastražil ucho, ale čenich m ěl stále natažený dop ředu. Nepot řeboval brýle, aby zaregistroval mlád ě. Lorn ě nezbylo než v ěř it, že Burt je typický místní lovecký pes, vycvi čený na lov mýval ů.

A na to byl jen jediný osv ědčený zp ůsob.

„Zaže ň ho na strom, hochu,“ poru čila.

Burt vyst řelil dop ředu, p řikr čen ě b ěžel trávou. Po chvíli zato čil a pokra čoval v kruhu. Tuhle ko řist si nenechá uniknout do hlubokého lesa.

Jak Lorna doufala, mládě se řídilo svými instinkty. Necht ělo opustit místo, kde ho zanechala matka, ale zároveň v Burtovi vycítilo hrozbu. Zareagovalo tudíž jako každá jiná kočka, vylezlo na cyp řiš.

Burt dob ěhl ke stromu, hlasit ě za řval, aby oznámil úspěch svého po čínání.

Lorna nebyla ráda, že musí to malé stvoření vyd ěsit, ale uv ědomovala si, jak je d ůležité ho chytit.

A rychle.

Psí št ěkot už ur čit ě nasm ěroval samici zpátky k nim. Lorna dob ěhla ke stromu jako první. „Ticho, Burte.“

Pes vzrušen ě ob ěhl strom, jazyk mu visel z tlamy, ale poslechl a přestal št ěkat.

Mládě se kr čilo na v ětvi t ěsn ě nad jejich hlavami. Bylo to vlastn ě ješt ě novorozen ě, takže nedokázalo vylézt moc vysoko. Seshora na ně hled ěly velké vyd ěšené o či. Kot ě varovn ě sy čelo a ježilo chlupy.

Lorna si s sebou vzala tlustou červenou hasi čskou deku; nesla si ji přes rameno. Odložila pušku, rozbalila deku a jako sí ť ji hodila na mládě. Její váha a moment překvapení shodily kot ě z v ětve. Padalo zamotané do deky, ale Lorna je zachytila do náruče. Kroutilo se a bojovalo, ale stejn ě jako jeho sourozenec bylo podvyživené a nem ělo skoro žádnou sílu.

Mládě schované v dece sev řela v náručí a pokusila se zmírnit jeho paniku uklid ňujícím dotekem. Zevnit ř se ozývalo žalostné m ňoukání. Ty zvuky ji bodaly do srdce.

Chudinka malá.

„Je čas jít, paní,“ prohlásil Garcia.

On i jeho par ťák m ěli pušky p řitisknuté k rameni. Všichni napjatě naslouchali, zda se neozvou n ějaké podezřelé zvuky, které by nazna čily p řítomnost rozb ěsn ěné matky řítící se sm ěrem k nim. Namísto toho sem však dolehl jiný zvuk: t ěžké dun ění.

Všichni se oto čili k severu. Lorna p řiv řela o či, když jí prudké sv ětlo ozářilo brýle. To musí být vrtulník, který Jack povolal z Bay Lanoux. Jednou rukou si posunula brýle na čelo. Pohltila ji tma a záře se rozplynula v jediné tečce na obloze. Helikoptéra byla po řád asi t ři čtvrt ě kilometru daleko, ale hluk sílil s každou vte řinou.

„Jdeme,“ naléhal Garcia.

Lorna natáhla volnou ruku a sebrala z trávy pušku.

Když se narovnala, z hloubky lesa na ni zíraly dv ě obrovské o či. Plály ve tm ě a odráželo se v nich slabé sv ětlo.

Ztuhla.

Burt hluboce zavr čel.

Po jediném mrknutí o či zmizely.

Lorna za čala p řekotn ě ustupovat.

„Co se d ěje?“ zeptal se Childress.

„Utíkejte!“

KAPITOLA 19

Lorna se vyškrábala ze zodiaku na loď. St ěží popadala dech. Srdce jí bušilo až v krku. Jakmile se ocitla na palub ě, ohlédla se k pob řeží. Jak to, že nás ta ko čka nepronásleduje?

Naho ře se vznášela helikoptéra. Rotory se otáčely p římo nad nimi,

až se t řáslo listí a větve strom ů.

Ačkoli se na lo ď dostali i s cenným nákladem, v ěděla, že ješt ě zdaleka nejsou v bezpe čí. Stromy rostou sotva deset metr ů od lodi. Tuhle vzdálenost šelma klidně p řesko čí i bez rozb ěhu.

I Garcia a Childress si uv ědomovali nebezpe čí. Jakmile dopadli nohama na palubu, prudce se oto čili k pob řeží a namí řili pušky.

Burt vysko čil nahoru ze člunu a o čichával balíček v Lornin ě

náručí.

Objevil se Scott Nester. Musel dost k řičet, aby ho slyšeli. „Našli

jste tu číču?“

„Mlád ě,“ opravila ho Lorna. „A jeho matku taky.“

Scott se pátravě zahled ěl k temnému b řehu. Nic se nehýbalo.

„Garcio? Vidíš n ěco?“

„Nic než pitomý sv

ětlušky.“ Muž byl ve st řehu, ale nap ětí v ramenou už trochu povolilo. „Možná doktorka Polková vid ěla jen odraz ve vod ě. Childress a já jsme si ničeho nevšimli.“

„Je tam,“ trvala na svém Lorna. To nebyl žádný odraz hv ězdy na hladin ě. Jasné a pronikav ě inteligentní planoucí o či jí po řád zářily v

pam ěti.

„Jestli máte pravdu,“ řekl Scott, „tak se bude držet blízko, protože ví, že máme její mládě. Díky tomu bychom ji mohli odlákat od

ostatních muž ů.“

Lorna z ustaraného výrazu jeho tváře vy četla nevyslovenou

obavu.

Pokud je n ěkdo z nich ješt ě naživu.

Lorna upírala o či na tmavý les a nadhodila si mlád ě v náru čí o něco výš. Už se uvelebilo a teplo a tma ho ukolébaly k poddajnosti.

Jak to, že po nich ta ko čka nejde? Lorna instinktivn ě cítila, že to není hlukem a sv ětlem z helikoptéry nad lodí. To zvíře se p řece nerozpakuje zaúto čit na vznášedlo a jeho pilota.

Mládě se zavrt ělo a hledalo pohodln ější polohu. Nep řipadalo jí tolik nemocné jako jeho sourozenec z vraku rybářské lodi, ale i tak bylo ve špatném stavu. Je si toho snad matka v ědoma, a proto ho opustila? Je tohle pravý d ůvod, pro č se zdržela pronásledování?

Lorn ě se tomu necht ělo v ěř it. Až dosud matka svého potomka za každou cenu chránila. Nevzdala by se ho tak snadno.

Tak kde tedy je? Co má v plánu?

Ub ěhlo dalších p ět minut. Ale po šelm ě ani památky. Vrtulník se obrátil a jeho reflektory se zabodly do tmavého lesa.

Scott se stáhl na druhou stranu lodi, satelitním telefonem hovo řil s pob řežní hlídkou a koordinoval další postup. Záchranný tým dorazí na místo asi za deset minut.

Burt se sto čil na palub ě, čumák schovaný pod oháňkou. Tvářil se naprosto nevzrušen ě, a to jí d ělalo starosti. Vítr vanul z východu. Pokud se vzduchem nese pach ko čky, Burt by m ěl ve st řehu pochodovat po palub ě a k ňučet.

„Je pry č,“ zamumlala Lorna.

Přímo za ní se ozval Scott ův vzrušený hlas. Oto čila se zrovna ve chvíli, kdy spustil ruku s vysíla čkou a sp ěchal sm ěrem k ní.

„Ozval se Jack. Šelmu vid ěli na farm ě. Jak to, že není tady? Říkala jste p řece, že se bude držet u mlád ěte.“

Lorna se obrátila, upřela pohled na ho řící domek a zpracovávala novou informaci. Vrtulník prolet ěl nad nimi, zahnal horký kou ř nad kanál, ale dával pozor, aby ještě víc nerozdmýchal plameny. P řesto se ohnivý popílek snesl na lo ď a sy čel ve vod ě.

„Posílám helikoptéru za Jackem,“ oznámil jí Scott. „Uvidíme, jestli se jí povede odehnat tu potvoru pry č od d ětí.“

I p řes horko Lorna cítila chlad. D ěti. Pomalu jí za čínalo docházet, co má kočka za lubem. Ruka jí vyst řelila dop ředu.

„Dejte mi vysíla čku. Musím s Jackem mluvit. Hned!“

JACK KONTROLOVAL kruh oh ňů . Dokonale obklopoval tábořišt ě. Randy kráčel t ěsn ě vedle n ěho. Oba m ěli v rukou pušky. Jack všem nakázal, aby ustoupili mezi stany, co možná nejdál od kraje mok řiny. V blízkosti požáru drželi stráž jen ti, co m ěli zbran ě.

Jenomže to bylo sotva sedm muž ů.

Na dokonalou ostrahu lesa nesta čili.

Plameny šlehaly do výšky, a Jackovy brýle pro no ční vid ění nebyly k ni čemu. Okolní vysoký starý les z ůstával i nadále tmavou, neproniknutelnou st ěnou. Šelmy si letmo všiml jeden z Jackových chlap ů. Jenomže zmizela d řív, než stihl pohnout puškou.

„Zasranej p řízrak“, to byla slova, kterými to stvo ření popsal.

Po Jackov ě boku se ozval Randyho hlas: „Hraje si s náma. Jako ko čka s hejnem myší.“

Jack v ěděl, co tím bratr myslí. Jaguár už dokázal, že je zkušený lovec. Nenechá se tak snadno vystopovat. Jako kdyby je ta potvora cht ěla provokovat.

Něco mu na tom nehrálo.

Zuby ho bolely, jak je nap ětím zatínal.

„Támhle!“ vyk řikl muž na opa čné stran ě tábo řišt ě. Byl to jeden ze skautských vedoucích. Z pušky mu vyšel výst řel.

Ostatní se k n ěmu rychle rozb ěhli.

Někte ří naslepo vyst řelili.

Randy se k nim cht ěl p řidat, ale Jack ho popadl za paži. „Ne!“

Možná to bylo všemi těmi roky, kdy lovil v mok řin ě, anebo dv ěma pobyty v Iráku, kdy si hrál na kočku a myš s povstalci, ale nyní moc dob ře v ěděl, že se na n ě chystá lé čka.

Očima p řejel les od jednoho konce ke druhému. Randy porozum ěl, napodobil pohyb svého bratra, pušku p řipravenou u ramene. Jenomže tak velké prostranství nedokázali sami dva pokrýt.

Jack si nebezpe čí všiml p říliš pozd ě.

Na opa čné stran ě, stan vlevo.

Chlapec p řinášel dříví na podpal, rozbitou zahradní židli, k hromad ě vršící se u okraje stan ů. Zastavil se a pooto čil sm ěrem, odkud zazn ěly výst řely. Z lesa za ním vyrazil obrovský stín. Ko čka

jedním skokem p řesko čila ohe ň a p řistála na dosud bezpečném území.

Útok byl tak rychlý, že chlapec ani nestihl vyk řiknout.

Šelma ho popadla za zadní cíp košile, okamžit ě se oto čila a přehoupla se p řes plameny zpátky do lesa. I s děckem.

Jack zvedl pušku a zamí řil, ale na zlomek vte řiny zaváhal. Bál se, že zasáhne dítě. Instinktivní reakce. Špatná. Ten kluk je mrtvý tak jako tak.

U pasu mu zavr čela vysíla čka. „Jacku! Poslouchej!“

Byl by volání ignoroval, jenomže tohle byl Lornin hlas a zn ěl vyd ěšen ě. Sáhl po vysílačce a p řiložil si ji ke rt ům.

„Co je?“ vyšt ěkl, protože nedokázal zadržet sv ůj vztek a bezmoc.

„Ta ko čka! Myslím, že si jde pro d ěti.“

Jack p řerývan ě vydechl. „Voláš pozd ě. Zrovna zaúto čila na jednoho chlapce a zabila ho.“

„Zabila? Ne, Jacku, tak to –“

Z lesa se ozval hlasitý k řik. Jack oddálil vysílačku. To je ur čit ě ten kluk. Jeho sténání se ozývalo z temnoty, stoupalo a klesalo v nefalšované hrůze.

Aspo ň že je naživu!

Jack pocítil velkou úlevu, ale zároveň také obavu. Jak to, že ješt ě žije?

Jack si vzpomn ěl na Randyho poznámku o hře ko čky s myší, která nabízela jen jednu d ěsivou odpov ěď .

Ko čky si s ko řistí hrají, než ji zabijí.

Jack naslouchal a d ětský k řik se stále nesl krajinou.

LORNA SLYŠELA jekot z vysíla čky. To sta čilo. Oto čila se a hodila přístroj Scottovi. „Zavolejte helikoptéru zpátky.“

Vrtulník už mí řil k farm ě.

„Pro č?“

„Musím se tam dostat. I s mlád ětem.“

Scott se zamračil, ale nedohadoval se s ní a zvedl vysíla čku. Chvíli do ní řval. Za pár vteřin se vrtulník za čal vracet k lodi. Vysíla čka op ět zmlkla.

„Nem ůže p řistát na palubě,“ prohlásil Scott. „Vyhodí kšíry. Jen

přeletíte ten požár a jste na farm ě.“

Když Lorn ě došlo, co po ní cht ějí, ud ělalo se jí mdlo a zle od žaludku.

„Mohli by vás vytáhnout nahoru do vrtulníku,“ vysvětloval Scott, „ale takhle to bude rychlejší. Jednoduše vás p řepraví v postroji.“

Představovala si, jak se houpe na lan ě, a helikoptéra se mezitím s hlasitým to čením vrtule vrátila. Lorna zvedla oči. Z navijáku u postranních dve ří se na tlustém kabelu spouštěl žlutý záchranný postroj.

Najednou svého zbrklého rozhodnutí zalitovala. Tohle nedomyslela. I samotný let uvnit ř kabiny byl dost d ěsivý.

Postroj se snesl dol ů, houpal se a nadskakoval. Garcia ho chytil a přitáhl k Lorně. Jen silou v ůle se nedala na útěk. P řinutila se z ůstat na míst ě.

Scott od ní vzal mládě zabalené v dece a Garcia jí pomohl do postroje. P řetáhl jí ho přes hlavu do podpaží a pevn ě utáhl. „V po řádku?“ zeptal se.

Místo odpov ědi nastavila ruku. „Podejte mi mou pušku.“

Childress zvedl uspávací pušku ze zem ě. S jistou dávkou námahy si ji neobratn ě p řehodila p řes rameno. Jakmile byla p řipravená, Scott jí podal mládě. P řitiskla si je k hrudi.

Scott tázavě zvedl oba palce.

Ned ůvěř ovala svému hlasu, a tak jen mlčky p řikývla.

Scott spokojen ě ustoupil a zamával rukama nad hlavou.

Motor se roze řval a postroj se jí bez varování zařízl do podpaží. Nohy se zvedly z paluby. Za čala kopat, jak zoufale toužila znovu dosáhnout na zem. Jenomže bylo pozd ě. Vrtulník stoupal a n ěkolik metr ů lana se nato čilo zpátky na naviják.

Lorna se dívala dol ů na mizející lo ď. Odvrátila se. Chtělo se jí zav řít o či, ale v ěděla, že tak by se bála ještě víc. Vep ředu stále hořel dřev ěný srub. St řecha se už dávno zřítila dovnit ř a zanechala po sob ě jen doutnající krov. Kou ř se linul nahoru, olizovaný plameny.

Vrtulník stoupal stále výš nad ruiny domu. Nev ěř ila, že to dokážou. Pilota nejspíš napadlo totéž. Navijákem ji povytáhl nahoru. A pak už se ocitli p římo nad peklem.

Lopatky rotoru pro řezávaly dým a rozvířily kolem Lorny prudké

tornádo. Zadržela dech a nakonec zav řela o či. Žár ji pálil, jako kdyby let ěla nad jícnem sopky. Pevn ě sev řela postroj i mládě zabalené v dece.

Po pár vteřinách bylo po všem. Teplota prudce klesla. Lorna se váhavě nadechla čistého vzduchu a pootev řela o či. Pod sebou spat řila černá kola nádrží. Dřev ěné lávky, plošiny a můstky spojující jezírka a n ěkolik menších budov s cínovou st řechou. Vzadu za rybní čky osv ětloval černou mok řinu kruh táboráků. Uprost řed se tísnili lidé.

Tábořišt ě.

Helikoptéra se mírn ě sto čila sm ěrem k táboru. Lano se setrva čností rozhoupalo. Vítr fi čel kolem ní. Na prchavý okamžik pocítila p říval radosti, ale opravdu jen na okamžik.

Pak ji upoutal pohyb dole na zemi.

Z jedné menší k ůlny, na jejíž st řeše se ježila zm ěť antén, vyrazil muž. B ěžel po lávce, mával černým automatem v ruce a druhou dla ň si tiskl k ústům. K řičel. Slova se však ztrácela v hučení helikoptéry. Ur čit ě slyšel vrtulník a domyslel si, že je to záchranný tým pob řežní stráže.

Pološílený strachy, že si ho nevšimli, b ěžel stále rychleji; až moc rychle. Nakonec zakopl o vlastní nohu a tvrd ě dopadl na prkno. Vid ěla, jak jeho zbra ň narazila na d řevo. I p řes hu čení motoru zaslechla staccatovou sérii výst řel ů vycházející ze zakou řené hlavn ě.

Vtom sebou helikoptéra trhla a nadsko čila ve vzduchu.

Lorna sebou za čala v postroji škubat a nadskakovat jako pstruh na háčku.

Držela se, jako by jí šlo o život, a p řitahovala se nahoru. Ze zadní části helikoptéry vycházel mastný dým. Zbloudilá střela z automatu patrn ě zasáhla n ějakou d ůležitou část.

Vrtulník se p řekotil na čumák a začal rychle klesat. Te ď už se i od něho ší řily plameny.

Lorna zírala dol ů. Celý sv ět se řítil p římo na ni.

Vrtulník každou chvíli spadne.

KAPITOLA 20

Jack pozoroval helikoptéru padající z oblohy.

Pod podvozkem se houpala postava v záchranném postroji. Podle vlajících plavých vlas ů poznal, že je to Lorna. Vrtulník se vší silou snažil zpomalit klesání, divoce se kymácel a rotory se zastavovaly. Pilot musel nasm ěrovat stroj dál od tábořišt ě, pry č od

shromážd ěných d ětí.

Helikoptéra uhnula k západu a zatočila k mok řin ě. Lornu, visící asi dev ět metr ů pod plováky, táhla s sebou. Stroj dopadl na zem, Lorna tvrd ě narazila do lávky a zády po ní klouzala, vle čená

havarovanou helikoptérou.

Netrvalo to dlouho.

Vrtulník spadl do lesa, t ěsn ě za hranicí farmy. Ví řící rotory očesaly vrcholky strom ů, pak se lopatky odlomily a odlet ěly hloub ěji do mok řiny. Jack čekal na výbuch, ale k nebi se vznesl jen hustý sloupec dýmu. Tvrd ě vybojované zpomalené klesání a polštá ř bažiny

patrn ě zmírnily dopad.

ůstku,

„Boltone! Reesi!“ Jack se oto čil na své muže a k řičel, aby ho bylo slyšet i p řes pláč a jekot ozývající se z tábora. „Zkontrolujte pilot a!“

Když vyrazili, Jack se sprintem rozb ěhl k nejbližšímu m těsn ě následovaný Randym. Lorna mu zmizela z dohledu.

Na druhé stran ě farmy se na nohy drápal muž osv ětlený plameny. Klopýtal dop ředu a i on mí řil k Lorn ě. V ruce nesl vojenskou brokovnici. Vypadala jako AA-12, bojová automatická zbra ň, která se používá p ři boji ve m ěst ě a dokáže na t řicet metr ů rozst řelit

ocelový sud a prorazit ze ď.

Jack vid ěl, jak ten muž upadl a ze zbran ě mu vyšla série náhodných výst řel ů. Ur čit ě b ěžel s prstem na spoušti. Zatracený

křupan, má silnější zbra ň, než na jakou sta čí. V tomhle kraji to nebyla výjimka.

Čím v ětší puška, tím v ětší ego.

Jack pustil toho pitomce z hlavy a dal se do hledání Lorny.

Je ješt ě naživu?

LORNA LEŽELA omrá čená na zádech a v uších jí zvonilo. Nejspíš na chvíli ztratila v ědomí. Zvedla se na lokti a kousek od sebe uslyšela výk řik. Jako když se člov ěk probírá ze zlého snu, stačila chvili čka, aby se rozpomn ěla, kde vlastn ě je. Pamatovala si, že když dopadla na zem, p řekulila se na záda, a když ji stroj táhl za sebou, chránila se, jak nejlíp um ěla. P řesto ji záda bolela, jako kdyby jí je někdo obrousil skelným papírem.

Přímo nad ní se objevil stín a zavr čel: „Ježíšikriste! Je vám n ěco?“ Byl to vysoký hlas se zn ělými nosovkami. „Já necht ěl vyst řelit. Byla to nehoda, p řísahám. Kdybyste najednou neodbočili a nelet ěli pry č… chci říct, to jste m ě sakra nevid ěli?“

Jeho slova zn ěla ost ře a spíš než obava z nich čišelo obvin ění. Jako kdyby to byla moje vina, pomyslela si Lorna. Ale to nebylo všechno. Možná za to mohla celá situace; ležela na zádech, byla omámená a probudila se do zlého snu.

Minulost a p řítomnost se spojily v jedno.

Rozmazaný stín klesl vedle ní, sklonil se nad ní. Z e tmy se vyno řila jeho tvář. Naklonil se blíž.

„Nehýbejte se.“ Zn ělo to jako hrozba. „Jste celá zamotaná.“

Přesto se odtáhla.

Něco v tom hlase…

Najednou jí to došlo; jako rána p římo do b řicha. Ten hlas, dokonce i ta sklánějící se silueta. Toho chlapa znám. Šokovan ě zalapala po dechu a drápala se pryč, jako kdyby se pokoušela uniknout minulosti, která ji pronásledovala dlouhá léta. Ještě víc se přitom zaplétala do lana z vrtulníku a do postroje.

„Co to s váma je?“ Muž ustoupil a pooto čil se za zvukem dusajících bot. Obli čej mu osv ětlil ohe ň.

Zírala na n ěho vyt řešt ěnýma o čima. Poznala jeho rysy, zahnutý nos, masité rty, prasečí o či. Vzpomínky se vyvalily na povrch.

Prázdný prostor uvnitř se zaplnil barvou a zvuky. Slyšela vlastní pláč, prosby, aby p řestal, znovu cítila ponížení a hr ůzu. Nejspíš to všechno vyt ěsnila, zasunula hluboko do podv ědomí. Zažila trauma a patrn ě samu sebe p řesv ědčila, že na úto čníka nevid ěla.

Pletla se.

Tohle je muž, který se ji p řed deseti lety pokusil znásilnit a jehož útok zavinil Tomovu smrt.

„Lorno!“

Při vyslovení svého jména nadskočila. Byl to Jack. B ěžel k ní, aby ji zachránil; stejně jako tenkrát. Minulost a p řítomnost se znovu promísily.

Přesto Lorna nespoušt ěla o či z muže p řed sebou. Když k nim dob ěhl Jack se svým bratrem, jeho postava se jako by sc vrkla a ustoupila zpátky do stínu.

Jack k ní rychle p řistoupil a na tu zr ůdu ani nepohlédl. Tvrd ě klesl na kolena. „Lorno, nehýbej se!“

Stejná slova slyšela před chvílí, ale tentokrát v nich nebyla žádná hrozba, jen up římná starost.

„Nic mi není,“ řekla a pak to zopakovala ješt ě jednou sama sob ě. „Nic mi není.“

Chytila ho za ruku. Pomohl jí vstát a vymotat se z postroje. P řes rameno sledovala úto čníka, který ustupoval zpátky k farm ě. „To je on,“ řekla.

Jack si všiml, kam se dívá. Jakmile mu došlo, co má Lorna na mysli, naprosto znehybn ěl. Výraz jeho tvá ře nyní p řipomínal bouřkový mrak.

Randy ost ře zaklel. „Mělo m ě to napadnout. Garland Chase. Ten bastard šerifa Gumba. Kdo jinej by takhle zbrkle střílel?“

Lorna stiskla Jackovi rameno, protože její no ční m ůra kone čně dostala jméno. Garland Chase . V hlase se jí ozývala jistota i neochota uv ěř it. „To je ten hajzl, co m ě napadl. Tu noc, kdy Tommy um řel.“

Randy se k ní prudce obrátil.

„Já vím,“ zašeptal Jack.

Randy p řimhou řil o či. „O čem to vy dva mluvíte?“

Jack ův bratr o té noci nic nev ěděl. Všichni Menardovi tehdy

za čali Lornu nenávidět. Dávali jí všechno za vinu. A ona tolik doufala, že se jednou sama stane členkou této rodiny. Roztřásla se, stále ještě v šoku z pádu vrtulníku.

Jack ji vzal do náruče a objal.

Nebránila se. Cítila jeho pevné paže a cosi nedefinovatelného, teplo a blízkost, které v jejím život ě tak dlouho chyb ěly. V jeho náručí si poprvé uv ědomila opravdovou hloubku ztráty, již utrp ěla oné p říšerné noci, přišla o své nenarozené dítě a milence, ale také o celou rodinu, o budoucnost plnou lásky a vřelé náklonnosti.

Tehdy v noci všechno ztratila.

Přesto jí toto poznání nepůsobilo smutek. Místo toho se jí t ělem rozlil vztek, sžíravý jako plamen. Nestála o další tajemství, m ěla jich plné zuby. Odtáhla se od Jacka a setřásla starý, zlý sen. Tohle není minulost. A já už nejsem vyd ěšená, nadopovaná puberťačka.

Pohledem našla uspávací pušku. Došla k ní, zvedla ji ze zem ě a vykro čila. Záda ji při každém kroku pálila jako čert, ale bolest jí pomáhala soustředit se.

Jack šel vedle ní. „Lorno, co chceš d ělat? On za to nestojí.“

Spálila ho pohledem. „Jasn ě že za to nestojí. S tím hajzlem si to vy řídím potom. Te ď tu máme v ětší problém.“

Rozhlížela se po obou stranách lávky a vracela se stejnou cestou, kudy ji p řed chvílí táhl vrtulník. Když dopadla na zem, upustila deku s mládětem. Při nárazu jí vyklouzla z ruky. Kam zmizelo?

Obešla další rybní ček, patrn ě chovnou nádrž, a dole, t ěsn ě u vody si všimla karmínového záblesku. Za zábradlím jezírko obklopoval travnatý b řeh. Deka i kot ě se ocitly až u vody.

Lorna odložila pušku, skr čila se, podlezla zábradlí a skočila dol ů.

Deka se zavrt ěla. Ozvalo se žalostné m ňoukání. Ten pohyb vyslal po hladin ě nádrže malé vlnky a p řilákal obrovskou černou kládu. Jako periskop ponorky se vyno řil pár očí pod šupinatými hrboly.

Do zabahn ěné trávy za jejími zády dopadl pár vysokých bot.

Jack.

S pohledem up řeným na nádrž a na deku vyrazila kup ředu. Ke břehu to byly sotva t ři kroky. Deka se t řásla, jak se uvězn ěné mládě pokoušelo uniknout z vody.

Jestli se dostane ven… ute če…

Lem p řikrývky se nadzvedl a objevil se bílý čumáček a vousy. Lorna se vrhla dop ředu, dopadla na kolena a ješt ě kus jela blátem. Popadla deku a vylovila mládě.

„Mám ho…“

Zaklonila se a p řitiskla si ho k hrudi. P řekulila se na nohy a narovnala se. Vtom na samém konci nádrže vystříkl proud vody. Vyno řil se aligátor s rozevřenými čelistmi, ch řtánem bílým jako rybí břicho a žlutými zuby, které se zaleskly ve tm ě.

Lorna ucukla, ale p říliš pomalu.

Čelisti klaply s takovou silou, že by klidn ě rozt říštily kost. Zuby zachytily vykukující lem deky a vytrhly ji z jejího sev ření. Zví ře se svalilo zp ět a pohodilo šupinatou hlavou. Deka vylet ěla do pov ětří a mládě plachtilo vzduchem. Dopadlo na trávu, p řekulilo se a postavilo na malé tlapky. Jako blesk vyrazilo od rybníka.

Ne…

Lorna v ěděla, že ho nedohoní. Jestli se dostane do mok řiny…

Jenomže v tu chvíli mu Jack st řemhlav sko čil do cesty. Jako tvrdý zadák lapající po nešikovn ě hozeném mí či zachytil vyd ěšené mládě uprost řed skoku. P řekulil se s mládětem a tiskl si je k b řichu. Pod lávkou za ním se pohnul stín.

„Jacku!“

Aligátor zaútočil z temnoty a lezl k ležícímu muži. Jack nem ěl dost času, aby vysko čil na nohy. Aligátor vyrazil. „Tak to teda ne, ty zmetku!“

Seshora se snesl tmavý stín a p řistál aligátorovi na hřbetu. Randy zavýskl, p řišpendlil svou váhou zvíře k zemi a rozvalil se mu na zádech. Aligátor se začal kroutit a válet, ale Randy držel pevn ě. Pustili se do sebe, a Lorna rad ěji rychle uhnula z cesty. Než se dokutáleli k vodě, Randy kopl aligátora oběma nohama do b řicha. Obrn ěné zvíře vylet ělo do vzduchu, zamrskalo ocasem a s cáknutím dopadlo do nádrže.

Lorna dob ěhla k Randymu a pomohla mu vstát. Začaly se k nim blížit další šupinaté klády. Nejvyšší čas vypadnout.

Natáhla se po promáčené dece a vytáhla ji z vody. Ještě že to ud ělala.

Jack už byl na nohou a zápasil s divokým mládětem. Bylo velké

asi jako st řední pes a v panice do n ěj zatínalo drápy a trhalo mu rukávy uniformy. Jackova tvář se zk řivila bolestí, ale sev ření nepovolil.

Pospíchala k n ěmu s roztaženou p řikrývkou. „Dej mi ho!“

Jack jí s velkou radostí p ředal kroutící se sm ěsici drápů a tesák ů ostrých jako jehly. Zabalila mlád ě do deky. Všichni t ři se pak rozb ěhli k lávce a vyškrábali se na prkna.

„Pro č je ta malá p říšera tak d ůležitá?“ ptal se jí Jack, když se zastavil. Krev mu stékala po paži a kapala z prstů.

Lorna už cht ěla odpov ědět, ale slova jí zamrzla v hrdle. Když se oto čila, aby Jackovi všechno vysv ětlila, náhodou se podívala na lávku vedoucí ke kraji lesa.

Odpov ěď na Jackovu otázku se kr čila na konci lávky. Byla to hora sval ů, drápů a tesák ů, mnohem v ětší, než si p ředstavovala. Jaguáří samice upírala pohled p římo na Lornu.

Primitivní strach sev řel Lorn ě hru ď, takže nemohla dýchat.

Jak dlouho je tady?

Měsí ční svit a záře ohn ě laskaly sn ěhobílou srst. Ve vycen ěných zubech jí viselo dít ě, skleslé a bez života. Držela ho za skautskou vestu. Podle zprávy, kterou jí Jack podal vysílačkou, se chlapec jmenoval Tyler.

Je mrtvý?

Vtom se drobná paže pohnula.

Ješt ě žije… díky bohu… ale evidentn ě je v šoku…

Jack se prudce oto čil. Zvedl pušku, ale zaváhal. Tyler je naživu, ale kdyby jeho st řela nezasáhla šelmu napoprvé, patrně by chlapce roztrhala na kusy.

„Ne,“ varovala ho Lorna.

Ud ělala krok p řed Jacka. Rozhrnula deku, aby bylo vid ět mládě, a zvedla je o n ěco výš.

No tak, tohle p řece chceš…

Jaguár z ní nespouštěl o či. Položil Tylera, ale jednou tlapou mu šlápl na hruď a držel ho u zem ě.

„Lorno…“

Dívala se p řed sebe a v o čích toho zví řete rozpoznala mimo řádnou inteligenci. „Já vím, co d ělám,“ zašeptala.

Doufejme, pomyslela si v duchu.

vid ět. Pušku m

KAPITOLA 21

Gar ležel rozplácnutý na b řiše a ze všech sil se snažil, aby ho nebylo

ěl pod sebou, ale bál se pohnout.

Před deseti vte řinami klusal zpátky do bezpečí k ůlny s vysíla čkami. S kamarády si tam schovali basu piv a jeden po druhém si tam p řes den chodili svlažit hrdlo. O nic p řece nejde a kdo by v ěř il té bláznivé historce o příšerné ko čce, co si b ěhá volně v mok řin ě. Prokristapána, kolik podobných povída ček se tady vykládalo. A některé dokonce pocházely z jeho vlastní hlavy.

Gar po čítal, že tohle budou snadno vyd ělané peníze, stačí se jen tak poflakovat po farm ě a p říležitostn ě ztrestat pár piv. Dokonce se mu povedlo ulevit n ěkolika pen ěženkám v nestřežených batozích

táborníků.

A to všechno za jeden jediný den.

Jenomže te ď je všechno jinak.

skokanský m

Když prchal přes farmu, všiml si bílého záblesku v lese; hnalo se to p římo na n ěj. Reagoval instinktivn ě, oto čil se a p řesko čil branku u lávky. Dopadl na druhou stranu, kde molo vyčnívalo nad nádrží jako

ůstek. P řitiskl se k n ěmu. Právě v čas.

Obrovská kočka se p řehoupla p řes hrani ční plot a p řistála na lávce

necelých dvacet metr ů od n ěj.

řev ě. V mo čovém

Zadržoval dech a potla čoval výk řik hr ůzy. Pod vystouplým břichem cítil každi čký h řebík, každý suk ve d

měchý ři mu cukalo a hrozilo, že se každou chvíli vyprázdní. Ale on

se ani nepohnul.

Jestli m ě uvidí, bude to má smrt…

Na druhé stran ě lávky se ozvaly hlasy. Díval se, jak se ta blon ďatá ženská z helikoptéry opatrně p řibližuje k šelm

ě. V náručí držela

zchumlanou deku. Za ní poznal bratry Menardovy, Jacka a Randyho. I p řes hr ůzu, kterou cítil, ho v hrudi pálil příval nenávisti. Jack mu kdysi zlomil nos a vyrazil dva p řední zuby. Gar ho tenkrát chtěl zabít. Ale otec poslal toho hajzla do Iráku.

Te ď je Jack zpátky.

V té chvíli tomu byl Gar docela rád. Jack měl o rameno vzep řený automat a mí řil na zví ře.

Zabij tu svini , křičel na n ěj v duchu Gar.

Jenomže Jack nevyst řelil.

A Gar v ěděl pro č. I on si všiml toho kluka, kterého šelma přidržovala tlapou.

Tak st řílej, sakra!

Blondýna se zastavila jen pár krok ů od Garova úkrytu. Poklekla na jedno koleno a položila tu v ěc v dece na prkno. Stála k němu zády, takže nevid ěl, co d ělá.

Něco s tou dekou… pod tou dekou.

Jak to, že na ni ta zr ůda neúto čí?

Kone čně se narovnala a za čala ustupovat zpátky k Jackovi a jeho bratrovi. „No tak,“ mumlala tiše, když znovu míjela Gar ův úkryt. „Poj ď si pro své mlád ě.“

Na druhé stran ě lávky se ozvalo hluboké zavr čení. Gar ho cítil až v b řiše. Šelma ud ělala krok dop ředu, pak další a za sebou nechávala bezvládného chlapce. Plížila se dál, nízko u země. Ocas se jí mrskal vzrušením ze strany na stranu. Svaly m ěla napjaté a roztřesené. Stáhla pysky do tichého zabručení a odhalila obrovité tesáky.

Jak se blížila, Gar se pokusil ješt ě víc p řitisknout k prknu. Žaludek se mu sev řel a zakru čelo v n ěm. Šaty mu smá čel chladný pot.

Pro č ten pitomec nest řílí?

LORNA ZVEDLA naléhav ě ruku, aby Jack nevypálil. Jaguá ři mají nejsiln ější lebky ze všech ko čkovitých šelem, protože musí podepírat tíhu silných čelistních sval ů. I zblízka se m ůže st řela od hlavy odrazit, a kdyby se mu nepoda řilo zví ře usmrtit, krati čké p řím ěř í by se prom ěnilo v krvavou lázeň. Musela tedy v ěř it, že ko čka ve snaze ochránit svého jediného potomka s nimi uzavře obchod.

Mládě vým ěnou za chlapce.

Lorna vsadila všechny své nad ěje, i jejich životy, na jednu kartu. Na p ředpoklad, že ko čka chlapce nezabila.

Jaguár se plížil kup ředu. O či mu zářily jako žlutohn ědé zlato. Většina ko čkovitých šelem má zorni čky zúžené do svislé štěrbiny, ale jaguáři ne. Pozorovala, jak se jaguáří adrenalinem nadopované zorni čky roztahují.

Lorna p řenesla váhu z nohy na nohu, aby z ní šelma nespustila oči. Pár kroků p řed ní se samice doplížila k dece, dost blízko, aby Lorna zaregistrovala pižmový zápach její mokré srsti. Ty čila se p řed ní jako d ěsivá hora, krásná a zároveň hrozivá. Velké o či, zářící nadp řirozenou inteligencí, si ji zkoumav ě prohlížely. Ko čka se blížila a svaly se jí pod k ůží napínaly a p řevalovaly jako p říval prehistorické síly.

Sta čilo natáhnout ruku a Lorna by se jí mohla dotknout.

Jedna její část po tom toužila, aby si potvrdila její existenci a třeba jen na letmý okamžik byla v kontaktu s n ěč ím, co nepat ří do tohoto sv ěta. V záři jejích o čí cítila nekone čnou hloubku. Tohle nebyl jen oby čejný ko čičí pohled.

Pak to zmizelo.

Až dosud bylo mlád ě u jejích nohou potichu, ale nyní zachytilo pach matky. Vr čelo, vrt ělo se v dece a pokoušelo se dostat za každou cenu ven.

Matka pohlédla dolů.

To není dobré.

Lorna pot řebovala znovu upoutat pozornost šelmy. Dupla nohou. Jaguár zasyčel, p řikr čil se a o či mu zalet ěly zpátky k Lorně.

To je dob ře. Po řád se na m ě dívej.

Ko čka plácla obrovskou roztaženou tlapou. Žluté drápy zachytily okraj deky. Pak stejn ě rychle cukla nohou dozadu. Od polštá řků tlapy se odrazila černá šipka a zmizela ve tm ě.

Když Lorna p řed chvílí pokládala mládě na zem, vsunula mezi prkna lávky dvě uspávací šipky. Doufala, že na n ěkterou z nich šelma šlápne, bodne se a sama si do těla vpraví obsah injekce. Když to nebude doprovázet výstřel ani bolestivé bodnutí, zvíře si toho možná ani nevšimne.

Modlila se, aby se to poda řilo.

Ko čka hluboce a ost ře zavr čela. Než mohla Lorna ustoupit, vyrazila kup ředu. Lorna zpanika řila. Šokovala ji rychlost zví řete, zakopla a dopadla tvrd ě na záda. Ale ko čka jí nev ěnovala pozornost. Popadla mládě i deku do zub ů, rychle se oto čila a vyrazila zpátky do úkrytu lesa.

Lorna v ěděla, že asi za deset minut za čne uspávací látka otupovat vědomí zví řete a uvede je do katatonického stavu. Pak bude bezpe čné jaguára najít a vyzvednout jeho bezvládné tělo.

Dop řála si chvíli úlevy a vypustila dlouho zadržovaný dech. Zvládli to…

Jenomže pak se ozvalo t řesknutí výst řelu. Trhla sebou a nadsko čila. Z levé kýty jaguára se vyvalila rudá krev. Střela zasáhla šelmu p ři výskoku. Jaguár dopadl na bok, p římo vedle nehybného chlapcova t ěla.

Lorna se prudce oto čila k Jackovi a jeho bratrovi, ale oba vypadali stejn ě udiven ě.

„A máš to, ty parchante,“ ozval se vít ězoslavn ě drsný hlas.

Lorna se oto čila a spat řila postavu. Zvedala se z lávky jako přízrak v oparu nad vedlejší nádrží. Byl to ten odporný Garland Chase. V ruce držel vzty čenou pušku. Znovu vyst řelil a pak ješt ě jednou.

Ko čka se svíjela. Jenomže tohle nebyl žádný oby čejný rys. Byla zkrvavená, ale zdaleka ne zneškodněná. Vedle ní na prknech si Lorna všimla hromádky bílých chlup ů. Mládě. Vypadlo matce z tlamy a p ři pádu se ocitlo pod jejím tělem. Te ď leželo zcela nehnut ě a krk m ělo vyvrácený v nep řirozeném úhlu.

St řelba byla stále divočejší, protože muž si uv ědomil, že ko čka ješt ě nemá dost. Zábradlí vedle jaguára se rozlet ělo na kusy. Šelma vyrazila sm ěrem k nim. Zaslepená zuřivostí a zmatená výstřely a bolestí zaúto čila na nejbližší cíl. Sko čila p římo na Lornu, Jacka a Randyho.

U Lornina levého ucha vyšla ostrá rána z pušky.

Instinktivn ě se p řikr čila a spat řila, jak se pravé oko jaguára rozprsklo v oblaku krve. Útok ustal uprost řed skoku, jako kdyby ko čka narazila na st ěnu. Obrovské tělo dopadlo na zem s

roztaženýma nohama.

Lorna se cht ěla narovnat, ale Jack ji popadl jednou rukou za rameno. Stál těsn ě za ní a z hlavn ě jeho pušky se ješt ě kou řilo. S namí řenou zbraní opatrn ě p řistoupil k šelm ě. Randy ho kryl.

Ale ko čka byla o čividn ě mrtvá.

A mládě také.

Lorninu pozornost upoutal výk řik za zábradlím lávky, u branky před dalším prknem vystupujícím nad sousední nádrží. Právě z tohoto úkrytu Garland Chase na jaguára střílel a ohrozil tím všechny přítomné. Teď byl pry č. Ne, vlastn ě nebyl.

„Pomoc!“

Postavila se a spat řila Garlanda, jak visí pod zábradlím a drží se jen kone čky prst ů. Patrn ě zpanika řil a ztratil rovnováhu.

Randy ob ěhl ko čku, aby zkontroloval chlapce. St řelba probrala Tylera z mrákot. Nejistě se pokoušel vstát.

Lorna odsunula západku na brance. „Jacku, potřebuju tady pomoct.“

Jack se oto čil ve chvíli, kdy se z tmavé nádrže pod nimi vyvalila voda.

Vyno řila se šupinatá hlava s doširoka rozev řenou čelistí. Žluté zuby se sev řely kolem Garlandovy kopající nohy. Muž zasténal, když ho obrovský aligátor strhl dolů. Ve zm ěti mávajících rukou a nohou se Garland i aligátor řítili do vody.

Lorna b ěžela po lávce. Voda pod ní vířila, jak aligátor válel a trhal svou ko řist. Na okamžik se vyno řila bílá ruka, ale hned zase zmizela.

Jack se postavil vedle ní a zvedl zbra ň, ale nemohl po řádně zamí řit. Souboj se odehrával pod temnou hladinou.

Za nádrží se ozval k řik: „Elvisi, ne!“

Na opa čné stran ě stála na vyhlídkové plošince mladá žena. Přelezla zábradlí a skočila do vody.

„Co to d ělá?“ Jack nev ěř il svým o čím. Vyrazil dop ředu a chystal se sko čit šipku p římo za ní.

Lorna mu stiskla paži. „Po čkej.“

Ta žena tu bezpochyby pracuje. Volala na aligátora jménem. Lorna v ěděla, že někte ří aligátoři poznají své ošetřovatele, a dokonce připlují na povel. Cvi čitelé se ob čas se svými sv ěř enci i koupou.

Žena zmizela pod vodou a hladina se ztišila. Zu řivý boj ustal. Po chvíli se objevila a za límec táhla bezvládnou postavu. Na hladin ě za nimi z ůstávala mastná rudá stopa.

Krev.

„Pomoc!“ k řičela dívka.

Za jejími zády se z nádrže vynořil aligátor. Byl minimálně čty ři a půl metru dlouhý. Z tlamy mu visela bledá kon četina; noha utržená v koleni. S ko řistí byl patrn ě spokojený, protože v klidu odplaval pry č.

Lorna se oto čila a pospíchala ke sch ůdk ům vedoucím k b řehu nádrže, kde se dívka pokoušela vytáhnout tělo ob ěti z vody.

Jack b ěžel t ěsn ě za Lornou.

„Pot řebuju tv ůj pásek,“ volala na n ěho.

Z duše se jí to p říčilo, ale musí tomu hajzlovi zachránit život.

KAPITOLA 22

Duncan Kent sed ěl ukrytý v mok řin ě v proudovém člunu s ebenov ě černým trupem. V ústech p řevaloval cucavý bonbon. Ve člunu s ním byli další čty ři muži v ochranných oblecích. Druhý člun, dvoj če prvního, plul necelých dvacet metr ů po jeho pravici. Tým deseti muž ů si sestavil sám Duncan. Elita Ironcreek Industries .

Duncan pozoroval aligátoří farmu dalekohledem pro no ční vid ění. Od západu slunce oba čluny k řižovaly temnou mok řinu. Jediným sv ětlem v Duncanov ě člunu byla mali čká gépéeska, kterou držel v druhé ruce. S její pomocí se mu z b řehu poda řilo vysledovat exemplář. Všechna zví řata z projektu Babylon byla ozna čena elektronickým čipem.

Podle plánu m ěli jaguára skolit v noci a nenechat za sebou žádné stopy. Št ěstí jim p řálo. První úkol mise byl již splněn. Dalekohledem nyní pozoroval chladnoucí t ělo velké ko čky. Byla to velká ztráta, ale projekt Babylon neohrozí.

V duchu p řehodnocoval cíle své mise a p řitom pozoroval malou skupinku, jak ošet řuje zran ěného muže na zemi. Ten člov ěk se t řásl v agonii. Kdosi mu sed ěl na hrudi. Plavovlasá žena se mu chystala na amputované noze provizorn ě podvázat cévy.

Duncan spustil dalekohled. Jeho tým dorazil p říliš pozd ě. P řestože měli k dispozici vyhledávací zařízení, zam ěř it cíl jim trvalo moc dlouho.

Nevadí.

Jaguár je mrtvý, takže sta čí už jen zajistit t ělo. Jenomže te ď to nep ůjde, mí ří sem pob řežní hlídka. Budou si muset po čkat na vhodnou p říležitost a zjistit, kam t ělo odvezli. Vzedmula se v n ěm vlna zlosti. Sám ředitele Ironcreeku varoval p řed riziky, která

představovala p řeprava exemplářů b ěhem tropické bou ře, ale jeho varování nepadlo na úrodnou půdu. Nad řízení trvali na p ůvodním časovém harmonogramu. Exempláře mí řily do sídla Ironcreeku v marylandské Bethesd ě, kde se m ěla prokázat životaschopnost projektu Babylon.

Projekt byl zcela zásadní pro budoucnost Ironcreeku. V oblasti soukromých dodávek pro armádu je konkurence nelítostná. Nyní, když se válčí na dvou frontách, v Iráku a Afghánistánu –, se z dodávek pro vojáky, zásob a nových technologií pro bitevní pole stalo multimiliardářské odv ětví. Ironcreek soupe řil o vládní zakázky s Raytheonem, Air-Scanem, DynCorpem a mnoha dalšími firmami. Klí čem k úsp ěchu v téhle branži je vybudovat si pevnou pozici a dodávat služby nebo výrobky, které nikdo jiný nenabízí.

Zatímco podniky jako Blackwater se specializují na bezpe čnost a ochranu, Ironcreek Industries se soust řeďuje na armádní výzkum a vývoj. Ve skute čnosti jim nejvíc nekonkurují ostatní soukromé firmy, ale DARPA, ú řad pro výzkum a vývoj amerického ministerstva obrany.

Vláda už pokro čila s n ěkolika projekty v oboru bioinženýrství a až příliš razantn ě vkro čila na území Ironcreeku. DARPA vpravuje krysám a žralok ům do mozku implantáty a učí se je ovládat jako biologické roboty. Vkládá elektronické čipy do larev hmyzu, takže když m ůry a mouchy dosp ějí, čipy už mají v t ěle. A seznam by mohl pokra čovat dál a dál. Nedávno se DARPA začala plést i do samotných genom ů a snaží se najít zp ůsob, jak p římou genetickou manipulací posílit výkonnost.

Aby Ironcreek p řežil, musí si v tomhle rychle se rozvíjejícím pr ůmyslu udržet náskok. P říležitost se objevila v Iráku, kde v samotném srdci bagdádské zoologické zahrady našli zřízení pro a

vývoj biologických zbraní. O laborato ři informovala Ironcreek rozv ědka, která příslušné údaje při mu čení vymlátila z iráckého vojenského v ědce. Ředitel Ironcreeku agent ům dob ře zaplatil a přetáhl je do svých řad.

Duncana vyslali, aby zajistil výzkum a všechny živo taschopné exempláře. Zaplatil za to vlastní krví. Šrámy po celém jeho t ěle nejlépe dosv ědčovaly životaschopnost projektu. Na levé stran ě

obli čeje se mu táhly čty ři odporné jizvy od temene až k brad ě. Týden byl v kómatu a podstoupil dev ět operací, p ři nichž mu spravovali nos, zlomenou čelist a vsazovali zubní implantáty. Poškozené slinné žlázy a kanálky mu způsobily trvalé sucho v ústech, které občas trochu mírnilo cucání pastilek a tvrdých bonbon ů.

Tělo mu mapovaly i další jizvy, ale ne všechny byly vid ět. Ob čas se v noci probouzel zpocený ve zmuchlaných prost ěradlech, s ústy staženými do výk řiku bolesti či hr ůzy. Vzpomínky na bagdádské ráno, kdy na něho sko čilo to zví ře a zakouslo se mu do t ěla, ho poznamenaly stejn ě jako jizvy na t ěle.

To stvo ření bývalo kdysi šimpanzem. Kdyby nebylo pološílené hlady a pomatené samotou, Duncan by nejspíš nep řežil. Projektu daroval svou vlastní krev a te ď nedovolí, aby ho n ěkdo odhalil nebo zni čil. K cíli už schází tak málo.

Dob ře si uv ědomoval, že existují i problémy; jako to nedávné pominutí smysl ů, k n ěmuž za čínalo docházet v testovacím středisku ostr ůvku Ztracený ráj. Ale když jde o úsp ěch na trhu, rychlost často převáží nad opatrností. Bezpe čnost na prvním míst ě je heslem slaboch ů.

Duncan zvedl paži a opsal p ůlkruh. Tiché bru čení vodního tryskového motoru zesílilo, člun se oto čil a vyrazil zp ět k základně.

„Pane?“ zeptal se jeho zástupce a vložil do toho jediného slova jak respekt, tak d ůraz.

Jaký je te ď plán? To byla skute čná otázka.

Duncan schoval navigaci do kapsy. „Exempláře, které p řežily, jsou po řád ještě zam čené ve výzkumném zařízení u řeky.“

Aby byly chráněny zájmy Ironcreeku a omezila se možnost vyzrazení, testovací subjekty se musejí bu ď zajistit, anebo zni čit. Podíval se na hodinky a chvíli v duchu po čítal. Za chvíli za čne svítat, jenomže on už se neodvážil ztratit další den.

„Ude říme dnes v noci,“ řekl. „Chirurgický zákrok p řed východem slunce.“

V hlav ě už za čal sumírovat strategii útoku, ale zástupce měl ješt ě jednu otázku.

„Pane?“

Duncan op ět v ěděl, co se za tím jedním slovem skrývá, a

odpov ěděl: „Nikdo nesmí p řežít.“

ČÁST DRUHÁ

BABYLON SE BOUŘÍ

KAPITOLA 23

Lorna stála na přední verand ě. Do východu slunce zbývalo jen pár hodin. M ěla by být na smrt unavená, ale právě naopak, byla nabitá energií a stále ještě fungovala díky dávce adrenalinu z událostí

uplynulé noci.

Jack stál za ní a čekal.

Odvezl ji ze stanice neworleanské pohraniční stráže, kde si zapsali její výpov ěď . Táborníci byli už v bezpe čí. N ěkolik z nich m ělo drobné popáleniny a nadýchali se kouře. Chlapce, kterého jaguár unesl, p řepravila helikoptéra rychlé lékařské pomoci stejn ě jako Garlanda Chase. Muž ztratil hodn ě krve a aligátor ho p řipravil skoro

o celou levou nohu, ale p řežije to.

Pob řežní stráž cht ěla aligátora zastřelit, ovšem Lorna se postavila proti. Vysv ětlovala, že zví ře vydráždila střelba a požár a probudila v něm miliony let starý obranný instinkt. Farmá řova dcera, která sko čila do vody a zachránila Garlanda, se tvářila tak odhodlan ě, že by se ur čit ě vrhla mezi st řelce pob řežní stráže a aligátora.

Elvis nakonec taky p řežil.

Bohužel totéž se nedalo říct o jaguáří samici a jejím mláděti. Jejich mrtvá těla letecky p řepravili do ACRES. Smrt obou zví řat znamenala tragickou ztrátu, ale Lorna byla bohužel sv ědkem i toho, jak z lesa vytáhli tři mrtvá mužská těla s rozdrcenými lebkami a prokousnutými hrdly. Ta ko čka byla lidožrout, nemilosrdný zabiják, příliš nebezpe čný na to, aby mohl dál žít.

Přesto nebyly všechny d ůsledky tak tragické. Pilot havarovaného vrtulníku p řežil. Našli ho v troskách se zlomenou rukou a klíční kostí. Osam ělá piroga doplula do cíle na opačné stran ě farmy. Brat ři Thibodeauxovi p řestáli střet se šelmou a stejn ě tak i další dva Jackovi

kolegové. T-Bob m ěl dost zdravého rozumu, aby opustil kánoi a stáhl svou skupinu do korun vysokých cyp řiš ů. Z úkrytu na vysoké rozhledn ě pak šelmu odhán ěl výstražnou st řelbou.

Lorna si p ředstavila bezvládné tělo samice stoupající do vzduchu, vle čené v nákladní síti. Nemohla se dočkat, až se sama vrátí do ACRES, ale Jack trval na tom, že spolu vrtulníkem p ohrani ční stráže odletí do New Orleansu kv ůli výpov ědi. Pak jí nabídl odvoz dom ů a nakonec k molu, kde vyzvedli její ford. M ěla v úmyslu se jen rychle převléknout a vyrazit rovnou do ACRES.

„Po čkám tady,“ řekl Jack ve dve řích verandy.

Stál tam jen v tílku. Košili od uniformy mu roztrhalo a zkrvavilo jaguáří mládě. Levou paži m ěl ovázanou od zápěstí až k lokti.

„Neblázni. Pojď dovnit ř,“ vybídla ho a ukázala mu na ruku. „Obvaz ti už prosakuje. Doma mám lékárničku. Než vyrazíme, převážu ti to. Zabere to sotva p ět minut.“

Pokusil se poran ěnou paži schovat. „Nic mi není.“

„Pokousání a poškrábání od šelmy se nesmí brát na lehkou váhu,“ varovala ho. Její vlastní paži brázdily zhojené jizvy, které to dokazovaly. „Dali ti n ějaká antibiotika?“

„Dostal jsem recept. Ráno si léky vyzvednu.“

Obrátila oči v sloup. Jak je vid ět, lékařský tým pob řežní stráže nemá ani ponětí o poran ěních zp ůsobených ko čkovitými šelmami. Jak by taky mohl? Na otev řeném mo ři se asi moc ko ček nevyskytuje.

„Nejsi alergický na penicilin?“ zeptala se a s klí čem v ruce se obrátila ke vchodovým dve řím.

„Ne.“

„Ko čky mají v tlam ě toxickou a septickou bakterii pasteruella . Už jsem vid ěla, jak ošet řovatelé p řišli o prsty a části ruky, protože kousnutí zanedbali. Antibiotika se musí nasadit okamžit ě. Doma mám pro všechny případy po řád nějaký augmentin.“ Pohlédla na Jacka. „Ale kdyby n ěco, tak o tom nevíš.“

Nakonec svolil a p řes poslední schod vešel na verandu. Lorna otev řela s trhnutím dve ře, rozsvítila sv ětlo a vedla ho do p ředsín ě.

„Kuchyn ě je vzadu,“ ukázala mu a pokra čovala: „Vezmu si lékárničku a p řijdu tam za tebou.“

Rozb ěhla se po schodech nahoru. Od řená záda zaprotestovala, ale

Lorna nezpomalila. Jsem fakt nabuzená, pomyslela si. Došla do koupelny a otev řela lékárničku. Na poli čkách, vedle toaletních potřeb a kosmetiky, tr ůnily řady lék ů na p ředpis. Vzala lahvi čku s augmentinem a zat řásla jí. Ješt ě je ho dost . Popadla roli čku čistého obvazu, peroxid vodíku a jód.

Když zavírala sk říňku, zachytila sv ůj obraz v zrcadle. Vlasy m ěla rozcuchané a napolo p řiplácnuté k hlavě. S oble čením to bylo ješt ě horší. Lorna nebyla nijak marnivá, ale všechno má své meze. Položila zdravotnickou výbavu na d řez a obrátila se k vaně. Rozto čila kohoutek sprchy, po čkala, až za čne téct voda, a oblečená vlezla dovnit ř. Nechala po sob ě stékat teplou vodu snad celou minutu. Se zav řenýma o čima se svlékla, zah řívala se pod horkým proudem a nakonec vylezla ven a zabalila se do ru čníku.

Během n ěkolika minut m ěla vlasy roz česané a rozpuštěné na ramena. Nahá přeb ěhla do svého pokoje a oblékla si čisté džíny a bílé tri čko. Vrátila se pro léky a obvaz a vyrazila po schodech dol ů.

Jacka našla sed ět u kuchy ňského stolu, zády ke dveřím. Hlavu m ěl sv ěšenou a podle schýlených zad se dalo uhodnout, že k limbá. Necht ělo se jí ho budit, a tak se zastavila ve dve řích.

Na okamžik se jí vybavil Tom. P ři pohledu na Jackovu siluetu jí ta podoba p řipadala skoro zázračná. Když Jack odpo číval a nebyl ve st řehu, vypadal o deset let mladší. Najednou pod slupkou tvrdého muže spat řila mladého chlapce. Jako by to byl duch jeho mladšího bratra.

Patrn ě ji zaslechl, anebo vycítil její p řítomnost. Trhl hlavou a do tváře se mu vrátil kamenný výraz. Jeho cajunský p řízvuk však zn ěl stále jemně a chraplav ě.

„Lorno…“

I z toho jediného slova jí na pažích nasko čila husí k ůže. Pohled mu ospale bloudil po jejím t ěle a prohlížel si nové oble čení. Možná kdyby nebyl tak vy čerpaný, nedíval by se tak nestoudn ě. Pod jeho syrovým pohledem se za červenala.

Uvedlo ji to do rozpak ů, a tak rychle p řistoupila ke stolu a odložila na n ěj výbavu z lékárničky. Pak p řešla ke d řezu, aby mu napustila sklenici vody na zapití antibiotik. Oto čila kohoutkem a v duchu d ěkovala, že k n ěmu m ůže chvíli stát zády.

Okamžit ě se uklidni…

Se sklenicí v ruce se k n ěmu obrátila. „Radši si vezmi ty prášky dva. Pak se ti podívám na ruku.“

Vysypal si léky na dlaň a ona si p řitáhla židli a rozložila čistý obvaz a betadin. Trhl hlavou dozadu, aby spolkl tablety. Všimla si kr ůpějí krve na jeho tílku.

„Ošet řil ti n ěkdo rány na hrudi?“ zeptala se.

„Je to jenom škrábnutí.“

Zlost zaplašila poslední stopy neklidu, který v ní vyvolávala jeho těsná blízkost.

„Sundej si triko,“ p řikázala.

„Nic to není.“

Odbyla ho mávnutím ruky. „Nehádej se se mnou.“

Věnoval jí jeden unavený, rozpa čitý pohled a pak jediným pohybem stáhl tričko. Hrudník i b řicho mu k řižovaly povrchové škrábance. Jak se pohnul a strhl si oblečení, za čaly n ěkteré znovu krvácet. Nikdo se neobtěžoval mu rány vy čistit.

Povzdechla si. „Vzadu na terase je prosklený pokoj s vanou a sprchou. Pus ť si horkou vodu, vezmi si mýdlo a po řádně si umyj všechny rány od toho mláděte.“

„Nemáme čas –“

„Rozkaz léka ře.“ Vstala. „Jsou tam i čisté ru čníky. Najdu ti čisté triko. Brácha je velký asi jako ty.“

Vypadalo to, že se chce dohadovat, ale Lorna ho rychle zarazila pohybem ruky.

„Běž. Uva řím čerstvé kafe a oh řeju pár lívanců, co mi tady zbyly.“

To ho patrn ě uspokojilo, protože se vydal sm ěrem ke koupeln ě.

Lorna vytáhla konvici a presovač na kávu. Zatímco se voda h řála, zvedla telefon a vyto čila číslo ACRES. Volala do genetické laborato ře; tam s nejv ětší pravd ěpodobností po řád ještě n ěkdo bude.

Telefon kdosi vzal. Ozval se netrp ělivý hlas. „Doktorka Trentová.“

„Zoe, tady Lorna.“

V pozadí zaslechla jejího manžela neurobiologa Paul a, jak vzrušen ě hovo ří o chybách v transkripci RNA. Poznala i tlumený

hlas doktora Metoyera, ale slov ům nerozum ěla. Jsou tam všichni. I oni to táhnou celou noc.

„Jen jsem cht ěla v ědět, co a jak,“ řekla Lorna.

„Tak co kdybys místo telefonování zvedla zadek, ko čičko, a dorazila? P řicházíš o všechnu zábavu. A kapka estrogenu by mi tu přišla vhod.“

Lorna se musela vzrušení své kolegyn ě usmát. „Musím si doma vzít pár věcí. P řijedu b ěhem hodiny. Už je hotová analýza DNA?“

Zoein hlas zvážn ěl. „Ješt ě ne. Ale než p řijedeš, m ěli bychom to mít pohromad ě. Magnetickou rezonanci už máme. Výsledky ukázaly podivné neurologické anomálie.“

„Co tím myslíš?“

„Je toho moc, abych to s tebou probírala po telefon u. Ale jen abys byla v obraze, asi p řed hodinou jsme t ěm tvým zví řat ům provedli sérii EEG.“

Elektroencefalograf?

„Cože? Pro č?“ Prvotní vzrušení vyst řídalo podrážd ění. Lorna měla pot řebu nalezená zvířata ochra ňovat. Už tak jsou traumatizovaná až až. „Vyšet ření mohla po čkat, než dorazím do práce. To všichni víte.“

„Já vím, já vím. Ale vždyť to nebylo žádné invazivní vyšet ření. Vysv ětlíme ti to, až sem p řijedeš.“

„Budu tam za chvíli.“ Položila telefon a v ěděla, že její poslední slova zn ěla spíš jako výhr ůžka než slib.

Konvice na sporáku zahvízdala. Lorna nasypala do presova če cikorkovou sm ěs Café du Monde a začala si rovnat myšlenky v hlav ě.

Za halou zaslechla otevírání dveří koupelny. Jack se vrátil s mokrými vlasy a z pokožky se mu skoro kou řilo. P řišel bos, na sob ě měl jen kalhoty a p řes jedno rameno mu visel ru čník.

„Slyšel jsem t ě mluvit, když jsem se utíral. Je všechno v po řádku?“

„Bude, až se dostanu do ACRES. Všichni jsou tam úpl n ě na větvi.“

Jack ukázal na stůl. „Tohle m ůže po čkat. Ošet řím si to sám, až tě tam odvezu.“

„Sedni si.“ Konvici s horkou kávou položila na st ůl. „Cukr? Smetanu?“

„Dám si černou.“ Neochotn ě klesl na židli.

Lorna si prohlédla škrábance a kousance. Pořádně si je vydrbal. „Tohle bude pálit.“

Pot řela mu rány betadinem a všimla si, jak s každým jejím dotekem jeho pokožka cuká, ale svaly pod ní se ani nepohnuly a dech nezm ěnil sv ůj pravidelný rytmus. Dostala chu ť p řitisknout ucho na jeho hrudník a poslechnout si tlukot jeho srdce. Ovládla se.

Jedinou další reakcí jeho t ěla bylo zrudnutí na krku a stažení břišních sval ů, jako kdyby se chystal na ránu do žaludku. Lorna měla podez ření, že za to nem ůže jen fyzická bolest. Jako by chtěl potvrdit její domn ěnku, rozpa čit ě se zavrt ěl.

Ošet řovala ho ml čky a všimla si n ěkolika provazovitých jizev na levém rameni, krku i zádech. Aniž by si uvědomovala, co d ělá, lehce přejela prstem po jedné z nich.

„St řepina z IED,“ vysv ětloval nevzrušen ě. „To je silni ční mina.“

„Promi ň, necht ěla jsem…“ Ruka jí klesla a tvá ř jí ho řela rozpaky.

Když ošet řila rány, převázala mu paži.

Zvedla o či a zjistila, že jí hledí p římo do tváře. V o čích m ěl výraz vlka, syrový a ne čitelný. Naklonil se blíž. Na okamžik si pomyslela, že se chystá ji políbit, ale on se jen natáhl po šálku s kávou na stole.

„Díky,“ řekl a vstal. „Mluvila jsi o n ějakém čistém tričku.“

„To máš pravdu,“ vykoktala a p řipadala si hloup ě. Úpln ě na to zapomn ěla a navíc koktá. „Přinesu ti ho z bráchova pokoje.“

S úlevou vyb ěhla z kuchyn ě. Mokré ruce si otřela do džín. Byla úpln ě zpocená a samu sebe p řesv ědčovala, že za to m ůže no ční vlhkost a vy čerpání. Anebo ten chlapec, kterého objevila v pod řimujícím muži? Ozv ěna Toma, dlouhých nocí, které trávili jeden druhému v náručí?

Ona možná zapomn ěla, ale její t ělo ne.

Vytáhla čisté tričko z bratrova prádelníku a spěchala zpátky do haly, kde na ni čekal Jack. Natáhl si tričko. Pokud si myslela, že je asi stejn ě velký jako její bratr, spletla se. Tri čko ho t ěsn ě obepínalo a přiléhalo mu k ramen ům i hrudi.

„Připravená?“ zeptal se, když si oblékal ponožky a nazouval

kanady.

Přikývla a otev řela hlavní dve ře. Byla ráda, že jí chladná noc ovívá rozpálenou tvář.

Ze stín ů zahrady p řed domem se ozvalo hlasité zavolání.

„Kam si sakra myslíš, že jedeš?“

KAPITOLA 24

Jack stáhl Lornu za sebe. Byla to instinktivní reakce. P řikr čil se, protože pod rozsvícenou lampou na terase si p řipadal p říliš odkrytý a záře ho oslepovala. Ty čící se duby a husté magnolie stínily temnou cestu. Dole se n ěco hýbalo. Od hlavní branky k nim krá čela postava.

Lorna vystoupila do kuželu sv ětla. „Kyle? Co tady d ěláš? Myslela jsem, že na tom vrtu z ůstaneš ješt ě čty ři dny.“ Lorna se oto čila k Jackovi a polohlasn ě vysv ětlila: „Můj bratr.“

„Přece jsem ti do telefonu říkal, že se brzy vrátím.“

„A já ti říkala, že to není nutné.“

„Jasn ě, jenomže mn ě se fakt necht ělo poušt ět t ě na lov do bažiny samotnou. A jak se zdá, tak jsem dorazil právě v čas.“

Postava vystoupila po schodech a zastavila se ve světle lampy. Jack si muže zm ěř il. Lornin bratr m ěl stejn ě jako jeho sestra pískové vlasy, po stranách sestříhané nakrátko, nahoře delší. Bylo vid ět, že se několik dní neholil a patrn ě stejn ě dlouho m ěl na sob ě široké kra ťasy s kapsami a volné tričko s líme čkem. Byl šlachovitý jako svinutá pružina, i když v tuhle chvíli asi hodn ě nat ěsno. Když se zachytil zábradlí na verandě, Jack si všiml, že za nehty a ve vráskách na kloubech prst ů má zaschlou černou ropu. Ješt ě temn ější však byl jeho pohled, jímž si Jacka podez řívav ě m ěř il.

„Říkala jsem ti, že nemáš jezdit,“ ozvala se Lorna. „ Lov už skon čil. Jel jsi celou tu dálku úplně zbyte čně.“

„Tak kam se vy dva chystáte?“ Kyle sestoupil o schod níž a zatarasil jim cestu.

„Do ACRES.“

„Oba?“

Lorna pohlédla na Jacka. „Ne. Odveze m ě jenom k autu. Nechala

jsem ho u mola nedaleko zoo.“

Jack si odkašlal. „Anebo bych t ě mohl hodit p římo do laborato ře. Bylo by to rychlejší, a navíc bych se docela rád z první ruky dozv ěděl, co tví kolegové zjistili o zvířatech. Mohlo by to být důležité pro vyšet řování.“

Lorna p řisv ědčila. „To bych ráda… chci říct, bylo by to fajn.“

Kyle přiv řel jedno oko a zpytav ě si ho prohlížel. „Ty jsi Jack Menard, že jo?“

Jack p řikývl.

Kyle se obrátil zpátky k sestře. „V tom p řípad ě jedu s vámi.“

„Neblázni. Jdi se vyspat.“

„Jestli jede on,“ Kyle namí řil prst na Jacka, „tak jedu i já. N ěkdo ti musí d ělat garde.“

„Tohle p řece není žádné rande.“ Lorna zrudla, spíš vzteky než rozpaky. „A já se o sebe postarám, sakra.“

„Cože? Jako tenkrát, když sis vyrazila s tím druhým Menardem?“

Lorna vyt řeštila o či, šokovaná bratrovými slovy, naprosto ohromená. Jack musel potlačit chu ť praštit toho kluka p ěstí do obli čeje.

Kyle si patrn ě uv ědomil, že to p řehnal, a stáhl se. „Omlouvám se. Tohle jsem nem ěl říkat.“

Rychle vystoupil na poslední schod a postavil se k sest ře, jako kdyby menší vzdálenost mohla zmírnit jeho slova. Dotkl se její paže, ale ona se odvrátila. Přistoupil k ní ješt ě blíž.

„Po tom, čím jsi musela s Menardovými projít,“ řekl Kyle mírn ěji a jeho zlost se prom ěnila v čirou obavu. „Nechci, aby ti zas n ěkdo ublížil. Nic jiného jsem tím nemyslel. Víš p řece, že bych si klidn ě uřízl pravou ruku, abych t ě ochránil.“

Lorna schýlila ramena. „Jist ěže to vím, Kyle. Jenomže tentokrát vůbec nevíš, o čem mluvíš.“ Pohlédla p řitom na Jacka. „Já mu věř ím.“

Cosi v Lornin ě pohledu, spíš než její slova, Jacka uvnit ř zocelilo. Uv ědomil si, že stojí o n ěco vzp římen ěji. Zároveň si vzpomn ěl na dotyk jejích prst ů na své k ůži, teplých a m ěkkých.

Kyle se díval z jednoho na druhého a pak zavrtěl hlavou. „Stejn ě bych rád jel s vámi. Neusnu, dokud nebudeš zpátky doma.“ Jeho tón

byl už smí řliv ější a o čividn ě na Lornu lépe p ůsobil. „A slibuju, že nebudu d ělat žádné problémy.“

„Dob ře. Ale odjíždíme hned.“

„To mi nevadí.“

Ustoupil stranou a Lorna jako první vykro čila po cest ě k ulici. Kyle držel krok s Jackem. P řestože se ten kluk už tvá řil pon ěkud smí řliv ěji, Jack v jeho pohledu vy četl neutuchající podez ření. Kyle byl evidentn ě ve st řehu a Jack to respektoval. Bratr cht ěl Lornu chránit a bylo mu jedno, jestli přitom n ěkomu pocuchá peří.

Všichni se nacpali do služební dodávky a vyrazili. Jack rychle zatelefonoval svému bratrovi a informoval ho o zm ěně plánu. Randy měl u sebe Burta a čekal na stanici, aby se pak všichni spole čně vrátili dom ů.

„Tak se sejdeme u té zoologické zahrady,“ prohlásil Randy a zav ěsil, než stihl Jack cokoli namítnout.

Jack odložil telefon a letmo pohlédl na spolucestující vedle sebe. Lorna s ním sed ěla vep ředu. Bylo znát, že je ztracená ve vlastních myšlenkách. O či m ěla v koutcích p řiv řené a nejspíš dumala o tajemstvích, která obklopují tento případ. Z ženy se op ět stala lékařka.

Kyle se naklonil dop ředu a vmáčkl se mezi n ě. „Co se s t ěma zatracenejma zví řatama d ěje? Co je na nich tak zvláštního?“

Stále ponořená do úplně jiného sv ěta Lorna jen tiše zamumlala: „Práv ě na to se snažím p řijít.“

KAPITOLA 25

O hodinu pozd ěji už Lorna sed ěla na genetickém odd ělení p řed třicetipalcovým po číta čovým LCD monitorem. Na obrazovce bylo otev řeno n ěkolik oken, ale ona si prohlížela to uprost řed. Otáčel se na n ěm trojrozm ěrný obraz pta čího mozku po řízený p ři magnetické rezonanci afrického šedého papouška Igora. Sousední okno

zobrazovalo celou jeho fotografii.

„Na co se to díváme?“ zeptal se Jack za jejími zády.

Odpov ěděla mu Zoe Trentová stojící vedle Lorny z druhé strany.

„Na n ěco velmi pozoruhodného.“

Neurobioložka za nimi p řišla do malé zaseda čky vedle hlavní laborato ře. Její manžel Paul v laborato ři stále ještě studoval analýzu

DNA aberantního chromozomu.

„Co tomu ptákovi je?“ cht ěl v ědět Kyle.

Lornin bratr sed ěl na židli vedle malé pta čí klece. Papoušek se schlíple kr čil na bidýlku. Ani zdaleka nep řipomínal veselého a pozorného chlapíka ze v čerejšího dne. Dno klece pokrývaly vodnaté

výkaly.

Pr ůjem ze stresu.

V Lornin ě b řiše se rozho řel vztek. Kolegové m ěli s vyšet řením po čkat, až se vrátím. Zdraví a pohodu zvířat v tomhle za řízení mám přece na starosti já. A tahle povinnost se vztahuje i na zví řata zachráněná z trauleru. Už tak si všechna prožila víc než do st. Nezaslouží si, aby se s nimi i tady zacházelo jako s pokusnými

mor čaty.

„Jak to, že ta p říšerka nemá žádné peří?“ zeptal se její bratr.

Lorna odpov ěděla, aniž by odvrátila o či od monitoru. „Za prvé, není to p říšerka. A za druhé, myslíme si, že se jedná o genetickou

anomálii, při níž se znovu objeví dávno p řekonaná vlastnost.“

„Divný.“

O tom se nep řela. Bylo to divné. Všechno tady bylo divné. „Dělej mu spole čnost. Je vyd ěšený. Mluv na n ěj.“

Papoušci jsou spole čenská zvířata a ve spole čnosti hledají útěchu.

Kyle pokr čil rameny a naklonil se blíž ke kleci. Ztišil hlas do mírného šepotu. „Tak co, kdo je tady p říšerka? To víš, že ty ne.“

Igor zv ědav ě zvedl oko ke Kyleovi a odpov ěděl slabým zakvokáním, které je u ptáků ekvivalentem smíchu.

Kyle to stejn ě jako Lorna se zví řaty odjakživa um ěl. A i p řes svou vzn ětlivost m ěl velké srdce, což možná vysvětlovalo tak prudké zm ěny jeho nálad. Hluboce všechno prožíval a ona v ěděla, jak moc ji miluje a snaží se ji chránit. Otec jim um řel, když byli ješt ě malí, a Kyle přijal úlohu hlavy rodiny. Všechno se posílilo, když zem řela i matka. Za jeho snahu ho milovala a zároveň se kv ůli tomu na n ěho zlobila. V machistickém jižanském světě byl ale tenhle rodinný model naprosto b ěžný.

Jack ův hlas ji p řivedl zpátky k počíta či. Op řel se bokem o st ůl. „Co je na tom snímku z magnetické rezonance tak úžasného?“ zeptal se Zoe. „Pro č jste cht ěla, aby se na n ěj Lorna podívala ze všeho nejd řív?“

Neurobioložka ukázala na monitor. „Vysv ětluje, pro č jsme necht ěli čekat s elektroencefalogramem.“ Její hlas zn ěl omluvn ě, ale Lornu si tím neusmí řila.

Prohlížela si otá čející se obrázek. Mozek vypadal normálně a vlastn ě se skoro nelišil od mozku savc ů. Na obrazovce rozkvétala mícha, prodloužená mícha, malý a velký mozek, rozd ělený na dv ě hemisféry. Tém ěř okamžit ě ji však upoutal jeden zvláštní jev: p ět jasných tmavších útvar ů jakoby vsazených mezi hyperpaliem a mezopaliem p ředního mozku, což u pták ů odpovídá lidskému neokortexu. M ěly ostré, jasné okraje a téměř krystalickou strukturu.

Oto čila obraz, aby se na podivné husté shluky podívala seshora. V nervové tkáni tvořily dokonalý pentagram.

„Co to je?“ zeptala se.

Místo odpov ědi se Zoe natáhla a stiskla tlačítko na klávesnici. Pta čí mozek zmizel a místo n ěho se objevil jiný. „Tohle je mozek

jedné malpy kapucínské.“

Lorna si vybavila siamská dvojčata a naklonila se k monitoru. V mozkové tkáni opic vězely tytéž útvary. Otočila obrázek. Stejný po čet a ekvivalentní morfologické rozmístění . I tvar byl stejný Dokonale symetrický pentagram .

Přestože bylo v místnosti teplo, zachv ěla se zimou.

Zoe se p řisunula blíž. „Tyhle divné útvary jsme našli u všech zví řat z trauleru. M ůžu ti ukázat další snímky.“

Lorna zavrt ěla hlavou, protože kolegyni d ůvěř ovala. „Jsou to implantáty?“

„Myslíme si, že nejsou.“ V hlase neurobioložky bylo znát vzrušení. „Podle nás by mohlo jít o p řirozenou záležitost.“

„Přirozenou?“

„Přesn ě tak.“ Zoe posunula po číta čovou myš, aby jeden z útvar ů přiblížila. „Podívej se po řádně. Vidíš, kolem nejsou žádné jizvy, které bys čekala u chirurgického implantátu. A taky se okolo nevytvo řila granulozní tkáň jako v p řípad ě zapušt ěného cizího tělesa.“

„Tak co to je?“

Zoe pokr čila rameny. „Práv ě to chce doktor Metoyer zjistit. Jon Greer z patologie se pokouší jeden z t ěch útvarů vyjmout z t ěla mrtvého mláděte, abychom ho mohli prostudovat. A taky provede mnohočetnou biopsii mozku v okolí útvarů.“

„Biopsii?“ ozval se Jack. „Pro č?“

Zoe prstem obkroužila anomálii na po číta čové obrazovce. „Nervová tkáň tu vypadá hustší . Doktor Metoyer chce potvrdit předpoklad, že je tato oblast tvo řena hustším shlukem neuron ů.“

I Lorna to cht ěla v ědět. Vzpomn ěla si na záři v o čích jaguára, na jeho vychytralost. A papouškovu dovednost odrecitovat matematický ekvivalent pí. Více neuron ů znamená bohatší synoptické prost ředí, a tudíž lepší matematické schopnosti. Tento objev by mohl vysv ětlit, pro č se zví řata zdají být hyperinteligentní.

Zoe se narovnala a rukou si prohrábla krátké černé vlasy. „Te ď už víš, pro č jsme cht ěli provést EEG. Byli jsme bez sebe vzrušením. Nemohli jsme čekat.“

Lorna pomalu p řisv ědčila. P ři vyšet ření elektrických vzorc ů v

mozku se hledala jakákoli zm ěna fungování související s anomáliemi. „A co ukázalo EEG?“

„Nejd řív nic. Mozkové vlny všech zvířat vypadaly normální a každé m ělo zcela unikátní model. Skoro jako otisk prstu. Zdálo se, že tam není žádný spole čný znak.“

Zoeina tvář i nadále ho řela vzrušením. Lorna v ěděla, že p řijde ješt ě n ěco dalšího. Zoe se ohlédla k Igorov ě kleci.

Lorna sledovala její pohled a pak se podívala zp ět na neurobioložku. „A dál?“

„Ukážu ti to.“ Zoe vklouzla na židli vedle Lorny a rychle ťukala do klávesnice. „Zobrazím sadu čty ř EEG, které jsme nasnímali u papouška, obou opic a mláděte Baghíry. Aby to bylo jednodušší, ukážu ti u každého zvířete jen jeden záznam.“

Na obrazovce se objevily grafy.

Zoe povytáhla obočí a pohlédla na Lornu, která v jejích očích

vy četla nevyslovenou otázku. Vidíš tam n ěco podivného?

Lorn ě to trvalo sotva vte řinu. Ukázala na dvě st řední čáry. „Jsou tém ěř shodné.“ P řečetla si popisky a svraštila obo čí. Cebus apella. Exempláře A a B . „Tyhle záznamy pocházejí od opičích siamských dvoj čat.“

Zoe p řikývla. „Správn ě. Nejd řív jsme si mysleli, že je to omyl. Třeba že sí ťka s elektrodami na hlav ě jedné opice snímala elektrické potenciály dvojčete. Anebo že mozková aktivita je tém ěř stejná práv ě proto, že jsou to genetická dvojčata. Pro jistotu jsme ovšem všechna zví řata p řenesli sem a vyšet řili ješt ě jednou.“

Znovu na ťukala n ěco na klávesnici a na obrazovce se objevily další čty ři k řivky. „Tohle jsme nato čili, když byla všechna zví řata zároveň v jedné místnosti.“

Lorna se naklonila blíž a kone čkem prstu p řejížd ěla po jednotlivých k řivkách. Její úžas rostl. To není možné .

Jack vedle ní promluvil. „Vypadají všechny skoro st ejn ě.“

„Měř ení probíhalo u všech zví řat plných deset minut. A celou dobu byla aktivita synchronizovaná.“

Lorna se pokoušela pochopit, co to znamená.

„Nakonec,“ pokra čovala Zoe, „jsme odnesli zví řata zpátky do klecí. Krom ě papouška. Testovali jsme Igora znovu, když byli os tatní pry č. EEG se mu vrátilo do původní jedine čné k řivky.“

Lorna se podívala na papouška a svého bratra. „Chceš říct, že když jsou všichni spolu, jejich mozkové vlny se dokonale synchronizují?“

„Jak se zdá, n ěco takového se opravdu d ěje.“

Jak je to možné? Slyšela už o ženách na ubytovnách, které začnou menstruovat ve stejnou dobu, jakmile se sest ěhují. Jenomže za to mohou feromony ve vzduchu, které vyvolají synchronizaci cyklu. Co ale m ůže zp ůsobovat neurologický ekvivalent u zví řat? Jestliže jsou údaje správné, musí mezi zvířaty existovat n ějaká stimulace nebo komunikace.

Lorna si na monitoru znovu zobrazila snímky z magnetické rezonance. Objevil se trojrozm ěrný model Igorova mozku. Oto čila ho a pe čliv ě si prohlédla p ět podivných útvar ů.

„Ať už se d ěje cokoli, musí to souviset s tímhle,“ řekla. „Tenhle znak mají všichni spole čný.“

Zírala na obrazovku se sítí hustší tkán ě, která tvořila pentagram. Něco jí to p řipomínalo. Jenže co? Natáhla ruku a roztáhla prsty. Pak jí to došlo. Kroutila rukou sem a tam.

„Satelitní talí ř,“ zamumlala.

„Cože?“ nerozum ěla Zoe.

„Struktura v mozcích zví řat. Co když to funguje jako malé přenosové zařízení? Vysílá nízkofrekvenční signál, který ostatní zachytí, a n ějakým zp ůsobem nastartuje synchronizaci.“

Zoe se zamra čila; nev ěděla, zda Lornin argument odmítnout, či přijmout jako jednu z možností.

„Mluvíš o n ějaké form ě telepatie?“ zeptal se Kyle a podez řívav ě si prohlížel papouška.

„Ne.“ Lorna mluvila už o poznání rychleji. „Tedy as po ň ne tak docela. Aby se EEG shodovaly, musí to n ěco spustit. Nem ůže to být

hormonální ani feromonální záležitost. Jsou to různé živo čišné druhy.“

„A doba reakce je p říliš krátká,“ dodala Zoe, již pomalu opouštěly pochyby.

Lorna p řikývla. „Ale slabý elektrický signál to spustit m ůže. Sta čí prost ě nahodit spína č v mozku všech čty ř zví řat.“

„Ale jak se napájí?“ zeptal se Jack. „Žádnou baterku tu nevidím.“

Zoe mu odpov ěděla: „Baterka není pot řeba. Mozek je elektrický orgán, který vytváří energii takzvaných potenciálů, když vhání chemické látky do neuronů a zase ven. Pr ůměrný mozek neustále generuje od deseti do dvanácti wattů. Ráno, v poledne, v noci. Klidně by to rozsvítilo p řenosnou baterku.“

„A každopádn ě p řeneslo nízkofrekven ční signál.“ Lorna zírala na model z magnetické rezonance a polkla.

U dve ří se ozval další hlas. „Což ovšem vyvolává další otázku, má drahá.“

Lorna se ohlédla a spatřila svého šéfa Carltona Metoyera, jak se opírá o futro. Jak dlouho už nás poslouchá?

„Jakou otázku?“ zeptala se Zoe.

Vešel do místnosti a na sob ě m ěl pe čliv ě vyžehlený laboratorní plášť. Dokonalý jižanský džentlmen i po probd ělé noci. „Doktorka Polková nám právě nabídla velmi pozoruhodné vysv ětlení, jak jsou mozky provázané. To ovšem vyvolává mnohem zásadnější otázku.“

Lorna pochopila a vyslovila to nahlas. „Pro č?“

Pro č jsou zví řata propojená?

KAPITOLA 26

Duncan sed ěl sám v náklaďáku zaparkovaném u příjezdové cesty k ACRES. Okno m ěl sto čené dolů a poslouchal no ční koncert žab a cvr čků. Nalevo se vedle náplavky valila šeptající, kalná řeka Mississippi. Jemný vítr čeřil vlhký vzduch, takže se skoro dalo

dýchat.

ěl p řipevn ěný k obli čeji,

Dalekohledem pro no ční vid ění, který m

si prohlížel komplex za náplavkou. Krom ě n ěkolika oken v p řízemí byla všude tma. Ve sluchátku zaregistroval smluvené signály od týmu, který se rozmis ťoval na své pozice kolem budovy. Zatímco tu čekal, nespoušt ěl o či ze silnice vedoucí k domu.

Netoužil po žádném překvapení.

Zástupce mu nakonec ohlásil, že jsou všichni na svých místech. „Prov ěř ili jste po čet a identitu civilist ů?“

„Sedm. Jeden agent pohrani ční stráže. M ěli bychom p ředpokládat,

že je ozbrojený.“

„Takže to bude cíl nejvyšší priority. A nezapome

těch v ědc ů musíme vyslechnout.“

„Rozkaz, pane.“

ňte, že jednoho z

Pot řebovali v ědět, kolik toho v ědci zjistili o projektu Babylon a zda to stihli p ředat dál, to bylo ješt ě d ůležit ější. Pak bude p říslušný subjekt zlikvidován a tělo odstran ěno. V Karibském mo ři se toulá

spousta hladových žralok ů.

Duncan se naposledy podíval na budovu. Muži z jeho týmu už ji obklí čili a uzav řeli. Zápalné nálože posléze zahladí všechny stopy. Za úsvitu skupinka teroristů bojujících za práva zví řat odešle e-mail a p řihlásí se k útoku. K Ironcreek Industries nepovede jediná stopa.

Jakmile bylo všechno p řipraveno, zvedl vysíla čku, aby vydal

rozkaz zahájit akci. Jenomže vtom se za jeho autem objevila sv ětla. Záblesk ho bodl do očí i p řes dalekohled. Strhl si ho a podíval se do zp ětného zrcátka.

Ve vzdálené zatáčce silnice vedle řeky rachotil náklaďák. Přední sv ětla se vyno řila z ohybu a zabodla se do Duncanova zaparkovaného vozu. Odložil vysíla čku a čekal.

Tohle je podez řelé, pomyslel si.

V tak pozdní hodinu a na tak odlehlém místě ne čekal žádný provoz.

Pozoroval, jak se v ůz blíží, a str čil si do úst další bonbon. Ananasový. Když rozpoznal p říchu ť, zašklebil se. Tohle není jeho oblíbená. Přesto za čal cucat. Dál čekal, zvažoval míru nebezpe čí a přehodnocoval plán.

Když byl v ůz dost blízko, ukázalo se, že to je omlácený chevrolet, který drží pohromad ě snad jen rez a starý základní nát ěr. Pomalu se přibližoval.

Je ď dál , hypnotizoval ho Duncan.

Chevrolet, jako kdyby ho poslechl, si zeširoka nadjel, aby se dostal kolem jeho auta, ale pak na zadním nárazníku rozkvetlo červené sv ětlo a v ůz za čal brzdit. Zpomalil a se sípavým zapišt ěním motoru zastavil vedle Duncana. Řidi č se nahnul k otev řenému okénku na stran ě spolujezdce a popostr čil si štítek baseballové čepice. Na flekatém tričku m ěl loveckou vestu.

„Pot řebuješ píchnout, kámo?“ zavolal. M ěl pronikavý cajunský přízvuk. Jasn ě, jedna bahenní krysa, co si vyrazila na no ční výlet, pomyslel si Duncan.

Pomalu si p řehodil pistoli v klín ě a v duchu se ušklíbl.

Blbec, pro č jenom zastavoval?

Duncan se naklonil k okénku. P ři pohledu na jeho zjizvenou tvář se řidi č druhého vozu zachv ěl. Na n ěco takového se nezapomíná. A tady nesm ějí z ůstat žádní sv ědkové. Duncan pozvedl zbraň…

… jenomže vtom ze zadní plošiny vysko čil černohn ědý pes. Hlasit ě a vztekle zavyl jako siréna.

Duncan sebou vyd ěšen ě trhl a zalapal po dechu. Srdce se mu sev řelo hr ůzou. V myšlenkách se přenesl do jiné chvíle, kdy ho překvapilo nebezpe čné zvíře.

Řidi č se oto čil a zaje čel na psa. „Burte, zav ři do prdele hubu. Není slyšet vlastního slova.“

Duncanovi bušilo srdce až v krku.

Řidi č si jeho reakce nevšiml a obrátil se zpátky k n ěmu. „Pane, nevíte náhodou, jestli tady okolo někde není zoologická? M ůj pošahanej brácha se tam vypravil –“

Hr ůza se prom ěnila ve vztek. Duncana naštvalo, že se nechal zasko čit, prudce zvedl pistoli a prostr čil ji oknem. Ve chvíli, kdy ma čkal spouš ť, se pes vymrštil z korby p římo na n ěho.

Když vyšel výst řel, zachv ěl se. Na p ředním skle druhého auta se rozprskla krev. Muž se chytil za hlavu a s hlasitým výk řikem „kurva!“ zmizel na sedadle.

Duncan se prudce obrátil k útočícímu psu, jenomže ten se v letu zkroutil, uhodil se o bok vozu a p řistál v mezeře mezi auty.

Motor chevroletu najednou nasko čil a v ůz nabral rychlost. Odrazil pry č a divoce se komíhal zep ředu dozadu, jak řidi č poslepu řídil ze svého úkrytu.

Duncan rozrazil dve ře, zaujal st řelecký postoj a na vzdalující se vůz vyprázdnil celý zásobník. Chevrolet se stočil prudce doleva, ale nezpomalil. Vyjel ze silnice a p řelet ěl p řes strmou krajnici.

Duncan za ním vyb ěhl a m ěnil p řitom zásobník. Pozoroval zadní část vozu, jak naráží na kamenný břeh řeky a po dalším výskoku padá do rozbouřené Mississippi. Proud strhl auto a to rychle kleslo pod hladinu.

Duncan se s pistolí v ruce stále rozhlížel. Po čkal plné dv ě minuty. Na hladin ě se neobjevilo žádné t ělo.

Do prdele.

Na pořádné hledání nebyl čas, a tak se oto čil. I kdyby ten chlap přežil, než se stihne s n ěkým spojit, bude Duncan ův tým už dávno pry č.

Se zarudlou tváří a bušícím srdcem se vrátil k autu. Po psu tu nebyla ani památka. Nejspíš dostal strach a zdrhnul. V kabin ě popadl z p ředního sedadla vysíla čku. Tady už skon čil. Zvedl p řístroj ke rt ům.

„Všem pozicím. Dovnit ř. Všechno to zbourejte.“

KAPITOLA 27

„Igore, pov ěz mi, co je pí?“ řekla Lorna a naklonila se ke kleci, u níž vyst řídala Kylea. „Co je pí?“

Ostatní se shlukli za jejími zády. Papoušek na ni u p řel jedno oko, pak druhé. Po chvíli, kdy se mu dostalo laskavé Kyleovy pozornosti, se Igor p řestal zasmušile hrbit a narovnal se. Ale v jeho pohledu stále převažovala skleslost, tak odlišná od d řív ějšího zápalu.

Carlton stál po Lornině boku. „Lorno, co to d ěláš?“

„Něco zkouším,“ odpov ěděla a odbyla šéfa mávnutím ruky. „Všichni jd ěte dál.“

Ustoupili, ona se nahnula blíž a promluvila hluboký m, mírným hlasem, tém ěř šeptem. „No tak, Igore…“

„Igore ,“ zopakoval pozorn ě pták.

„Dob ře, Igore. Kdopak je tu hodný ptá ček?“

„Igor! “ zav řešt ěl veseleji a na bidýlku p řesko čil z nohy na nohu.

„Hodný kluk. A te ď mi pov ěz, co je pí. Už jsi to dokázal. Pí.“

Na vedlejším po číta či Lorna stáhla celou stranu matematické konstanty: 3,141592653589793…

Papoušek naklonil hlavu. „ Tři… “

„Správn ě. Hodný Igor.“

„Jedna… čty ři… “

Za čal znovu, jenomže potom se mu to za čalo plést.

„Osm… sedm… kulatý… trojúhelník… “

Igor škubnul hlavou nahoru a dol ů, št ěrbinky o čí p řiv řené, jako kdyby se pokoušel vší silou si vzpomenout.

„Lorno?“ naléhal Carlton. Pohlédl na hodinky a ztrácel trp ělivost.

Lorna se oto čila. Igor ův špatný výkon ji nezklamal, naopak, její jistota rostla. P řesto cht ěla svou hypotézu ještě prov ěř it. „Zoe, byla

bys tak hodná a skočila pro Baghíru? A Paule, mohl bys p řinést ob ě malpy?“

Oba neurobiologové p řisv ědčili a vyb ěhli ven.

Lorna pohlédla na Carltona. „Předtím v trauleru a tady na odd ělení Igor dokázal odrecitovat sekvenci pí ve stovkách čísel. Tehdy jsem nem ěla čas posloupnost kontrolovat, ale minimálně ve dvanácti prvních číslech se nespletl.“

„Pamatuju si to,“ ozval se Jack na její podporu.

Carlton pokr čil rameny. „Nechápu to. Jsou to jen mimikry, ne? Nic víc. Co se tady pokoušíš dokázat?“

„Myslím, že to nejsou jen mimikry. Položil jsi otázku, proč ta zví řata jakoby synchronizují mozkové vlny. A já možná znám odpov ěď .“

Všimla si Jacka, který z ní nespoušt ěl o či. Z intenzity jeho zájmu a pozornosti nabrala sílu. Ale co když se pletu?

Za chvilku se Zoe a Paul vrátili se svými úlovky v rukou. Zoe nesla Baghíru jako miminko v pe řince. Kot ě na n ě upíralo jasn ě modré o či. Opi čky se rukama i nohama držely Paulova laboratorního pláště. Jemn ě je choval a p řihlouple se usmíval jako hrdý otec.

Lorna se zeptala Carltona: „Jakmile se zví řata ocitla pohromad ě, jak dlouho trvalo, než došlo k té synchronizaci?“

„Řekl bych n ěkolik sekund. Maximálně p ůl minuty.“

Lorna se spokojen ě oto čila zpátky ke kleci. Zkusíme to znovu .

„Igore, co je pí?“

Pták se znovu narovnal a pozorně up řel své jasné oči na Lornu.

„Co je pí?“ opakovala svou otázku.

Igorovi se zablesklo v zorni čkách a až d ěsiv ě lidským hlasem za čal od říkávat. Tentokrát nezaváhal ani jednou. „Tři, jedna, čty ři, jedna, p ět, dev ět, dv ě, šest, p ět… “

Kyle, který sed ěl u po číta če, kontroloval čísla na obrazovce. Udiven ě vyt řeštil o či. „Ježkovy o či, on to má správně.“

Igor pokra čoval v recitaci čísel a p řivíral o či. Nezdálo se, že by se tak lépe soustředil, spíš se jednalo o výraz spokojenosti sama se sebou. „… t ři, pět, osm, dev ět, sedm, dev ět, t ři… “

Všichni ztichli. Lornin šéf pomalu došel ke Kyleovi a spolu s ním sledoval čísla na obrazovce.

Igor pokra čoval plné tři minuty a od říkal za tu dobu stovky čísel, která byla zobrazena na monitoru.

Lorna pozorovala Carltona; skepsi vyst řídal údiv. Nakonec si sundal brýle a za čal si je čistit kapesníkem. Zakroutil hlavou. „Uznávám. Má ohromující paměť .“

„Nejsem si jistá, zda je to pam ěť ,“ prohlásila Lorna, zatímco Igor recitoval dál. „Myslím, že on to aktivn ě po čítá.“

Carlton se už už chystal n ěco namítnout, ale pak se mu zablesklo v o čích. „Ty si myslíš… ta synchronizace… že p řekonává hranice fyzi čna a p řechází do funk čnosti ?“

Usmála se a přikývla.

„Co to znamená?“ cht ěl v ědět Kyle.

Zoe p řistoupila blíž. Upírala o či na mládě ve svém náru čí. „Takže oni nejsou propojení jen proto, aby se synchronizovali…“

Myšlenku za ni dokon čil manžel. „… jsou propojení na funk ční rovin ě.“

Kyle tup ě zavrt ěl hlavou, protože stále ničemu nerozum ěl. Jack se posunul k Lorn ě a také se cht ěl dozv ědět víc.

Za čala s výkladem. „Mozek je v podstat ě organický po číta č. Většinu času je jeho obrovská síť neuron ů a synapsí ne činná, takže nabízí obrovské zdroje nevyužité výpo četní kapacity. Myslím, že přenosové zařízení, to, co mají v hlavách, funguje jako sí ťový sm ěrova č, který propojuje výpo četní schopnosti v mozku každého zví řete. Každé z nich má přístup ke spícím zdroj ům organického po číta če všech ostatních. V podstat ě tahle zví řata tvo ří primitivní bezdrátovou počíta čovou sí ť.“

„Jak je to možné?“ zeptal se Jack.

Než mu mohl kdokoli z p řítomných odpov ědět, p řerušilo debatu zvon ění mobilního telefonu. Carlton s omluvným pohledem p řijal hovor. Chvíli poslouchal a pak řekl. „Díky, Jone. Hned jsme dole.“

Lornin šéf zaklapl telefon a pohlédl na Jacka.

„Jak se zdá, náš patolog patrně nalezl odpov ěď na vaši otázku, agente Menarde.“

*

JACK UŽ VID

ĚL spoustu mrtvých t ěl, ale patologické odd ělení ACRES

mu p řipadalo obzvláště morbidní. Místnost bez oken byla velká jako basketbalové h řišt ě. Rozlehlou betonovou podlahu p řetínaly kanálky a vpusti. St řední část místnosti osvětlenou chirurgickými lampami zapl ňovaly obrovské nerezové stoly. Nahoře byl upevn ěn systém kladek a řet ězů, s jehož pomocí se t ěla velkých zví řat p řemis ťovala dovnit ř a ven. Vzduch tu páchl po formaldehydu a organické m rozkladu.

Celkov ě to p řipomínalo obrovitá jatka.

Ale všechny sem p řilákal příslib odpov ědí z úst místního patologa.

Na jednom postranním stole leželo t ělo jaguáří samice. Shromáždili se však u jiného. Na něm spo čívaly roz řezané ostatky mláděte. Drobné tělí čko bylo roztažené jako žába. Všechny dutiny už mělo vyprázdněné. Orgány plavaly v označených nádobkách: srdce, ledviny, slezina, játra. Nejhrůzn ější pohled ovšem skýtala dutina lebe ční; roz říznutá pilkou a prázdná.

Mozek spo číval na tácu pro chirurgické nástroje na konci stolu. Pod sv ětlem halogenové lampy se šedá kůra vlhce leskla.

Jack si všiml, že Lorna upírá zrak na orgánů zbavenou mrtvolku. Ur čit ě jí d ělalo t ěžkou hlavu násilí a zbyte čná ztráta života, ale pak její pozornost upoutal patolog.

Doktor Jon Greer mávl lékařskými klešt ěmi, aby přistoupili blíž. „Myslel jsem si, že tohle byste m ěli vid ět na vlastní o či.“

Jack jeho myšlenkový pochod dvakrát neocenil, ale rad ěji ml čel.

Pomocí kleští a ost ří skalpelu patolog odloupl horní vrstvu mozku a odhalil vnit řní část cerebra. Tkáň vypadala podobn ě jako ostatní části orgánu, až na čty ři mali čké černé diamanty odrážející světlo. Po pátém tu zbyly jasné obrysy.

„Jedno z t ěch inkluzivních t ělísek jsem vyjmul a provedl n ěkolik rychlých test ů. Ukážu vám to.“

Přesunul se k vedlejšímu stolu. Na plastovém tácku ležel černý diamant roz řezaný na čty ři kusy. Greer jeden z nich zvedl pinzetou a přenesl ho k hromádce čehosi, co vypadalo jako hrub ě mletý pep ř.

„Železná výpl ň,“ vysv ětloval patolog.

Když se úlomek diamantu pohyboval nad hromádkou, několik kovových granulí vysko čilo a p řilepilo se k n ěmu.

Greer pohlédl na ostatní. „Jsem p řesv ědčen, že tady máme co do čin ění s… chci říct, že v tom mozku jsou uložené husté shluky krystal ů magnetitu.“

„Magnetitu?“ zopakoval Jack. Ostatní nevypadali moc překvapen ě. Lornin bratr se tvářil, jako by mu bylo p ěkn ě zle a nejrad ěji by byl úpln ě n ěkde jinde. „Jako magnet?“

„Svého druhu,“ řekla Lorna.

Zoe mu to vysv ětlila. „Mozková tkáň, v četn ě lidské, je p řirozen ě protkaná magnetitovými krystaly. Ty se hromadí v k ůř e mozkové, moze čku a v meningeální vrstvě pokrývající mozek.“

Lorna p řikývla. „Množství magnetitu v pta čím mozku je dokonce ješt ě vyšší. Má se za to, že práv ě tyhle krystaly pták ům pomáhají orientovat se p ři migraci k magnetickému poli Zem ě. Díky nim se každý rok dostanou tam, kam cht ějí, a neztratí se. Nachází se i u včel, ryb, bakterií a dalších organism ů, které navigují pomocí vnitřního kompasu.“

„Tak pro č to máme v mozku i my?“ zeptal se Jack.

Lorna pokr čila rameny. „To nikdo neví.“

„Ale existují jisté teorie,“ sko čila jí do řeči Zoe. „Nejnov ější výzkum nazna čuje, že biomagnetismus je možná základem života na naší planet ě. Že magnetismus je tím pravým spojovacím mostem mezi energií a živou hmotou. Nap říklad, k piezoelektrickému jevu dochází v proteinech, enzymech, dokonce i v DNA. V podstat ě ve všech stavebních kamenech života.“

Lorna zvedla paži a kolegyni p řerušila. „Po čkej, te ď už tomu nerozumím ani já.“

„Přes to přese všechno jsme zatím ješt ě nikdy nevid ěli u žádného zví řete tolik magnetitu. A navíc tak dokonale symetrického a pravideln ě rozmíst ěného. Dovolil jsem si tu inkluzi prozkoumat pod prepara čním mikroskopem. Její strukturu tvo ří menší a menší krystaly, které se d ělí na stále drobnější identické částice.“

„Jako fraktály,“ poznamenal Kyle.

„Přesn ě tak,“ odv ětil Greer.

Jack se musel vší silou ovládat, aby se nezačal drbat na hlav ě. Co jsou fraktály?

Patolog pokra čoval: „Jenomže tyhle magnetické inkluze nebo uzly

jsou jenom polovinou celého p říb ěhu.“ Odvedl je zp ět k odhalenému mozku. Špi čkou pinzety nazna čil čáry vedoucí od jednoho magnetitového útvaru ke druhému. „Každý uzel je mikroskopickou sítí krystal ů spojený s dalším a tvo ří vzájemně propojenou m řížku. Skrz celou sí ť se vinou husté oblasti neuron ů.“

„Jak se dalo o čekávat,“ konstatoval doktor Carlton Metoyer.

Ostatní se k vedoucímu ACRES rychle oto čili.

Carlton vysv ětloval: „Bylo prokázáno, že magnetická stimulace mozku vede k r ůstu neuron ů a nových synaptických spojení. Pokud se tato magnetická m řížka vytvo ří b ěhem embryonálního vývoje, slabá konstantní magnetická stimulace vyprodukuje na n ěkterých místech bohatší ohniska neuron ů.“

Jack si vzpomn ěl na d řív ější debatu. „A zví řata se tak stanou chyt řejšími?“

„To je individuální… do ur čité míry ano. Ale zároveň to potvrzuje teorii doktorky Polkové o bezdrátové vzájemné propojitelnosti. Více neuron ů, více lokální elektrické stimulace. Kdybych si měl dovolit hádat, řekl bych, že p řenos, který startuje synchronizaci, je elektromagnetický. Slabý elektromagnetický impulz, který sdílejí všechna zví řata.“

Lorna zavrt ěla hlavou a pokoušela se to pochopit. „Jenomže toho pot řebujeme v ědět ješt ě mnohem víc.“

„Takže vás všechny nechám, abyste se vrátili ke svému vlastnímu výzkumu,“ prohlásil Greer. „Jen ješt ě jedna, poslední v ěc.“

„Jaká?“ zeptal se Carlton.

Patolog se přesunul ke druhému konci stolu, kde stál další podnos. Na n ěm ležel malý p ředm ět. Na první pohled vyrobený člov ěkem. Plastová kapsle velikosti hrášku. Pod průsvitným povrchem byly zřeteln ě vid ět drobounké elektronické součástky.

„Napadlo m ě, že by vás mohl zajímat jeden z mikro čip ů, které měla zví řata implantovaná.“

Lorna svraštila obo čí. „Mikro čipy? Chceš říct, že jsou ozna čená?“

Greer se k ní obrátil. „Snímky magnetické rezonance ukázaly, že každé zví ře má pod kůží implantovaný mikro čip. Mysleli jsme si, že jsou to identifika ční čipy, které se b ěžn ě používají k ozna čování zví řat, jako jsou psi a ko čky. Jenomže já jsem je porovnal s čipy,

které používáme pro naše zvířata. Tenhle mr ňous je mnohem chyt řejší. Je nacpaný elektronikou.“

„Můžu se podívat?“ zeptal se Jack.

Patolog zvedl čip a podal mu jej. Jack si ho zblízka prohlížel. Si ce nemohl takhle na první pohled nic říct, ale jeho vnit řní radar za čal výstražn ě bzu čet. Podle složitosti a stupn ě miniaturizace se dalo soudit, že je to vojenská v ěci čka.

Možná transpondér… nebo lokátor GPS…

Stále ještě byl zabraný ve svých myšlenkách, když najednou zhasla sv ětla. Místnost se propadla do černé tmy. Všichni zadrželi dech a čekali, až nasko čí nouzové generátory.

Nakonec Carlton nevrle zabru čel. „Myslel jsem, že elekt řinu už opravili.“

Jack ztuhl. Jeho vnit řní varovný systém p řešel z tichého bzu čení do hlasitého poplašného klaksonu. Vzpomněl si na to, co ho p řed chvílí napadlo.

Lokátor…

Představil si výbuch rybá řského člunu. N ěkdo se pokouší kráčet v jejich stopách. A ne všechny stopy se podařilo zahladit. N ěkteré vedly sem.

Jistota v n ěm nar ůstala. „To není výpadek proudu,“ řekl ledov ě do tmy. „To je útok.“

KAPITOLA 28

Lorna ve tm ě klopýtala od pitevního stolu a narazila do teplého t ěla. Zachytily ji n ěč í paže a pevn ě ji sev řely. Podle výrazného pachu mužského potu a jódu poznala, že je to Jack.

Na opa čném konci stolu zazářilo sv ětlo; Zoe vyndala mobilní telefon a pomocí svítícího displeje se pokusila odehnat temnotu. K ni čemu jinému telefon stejn ě nebyl. P ři bou ři se z řítila v ěž místních mobilních operátorů. Ani p ředtím tu ale nebyl moc dobrý signál.

Všichni se shlukli u rozsvíceného displeje jako m ůry nad

plamenem.

Carlton stál s rukama v bok a zachovával si své obvyklé sebejisté vystupování. „Agente Menarde, co vás vede k myšlence, že se jedná

o útok na elektrickou síť?“

Jack odpov ěděl rychle a p řesv ědčiv ě: „Dokud nebudu v ědět víc, doktore Metoyere, po čítám s nejhorším. A ť už ten trauler vyhodil do pov ětří kdokoli, je klidn ě možné, že pátrá po ostatních zví řatech. Mikročip vy ňatý z mlád ěte vypadá jako sledovací zařízení, které je

mohlo dovést až sem.“

„To p řeháníte, agente Menarde,“ ohradil se Carlton. „A krom ě toho, kdo by si s tím dal takovou práci?“

Lorna cítila nap ětí v Jackov ě t ěle, které najednou ztvrdlo jako skála. Stále ji držel těsn ě u sebe. Bratr na ni hled ěl se zarputilým výrazem. Pod Kyleovým nesouhlasným pohledem nakonec rad ěji

sama vyklouzla z Jackova náručí.

„Možná bychom m ěli agenta vyslechnout,“ řekla Zoe a ustoupila k manželovi. „P řijmout preventivní opat ření. To p řece nikomu

neuškodí.“

Všechny tváře se obrátily k Jackovi.

„Tenhle sál nemá okna,“ řekl. „A to znamená, že p ři jakémkoli prohledávání budovy je to slepé místo. Pro jistotu tady všichni zůsta ňte a já zjistím, co se děje.“

Greer promluvil: „A co kdybychom prost ě odešli?“ Ukázal na zadní část místnosti. „Je tam služební rampa s východem.“

„Ne. Budova už je ur čit ě obklí čená. Východy n ěkdo sleduje.“

„Tak co budeme d ělat?“ zeptala se Zoe a vystrašen ě vykulila o či.

„Zatím se všichni schováte tady. Je tu n ějaké místo, kde byste nebyli vid ět? N ěco jako barikáda?“

„Chladicí box. Má vlastní vchod,“ řekl patolog. „Ale nedá se zevnit ř zamknout.“

Pak si vzal slovo Kyle. „Postarám se o to. Po čty řech letech na strojní fakult ě bych m ěl být schopen p řijít na nějaký zp ůsob, jak to zevnit ř zajistit.“

Jack p řikývl. „Dob ře. Všichni ostatní si vezm ěte n ějakou zbra ň. Skalpely, nože, n ůžky, injek ční st říka čky, cokoli tu najdete. Schovejte se do boxu. Já se pokusím doběhnout do auta. Mám tam v zam čené sk říňce pušku a brokovnici.“

Greer našel pár nouzových svítilen, jednu rozsvítil a druhou podal Jackovi. „Mohla by se vám hodit.“

Skupina se za čala rozcházet pod patologovým vedením a sbírala veškeré ostré předm ěty.

Lorna následovala Jacka do tmy, na cestě ke dve řím. Nad dve řmi slab ě zá řil bateriemi napájený nápis Exit.

„A co moje uspávací puška?“ řekla. „Ta, co jsem ji m ěla s sebou na lovu. Nechala jsem si ji v kanceláři. Je to blíž, nemusel bys ven.“

Necht ěla, aby se Jack postavil p řepadovému komandu zcela beze zbran ě.

Přikývl. „To je dobrý nápad.“

„Půjdu s tebou.“ Věděla, že Jack bude n ěco namítat, a tak přitlačila: „Bezpe čně naplnit injek ční patrony M99 není nic jednoduchého. Musíš to um ět.“

To byla pravda. Pár kapek téhle látky by dokázalo během n ěkolika vte řin zabít dosp ělého člov ěka.

Přesto se Jack stále ještě vzpíral.

„Půjdu jenom do kanceláře,“ slibovala. „Jeden rychlý sprint

nahoru. Pak se hned vrátím sem.“ Prošla kolem n ěho a natáhla se po klice d řív, než ji mohl zastavit. „No tak. Poj ď už.“

Otev řela dve ře, ale on se jí postavil do cesty. Čekala, že ji zatla čí zp ět, že jí nedovolí vyjít ven, ale on se jen protáhl p řed ni.

„Drž se za mnou. A nemluv.“

Těsn ě za jeho širokými zády vstoupila do haly. Když se d ve ře zav řely, všude kolem se rozhostila úplná tma. Jack se natáhl a tápavě našel její ruku. M ěl obrovskou dla ň s tvrdými mozoly. Ale jeho pevný stisk uklid ňoval. Vedl ji sm ěrem k nedalekému schodišti.

Pro č nerozsvítí baterku?

Došli k temným schod ům a za čali po nich stoupat. Matné sv ětlo si razilo cestu dovnit ř, jak se blížili k prvnímu odpo čívadlu. Z oken sem pronikala slabá záře hv ězd. Po černo černé tm ě dole byly i tyhle kousí čky sv ětla vítané.

Jack pokra čoval chodbou. Lornina kancelář a laborato ř se nacházely jen pár dveří odsud. Když byli asi v p ůli cesty, ozvala se tlumená rána vycházející od hlavního vchodu do budovy. Jackovy prsty jí sev řely dla ň. Tady p řece nemá nikdo co pohledávat.

Jack pospíchal ke dve řím její kanceláře. Otev řel je a vtáhl Lornu do místnosti p řed sebou. Pak za sebou tiše zav řel. V odrazu ojín ěného skla ve dveřích vid ěla, jak zvedl prst ke rt ům.

Dob ěhla k psacímu stolu a ve tm ě do n ěj narazila kolenem. Kuf řík s puškou nechala naho ře. Nahmatala ho, otev řela západky a rychle za čala skládat obě poloviny. Mari ňáci dovedou poslepu rozebrat svoje zbran ě b ěhem n ěkolika vte řin, ale ona ne. P řerývan ě se nadechla a zásobník nakonec zapadl na své místo.

Jack neustále sledoval dveře.

Vzala dv ě injek ční nábojnice a ze sametové tvarované přihrádky v kuf říku vytáhla lahvičku s M99. Pokoušet se o pln ění za tmy bylo holé šílenství, ale nem ěla na vybranou. Možná nedokáže rychle sestavit pušku, ale s jehlami a lahvi čkami lék ů má dlouholeté zkušenosti. Naplnila ob ě st říka čky a zasunula je na místo.

Když se oto čila, Jackova silueta odsko čila od skla ve dve řích. Za ojín ěným oknem se chodbou protáhly tmavší stíny, d ěsiv ě tiché. Neslyšela jediný krok. Jeden stín se zastavil za dv e řmi.

Lorna ztuhla a zadržela dech. Srdce m ěla až v krku.

Pak stín pokra čoval dál. Dohadovala se, kam asi míří. Tímhle sm ěrem se nachází oddělení se zví řaty. Jenomže až se tam dostanou, budou p ěkn ě zklamaní. Najdou v ětšinou prázdné klece. Jehně je po řád ještě dole, ale ostatní zachrán ěná zvířata jsou o patro výš, v klecích genetické laborato ře, kde je Lorna testovala.

Jak dlouho jim ale potrvá, než je objeví, zejména pokud mají elektronické lokátory? Budou jim fungovat i tady uvnit ř?

Po deseti vte řinách k ní Jack došel a i ve tm ě se pohyboval bez nejmenšího zaváhání. Pokusila se mu podat pušku, ale on ji p řitla čil zp ět na její hru ď. Jeho slova zn ěla jako slabou čký výdech t ěsn ě u jejího ucha. „Z ůsta ň tady. Schovej se.“

Přitiskl jí prsty pevn ě k pušce, a p ředal jí tak beze slova sv ůj vzkaz.

Pochopila.

Pravidla hry se zm ěnila. To, co ješt ě p řed chvílí vypadalo jako pouhá možnost, se stalo hrozivou skutečností. Jsou obklí čeni. Jack ji tu nechce nechat samotnou beze zbran ě. Podle pevného sev ření jeho prst ů poznala, že tenhle spor s ním nevyhraje.

Ne čekal na žádný projev pochopení a vrátil se ke dveřím. Pootev řel je a vyklouzl ven. Jakmile byl v chodb ě, potichu za sebou zav řel.

Lorna pozorovala za sklem jeho stín a najednou v ůbec necht ěla, aby odešel. Jenomže on nem ěl na výb ěr. Zmizel opa čným sm ěrem, než kam p řed chvílí kráčeli vet řelci.

Kolik jich tam venku ješt ě je?

JACKOVI SE P ŘÍČILO nechávat Lornu o samot ě, ale neodvažoval se dál čekat. Sp ěchal temnou chodbou k nejbližšímu východu. V ůbec jí nem ěl dovolit, aby šla s ním. Ostatní, zam čení v chladicím boxu, mají nejv ětší šanci vyhnout se st řetu s p řepadovým komandem. A o tom, že se nejedná o oby čejné zlod ějí čky, ani v nejmenším nepochyboval. Tohle jsou profesionální zabijáci a patrn ě za sebou mají vojenský výcvik.

V duchu si promýšlel potencionální cíle jejich akce a záv ěr, k němuž došel, se mu v ůbec nelíbil. Tenhle no ční p řepad je bezpochyby čisticí operací, pokra čováním toho, co začalo výbuchem

rybářského člunu. Hlavním cílem musí být nalezení a eliminace zbývajících zví řat. Ale co pak? Jak extrémní rozkaz byl vydán? Jak důkladn ě je t řeba zahladit stopy?

Pravdy se bál.

Na druhém konci chodby se objevily dvojité výkyvné dve ře vedoucí do hlavní haly a k p řednímu vchodu. Není blázen, aby se pokusil dostat ven touhle cestou. Vzpomn ěl si, jak rychle a tiše se komando pohybovalo po ztemn ělé chodb ě. Vet řelci ur čit ě používají přístroje pro no ční vid ění a bezpochyby hlídají všechny východy.

S tímto v ědomím se rozhodl dostat co možná nejblíže k parkovišti a teprve pak opustit bezpe čí budovy. K tomu se bude hodit jakékoli otev řené okno.

Ale zároveň cht ěl v ědět, čemu vlastn ě musí čelit.

Posunul se ke dvojitým dve řím. Skrz úzká okna z drátěného skla nakoukl do temné haly. Sklen ěné dveře p ředního vchodu se objevily přímo naproti. Neregistroval žádný pohyb, žádné podezřelé posuny stín ů dovnit ř nebo ven.

Jenomže on není hlupák.

Za čal se otáčet, ale pak se zarazil. Kdyby nebyla taková tma, patrn ě by si toho nevšiml. Uprost řed haly upoutalo jeho pozornost červené blikající sv ětýlko zpola zakryté pohovkou. Mihotavá záře osv ětlila dvacetilitrový ocelový kanystr na podlaze.

Chloupky vzadu na krku se mu p ři tom pohledu zježily.

Bomba…

Jack se stáhl zpátky a spolkl svůj strach. Aspo ň už zná odpov ěď na otázku, jaký je hlavní cíl tohoto p řepadu. Komando se nespokojí s odklizením zví řat.

Absolutní likvidace.

Nikdo nesmí p řežít.

Jack si p ředstavil osoby schované v budov ě; jak ty dole, tak Lornu v kanceláři. Cítil, jak se t řásla, když jí šeptal, aby z ůstala, kde je. Ona v něho vložila svou d ůvěru, a jak se te ď ukazuje, šeredn ě se spletla. Když se tu schovají, všichni zem řou, vyletí do pov ětří p ři explozi, k níž za chvíli dojde.

Měl jen jedinou možnost.

Jestliže cht ějí válku…

Obrátil se zpět k výkyvným dve řím, p řenesl váhu na jednu nohu a druhou plnou silou vykopl. Dve ře se prudce otev řely, Jack namí řil baterku do haly a palcem ji rozsvítil.

Kužel ostrého sv ětla zaplavil temnou místnost.

Jack spoléhal na to, že a ť už tyhle dve ře hlídá kdokoli, má na hlav ě brýle pro no ční vid ění. Nem ěl oslepující bombu, která by oslnila nezakryté o či, ale nenadálou palčivou září ze svítilny dosáhne skrz brýle pro no ční vid ění stejného výsledku: na okamžik zneškodní zv ědavé o či a zároveň obrátí pozornost k hale.

Oto čil se na pat ě a vyrazil chodbou k oknu vedoucímu do par číku mezi budovou a parkovišt ěm. Jestliže má vést válku, potřebuje zbran ě.

Rozrazil okno, p ěstí rozbil sklo a vylezl do ke řů pod ním. Skr čil se do úkrytu. Tímhle vyrušením získá maximálně minutu.

Bude to muset sta čit.

Sunul se k řovím a pak se sprintem rozb ěhl k potemn ělému parkovišti. Po stran ě, n ěkde u vchodových dve ří, zaslechl tlumen ě vyšt ěknutý rozkaz, rozzlobený, naštvaný.

Jack p řikr čen ě b ěžel a modlil se, aby i ostatní drželi hlavy p ěkn ě dole. Hlavn ě Lorna.

Jenomže ud ělal chybu. Podcenil protivníka.

Těsn ě za ním se ozval hlasitý výbuch. Lekl se, zakopl na mokré trávě a po hlav ě upadl na zem. Rychle se vzpamatoval a p řes rameno se odkutálel stranou. Ohlédl se k budově. Z p ředního traktu se valily plameny a dým. Úlomky skla dolétly až k n ěmu.

Ohromen ě se posadil. Oni odpálili tu bombu. Cht ěl jen upoutat jejich pozornost a utéct z budovy. Jenomže když je oslepil, patrn ě dostali strach, že veškeré osazenstvo prchá předními dve řmi, a přehnan ě zareagovali odpálením bomby. Bylo to jako rozplácn out mouchu bouracím závažím.

Jejich reakce však Jackovi osv ětlila dv ě v ěci o veliteli přepadového komanda. Ten hajzl je nemilosrdný a všehoschopný.

Jack se postavil na nohy a vyrazil ke svému vozu.

Pokud máme přežít, budu se muset chovat stejn ě jako oni.

KAPITOLA 29

Duncan se blížil k planoucím troskám hlavního vchodu. Prodíral se kou řem a na obli čeji m ěl nasazenou plynovou masku. Žár ho pálil ve tváři a on jasn ě cítil, kde kon čí pokožka s mrtvými nervy a kde za číná zdravá tkáň. Hodnotil škody p řed sebou.

Zápalná bomba vyslala ohnivou kouli a skrz díru v přední části budovy p řeh řála okolní vzduch. Plameny olizovaly toxický dým, ale nárazová síla bomby byla poměrn ě slabá. Rozbila se skla v oknech, zřítil se kus stropu, ale konstrukce budovy z ůstala netknutá. Duncan si po řádně prostudoval plánek ústavu. Byl postavený jako beto nový bunkr, který musí vydržet hurikány i povodn ě. S tímhle rizikem se po čítalo. Jedna bomba to tu nerozbourá.

Právě proto Duncan vydal rozkaz, aby kolem domu rozmísti li dalších deset náloží. Jeho cílem nebylo srovnat ten barák se zemí, ale spálit ho až do základů. Plameny z prvého výbuchu se už rychle ší řily do prvního poschodí. Nem ěl v úmyslu to odpálit před časn ě, jenomže ten náhlý záblesk světla v hale ho oslepil. I když si strhl brýle pro no ční vid ění, záři neutlumil. M ěl pocit, jako kdyby mu sho řela sítnice. Zachvátil ho příšerný vztek a obava, že se v ědci pokoušejí prorazit ven hlavním vchodem, takže zarea goval impulzivn ě a odpálil nálož.

Ven se nesmí dostat živá duše.

Jakmile došel ke dve řím, prohlédl si ohn ěm zpustošenou halu. Kou ř, rozví řené saze a sutiny ze zřícených st ěn zhoršovaly viditelnost. Jeden z jeho muž ů již odpojil protipožární a signaliza ční systém. Hledal těla, kohokoli, kdo se pokusil probojovat ven tímhle východem.

Polovinu haly zakrýval z řícený strop. Pokud jsou t ěla pod ním,

nenajde je. Se spokojeným pocitem, že výbuch nemohl nikdo p řežít, se stáhl zpět.

Našt ěstí je komplex na odlehlém a izolovaném místě. Pochyboval, že by si n ěkdo všiml ohnivé koule rychle stoupající k nebi. P řesto před časná exploze rozhodila jeho časový plán, zkrátila ho. Plameny se ší ří a jeho tým bude muset barák vy čistit d řív, než bylo domluveno.

Když se dostal z dosahu kou ře, p řistoupil ke svému zástupci. Ten měl ruku p řitisknutou k uchu a z řejm ě poslouchal hlášení týmu zevnit ř.

Duncan po čkal, až skon čí, a pak se zeptal: „Jaké jsou zprávy?“

„Dostali se ke kotc ům pro zví řata. Našli jedno. Ovci. Podle rozkazu ji pod řízli. Hlavu berou s sebou a vracejí se ven.“

„A co ostatní?“ Duncan z transpondér ů v ěděl, že by se tu m ěly nacházet minimálně čty ři další exempláře.

Zástupce zavrtěl hlavou. „Ani stopy. Korey rozd ělil své muže. T ři mí ří dol ů k pitevn ě, aby se postarali o t ěla vyzvednutá z bažiny.“

Duncan si vybavil dv ě ko čkovité šelmy.

„A další t ři projdou všechna poschodí, obrátí je vzh ůru nohama, místnost po místnosti. Ta zví řata najdeme.“

Duncan pomalu p řisv ědčil. Rozkaz ze Ztraceného ráje zněl: zachránit, co se dá, hlavně lebky exemplá řů , a zbytek spálit. Vypadalo to, že problémy na ostrov ě se zhoršují. Jeho nad řízeným už docházela s místními nezdary trpělivost. Duncan se musí vyznamenat. Jenomže šlo ješt ě o víc. Byla to otázka cti. On v ěnoval projektu Babylon svou krev, své tělo. Nedopustí, aby celý projekt selhal.

Zví řata jsou majetkem Ironcreek Industries. To, co mají v lebkách, náleží společnosti, a tudíž i jemu. Uv ědomoval si, že pokud jeho muži nenajdou chyb ějící zví řata, plameny si s nimi poradí. Nez ůstane v ůbec nic. Ale on nebude spokojený, dokud nezíská hlavy všech zví řat.

A pak je tu ješt ě jeden cíl.

„A co v ědci?“ cht ěl v ědět Duncan. „Mají aspo ň jednoho, kterého bychom mohli vyslechnout?“

Op ět to otravné zavrtění hlavou. „Ne, pane.“

Duncan si povzdechl a dál pozoroval budovu. Doufal, že je necht ěně nevyhodil všechny do pov ětří. A ť tak či tak, už brzy to zjistí.

„Po řádně ten barák hlídejte,“ na řídil. „Jestli je z úkrytu nevyžene Korey se svými chlapy, tak se o to brzy postará oheň.“

KAPITOLA 30

ůžu zjistit,

Lorna se kr čila v kanceláři. Pušku si tiskla k hrudi. Od výbuchu se jí dýchalo stále h ůř . Kou ř se sem valil pode dve řmi a zapl ňoval malý prostor. Strachem nadechovala rychle a m ělce. Silou v ůle zadržovala slzy, ale kv ůli štiplavému vzduchu se jí to moc neda řilo.

Představila si Jacka zasaženého výbuchem. Ani nem

jestli to p řežil, říkala si v duchu. A ť tak či tak, jsem te ď stejn ě odkázaná sama na sebe. A mám jen dvě možnosti: bu ď tu z ůstanu a udusím se, anebo vyjdu ven s rizikem, že m ě chytí.

Volba byla jasná. Jenomže kam se vydat?

Nem ěla v úmyslu zamířit do hlavní chodby. Jakýkoli pokus dostat se k bratrovi a koleg ům v patologické laborato ři by znamenal zk řížit cestu vet řelc ům. Tam dole by m ěli být v bezpe čí, pokud z ůstanou zticha. Chladicí box má velikost dvojgaráže a je vyztužený nerezovou ocelí. N ějakou dobu kou ři a ohni odolá.

Pro ni to však neplatí.

Ohlédla se p řes rameno. Druhými dve řmi na opa čném konci kanceláře se vcházelo do vedlejší laborato ře, kde trávila většinu svých pracovních dní. Odtud by mohla p řes další laborato ře

proklouznout dál od plamenů.

Ale nejd řív musí ud ělat ješt ě jednu v ěc.

Igor a další zví řata jsou po řád nahoře v genetické laborato ři, jedno poschodí nad ní. Nem ůže je tam nechat uho řet. Odsud se tam dá dostat malým vedlejším schodišt ěm. Mohla by k n ěmu dob ěhnout z

laborato ře.

Přesto se jedna její část toužila schovat a čekat, až ji n ěkdo zachrání. Bojovala s tím nutkáním, věděla, že ho zp ůsobil šok.

Panika jí ani v minulosti dob ře neposloužila a dnes tomu není jinak.

Pohni se…

Pomalu se narovnala a čerpala sílu z pušky ve svých rukou. Nejsem tak docela bezbranná.

S o čima up řenýma na vstupní dve ře kanceláře ustupovala k zadnímu východu. Jakmile se za čala hýbat, hr ůza trochu polevila. Položila dla ň na kliku, aby se ujistila, že není horká. Spokojen ě ji stiskla a nahlédla do laborato ře.

Krom ě knih a hromádek hlášení místnost zapl ňovaly stoly, pracovní desky a laboratorní vybavení, mikroskopy, katetry, mikropipety, inkubátory, jednotky pro buněč nou fúzi. Celá jedna st ěna byla obestav ěná dvoudveřovou lednicí a dlouhou deskou s nerezovými Dewarovými nádobami obsahujícími kryozkumavky se zmrazenými embryi, spermatem a vají čky ohrožených druh ů. Tohle je její dosavadní práce; zmrazená zoo.

I p řes hr ůzu, kterou cítila, se bála, že nyní o výsledky své práce přijde. Ano, nakonec by se dalo všechno obnovit, ale trvalo by to řadu let a n ěkteré exempláře by byly stejn ě nenávratn ě ztracené. Mohla jen doufat, že plameny se nerozší ří až sem a že tekutý dusík udrží embrya ve zmrzlém stavu, než dorazí hasi či.

Jelikož nic jiného nemohla d ělat, prošla temnou laborato ří a vydala se k vedlejšímu schodišti do prvního poschod í. Pozorn ě naslouchala, zda neuslyší vet řelce. Bylo to t ěžké, protože krev jí hlasit ě bušila v uších. Opatrn ě našlapovala, jednou rukou svírala pušku, druhou šmátrala p řed sebou. Našt ěstí laborato ř dob ře znala, takže se tu dokázala pohybovat i poslepu.

Došla ke dve řím u schodišt ě. Op ět nejprve sáhla na kliku. Byla teplejší než v kancelá ři, ale zatím ješt ě nepálila. Mí ří blíž k plamen ům, ale potrvá jen chvilku, než vyb ěhne nahoru, posbírá zví řata a pak se rychle vrátí dolů a zmizí odsud pry č.

Tiše pootev řela, ubezpe čila se, že je schodišt ě prázdné, a rychle se po n ěm vydala nahoru. Genetické odd ělení zabíralo v ětšinu tohoto poschodí. Vchod do laborato ře byl jen kousí ček od ní. Zadržela dech, dodala si odvahu a vyrazila do chodby. Jakmile byla uvnit ř, op řela se zády o zavřené dveře.

Zvládla jsem to.

V tiché tmavé laboratoři se ozvalo tázavé pípnutí.

Igor.

Papoušek ví, že jsem tady. P ředstavila si o či v temnot ě, upírající se p římo na ni. Na k ůži ucítila slabé zamrazení. Vzpomn ěla si na zvláštní inteligenci, kterou pták prokázal.

Odstoupila od st ěny a set řásla mrazení. Jsou to jen nevinní, krutě zneužití tvorové. A v jádru jsou to pořád zvířata, jen trošku chyt řejší.

Opatrn ě se v pod řepu plížila místností. Jelikož se genetická laborato ř nacházela v horním podlaží, byla vybavena n ěkolika st řešními okny, kterými dovnit ř pronikalo slabou čké sv ětlo.

Igora našla v kleci, v zaseda čce vedle hlavní laborato ře. Mládě jaguára a dvojčata malpy kapucínské do časn ě umístili v p řepravních klecích, které se hodn ě podobaly plastovým p řepravkám do letadla. Používaly se, když bylo t řeba testované subjekty na n ějakou dobu izolovat nebo n ěkam p řemístit.

Když k nim došla, uv ědomila si, jakému čelí dilematu. Jak je všechny poberu? Mládě a opice v p řepravkách nebyly problém. Jenomže pro klec s papouškem by pot řebovala ješt ě t řetí ruku.

Vklouzla do zaseda čky a p řikr čila se u Igorovy klece. „Bu ď tiše,“ zašeptala a p řitiskla si prst na rty. „Pst…“

Zdálo se, že jí rozumí, protože také ztišil hlas a šeptem řekl: „Igor… pomoc… Igor…“

To mám přesn ě v plánu, chlap če.

Ur čit ě cítí kou ř.

Odjistila dví řka. Nem ůžu se vláčet s klecí, napadlo ji, ale papouška nést m ůžu. Igor vysko čil na vnit řní stranu dví řek a trhav ě pohyboval hlavou dop ředu dozadu. Když dví řka otevírala, papoušek ustoupil, jako kdyby v ěděl, o č b ěží.

Vylezl na vratké bidýlko. Lorna nastavila ruku. Aniž by ho musela pobízet, vysko čil na ni a za čal jí šplhat po paži. Zobákem se přitahoval za rukáv. Rychle dolezl až na rameno a usadil se jí t ěsn ě u hlavy.

Jakmile se Igor uvelebil, p řehodila si p řes druhé rameno pušku. Pak uchopila ob ě p řepravky. Baghíra se odplížil dozadu a tiše na ni sy čel; rozev řel tlami čku, zatáhl jazyk a odhalil malé tesáky. Obě

malpy se držely p řední strany klece, každá jednou paží. Malé tvářičky s maskou se cpaly ven.

S úlovkem v rukou se vydala zp ět p řes laborato ř k vedlejšímu schodišti. P řepravky a puška jí bránily v ch ůzi, ale v ěděla, že se musí dostat alespo ň do p řízemí. I kdyby to znamenalo, že je všechny pustím oknem na svobodu, p řemítala. Ud ělala bych to. Tam venku mají v ětší šanci.

Jako by se potvrzovalo její uvažování, dým na schodišti zhoustl a vzduch se oteplil. M ěla pocit, že slézá dolů komínem.

Pospíchala a snažila se pohybovat co možná nejtišeji. Zví řata byla také potichu, jako kdyby vycítila nebezpečí. Jediné, co se ozývalo, bylo hluboké sku čení podobné sténání vycházející z Igorovy hrudi, kterou se jí tiskl k uchu. Starost jí d ělaly jedovaté zplodiny dýmu. Ptáci mají velké plíce a vzdušné vaky a jsou mnohem náchyln ější k otrav ě.

S úlevou opustila schodiště a vrátila se k sob ě do laborato ře. Tady bylo chladn ěji, patrn ě díky tající zmrazené zoo. Povšimla si znepokojivé kondenzace ve vzduchu. P říčinu znala. Tekutý dusík, který se používá pro zmrazení exemplářů , se neustále odpařuje a mění v plyn. Za normálních podmínek ho ventilace vyžene ven. Ovšem te ď nefunguje elekt řina a plyn se tu hromadí. Bez ventilace může dusík nakonec vytla čit veškerý kyslík a stát se smrtonosným.

Ustaran ě došla k jedinému oknu v laborato ři. Odložila p řepravky a oto čila kli čkou. Dovnit ř zavanul vánek od řeky. Igor se rozt řásl a za ťal jí drápy do ramene.

„Nic se ned ěje,“ sykla, když skon čila. „Jdeme.“

Měla v úmyslu vydat se skrz biometrickou laborato ř doktora Changa, která sousedila s tou její, a projít veterinárním oddělením v zadní části budovy. Co nejdál od plamenů. Pak najde n ějaký úkryt a schová se.

Jenomže tak to nem ělo být.

„Stát!“

Při ne čekaném výk řiku nadsko čila. Vycházel odněkud za jejími zády. Igor povolil sevření a za čal jí klouzat po tri čku, než se n ěkde v polovin ě zachytil zobákem. Zareagovala instinktivn ě; ob ěma rukama popadla Igora a vyhodila ho z okna.

Spadl na zem jako zmrazený krocan. Bez pe ří nemohl létat. Ale nebyla to velká výška. A čkoli ho nevid ěla p řistát, zaslechla slabé nesouhlasné vypísknutí. Doufala, že nikdo jiný ho n ezaregistroval.

„Pomalu se oto čte!“ Ode dve ří se odd ělila stínová postava. Předtím si nevšimla, že jsou otev řené, protože ji pln ě zaujal kondenzující se plyn. „Odho ďte zbra ň, nebo budu st řílet!“

Chvíli jí trvalo, než si uv ědomila, že úto čník má na mysli uspávací pušku. Sp ěšn ě ji set řásla z ramene, nechala dopadnout s řin čením na podlahu a zvedla ob ě dlan ě do vzduchu.

Byla v pasti.

KAPITOLA 31

Jack se kr čil za ke řem se širokými listy. Dostat se na parkovišt ě mu trvalo déle, než čekal. Jelikož se musel stále schovávat, nezbylo mu než ob ěhnout okraj lesa, aby si ho nikdo nevšiml. Netroufal si riskovat odhalení, dokud nebude mít v rukou n ějakou zbra ň.

Z úkrytu sledoval sv ůj v ůz. Stál necelých třicet metr ů daleko, jenomže p řed ním se rozprostíralo volné prostranství. Nem ěl čím se krýt. Bude na n ěj vid ět ze všech stran. A ješt ě h ůř , parkovišt ě bylo št ěrkové. Když si nedá pozor, boty mu budou křupat dost hlasit ě, aby

byly slyšet až za řekou Mississippi.

Jenomže nem ěl na výb ěr.

Zhoupl se na špi čky a sprintoval k autu mezi dv ěma keři jako splašený králík. P ři každém kroku čekal, že uslyší t řesknutí pušky. Ale noc byla dále tichá. Všichni patrně hlídají budovu a nikoho

nenapadlo podívat se ven.

Dob ěhl k okraji parkovišt ě, sklouzl do vlhké trávy a pak začal opatrn ě našlapovat po št ěrku na plná chodidla, co možná nejtišeji. Dostal se k zadní části služebního vozu a zmizel z dohledu.

Skr čil se, rukou se p řidržoval zem

ě a chvili čku odpo číval. Jeho

Ford F-150 Raptor m ěl kabinu pro posádku a na míru postavený kryt na korb ě. Zamknutá skříňka se zbran ěmi byla vzadu.

Než se stihl pohnout, dotklo se jeho odhaleného zápěstí n ěco mokrého a chladného. Trhl sebou a štěrk mu pod nohama hlasit ě zask řípal. Zpod auta se vysoukal tmavý stín. Byl to pes; černohn ědý lovecký pes. Ocasem mrskal zep ředu dozadu. Chvíli trvalo, než se Jackovi rozsvítilo v hlav ě. Pak následoval šok.

„Burte,“ zašeptal. Co tady d ělá?

Usilovn ě se pokoušel dát všemu n ějaký smysl. Psa nechal s bratrem na stanici. Pak si vzpomn ěl na telefonický rozhovor. Randy říkal, že vyrazí sm ěrem sem, protože se mu nechce na stanici čekat. ACRES je po cest ě dom ů.

Ale kde je Randy?

Jack se oto čil k silnici na hrázi a očima prohledával soukromou příjezdovou cestu vedoucí od řeky k parkovišti. Po bratrov ě dodávce tam nebylo ani stopy, a to se omlácený chevrolet dá jen st ěží přehlédnout. Jack se dál díval a hledal přijatelné vysv ětlení, ale neubránil se představ ě, že Randy narazil na p řepadové komando a necht ěně se p řipletl p římo do ohniska útoku.

Jack klesl na koleno. P řed o čima se mu zatm ělo, když si uv ědomil pravdu. Burt by Randyho neopustil, pokud by m ěl na vybranou. Pes musel zachytit Jack ův pach a vydal se k autu.

Zakryl si o či, jako by tím gestem mohl odehnat skute čnost.

Bože, ne…

Cht ělo se mu dob ěhnout k silnici a volat bratrovo jméno. Jenomže tak by zabili i jeho. Burt se doplazil vedle Jacka s b řichem na zemi a kone ček ocasu se mu nejistě mrskal. Byl to pod řízený postoj, prosba o odpušt ění a povzbuzení.

Jack natáhl ruku a položil ji Burtovi na bok. „Hodný chlapec,“ řekl tiše.

Musí se do toho pustit. Te ď hned. Jinak už bude pozd ě.

Se srdcem t ěžkým jako kámen se postavil a klí čem odemkl bezpe čnostní dví řka na korb ě. Ve voze nebylo žádné světlo, které by na jeho p řítomnost upozornilo majitele brýlí pro no ční vid ění. Jack vlezl na korbu, natáhl se po skříňce a ve tm ě šátral po dalším klí či, jímž by ji odemkl.

Uvnit ř byla jeho služební zbra ň, poloautomatická pistole Heckler & Koch P2000, a opakovací brokovnice Remington 870. P řipnul si pistoli, ale pušky si ani nevšiml. Místo ní se natáhl po t řetí zbrani ve sbírce. Sebral ji Garlandu Chaseovi; byla to automatická brokovnice AA-12. V automatickém režimu vypálí tři sta nábojnic za minutu. Klidn ě by rozmašírovala tohle auto na kousí čky.

Jak by řekl jeho bratr: pěkn ě zasraná potvora .

Jack si vzpomn ěl na výbuch. Popadl zbra ň. Ten hajzl, co vede

přepad, je možná nemilosrdný, ale ješt ě nepotkal Cajuna s rozpálenou krví. Však ty poznáš, co to je být lovnou zv ěř í, ty svin ě.

Opatrn ě sesko čil z korby na št ěrk a poklepal si na stehno, aby tak dal Burtovi tichý povel k následování. Venku v polích a bažinách byli s Burtem vždycky sakra dobrý tým a te ď mají navíc i odpovídající arzenál.

„Tak poj ď, hochu. Jde se na lov…“

KAPITOLA 32

S rukama nad hlavou Lorna pozorovala st řelce, který se k ní blížil. Na o čích m ěl nasazené velké brýle, které mu zakrývaly skoro celý obli čej. Absence lidských rys ů mu dodávala d ěsivý výraz. Snad ješt ě víc než úto čná puška namířená na její hruď.

Hlavní na ni kývl, aby ustoupila stranou. „Dál od okna!“

Poslechla a stáhla se ke straně, ale zakopla o st ůl. Neustále na ni mí řil a zároveň poklesl na koleno vedle dvou plastových p řepravek na podlaze. Zb ěžn ě do jedné nakoukl a pak rychle vstal.

Dotkl se dv ěma prsty svého hrdla a promluvil úsečným vojenským tónem. „Alfa jedna. Zajistil jsem jednoho z v ědc ů. Ženu. Má zvířata. Dv ě. T řetí vyhodila z okna na západní straně.“

Lorna v duchu zaklela. Takže to vid ěl.

Následovala pauza a pak znovu promluvil: „Pták. Ano. Prov ěř ím to.“

Nadzvedl si brýle a stiskl spína č na p řilb ě. Nad čelem se mu rozsvítila baterka. Ta záře ji oslepila. S puškou stále namířenou na její hru ď vystr čil hlavu z okna, rychle se rozhlédl po trávníku a zkoumal k řoví pod oknem.

Lorna zatajila dech.

Vtáhl hlavu zpět a zadíval se na ni. Ani bez brýlí nevypadal moc lidsky. Pod čelovkou m ěl tvář plnou stín ů, na brad ě strništ ě, ale o či na ni zíraly chladn ě a nelítostn ě. Čelila jeho vražednému pohledu a snažila se zachovat klid.

Muž ji ignoroval a pokra čoval v komunikaci p řes vysíla čku. „Po papouškovi ani stopa.“ Další odmlka, když nasloucha l rozkaz ům. „Ano, pane. Pod říznout exempláře. Hlavy vzít s sebou. Rozkaz.“

Lorna ztuhla, když volnou rukou odepínal z pásku hroziv ě

vypadající ocelovou dýku. Poklekl, ale o či z ní nespoušt ěl.

Neustále mluvil do vysílačky. „Po čkám s tou ženou na Takea.“

Nyní už nepochybovala, že voják pat ří k žoldáckému komandu. Přikr čil se a nasm ěroval čelovku do p řepravky. Ve sv ětle baterky se děsiv ě zableskla dýka.

Malpy vycítily nebezpe čí a za čaly vyd ěšen ě pišt ět.

Přes hlasitý tlukot srdce zaplavil Lornu p říval mate řské zb ěsilosti. Nechala se tou vlnou unést a vrhla se dop ředu. V rukou držela ocelovou termosku. Když voják prohledával prostranství pod oknem, popadla láhev z laboratorního stolu u svého lokte a za zády odšroubovala ví čko.

Její obsah te ď vychrstla vojákovi do tvá ře. P řekvapením vyt řeštil oči. Proud tekutého dusíku ho zasáhl přímo do ko řene nosu. Puška náhodně vypálila a Lorna usko čila stranou. Všude kolem ní létaly st řely. Sklo se t říštilo na policích, odlamovala se omítka.

Puška i dýka mu vypadly z prst ů. Ob ěma rukama si sáhl na obli čej. Rohovky mu p ři kontaktu s dusíkem vmžiku zmrzly, o ční bulvy se vylily ven a stékaly mu po tvářích. Osleplý a v agonii padl na záda a dusil se vlastním křikem. Dívala se na n ěj, jak mu z úst vychází kondenzovaná pára. Nejspíš trochu tekutého dusíku vdechl a natáhl do nosu a úst, odtud do hrdla a plic.

Svíjel se a zatínal nehty do obli čeje a krku, bojoval s bolestí a pokoušel se dýchat zmrzlými plícemi.

Lorna se potýkala s vlastním úžasem a hr ůzou. Nemohla se ani pohnout. Ješt ě nikdy nikoho nezabila, a p řestože voják stále bojoval, věděla, že je to mrtvý muž.

Obešla ho tak rychle, jak jí ztuhlé nohy dovolily, a natáhla se pro přepravky. Jednu zvedla k oknu, otev řela dví řka a obrátila ji vzhůru nohama. Malpy se pevn ě držely, vyd ěšené a zmatené. Zatřásla klecí. Sev ření jedné nakonec povolilo a druhou strhla s sebou. Ohromený pár se propadl do tmy.

Je mi to líto, opi čky.

Příčilo se jí pomyšlení, že je nechává napospas, ale nejv ětší šanci na p řežití mají, když od ní budou co nejdál. Vrátila se ke druhé přepravce a dotáhla ji k otevřenému oknu. Mládě jaguára vyd ěšené st řelbou vysko čilo ven, jakmile otev řela dví řka.

Upustila p řepravku a sebrala pušku. Chvíli zvažovala, zda si m á vzít vojákovu zbraň, ale m ěl ji pod sebou. Nedokázala se k němu přiblížit; pocit viny a hr ůzy jí to nedovolil.

Zbývala ješt ě jedna v ěc. P ři zoufalém boji o život si voják strhl brýle z p řilby. Nyní je zvedla ze zem ě a nasadila si je na o či. Tmavá místnost se p řed ní najednou zjevila v jasn ě zeleném, fosforeskujícím obraze.

Vid ěla ve tm ě a uvažovala, zda má vysko čit týmž oknem, jímž pustila na svobodu zví řata, ale to by se dostala na volné prostranství. Vet řelci jsou dob ře vyzbrojení a nejspíš mají celý komplex pod dohledem. Malá zvířata t řeba z té sítě uniknou. Ona ne.

Její šance na p řežití byla uvnit ř; tady se musí skrývat, co nejdéle to p ůjde. Te ď, když jsou zví řata volná, už zodpovídá jen sama za sebe, a za ostatní, kte ří z ůstali dole.

Vyrazila z laborato ře do zadní části budovy. Viděla dob ře a pohybovala se mnohem rychleji a s v ětší jistotou. Musí se dostat na veterinární kliniku, na své území.

Pokud se jí to poda ří, má plán.

DUNCAN VENKU SLYŠEL , jak nesrozumitelné sténání ve vysílačce utichá. Nem ěl pon ětí, co se stalo s vojákem, který našel ženu a zví řata, ale o čividně byl n ějakým zp ůsobem zneškodn ěn.

Ve vysíla čce se ozval další člen Koreyho týmu. Vysíla čka prskala a jeho hlas zn ěl zast řen ě, ale vztek se nedal p řeslechnout. „Fielding je mimo. Mrtvý. Po žen ě ani stopa. P řepravky jsou prázdné.“

Duncan se dotkl mikrofonu na hrdle. „Najd ěte ji.“

Na okamžik zav řel o či a cucal bonbon s limetkovou p říchutí. Jestli jsou bedny prázdné, tak určit ě vyhodila ostatní zví řata ven jako toho ptáka. Exempláře se voln ě pohybují po pozemku.

Otev řel o či a obrátil se na svého zástupce Connora Reeda. Věděl, že rozhovoru pozorn ě naslouchal. Connor ův obli čej vypadal jako kamenná maska. Přejel si rukou po krátkých rezavých vlasech. Tenhle mladík je u Duncanovy jednotky už od základního výcvikového tábora.

To on vedl útok a odstřelil zmutovaného šimpanze, který Duncana v Bagdádu tak zřídil.

„Kdo je u západního východu?“ zeptal se Duncan.

„U strom ů je Gerard s odst řelovací puškou.“

„Jdi za ním. Hledejte exemplá ře. St řílejte ihned na všechno, co se venku pohne.“

„Ano, pane,“ odpov ěděl Reed a odb ěhl.

Duncan v ěděl, že Connor ho nezklame. Ten chlap je surový a bezcitný jako stroj. Jakmile se do toho pustí, zni čí všechno kolem sebe. P řed dv ěma lety Connor vyhladil celou povstaleckou vesnici v Somálsku, muže, ženy, d ěti, dokonce i toulavé psy –, aby pomstil kamaráda, kterému mina u silnice utrhla nohu. I zde svou práci zastane se stejnou nemilosrdnou efektivitou.

Když Connor zmizel za rohem, Duncanova vysíla čka se s praskáním probrala k životu. „Alfa jedna. Tady Korey. Hlásím se z márnice.“

„Pokra čuj,“ vyzval ho Duncan. „Zajistili jste t ěla obou ko ček?“

„Ano, pane. Hlavy jsou už na cest ě nahoru. Ale mám pocit, že jsme našli místo, kde se ukrývají ostatní cíle, v ědci. Tady dole je nějaký velký mrazák. Je zam čený, ale myslím, že uvnit ř se n ěco hýbe.“

Duncan p ři té zprávě ožil.

„Žádám o povolení vyhodit dveře do pov ětří, pane. Ale nemohu zaru čit, že mezi cíli nedojde ke ztrátám na životech.“

Duncan chápal vojákovu opatrnost. Potřebují aspo ň jednoho z nich živého. Zvážil riziko, že zabijí všechny uvnitř, a rozhodl, že to za to stojí. V ěděl, že minimáln ě jedna osoba je na út ěku. Ta žena. To sta čí.

„Ud ělejte to,“ na řídil.

„Ano, pane.“

Duncan se znovu zadíval na kou řící trosky p řední části budovy. Plameny se zakusovaly hloub ěji a probleskovaly mrakem dýmu. Tudy se ven nikdo nedostane, a navíc na p říjezdové cestě hlídkuje další voják.

Je na čase to skoncovat.

Vytáhl z opasku zbraň. Tíha pistole Sig Sauer mu pomohla znovu posílit jeho odhodlání. Vyrazil sm ěrem k nejmén ě zakou řenému oknu. Tam n ěkde je ta ženská. Vyd ěšená. Na útěku. A patrn ě

ozbrojená.

Usmál se; tedy alespoň polovinou svého obli čeje.

Necht ěl ji zabít. Tedy alespo ň ne d řív, než s ní skon čí. Dostane z ní všechny odpov ědi. A možná i n ěco navíc.

Pohled na jeho zjizvenou tvář vydrží jen málokterá žena. A ješt ě mén ě z nich bývá ochotných ho uspokojit. Musí jim plati t nebo na n ě mí řit puškou.

Sp ěchal k budov ě, rozhodnutý tuhle ženu najít. Po úsp ěšném lovu ho čeká sladká odměna. Nakonec si od ní vezme všechno, co bude chtít.

A pak jí vpálí kulku do hlavy.

KAPITOLA 33

Jack se držel u lesa.

Zato čil k zadní části komplexu a pokusil se zrychlit. Cestou sem musel n ěkolikrát vyrazit z lesa a zase se vrátit, aby se k budov ě přiblížil zezadu. V ěděl, že všechny o či jsou up řené na d ům a nikdo se nebude ohlížet p řes rameno.

Přesto se neodvážil vydat jediný zvuk. Dával si pozor, aby se pohyboval tiše a opatrn ě našlapoval. Burt krá čel za ním jako stín, stejn ě nehlu čně a ostražit ě, protože pochopil, že tohle je lov. Jackovo srdce se té opatrnosti vzpíralo, toužilo vyrazit rovnou k budov ě a zahájit palbu.

Před chvílí zaslechl pár výstřel ů, tlumených a nez řetelných, vycházejících odněkud zevnit ř ACRES. Poznal rachocení úto čné pušky. P ředstavil si Lornino ležící, krvácející, umírající tělo.

Bojoval se zoufalstvím. Když byl asi padesát metrů od jižní části budovy, zastavil se pod nízkými v ětvemi starého černého dubu zpola porostlého tilandsií a prohlédl si dům i okolí. Patologická laboratoř se nachází vzadu v suterénu. Tam jsou všichni schovaní.

Ale jsou ješt ě naživu… a co Lorna?

Představil si, jak asi reagovala na požár. Pokud tou dobou už nebyla v kanceláři, plameny a kou ř ji ur čit ě zahnaly do zadní části. To by znamenalo, že te ď je pom ěrn ě blízko všech ostatních. Modlil se, aby tomu tak bylo.

Prohlédl si d ům ješt ě pozorn ěji. Betonová rampa vedla dolů k ocelovým roletovým dve řím, jimiž by s p řehledem projel i tank Pershing. Tenhle vchod m ěl p ředtím asi na mysli patolog.

Jack ovšem nem ěl v úmyslu použít tahle obrovská vrata. Soust ředil se spíš na vedlejší, menší služební vchod. Vyb avil si

půdorys odd ělení patologie a došel k záv ěru, že dve ře by m ěly vést do vedlejší kanceláře. Ano, dovnit ř se dostane práv ě tudy.

Vklouzl zp ět za dubový kmen a poklekl vedle Burta. Netroufal s i vyb ěhnout, ješt ě ne. Jako že sumec miluje bahno, zadní část budovy ur čit ě hlídá minimáln ě jeden muž. Ale kde je? Les je černý jako saze a ten hajzl m ůže být úpln ě kdekoli.

Jack podrbal Burta za uchem. Sice nemám vybavení pro no ční vid ění, pomyslel si, ale svoje smysly dovedu vylepšit jinak, jedním z nejlepších loveckých ps ů v celé Louisian ě.

„Je na čase vyplašit ptáčka.“ Jack mávl paží a vyslovil tichý povel: „Hop!“

Burt vyrazil jako st řela. Už jako malé št ěně ho u čili plašit ptáky z polí a les ů. Jack ho cvi čil na holubech se zast řiženými k řídly a s pomocí Randyho a Toma dokázal u Burta vypěstovat schopnost přesného kličkování, které zahnalo hejno ptáků stejn ě ú činn ě jako seka čka na trávu. Vzpomínka na cvičení psa s ob ěma bratry ho bodla jako ostrý n ůž do b řicha.

Za ťal zuby, spolkl bolest a vydal se prost ředkem serpentin, které Burt opisoval. Pes b ěhal po lese sem a tam a pohyboval se p řesn ě v dost řelu slušné pušky.

Vánek od řeky mu foukal do tváře. Dokonalé podmínky pro lov.

Jack kráčel dál, pohyboval se od stromu ke stromu, naslouchal tmavému lesu. Tiché pobíhání psa už skoro nevnímal. Burt byl dvacet metr ů p řed ním. Pak to uslyšel.

Praskající v ětev. Napravo. T ěžký krok. N ěkdo se oto čil.

Jack se op řel zády o strom a vnitřním zrakem hledal to místo. Vydal tiché zahvízdání karolínského střízlíka, jednoho z nejrozší řen ějších místních zp ěvných pták ů. Burt tenhle signál znal a zastavil se. Jack ho v duchu vid ěl, jak sebou plácne o zem, přesn ě jak byl vycvi čen.

Po čkal celou minutu. To by m ělo sta čit, aby stráž obrátila pozornost k budov ě. Když m ěl pocit, že se držel zpátky už dost dlouho, prosmýkl se kolem stromu a ješt ě opatrn ěji než p ředtím se plížil k místu, které Burt ozna čil.

Ocitl se na samém okraji lesa.

Volné prostranství se koupalo v hv ězdném svitu a bylo mnohem

přehledn ější než temný les. Na pozadí se rýsovala tmavší sil ueta. Muž s odst řelova čskou puškou na rameni držel stráž v místech, kde kon čily stromy. Zbra ň vypadala jako poloautomat M21. Pokud by někdo vyšel ze zadních dve ří nebo si troufl k nim p řiblížit, osam ělý st řelec by ho skolil v jediné vteřin ě.

S pistolí v ruce se Jack pohyboval lesem jako duch a byl rád, že mu vítr vane do tváře. Vánek od řeky mu pom ůže zamaskovat všechny pachy a ztlumí zrádné zvuky.

Když byl asi dva metry daleko, voják nejspíš n ěco zaslechl. Oto čil se.

Jack vyrazil. Vyst řelit se neodvážil. Vypálení z pistole ve volném prostoru by tady zah řmělo jako rána z děla. Sko čil d řív, než ten druhý stihnul zareagovat. Vykroutil p řekvapenému vojákovi pušku z ruky, podrazil mu nohu a svalil ho na zem. Ob ěma koleny mu zaklekl hrudní koš, aby ho zbavil vzduchu z plic a zabránil výk řiku.

Nacpal mu pistoli pod bradu a stiskl spouš ť.

Lebka a p řilba ztlumily výst řel jako polštář, takže se ozvalo jen tiché třesknutí. Ale bylo slyšet.

V obav ě z možné reakce Jack vysko čil, pískl na Burta a sprintem vyrazil k budov ě. B ěžel p řes volné prostranství, až v plné rychlosti narazil do rampy. P řelet ěl p řes okraj a chvíli hledal rovnováhu. Nezbývalo mnoho a byl by se hlavou praštil o ocelov é roletové dve ře, ale na poslední chvíli se mu poda řilo zabrzdit.

Sto čil se k postrannímu vchodu. Zkusmo vzal za kliku.

Zam čeno.

Nic jiného ani nečekal, ale p řesto doufal, že by mohl mít trochu št ěstí. Nem ěl. Zasunul pistoli do pouzdra a z ramene sejmul druhou zbra ň. AA-12 nebyla žádná hračka pro d ěti.

Možná je načase nechat veškeré ohledy stranou.

Ustoupil o t ři kroky a namí řil na zámek u dveří.

Než sta čil stisknout kohoutek, v dálce zaštěkala puška. Bylo to západním sm ěrem a podle toho, jak z řeteln ě se výst řely ozvaly, se dalo soudit, že se bojuje venku. Jack se tam podíva l.

Co se d ěje? Na co st řílejí?

Oto čil se ješt ě víc a uv ědomil si, že mu n ěkdo chybí.

Burt.

Jack ztuhl. Pes jen z řídka utíkal z výcvikového prostoru, to už mu muselo p řelet ět p řes čumák něco opravdu neodolatelného, jako třeba chcíplá ryba nebo rozkládající se veverka. A aby to bylo ješt ě horší, Burt se s oblibou v tom hnusu válel.

Jack poslouchal. Rachocení pušky ustalo.

Noc byla op ět tichá.

Oto čil se zpátky ke dveřím. Na rozdíl od Burta si nyní zv ědavost nemohl dovolit. A mírnost taky ne.

Zvedl pušku a vypálil.

LORNA ZASLECHLA hlasitou ránu. Nedokázala ur čit, zda p řichází zven čí, nebo zevnit ř. Když prchala sousedními laborato řemi k veterinární klinice, slyšela opakovanou střelbu. P ři tomhle výst řelu v duchu d ěkovala, že se rozhodla z ůstat vevnit ř a neriskovat út ěk ven. Nep řežila by to.

V myšlenkách se stále vracela ke zvířat ům, která pustila na svobodu.

Stala se cílem téhle střelby?

S v ědomím, že ud ělala vše, co mohla, pokra čovala dál, až se dostala do veterinárního křídla. Klinika byla momentálně v rekonstrukci a opera ční sál procházel tak potřebnou modernizací. Kv ůli probíhajícím pracím tu nyní nebyla žádná zvířata.

Našt ěstí.

S puškou v ruce se opatrn ě protáhla do hlavní ordinace kliniky. Kr čila se a všemi smysly se pokoušela ve tm ě zachytit skryté nebezpe čí. Ucítila v ůni čerstvé malířské barvy a pilin. Skrz brýle pro no ční vid ění rozeznala vyšet řovnu se sprchovacím stolem a sálovými sv ětly. St ěna nalevo byla pokrytá prázdnými nerezovými klecemi, na druhé stran ě místnost p řecházela v chodbu pro mytí a dezinfekci a zpola zrenovovaný opera ční sál.

Všude se zdál být klid.

Popošla o pár krůč ků a oto čila se k dví řkům nalevo, ozna čeným samolepkou se symbolem nebezpe čí.

Trhnutím je otev řela. Uvnit ř stála řada zelených kyslíkových nádrží. Celkem jich bylo p ět. Tyhle nádrže potrubím zásobovaly kliniku a laborato ře kyslíkem. V ěděla, která nádrž je napojena na

opera ční sál, sejmula ze zdi regulátor a nastavila ventil do polohy „zapnuto“.

Z otev řené nádrže se ozvalo divoké syčení.

Ostatní nechala zav řené.

Třásla se strachy, zavřela dve ře a popošla k opera čnímu sálu na druhé stran ě místnosti. Nejprve se však zastavila ve veterinárn í laborato ři v rohu.

Zbývalo ud ělat ješt ě poslední v ěc.

Bude na to dost času?

VÝST ŘEL Z PUŠKY stále dozníval Jackovi v hlav ě, když kopnutím rozrazil venkovní dve ře. Do malé kanceláře za nimi se st ěží vm ěstnal psací st ůl a registra čka. Pohyboval se rychle. Vpravo se vcházelo do patologické laborato ře. P římo p řed sebou m ěl okno s výhledem na otev řené prostranství.

Jack si všiml, že se tam mihotají sv ětla.

Baterky.

Přilákaly je výstřely a nyní mí řily ke kanceláři.

Aniž by se zastavil, popadl jednou rukou židli u ps acího stolu a prohodil ji oknem. Sklo se rozt říštilo. Ve stejném okamžiku sko čil st řemhlav ke dve řím vpravo, ramenem je vyrazil a svalil se do prostorné místnosti za nimi.

Necelých deset metr ů od n ěj stáli dva muži.

Byli oble čení do maskáčů , v rukou m ěli baterky a pistole. Jejich pozornost upoutalo rozbité okno kanceláře, takže se p ři otáčení k Jackovi o vte řinku opozdili.

Jack máchl puškou, stiskl spouš ť a pevn ě ji držel. Z hlavn ě se vyvalila záplava střel jako z kulometu. Zasáhla oba muže v úrovni pasu a skoro je rozp ůlila vedví.

Baterky vylet ěly do vzduchu.

Jack netušil, kolik jich tady dole ješt ě je, a tak se rad ěji schoval za železnou sk říňku s instrumenty. Upíral pohled k chodb ě na druhé stran ě místnosti, odkud se vcházelo do chladicího boxu.

Na chodb ě se zablesklo sv ětlo.

Za okamžik zhasnulo.

Sakra!

Takže je tu minimáln ě ješt ě jeden.

Než stihl vymyslet n ějakou strategii, ozvaly se dva výst řely. Ob ě odhozené baterky zhasly. Tak tohle byl dobrý st řelec a zni čil poslední zdroje sv ětla.

To není dobré.

Jack nevid ěl v ůbec nic. Stáhl se zpět do úkrytu.

Na betonové podlaze se ozvalo dusání kanad prokládané ob časným cinknutím, jak ten člov ěk došlápl na ocelové odtokové kanálky. Jack poslepu zamířil a vypálil pánubohu do oken. Sice tak odhalí sv ůj úkryt, ale nem ěl na vybranou. Pálil dál, dokud nevyprázdnil celý bubínkový zásobník.

Do svišt ění kulek se ozval jeden hlasitý, p řekvapený výk řik.

Jack nastražil uši a čekal, až zmlkne ozv ěna.

Je po n ěm?

Sotva na to pomyslel, z temnoty se znovu ozvaly kroky, nepravidelné klopýtání. Jenomže mířily pry č.

Jack odhodil pušku a popadl pistoli.

Naproti se otev řely dve ře a s prásknutím se zase zavřely.

Ten chlap utekl.

Jack se neubránil překvapení. Tohle jsou školení zabijáci, žádní zbab ělci. Jak to, že tak rychle vyklidil pole?

Vyšel z úkrytu a pistolí mí řil na dve ře. Potom sv ět kolem n ěj explodoval.

KAPITOLA 34

Duncan poslouchal, jak tlumený výbuch utichá. Vycházel ze spodního patra. Pokusil se spojit s Koreyho týmem, ale nedostal

žádnou odpov ěď .

Působilo mu to jisté obavy, ale nebyla to jeho hlavní starost.

Dům je obklí čený. Ven ani dovnit ř se nikdo nedostane.

Duncan stál nad mrtvým tělem. Fielding m ěl místo obli čeje krvavou kaši bez o čí a rty mu z černaly mrazem. Duncan si všiml nádrží s tekutým dusíkem a dovedl si domyslet, co se tady p řihodilo. Fielding tu ženu podcenil a nedal si dost velký poz or.

Blbec.

Duncan necítil pražádnou lítost nad mu čivou smrtí toho muže.

Nahoru za ním p řišel další člen jeho týmu, asijský Ameri čan Takeo. „První patro jsme pro česali. Po žen ě ani stopa.“

Duncan se nepohnul. Nep řekvapovalo ho to.

U dve ří laborato ře promluvil další muž. „Mám se jít podívat na ty

ostatní dole v márnici?“

To m ůže po čkat.

„Oba jdete se mnou,“ zavelel.

Budova je obklí čená a na ničem jiném nezáleží. Za dvě minutky odsud vypadnou. A s sebou si odnesou minimálně jednu ko řist. Pak tenhle pod ělanej barák spálí do základů a bude pokoj.

„Kam, pane?“ zeptal se Takeo.

Duncan neodpov ěděl. Vedle po číta če v laborato ři si všiml hromádky vizitek. Dr. Lorna Polková. Z p ředb ěžných informací o tomhle za řízení v ěděl, že je to místní veteriná řka. Vede kryogenickou laborato ř a veterinární odd ělení. Podle p ůdorysu leží veterinární křídlo vzadu v tomhle poschodí, nejdál od plamenů.

V panice ur čit ě utekla na bezpe čné místo, které dobře zná.

Duncan p řekro čil Fieldingovu mrtvolu a vydal se tím sm ěrem. Pohyboval se opatrn ě. To t ělo bylo dobrá lekce. On doktorku Polkovou podce ňovat nebude.

„Poj ďte za mnou.“

JACK SE ZT ĚŽKA VYDRÁPAL na nohy. Ta rána ho porazila. Na druhé stran ě tmavé laborato ře ho řel ohe ň. Ší řil se chodbou vedoucí ke vchodu do chladicího boxu. Do v ětší místnosti se valil kou ř.

Rychlým pohledem p řejel patologickou laborato ř, ale nikoho z přepadového komanda nezahlédl. Po obou stranách tančily na st ěnách plameny. Na vzdálenějším konci výbuch vyrazil ocelové dve ře do p řístěnku.

Někde v tom kou ři slyšel ženský k řik. Komando si patrn ě domyslelo, že v ědci se skrývají tady, a pokusilo se dostat dovnit ř. Ale ani trhavina C4 jim nebyla nic platná.

Jack vyrazil kup ředu, jakoby slepý k ší řícím se plamen ům.

Když p řekra čoval z černalé dveře, z kou ře se vymrštila paže a pokusila se ho bodnout do obli čeje. Jack ucukl a t ěsn ě p řed nosem se mu zablesklo st říbrné ostří.

„To jsem já,“ sykl. „Agent Menard.“

Z oblaku kou ře vykoukl Lornin bratr a v ruce svíral skalpel. Druhou paži si opíral o pás. Podle úhlu, který svírala jeho ruka, se dalo soudit, že má zlomené zápěstí.

Kyle se dral dop ředu a ani se neomluvil, že mu zrovna málem vypíchl oko. Myslel jen na jediné. „Kde je Lorna?“

Jack zavrt ěl hlavou a srdce se mu sev řelo. Doufal, že se jí poda řilo dostat zpátky dolů a schovat se spolu s ostatními.

„Nevím,“ p řiznal.

„Jak to, že nevíš?“ Kyle se tvá řil, jako by se cht ěl znovu ohnat skalpelem.

„Nechal jsem ji naho ře, zamkla se v kanceláři.“

Jack prošel kolem Kylea ke vzlykající žen ě. Musí je všechny rozpohybovat. Uvnit ř boxu našel neurobioložku Zoe Trentovou, jak kle čí nad svým manželem. Ležel na boku v kaluži vytékaj ící krve. Hrudník mu prorazila tlustá ocelová trubka, kterou sem zanesl

výbuch.

Nehýbal se a nedýchal.

Patolog Greer sed ěl za ním a prst tiskl ke kr ční tepn ě. Pohlédl na Jacka a zavrt ěl hlavou.

Jackovi projel celým t ělem záblesk mrazivého vzteku.

Kyle vedle n ěho promluvil, hlas plný viny: „Kdybych to tady tak dob ře neut ěsnil… nemuseli by to vyhazovat do pov ětří…“

„A vy všichni byste byli mrtví,“ dokon čil Jack a v ěděl, že má pravdu.

Carlton Metoyer stál nad Zoe, tvář staženou a o poznání starší. Pokoušel se ji ut ěšit. „Už to má za sebou, hol čičko,“ řekl jemn ě. „A my musíme odsud.“

„Neee!“ kvílela žena a svírala manželovu dla ň.

Na zdvo řilosti nebyl čas. Jack vykro čil a jedním pohybem ji postavil na nohy. Prala se s ním. Táhl ji hořící chodbou pry č od manžela. Nejprve sebou házela, ale po chvíli odpor ochabl a ona jen dál kvílela. Visela na něm, jako by se topila, a možná že se tak opravdu cítila. Jenomže Jack se nemohl zastavit.

Jakmile se dostali do p řízemí, p ředal ji Greerovi a Carltonovi. „Dosta ňte ji odsud. Zadem. Ješt ě pár minut by tam mohl být volný pr ůchod. Ute čte do lesa a pak jd ěte dál.“

Nedohadovali se, byli p říliš vyd ěšení a ot řesení.

Kyle se zdržoval vzadu. „Moje sestra…“

Jack ukázal na ostatní. „Jdi. Já ji najdu.“

Kyle stále váhal.

Jack ho popostr čil. „Věř mi. Já ji najdu,“ slíbil. Anebo um řu.

LORNA KLE ČELA ve vchodu na opera ční sál. Skrz brýle pro no ční vid ění m ěla velmi dobrý p řehled o ordinaci u vchodu. Dívala se tam už tak dlouho, že jí o či vyschly a pálily, jako by v nich m ěla písek. Ale neodvažovala se ani mrknout.

A to bylo její št ěstí.

Dve ře se otev řely bez jediného varování, neozval se ani hlásek, ani jediný krok. Dovnit ř vpadly dva stíny, p řikr čily se a rozd ělily po obou stranách. Pušky se jim opíraly o ramena.

Za nimi následoval ještě t řetí, který šel o n ěco vzp římen ěji.

Něco v jeho držení t ěla jí rozbušilo srdce.

Lorna se stáhla z přímého dohledu a z podlahy zvedla škrtadlo. Obvykle s ním zapalovala Bunsen ův ho řák ve veterinární laboratoři. Před pár minutami si ho vzala z laboratorního stolu ješt ě s p řenosnou propanbutanovou lahví, která hořák napájela. Ústav byl daleko od města a zemní plyn sem nezavedli.

Druhou rukou zvedla vzduchovou hadici, která jí spočívala v klín ě. Za normálních okolností tato hadice spojovala anestetický přístroj s kohoutkem u p řívodu kyslíku na st ěně. P řístroj odpojila, ale hadici nechala voln ě viset. Od ní vedlo potrubí ke kyslíkovým nádržím ve strojovn ě. Skoro dv ě minuty do hadice napoušt ěla propan.

Nyní hadici zvedla, uvolnila konec a zvedla škrtadlo. Rychle ho zmáčkla, ozvalo se tiché zask řípání a zaprskala jiskra, která zapálila unikající plyn.

Z otev řeného konce hadice vyšlehl ohe ň. Znovu ji p řiškrtila a pozorovala modrý plamínek, jak se valí hadicí napln ěnou propanem. Sv ětýlko dob ěhlo až ke kohoutku na st ěně a zmizelo. P ředstavila si další cestu plamene potrubím, ohnivý šíp mí řící rovnou k…

SYČENÍ UPOUTALO Duncanovu pozornost ve chvíli, kdy p řekro čil práh. Had , napadlo ho okamžit ě a ta myšlenka v n ěm vyvolala d ěs. Jenomže tohle p řicházelo zleva, z uzavřeného p říst ěnku ozna čeného dv ěma symboly varujícími p řed nebezpe čnými látkami.

Krev se mu navalila do spánků a srdce se mu rozbušilo.

Na druhé stran ě místnosti spat řil skrz brýle pro no ční vid ění mali čký plamínek. To mohlo znamenat jediné…

Léčka…

Nem ěl čas varovat ostatní, kte ří se už rozb ěhli vpravo a vlevo. Odsko čil od sy čících dve ří a ramenem narazil do Takea. Druhý člen jeho týmu stál p římo p řede dve řmi…

… když to bouchlo.

Modrá ohnivá koule vyrazila dveře z pant ů. Odhodila nic netušícího muže a roztrhla ho vejp ůl. Vzápětí následoval další výbuch. Duncanovi se poda řilo stáhnout Takea na podlahu a ukrýt se za jeho t ělem.

Vzduchem létaly úlomky a pak se na zem s hlasitým zřin a čením snesla zelená kyslíková nádrž.

Duncan odstr čil Takea.

Omámený a užaslý Asijec se p řekulil na kolena. Obrátil se k Duncanovi, jako kdyby čekal vysv ětlení. Tvář mu zasypaly st řepiny. Tekla mu krev. Chyb ělo mu jedno ucho.

Pak prudce pohnul rukou a plácl se do krku.

Zpod brady si vytáhl šipku.

Uspávací střela…

Výbuchem ohlušený Duncan ani neslyšel výst řel.

Takeova hlava klesla dozadu. N ěco mumlal a z úst se mu řinula hustá bílá pěna. Pak ztuhl a padl k zemi.

Než se Duncan stihl pohnout, dostal zásah p římo do hrdla, jako kdyby ho n ěkdo ude řil do hrtanu. Zašmátral a vytrhl šipku. Byl bez sebe vzteky, že se nechal nachytat.

Přestože se mu dostalo varování, i on doktorku Polkovou zatracen ě podcenil.

Ty jedna mrcho… proklel ji v duchu.

LORNA POZOROVALA druhého muže, jak padá k zemi. Snažil se bojovat, ale i jedna jediná kapička M99 m ůže být smrtelná. A ona je oba trefila do krku, kudy vede hodn ě cév, a napumpovala do nich takovou dávku, že by to skolilo i hrocha.

Přesto ješt ě p ůl minuty po čkala, až se oba p řestanou hýbat.

Dál už ale čekat nemohla.

Na druhé stran ě místnosti se ší řily plameny, takže brýle pro no ční vid ění te ď byly spíše p řít ěží. Strhla si je, opatrn ě ud ělala krok

dop ředu a vyrazila k východu. Necht ěla riskovat, že ji tu uv ězní ohe ň. A také potřebovala jinou zbra ň. V pušce m ěla jen dv ě šipky. Došla jí munice.

Dob ěhla k prvnímu muži a z podlahy sebrala jeho pušku. Byla těžká, velká a neznámá. Prohlížela si ji a pomalu se plížila kolem druhého těla. Jenomže když byla t ěsn ě u n ěho, cosi jí sev řelo kotník a podrazilo nohu. Upadla obli čejem na zem.

DUNCAN SE VZTY ČIL , jakmile hlava doktorky ude řila o podlahu. Ohromená, s rozbitou a zkrvavenou bradou vykřikla a pokusila se překulit. S divokým úšklebkem ji zasedl, vytasil sv ůj Sig Sauer a vrazil jí hlave ň pistole do týla.

Ženské t ělo pod jeho vahou povolilo. Znehybn ělo. Na rozdíl od něho to však nep ředstírala.

Tak kdo koho podcenil, doktorko Polková?

Duncan si t řel hrdlo. Po řád ho pálilo po zásahu šipkou. Několik dní bude ur čit ě chrapt ět. Ale nic horšího. Šipka trefila mikrofon připevn ěný na krku, takže jehla se ztupila a zabodla se jen m ělce do tlustého mozolu zjizvené kůže. To nebyl zas tak obtížn ě dosažitelný cíl, vzalo-li se v úvahu, že m ěl celý krk pokrytý tvrdými jizvami po starých zran ěních.

Oto čil ji. Ješt ě dýchala. Dob ře.

Docela p ěkná. A blondýna. P řesn ě tak to mám rád, liboval si.

S úlovkem byl spokojen. Sklonil se a p řehodil si ženu p řes rameno. Jednou rukou jí sev řel zadek, aby mu nespadla, a vydal se zpátky chodbou. Hodlal budovu opustit stejnou cestou, jakou p řišel.

Adrenalin mu dodával sílu, takže se pom ěrn ě rychle dostal do vstupní haly. Spojovací chodba byla plná kouře. Venku se kr čilo nějaké tělo v maskáčích a opíralo se o st ěnu.

Když se objevil, jedna ruka se zvedla a zakývala. O zval se chraplavý hlas. „Pane.“

Byl to Korey, velitel p řepadového komanda.

Chystal se dol ů do márnice pro n ěkterého z v ědc ů a ke vstupu do boxu si patrn ě pomohl náloží. K ni čemu to nebylo. Evidentn ě to pod ělal a Duncan te ď musí vzít v ěci do svých rukou.

Korey zasténal a ruka mu klesla; byl p říliš slabý, aby ji udržel.

Sed ěl na zemi, v kaluži vlastní krve, a podle zápachu i vlastních výkal ů, a p ěst si tiskl k ráně na b řiše. Vypadal, jako by mu útrobami prolet ěla d ělová koule.

„Pomoc…“

Někdo byl nejspíš rychlejší než Koreyho tým.

Duncan se ohlédl zp ět do zakou řené chodby, protože m ěl pocit, že ho n ěkdo pozoruje. Nejvyšší čas odsud vypadnout. Zran ěného muže si ani nevšiml a sp ěchal k otev řenému oknu.

To, pro č jsem p řišel, už mám, pomyslel si. Na zbytek seru.

U okna p řid řepl a s ženou p řehozenou p řes rameno vylezl ven. Jakmile opustil budovu, dotkl se mikrofonu na hrdle a spojil se se svým zástupcem.

„Connore, p řipravte tým k odchodu.“

„Pane?“

„Slyšel jste rozkaz? Setkáme se venku p řed hlavním vchodem.“

A právě tam se nyní vydal.

„A co uprchlé exempláře?“ zeptal se Connor. „Ješt ě jsme je nenašli. Ty transpondéry jsou v uzav řeném prostoru na hovno.“

To byla pravda. Gépéeska um ěla ur čit místo s p řesností na p ůl čtvere čního kilometru. A s lesy a ke ři okolo to bylo jako hledat jehlu v kupce sena.

Connor pokra čoval: „Vid ěli jsme jen n ějakého toulavého psa.“

Psa?

Duncan si v tu chvíli vzpomn ěl na psa z chevroletu. P ěkn ě ho vyd ěsil. „Zabili jste toho hajzla?“ vyšt ěkl.

„Ne. Ten prevít nám utek.“

To není dobré.

„Ukon čete pátrání,“ zavelel s konečnou platností. „Jakmile budete venku, vyho ďte barák do luftu.“

„Rozkaz.“

Spěchal dál k autu, které měl zaparkované vep ředu. Hrdost, která ho dosud nutila pochytat všechna zví řata, jej už dávno p řešla. V náručí má dost cennou trofej. Zbývající zvířata jsou slabá a nedosp ělá. Sama v divočin ě dlouho nep řežijí. A krom toho, pro nápravu škod má, co potřebuje. Ta ženská mu poví, co se tady zjistilo a kdo další o tom ví. To by m ělo jeho nad řízené ve Ztraceném ráji

uspokojit.

Pak si s ní budu moct d ělat, co budu chtít, usmál se v duchu.

A po řádně si to užiju .

KAPITOLA 35

Jack kle čel v zakou řené chodb ě vedle umírajícího, krvácejícího muže. Byl to jeden z nep řátel, možná právě ten, kterého p řed chvílí zasáhl. Daleko se nedostal a podle rozšklebené rány na b řiše se dalo soudit, že už mu moc života nezbývá.

Voják hleděl na Jacka skelným, trpícím pohledem.

Plálo v něm v ědomí vlastní smrti.

Jack tohle sv ětlo často vídal na bitevním poli a nyní do n ěj vložil svou d ůvěru, protože v ěděl, že v podobných chvílích lidé touží po rozh řešení.

„Byla tu žena,“ řekl Jack. „Blondýna. Léka řka. Nevíte, kde je?“

Byl netrp ělivý. Cestou ze spodního patra musel neustále balancovat mezi opatrností a panikou. Bál se, že sk o čí p římo do léčky. Mrtvý by Lorn ě už nebyl k ni čemu. Ale také cítil, že mu dochází čas.

Kde jen m ůže být?

Muž chraplav ě dostal p řes rty jediné slovo a nespouštěl o či z Jacka, jako kdyby pot řeboval na konci své pouti aspo ň n ějakou spole čnost. „Zajatá.“

Jack ztuhl a spolkl nadávku. „Kam ji odvedli?“

Voják se snažil odpov ědět, ale o či se mu obrátily v sloup.

Jack ho popadl za volnou ruku. „Kam?“ naléhal.

Ví čka se pohnula a voják se na něho znovu podíval. Sto čil hlavu doleva a zahled ěl se na okno. Slabý vánek tam rozháněl dým.

„Odvedli ji pry č?“ zeptal se Jack.

Odpov ědi se nedo čkal. Popadl vojáka za bradu a otočil mu hlavu. Zíraly na n ěho vyt řešt ěné o či. Muž byl mrtvý.

Jack mu ješt ě naposledy stiskl dla ň a vysko čil na nohy.

Chytil se jediné, nepatrné stopy, kterou m ěl, a pospíchal k oknu. Vystr čil hlavu a rozhlédl se. Nikoho nevid ěl. Rychle se vysoukal ven a dopadl do mokré trávy. Na východě se rozednívalo.

Od p řední části domu k němu dolehl zvuk startujícího motoru.

S pistolí v ruce se tam rozb ěhl. Srdce se mu sev řelo mrazivou jistotou. P řepadové komando mizí, protože za číná svítat. A mají Lornu.

Dob ěhl k rohu budovy a skrz kou ř zahlédl zadní sv ětla auta. Z nádvoří právě vyjížd ěla dodávka a mířila na silnici u řeky.

Jack zvedl pistoli, ale nakonec nevyst řelil.

Mohl by zasáhnout Lornu.

Zni čen ě spustil ruku a vyrazil k sousednímu parkovišti. Kr yl ho kou ř valící se z ohn ě, který nyní vystoupal až ke st řeše ACRES.

Po št ěrku dusal ke svému vozu. Trhnutím otev řel dve ře, nasko čil a zasunul klí ček do zapalování. Zařadil rychlost a dupl na plyn. Motor se roze řval a zpod rotujících pneumatik létaly kamínky. Ford vyrazil dop ředu a Jack prudce trhl volantem. Oto čil dodávku, zacouval a pustil se za odjížd ějícím autem.

Přece je nenechám odjet, pomyslel si.

Zadní sv ětla se mu vzdalovala po to čité p říjezdové cestě.

Jack sešlápl plyn až k podlaze. Jednou rukou řídil, druhou stáhl okýnko a vystr čil pistoli. Vyst řelil na v ůz před sebou, mí řil nízko, na kola. Vlastn ě ani ne čekal, že se trefí, jen doufal, že p řiláká jejich pozornost a dostate čně je vyplaší, aby bu ď zpomalili, nebo ztratili kontrolu nad řízením.

Když vypálil potřetí, zrovna najel na výmol, takže mu cíl trochu nadsko čil.

Zadní okno dodávky se s řin čením vysypalo.

Jack tiše zaklel. Musím si dát v ětší pozor.

Vep ředu na vte řinku zazářila brzdová světla, ale potom auto zrychlilo. Ze st řešního okna se vysunula postava s puškou. Na Jack ův v ůz se snesla sprška kulek.

Sklonil se, ale nezpomalil. P řední sklo mu popraskalo a jedna kulka se zabo řila do op ěrky hlavy na sedadle spolujezdce.

Brzdová světla p řed ním se op ět rozsvítila. Řidi č musel zpomalit, aby zato čil na náplavku táhnoucí se podél Mississippi.

Jack stále držel nohu na plynu. Kdyby do nich dokázal zezadu narazit a vytla čit je ze silnice, mohlo by se mu poda řit je zastavit.

Vzdálenost mezi auty se zmenšovala.

Druhá dodávka se začala naklánět do zatáčky.

Tak poj ď…

Jack se snažil vymáčknout ze svého osmiválcového motoru maximální rychlost.

Oči upíral na auto p řed sebou, takže tém ěř p řehlédl muže, který se vyno řil u zatáčky zpoza stromu. Zvedl k rameni granátomet a zamířil na Jack ův pick-up.

Taky m ě mohlo napadnout, že si p řepadové komando pohlídá týl, nadával si v duchu. Ke vjezdu postavili vojáka s dostate čnou palebnou silou.

Sotva mu tahle myšlenka probleskla hlavou, uvid ěl, jak z granátometu vychází střela a v oblaku plamen ů a dýmu vybuchuje.

LORNU PROBRALO ohlušující zah řmění. Bylo tak hlasité, až m ěla pocit, že se jí do lebky zarazily h řeby. Vyk řikla bolestí i strachem. V ústech cítila krev. T ělo jí nadskakovalo, jako by se ocitla na palub ě lodi zmítané bou ří.

Dlouhou mu čivou chvíli trvalo, než si uv ědomila, že sedí na zadním sedadle SUV. Ten hrom byla st řela, kterou vypálil voják vedle ní s trupem vy čnívajícím z otev řeného střešního okna.

Pokusila se zvednout ruce k t řeštící hlav ě, ale zjistila, že je má svázané za zády. Auto náhle zabočilo na silnici u řeky a ji to prudce odhodilo na okno spolujezdce.

Vzpomínky se vrátily jako povodeň.

Útok, krveprolití, p řepadení kliniky…

Pohlédla z okna sm ěrem k ACRES. Po p říjezdové cestě se za nimi hnala ješt ě další dodávka a pravd ěpodobn ě se chystala narazit do boku jejich auta.

Lorna ji poznala. „Jack…“

Vzápětí se však u krajnice zažehl plamen a ona spat řila vojáka se zbraní v ruce. Od hlavn ě se kou řilo.

Jack ův pick-up explodoval. P řední polovina se odlomila a vylet ěla do vzduchu jako ohnivá koule. Překotila se na zadní blatník a

převrátila na střechu. K zemi padala sprška skla a rozpáleného železa.

Rána byla tak ohlušující, že si Lorna ani neuv ědomila, že k řičí. Kdosi ji popadl za rameno a mrštil s ní zpátky na sedadlo. Dostala takovou facku, až se jí zatm ělo p řed o čima.

„Drž už sakra hubu!“

Skrz slzy se naposledy podívala z okna. Řítili se dál silnící u řeky. Jack ův pick-up zmizel z dohledu. Po chvíli se z dálky ozvala tlumená detonace. K temné obloze se vznesl obrovský plamen.

ACRES.

Zav řela o či. Byla tak ohromená, že ani nevyk řikla. Vzpomn ěla si na bratra a na kolegy. Snad se jim poda řilo dostat ven, modlila se. Ale veškeré její nad ěje zma řil chraplavý hlas muže za volantem.

„Connore, dej Daughertymu p říkaz, aby pozemek ješt ě jednou prohledal, než vypadne. Musí zlikvidovat všechny, k do z ůstali naživu.“

KAPITOLA 36

Ohlušený Jack ležel na zádech v trnitém k řoví. Nemohl zaost řit zrak. Sv ět se mu p řed o čima no řil ze tmy a zase mizel.

Vedle n ěho šlehaly plameny. Dým se p řes n ěj valil a páchl po naft ě. Nato čil hlavu a na silnici spat řil ho řící vrak svého služebního auta.

Vzpomn ěl si na vojáka s granátometem.

Když zbra ň vypálila, reagoval instinktivn ě, naprosto bezmyšlenkovit ě. Vyrazil dve ře a vysko čil z kabiny. Tlaková vlna ho přesto zasáhla a jako hadrového panáka odhodila vzduchem až do křoví.

Asi jsem byl chvíli bez sebe, pomyslel si.

Ješt ě okamžik z ůstal ležet, protože sám nev ěděl, zda se m ůže hýbat. I samotné dýchání ho bolelo. Minimálně zlomené žebro.

Vzápětí zaslechl t ěžký dusot vysokých bot, které sp ěchaly p římo k němu.

Zašátral kolem sebe po pistoli, ale patrně ji n ěkde ztratil. I p řes protesty pomláceného těla se pokusil vstát. Neum řu p řece vleže na zádech, pomyslel si.

Přímo p řed ním se objevila postava. Voják vym ěnil granátomet za úto čnou pušku, kterou te ď mí řil Jackovi do obli čeje.

„Tebe teda není žádná hračka zabít, ty hajzle,“ zavr čel.

Jack zvedl paži. V ěděl, že se mu nedostane žádného slitování a že nemá cenu prosit. A to taky neudělá. Místo toho se rozpřáhl a oběma rukama vojáka odstrčil.

Vysloužil si uctivý ironický úšklebek. Potom muž zv edl pušku.

Jack nechal o či otev řené, p řipravený na vše, co p řijde.

Pak n ěco k řuplo.

Jack svraštil obo čí, když se st řelec sklátil tváří k zemi. Málem přistál Jackovi v klíně a z nosu mu cr čela krev.

Za vojákem stál úplně promo čený muž.

„Randy…?“

Bratr odhodil tlustou v ětev, jíž zneškodnil vojáka. Rozhlédl se, rukou si prohrábl vlasy, z nichž mu kapala voda, a pak se obrátil na Jacka.

„Kde je Burt?“

DALŠÍ P ŮL HODINU Jack s bratrem pro česával les kolem hořící budovy. Museli si dávat velký pozor. Vybuchlé nálože prom ěnily celý komplex v planoucí pochode ň. Stíny vržené plameny tan čily mezi stromy a pátrání ještě více zt ěžovaly.

Randy vyprávěl o st řetu na silnici a pádu do řeky. Jenomže Cajuna jen tak neutopíš, ušklíbl se. Hodn ě dlouho plaval po proudu, a když uslyšel st řelbu, vylezl ven.

Pro úmorné plahočení lesem si Jack nemohl p řát lepšího parťáka. Brat ři spolu na lov nevyrazili už pár rok ů, ale p řirozen ě a snadno se vrátili ke starým zvyk ům; jeden šel v čele, druhý za ním, potichu si vym ěň ovali signály a drželi se v tmavých zákoutích. B ěhem uplynulých let mezi nimi vyrostla st ěna tajemství a Jackova odcizení, které si sám naordinoval. Když se nyní potloukali lesem, Jack si uv ědomil, jak moc mu chyb ěla prostá rodinná soudržnost a jak rychle by ta st ěna mohla spadnout, kdyby to dovolil.

Jenomže te ď m ěli jinou práci. Nešlo jen o Burta, kterého spole čnými silami hledali. Museli si dávat pozor i na zatoulané členy přepadového komanda.

Žoldákovi, jehož Randy zneškodnil, Jack sebral pušk u. Bohužel úder byl vedený vší silou, takže v ětev se tomu chlapovi zaryla do týla a okamžit ě ho zabila.

„Byl jsem nasranej,“ vysv ětloval Randy. Pov ěděl Jackovi o léčce na silnici a pádu do Mississippi. „Ty svin ě m ě skoro utopily.“

Úmrtí vojáka bylo neš ťastné. Jack by ho byl rád vyslechl a zjistil, kam odvezli Lornu. Nyní doufal, že tu najde jiný vh odný objekt. Jenomže slunce už vycházelo na oblohu a jejich pátrání zůstávalo bez výsledku. Obešli celý areál. Úto čníci nejspíš vyklidili pole,

jakmile odpálili nálože.

„Co te ď?“ zeptal se Randy.

„Najdeme Burta a vypadneme odsud.“

Okolí bylo bezpe čné, a tak si Jack p řiložil dlan ě k úst ům a ost ře zahvízdal. Randy ud ělal totéž a zavolal Burtovo jméno. Jejich hlasy však p řehlušilo hu čení ohn ě. Jack znovu zapískal a zak řičel o n ěco hlasit ěji.

Někde na p ůli cesty za nimi se z hlubokého lesa ozvalo hlasité křupání a praskání. Jack ztuhl a namířil tím sm ěrem pušku.

Namísto psa jejich volání vylákalo z lesa čty ři osoby.

Mezi stromy klopýtal Lornin bratr a její kolegové. Vypadali vy čerpan ě a otrhan ě, ale byli rádi, že je vidí.

Tedy, až na jednoho.

Kyle se k Jackovi rozb ěhl, jako by ho cht ěl napadnout. O čima pátral kolem sebe a pak se podíval na doutnající plameny. Hlas se mu zlomil v náznaku pláče. „Lorna…?“

„Ne,“ ujistil ho Jack, ale nehodlal p řikrášlovat pravdu. „Dostala se ven, ale odvezli ji.“

„Odvezli?“ zopakoval Kyle.

Než mohl Jack n ěco vysv ětlit, na západě se z lesa ozval št ěkot a vytí. Randy se rozzářil. „Mon Dieu! To je Burt!“

Vyrazil do lesa. Jack se vydal za ním a ostatní ho následovali. Ne, psa tady nenechají. Nebe se rozjas ňovalo a komín dýmu linoucí se k obloze muselo být vid ět zdaleka. Zásahový tým s v řeštícími sirénami je nejspíš už na cest ě. Až dorazí, Jack cht ěl mít všechny pohromad ě.

Procházeli lesem, Kyle s ním držel krok a podpíral si zlomené zápěstí. „Pro č mou sestru zajali?“

„Aby ji vyslechli,“ odpov ěděl Jack stroze. „Aby zahladili stopy. Budou se chtít dozv ědět, kolik jste toho zjistili o zví řatech.“

Kyle zbledl. „A potom?“

Jack na n ěho pohlédl. Na tuto otázku nebylo třeba reagovat. Oba věděli, co se stane potom. A tak Jack odpov ěděl na jiný dotaz, který zůstal nevysloven. „Ur čit ě ji nechají naživu aspo ň ješt ě den.“

„Jak to víte, agente Menarde?“ vmísil se do hovor C arlton.

„Tohle m ěl být rychlý úder. Bleskov ě dovnit ř a okamžit ě ven. Jenomže se jim to vymklo z rukou. Pár lidí zem řelo a nechali po sob ě

pěknou spouš ť, takže se te ď snaží co nejrychleji zmizet z dohledu. Vyslýchat ji budou až pak. Nejspíš u sebe na základ n ě, a ť už je to kdekoli.“

„Podle m ě mí ří p řes hranice,“ poznamenal Carlton.

„Pro č myslíte?“ zeptal se Jack. Choval stejné podez ření, ale cht ěl znát lékařů v názor.

„Vycházím z toho, co provedli těm zví řat ům. A jak. Žádná laborato ř na americké p ůdě by si nedovolila takové zv ěrstvo. Zákony a p ředpisy se ovšem dají obejít a americké firmy a korporace často budují utajené laborato ře t ěsn ě za státní hranicí. V Mexiku, Karibiku, Jižní Americe. Po sv ětě existují tisíce podobných nepovolených za řízení.“

Jack o tom chvilku uvažoval. Dosp ěl ke stejnému závěru především díky skute čnosti, že rybářský člun se pokusil dostat do zem ě p řes mok řinu. V každém p řípad ě to zaván ělo pokusem o nelegální překro čení hranic.

„Tak co budeme d ělat?“ cht ěl v ědět Kyle.

Jack se obrátil na ostatní, protože potřeboval jejich spolupráci. „Jestli máme pravdu, Lorniny šance na p řežití závisí na tom, aby si únosci co nejdéle mysleli, že my všichni jsme mrtví. Pokud budou přesv ědčeni, že mají jediného sv ědka, nebudou panika řit a budou postupovat s v ětší rozvahou. Zvládnete to?“

Všichni p řikyvovali, dokonce i Zoe. O či m ěla opuchlé a rudé, ale také plné rozhořč ení. Její žal se p řetavil do nemilosrdného vzteku.

„Tady!“ zavolal Randy a vyb ěhl dop ředu za zvukem Burtova št ěkotu.

Jack vyrazil za ním. Rodinného loveckého psa našli, jak s hrd ě vzty čeným ocasem a jazykem visícím z tlamy obíhá kolem vysokého cyp řiše.

Randy z ůstal stát s rukama v bok a zadíval se do koruny. „Co to ten starej blázen zahnal nahoru?“

Jack pohlédl do v ětví.

Něco se tam zavrt ělo a pak se ozvalo výhr ůžné, pronikavé zav řešt ění.

„Igor!“

Jack p řekvapen ě ustoupil.

V tu chvíli ho upoutal pohyb na další v ětvi. Skrz závoj cyp řišových jehli ček spat řil dva mali čké hn ědé obličeje. Z jiného místa se ozvalo ko čičí zasy čení.

Jack s otev řenými ústy zíral na zví řata a v duchu si říkal, jestli se mu to náhodou nezdá. Předpokládal, že všechna zahynula při požáru.

„Lorna…,“ vydechla Zoe s vyt řešt ěnýma o čima. „Než ji chytili, tak je asi pustila na svobodu.“

Carlton se ohromen ě díval nahoru. „Jsou propojení, a tak se i venku drží pohromad ě.“ Sundal si brýle a poškrábal se na nose. „Zajímalo by m ě, jestli ta hr ůza p ři útěku n ějak posílila jejich podivné vzájemné spojení. Možná že adrenalin vyplavený do neuron ů posunul synchronizaci na zcela novou úrove ň.“

Ostatní se rozestoupili kolem stromu a Burt se ot řel Jackovi o nohu, jako by si říkal o pochvalu. Jack už chápal, co psa odlákalo do lesa. Vzpomn ěl si, že Lorna s Burtovou pomocí hledala v mok řin ě druhé jaguáří mládě. Po řádný pes takové vůni neodolá, pomyslel si.

Poplácal psa po boku. „Hodný chlapec, Burte. Hodný chlapec.“

Na Kylea to evidentn ě nezap ůsobilo. „A co Lorna? Po řád jsi nám ješt ě ne řekl, jak ji chceš najít.“

„Protože jsem to nev ěděl.“

Kyle se zatvářil zni čen ě.

„Ale te ď už to vím,“ ujistil ho Jack.

Poprvé od chvíle, kdy v ACRES vypadla elektřina, pocítil Jack příval sebed ůvěry, sice to nesta čilo, aby se odplavil v kostech zažraný strach o Lornu, ale lepší než nic.

„Co tím chceš říct?“ naléhal Kyle. „Jak ji najdeme?“

Jack ukázal na strom. „S jejich pomocí.“

ČÁST T

ŘETÍ

TVOROVÉ EDENŠTÍ

KAPITOLA 37

Poprvé v životě nem ěla Lorna strach z létání. Upírala zrak na rozvln ěnou, sluncem osvícenou modrou hladinu pod malým letadlem. Mo ře se táhlo všemi sm ěry až k horizontu, jen na jihu se objevil shluk roztroušených ostr ůvk ů. Necítila žádnou úzkost, když k nim letadlo zamí řilo, žádné zpocené dlaně ani rozbušené srdce. Cítila jen naprostou otup ělost.

Jako filmovou smy čku si v hlav ě neustále p řehrávala výbuch Jackova auta, bezprost ředn ě následovaný pekelnou ohnivou koulí, v níž zmizelo celé ACRES.

Všichni mrtví…

V téhle chvíli se m ěla obávat o vlastní život, ale necítila nic, jen pusto a prázdno. Dokonce i bušení v hlav ě jí p řipadalo jako cosi vzdáleného. V levém uchu jí vytrvale zvonilo a za ním vyrostla boule velikosti husího vejce.

Tinitus v d ůsledku poran ění , diagnostikovala v duchu.

Nezbytnou první pomoc jí sice poskytli, ale od té chvíle byli neustále v pohybu. Únosci ji odvezli na mýtinu v ba žin ě. Po východu slunce ji helikoptéra p řemístila na čekající lo ď kotvící za bariérovými ostrovy v Mexickém zálivu a pak musela řestoupit do p

hydroplánu. Ve vzduchu už jsou p řes t ři hodiny, a pokud to dokázala odhadnout, mí ří do západního Karibiku, snad někam ke Kub ě.

Odvrátila se od okna, když z kokpitu do hlavní kabiny vešel muž, který ji zajal. Letadlo pro šest pasažér ů bylo luxusn ě za řízené a vybavené koženými a mahagonovými dopl ňky. A ť už tuhle operaci platí kdokoli, nemá hluboko do kapsy.

Muž se zjizvenou tváří se posadil vedle ní a jejích dvou strážc ů. Na lodi se osprchoval, ale jeho nagelované vlasy stále vypadaly

umašt ěně. Prohlížela si jizvy v jeho obli čeji a na krku, jako kdyby četla v map ě. Ur čit ě na n ěho zaúto čilo n ějaké zvíře. Soud ě podle závažnosti zran ění to mohl být klidn ě i lev. Nep ředstavil se jí, ale zaslechla, že ho ostatní oslovují Duncane.

Lorny si ani nevšiml a svalil se vedle svalnatého muže s hrubými rysy a zrzavými vlasy zast řiženými po vojensku t ěsn ě u lebky, který dostal rozkaz ji hlídat. Ne že by s tím m ěl n ějakou práci. Ruce m ěla spoutané, ale aspo ň je nyní mohla mít složené v klín ě. Nekladla žádný odpor. Byla jim vydaná na milost a zatím s ní nezacházeli až tak hrubě.

Došlo jí, že když bude povolná, dozví se mnohem víc, než když bude je čet a kopat kolem sebe. Jakmile si k nim p řisedl Duncan, prázdnota uvnitř se však za čala plnit pálivým vitriolem. Jako žlu č jí skapával do srdce a odtud se šířil dál.

Dosedl a obrátil se k zrzavému členu komanda, aniž by jí v ěnoval nejmenší pozornost. „Od Daughertyho po řád žádné zprávy? Už se měl dávno ozvat.“

„Co mám ud ělat?“

„Až p řistaneme na ostrov ě, vyburcuj pár lidí v New Orleansu. Chci v ědět, co se tam stalo, když jsme odjeli.“

„Ano, pane. Ale znáte Daughertyho. Je jako neřízená střela. Nejspíš skon čil n ěkde ve Francouzské čtvrti. Namazal se na Bourbon Street a te ď vyspává s n ějakou d ěvkou.“

„Jestli je to pravda, tak mu ufiknu levou kouli, až mi p řijde pod ruku.“

„To by moc nepomohlo. Abyste ho udržel na uzd ě, musel byste mu je ufiknout ob ě.“

Duncan povytáhl obočí, jako by o této možnosti uvažoval. Nakonec se op řel a ve tváři m ěl o trochu smí řliv ější výraz. Jeho tvrdý pohled sm ěř oval kamsi za kabinu hydroplánu.

Neustále ho pokradmu pozorovala, protože mu ani za mák ned ůvěř ovala.

Ur čit ě vytušil její pozornost. Aniž by pohnul svalem, up řel na ni nesmlouvavé o či.

S povzdechem se p ředklonil. Všimla si, že má ochablou levou tvář, nejspíš poškozené nervy. Sáhl do kapsy, vytáhl z ní ruli čku

cucavých bonbon ů s p říchutí tropického ovoce a jeden jí nabídl.

Zavrt ěla hlavou.

Pokr čil rameny, hodil si bonbon do pusy a znovu si povzdechl. „Ud ělala jste na m ě dojem, doktorko Polková.“

Při zvuku svého jména se neznatelně zachv ěla. Vždy ť na sob ě nemám žádnou identifikační visa čku, říkala si. Její p řekvapení mu patrn ě neuniklo, protože rty se mu stáhly do náznaku spok ojeného úsm ěvu. Její jméno vyslovil záměrn ě, aby ji vyvedl z míry.

A fungovalo to.

Pak pokra čoval: „Podle mých odhad ů jste docela sama odrovnala tři moje chlapy.“

V jeho hlase nebyla znát ani zlost, ani hrozba pomsty.

„Působivé,“ řekl. „A chytré. Doufám, že budete stejně moudrá, až doletíme na ostrov. Já i mí nadřízení pro vás máme nachystaných pár otázek. Spolupráci dovedeme náležitě ocenit.“

A když spolupracovat nebudete… hrozba v jeho o čích se nedala přehlédnout.

Svými výhr ůžkami jí ale strach nenahnal, naopak, donutil ji se maximálně soust ředit. Poprvé promluvila. Nem ělo smysl prosit o život. V ěděla, že je to marné. Chtěla se tedy aspo ň dozv ědět d ůvod, pro č bylo nutné tolik krveprolití a smrti.

„Co to má všechno znamenat?“ zeptala se. Pokoušela se o sebejistý tón, ale musela se vší silou ovládat, aby se jí net řásl hlas. „Genetické zm ěny u zví řat, to, k čemu jste se uchýlili, abyste to ututlali… co tady v ůbec d ěláte?“

Duncana její otázka v nejmenším nezasko čila. V duchu mali čko doufala, že odmítne odpov ědět, ale on se ani v nejmenším nezdráhal, což ji vyd ěsilo mnohem víc než jeho p ředchozí vyhrožování. Pokud měla n ějaké pochybnosti o tom, zda má šanci tohle martyrium p řežít, jeho up římnost je rozptýlila.

„Jmenuje se to projekt Babylon.“

Babylon?

Musela se zatvářit zmaten ě, protože Duncan pokra čoval: „Podle místa, kde všechno za čalo. Stru čně řečeno, máme tu co do čin ění s biologickou válkou. Tedy, abych byl konkrétn ější, se systémy biologických zbraní . Jak brzy pochopíte, vy sama jste vid ěla jen

zlomek, špi čku ledovce mnohem v ětších ambicí. Jakmile bude projekt dokon čen, zp ůsob vedení válek se jednou provždy absolutn ě zm ění.“

Poprvé za celou dobu Lorna pocítila opravdový strach. Tohle není jen n ějaká obyčejná pašerácká akce související s utajeným výzkumným projektem. Tohle je n ěco mnohem v ětšího.

Než mohl pokra čovat ve vysv ětlování, přerušil je pilot ův hlas ve vysíla čce. „Za pět minut p řistáváme. Připoutejte se.“

Lorna se op ět oto čila k oknu. Hydroplán se blížil k souostroví, kterého si všimla už p ředtím. V ětšinou to byly malé píse čné naplaveniny s jednou dv ěma palmami. Vytvářely p ůlkruh, v jehož st ředu se nacházel větší zalesněný ostrov ve tvaru činky. Kdysi to možná byly dva ostrovy, které se spojily písečným mostem a mangrovovým lesem.

Hydroplán klesal k západní polovině ostrova. Do bílého písku se tu zakusovala hluboká zátoka. Za pláží se tyčil n ěkolikaúrov ňový bílý d ům v prudkém zalesn ěném svahu. Voda z modrých nádrží přetékala z jedné úrovně na druhou. Hydroplán se naklonil a sto čil do zátoky k přistání a Lorna z ptačí perspektivy spat řila i východní část. Vypadala divoce a opušt ěně.

Po Karibském mo ři jsou roztroušeny tisíce podobných ostrov ů a ostr ůvk ů. Mnohé patří soukromým osobám a loajalitu k různým státům m ění stejn ě rychle jako jejich obyvatelé ponožky. Pokud chce někdo vybudovat soukromý, naprosto izolovaný výzkumný ústav, který by nepodléhal zákonům a pravidl ům moderní spole čnosti, tady pro to má dokonalé místo.

Hydroplán bez problémů klesl do zátoky a dosedl na hladinu. Od zdvojených plovák ů st říkala voda, když stroj p řistál a klouzal ke kamennému molu. Vep ředu se t řpytil bílý písek a modrá hladina. Palmy a mangrovy stínily vnit řní část. Z hustého lesa se zvedlo hejno divokých holub ů, které vyrušil jejich p říjezd.

Připomínalo to rajskou zahradu, ale Lorna v ěděla, že se tu skrývá černo černé tajemství, dobře st řežené p řed zrakem sv ěta.

Vypustila dlouho zadržovaný dech.

Odvrátila se od okna a střetla se s Duncanovým pohledem.

Ukázal rukou na ostrov a v očích se mu objevil pobavený výraz.

Ironie v jeho následujících slovech se nedala přeslechnout.

„Vítejte v ráji, doktorko Polková.“

KAPITOLA 38

Jack se vrátil do práce a ostatní přivezl s sebou. Zavedl je do po číta čové místnosti ve služebn ě neworleanské pohrani ční stráže.

Cihlová budova m ěla dlouhou historii sahající až do dvacátých let, kdy hlavní činností pohrani čník ů bylo chytat prchající členy gang ů a pašeráky z éry prohibice, kteří p řiváželi rum z Karibiku. Jenže časy se m ění. Nyní stráž spadá pod ministerstvo vnitřní bezpe čnosti a stanice je vybavená jednou z nejmodernějších sledovacích a po číta čových jednotek v zemi, která pomáhá hlídat hranice řed p teroristy a jejich zbran ěmi.

Jack pochodoval po zabezpe čené místnosti, třel si spánky a pokoušel se domluvit vlastní hlav ě, aby se mu nerozsko čila. Od chvíle, kdy sem p řijel, ho k ůže pálila jako v horečce a hluboko v kostech mu doutnala bolest, která se chystala každým okamžikem rozho řet naplno. Nasucho spolkl t ři aspiriny a čekal, až zaberou. Nervové vyp ětí mu také dvakrát nepřidalo, ale te ď opravdu není vhodná doba být nemocný.

„Jak dlouho tu budeme muset z ůstat?“ zeptala se Zoe.

Jack spustil paže. „Jeden den bude sta čit.“

Pak už bude Lornin osud zpe čet ěn. Nebude t řeba dál předstírat, že v ACRES všichni zahynuli. Čtvrt hodiny poté, kdy Jack našel Burta v lese, na místo dorazila první helikoptéra zásahového týmu. Ulevilo se mu, když na boku vrtulníku spat řil znak pohrani ční stráže; tihle hoši v ětšinou reagují ze všech nejrychleji.

Jack na helikoptéru zamával a navedl ji na přistání. Pilota dobře znal a rychle mu vysv ětlil, pro č je t řeba udržet pravdu o jejich osudu v tajnosti. Potom se spojil s policií a dohodl vše pot řebné. Ranní zprávy odvysílaly reportáž o tragédii a zmínily se, že ji nikdo

nep řežil. Brzy poté místní redakce NBC obdržela e-mail, v n ěmž se k útoku p řihlásila neznámá teroristická skupina bojující za práva zvířat.

Evidentn ě se jednalo o podvrh z dílny téže osoby, která reží rovala přepad. Ale Jackovi to hrálo do karet. Díky údajné existenci terorist ů se te ď zpravodajské redakce budou honit za vlastním chvos tem. Absenci sv ědk ů a osob, které nešt ěstí p řežily, nikdo nezpochybnil.

Jack je následně všechny dopravil sem.

Včetn ě Burta a zví řat z rybářské lodi.

Randy se rozvaloval na židli, o či m ěl zav řené, a Burt se mu sto čil k nohám. Ostatní zvířata se pomalu probírala z mírné dávky sedativ. Doktor Greer jim v lokálním umrtvení odstranil čipy, které by je mohly lokalizovat. Ty nyní ležely na stole čku, zajišt ěné v m ěděné Faradayov ě kleci, aby je vyhledávací za řízení nemohlo zam ěř it. Jeden si vzal pro analýzu soudní po číta čový znalec z místní pobo čky FBI. S lupou p řipevn ěnou k obli čeji čip nejprve deaktivoval.

A potvrdil Jackovo podez ření. „Tohle není b ěžn ě prodejný typ. Podle m ě je to vojenský, možná polovojenský kousek. V každé m případ ě nic levného.“

Zatímco čekali na další podrobnosti, Carlton došel k Jackovi a v rukou držel šálek kávy. „Pokud se váš člov ěk nemýlí, potvrzuje se tím moje podez ření.“

„Jaké?“ zeptal se Jack. Byl léka ři vd ěč ný za menší rozptýlení.

„O tom, co se stalo. Tady nejde jen o obcházení zákon ů a pravidel při veterinárním výzkumu. Celá ta věc nese známky něč eho mnohem většího. A možná i s podporou vlády.“

„Myslíte naší vlády?“

Carlton se na n ěho podíval jako na naivní d ěcko. „Ano, americká vláda financuje i ilegální projekty, například formou dotací od DARPA, což je agentura pro výzkum a vývoj ministers tva obrany. Měl byste v ědět, že b ěhem posledních několika let se ve v ědecké obci ší ří pov ěsti o velmi podez řelých projektech. N ěkte ří z t ěch, co se do nich zapojili, zmizeli beze stopy a už je nikdy nikdo nespat řil.“

„A vy si myslíte, že jsme na n ěco takového narazili?“

Carlton si povzdechl. „Já nevím. Ale jedna v ěc m ě velice znepokojuje. Mám na mysli soukromé firmy, které působí jako dodavatelé ministerstva obrany. P ředpokládám, že vzhledem ke své

vojenské minulosti znáte Blackwater?“

Jack p řisv ědčil.

Blackwater byla soukromá bezpečnostní služba, kterou si americká vláda najala pro mise v Iráku a Afghánistánu. V podstat ě to byli žoldáci. V Iráku se Jack s několika členy Blackwateru setkal. Nemohl si na n ě st ěžovat, i když ameri čtí vojáci je ve velké lásce nechovali. Ob ě složky bojovaly ve stejném terénu, ale žoldáci z Blackwateru byli mnohem lépe vybaveni a placeni. V ětšinou se jednalo o bývalé vojáky, kteří se tam nechali zam ěstnat po skon čení činné služby. I Jack dostal nabídku ke spolupráci, a chvíli o ní dokonce uvažoval.

Jenomže pak se provalil skandál: sv ědectví o tajných atentátech, pašování zbraní, masakry civilistů, a dokonce i úmrtí federálních sv ědk ů.

Nakonec se Jack rozhodl, že bude své vlasti sloužit tady.

„Pro č do toho taháte Blackwater?“ zeptal se.

„Protože od roku 2000 na státních zakázkách vydělali p řes miliardu dolar ů. Krom ě nich na obou bojištích fungovalo ješt ě p ět podobných korporací.“

„To já moc dob ře vím,“ zavr čel Jack. Kéž by se už doktor dostal k věci.

„Ale možná nevíte, že tyhle zakázky už nejsou omezeny jen na polovojenské firmy. Ke spolupráci přizvali i v ědeckou obec. Na palubu nasko čily stovky výzkumných skupin. Velkých i malých. A z toho, co jsem slyšel, konkurence je mnohem víc než nelítostná, je naprosto bezohledná.“

Tohle Jack opravdu nev ěděl. P ředstavil si zví řata, úto čnou sílu, brutalitu.

„To čí se tam obrovské peníze,“ pokra čoval Carlton, „a informace o skandálech v Blackwateru se šíří po v ědecké obci jako virus. Obvin ění z pr ůmyslové špionáže, vandalismu, uzavírání smluv o výzkumu se zem ěmi t řetího sv ěta, na n ěž se nevztahují naše zákony. Ten seznam m ůže pokra čovat dál a dál.“

Jack pochopil lékařovy obavy. Popis dokonale pasoval na všechno, co se jim p řihodilo.

Dve ře za jejich zády se otevřely. Lornin bratr se vracel z

ošet řovny. Od dlan ě po loket m ěl ruku v sádře a v o čích skelný pohled z utišujících lék ů.

Randy se zavrt ěl a jedním okem se podíval na Kylea. „Senzace,“ zamumlal pod vousy. „Další Polk se nám vrací. To se m ě nejspíš zase n ěkdo pokusí zabít.“

Kyle se na Randyho zamra čil. „O čem to mluvíš?“

Jack se postavil mezi n ě. V hlav ě mu dun ělo. Další p řilévání oleje do ohn ě tu nem ůže pot řebovat. A už v ůbec ne od Randyho. P řehrada mezi ob ěma bratry sice v lese pon ěkud povolila, ale za denního sv ětla se vše vrátilo do starých kolejí.

„Randy, drž aspo ň jednou zobák.“

Bratr se nasupil a založil ruce. „Chci jen říct, že pokaždé když si Menardovi n ěco za čnou s Polkovými, n ěkoho z naší rodiny p řitom zabijou, tedy v mém p řípad ě skoro zabijou.“

Kyleova tvář zrudla. „A co moje sestra? Ty si tu s bráchou cucá š kafe a cpeš se koblihami, zatímco ona je po řád v nebezpečí.“

„My máme koblihy?“ zeptal se Randy a narovnal se.

Kyle zavrt ěl hlavou a sv ůj hn ěv si za čal vylívat na Jackovi. Zvedl ruku v sádře a řekl: „Mě už dali do po řádku. Takže co hodláš podniknout s Lornou? Říkal jsi, že víš, jak ji najít.“

„Uklidni se. Vím… tedy aspo ň doufám.“ Jack pohlédl na po číta čového soudního znalce.

„Jak?“ nedal se odbýt Kyle. Vztek z jeho hlasu zmiz el, nyní připomínal spíš uf ňukaného kluka.

Jack zvedl Faradayovu klec s vyoperovanými čipy. „S tímhle.“

Než v ACRES vypadla elekt řina, Jack zrovna jeden čip zkoumal. Jakmile sv ětla zhasla, str čil si ho do kapsy, aby ho neztratil, a říkal si, že pozd ěji se na n ěj po řádně podívá. Když pak opoušt ěl Lornu v kanceláři, nechal jí tam krom ě uspávací pušky ješt ě n ěco navíc.

„Jeden z t ěch čip ů jsem dal Lorn ě do kapsy.“

Nap ětí v Kyleov ě tvá ři povolilo novou nad ějí.

„Proboha,“ zamumlala Zoe. „Vy si myslíte, že bychom ji tak mohli vystopovat?“

„Spoléhám na to.“

Soudní znalec vyslechl jejich rozhovor. „Myslím, že to dokážu zprovoznit,“ zavolal na n ě. „Každopádn ě je to n ějaká technologie

GPS. Pokud všechny čipy používají stejnou technologii, m ěl bych ji najít. Ale m ůže to chvíli trvat. Budu muset probírat satelit po satelitu.“ Prudce se oto čil a zadíval se na n ě. „Bylo by rychlejší, kdybych m ěl n ějakou obecnou p ředstavu, kde mám hledat.“

Jack uvažoval o tom, co se dozv ěděl od Carltona, a o svém vlastním podez ření. „Mexiko nebo oblast u pob řeží,“ navrhoval. „Snad Karibské mo ře. Nebudou moc daleko. A stoprocentn ě na jih od amerických hranic.“

Carlton souhlasn ě p řikývl.

Kyle se znovu zasmušil. „Ale to je strašn ě velké území. N ěco o tom vím. Ropná společnost, pro kterou d ělám, má plošiny u pobřeží celého zálivu.“

„To rád slyším,“ prohlásil Jack. „Protože jestli mám pravdu, budeme možná n ěkterý z t ěch vrt ů pot řebovat, jako základnu.“

Kyle na n ěho pohlédl. O či už se mu tolik neleskly. Čerpal sílu z toho, že by mohl být n ějak užite čný. P řesto se nezbavil své nejv ětší obavy. Nakonec ji vyslovil nahlas.

„Je po řád ještě naživu?“

KAPITOLA 39

Lorna kráčela po molu sm ěrem k vile. Muž jménem Connor šel za ní s pistolí v ruce, ale ani se nenamáhal na ni mířit.

K čemu by to bylo? Kam by asi tak utekla?

Dokonce jí sundali pouta.

Následovala Duncana a masírovala si zápěstí. Zjizvený muž ji vedl k zast řešené chodb ě na konci p řístavišt ě. Vzduch von ěl mo řskou solí a sko řicovou v ůní mangrového lesa. Na pláži se povalovalo několik plážových lehátek a řada žlutých mo

to tady jako v kterémkoli jiném ostrovním letovisku.

Než se člov ěk po řádně rozhlédl.

řských kajak ů. Vypadalo

Na okraji pláže zastín ěné palmami stáli muži v maskáčích a s puškami p řes rameno. Nad nimi, na st řeše vily se ty čila složitá sestava antén a talířů , která nejspíš obsluhovala n ěco mnohem komplikovan ějšího než obvyklý telefon a satelitní televizi. A k rom ě toho všude panovalo d ěsivé ticho. Žádné reggae, žádný smích, jen

lehou čké šplouchání vln na pláži.

Všude kolem sebe cítila podivné nap ětí, jako kdyby se schylovalo

k bou řce.

ě čekal u

Možná za to mohl vyd ěšený výraz strážce, který na n

zast řešeného chodníku, aby odvedl Duncana stranou k soukromému

rozhovoru.

Lorna se zastavila na molu ve spalujícím poledním ž áru a čekala. Zvon ění v uchu už p řestalo, ale když pohnula krkem, aby se rozhlédla po okolí, od obrovské boule jí k temeni hlavy vyst řelila ostrá bolest. V klidu to ale zas tolik nebolelo.

Na vzdálenějším konci pláže ležela roztažená modrá plachta.

Zdálo se, že zakrývá plážový vozík, a Lorně neušlo, že i Duncan

se dívá tím sm ěrem. Teprve pak si všimla kaluže vytékající zpod plachty, černé jako nafta. Jenomže ona v ěděla, že nafta to není.

Když se zadívala pozorn ěji, pod okrajem plachty rozeznala cosi bílého.

Lidskou ruku.

Duncan se k nim vrátil a zastavil se před Connorem. „Včera v noci došlo k další infiltraci. P řiplavalo to. Zabilo Polanského. Zranilo Garciu, než to zast řelil.“

„Jak to, že nebyli p řipravení? Co vyhledávací čipy?“

„Nevím. Musím kv ůli tomu za Malikem. Chce se mnou mluvit u sebe v laborato ři.“

Connor ukázal prstem na Lornu. „A co s ní?“

Duncan pokr čil rameny. „Vem ji s sebou. Zav ři ji do n ěkteré provizorní cely, než na ni budu mít čas.“

Znovu vykro čili, p řešli chodník a rozsáhlé nádvoří. Lehátka a týkové stoly byly prázdné až na dva muže s tmavou pletí v laboratorních pláštích. Jeden nezúčastn ěně kou řil cigaretu, kterou držel po evropském zp ůsobu v dlani. Jeho spole čník si opíral hlavu o ruce.

Přízemí vily m ělo okna s výhledem na zátoku. T ěžké okenice proti hurikánu byly zavřené, takže d ům p ůsobil jako nedobytná pevnost. Když prošli vysokými francouzskými dve řmi, ocitli se v potemn ělém, ale velmi luxusním interiéru s damaškovými závěsy v barv ě slonové kosti, nábytkem z masivního mahagonového a růžového d řeva, patrn ě t ěženého na ostrov ě, a vápencovými dlaždicemi na podlaze. Všechny barvy byly matné, tu a tam oživené polštářkem s potiskem zví řecí srsti nebo obrazem na st ěně.

Duncan je vedl p ředním pavilonem a dlouhou chodbou. Když se otev řou okna a dve ře, chodba patrn ě slouží jako prodloužení zast řešeného chodníku a do domu odsud proniká tropický mřský o vánek. Po obou stranách se rozkládaly nejrůzn ější místnosti v četn ě kuchyn ě, v níž t ři kucha ři p řipravovali jídlo.

Vůně pe čeného chleba a dušeného masa s česnekem Lorn ě polechtala žaludek a p řipomn ěla, jak dlouho už nic nejedla. Na sva činku se tu ale nezastavili. Mí řili dál ke knihovně na konci chodby.

Vypadalo to tu jako v Britském muzeu; provokativní kombinace knih vázaných v k ůži a sb ěratelských artefakt ů, lastur, starožitných námořnických pom ůcek v četn ě sextantu a vratidla z plachetnice. Na jedné stěně visely obrovské pláty fosilizovaného mo řského dna, momentky starodávného světa obydleného trilobity, prehistorickými rybami a rohovitkami.

Na Duncana tam čekal chlap jako hora. Zvedl se z k řesla u vyhaslého krbu, odkud se díval ven otev řeným oknem. Byl oble čený do turistických šortek, vysokých bot a volné maská čové bundy. Mohlo mu být asi šedesát, ale m ěl vypracovanou postavu, prošediv ělé vlasy a obličej, který slunce a vítr vyleštily do hladkého opálení. Choval se jako vysloužilý voják a podle kšiltovky na op ěradle k řesla se dalo uhodnout, že býval p říslušníkem námo řní pěchoty. P řesto kolem sebe ší řil atmosféru blahobytu.

Tenhle d ům mu nejspíš pat ří, pomyslela si Lorna. Do knihovny se hodil stejn ě dokonale jako vystavené artefakty.

Když k nim došel, podal Duncanovi ruku a dla ň i prsty zjizveného muže zmizely v jeho obrovské tlap ě.

„Pane,“ řekl Duncan a pokoušel se skrýt své p řekvapení. „Ne čekal jsem vás tu. Myslel jsem, že budete ještě na prezentaci Ironcreeku v D. C.“

„Přišli jsme o náklad, takže to nem ělo valný smysl.“

Starší muž letmo pohlédl na Lornu. Vráska mezi obočím se mu prohloubila, ale dál jí nevěnoval pozornost. Vycítila, že s ženami asi nenad ělá velké cavyky. Podobných mužů už potkala víc než dost.

„Přilet ěl jsem dnes ráno,“ pokračoval. „Práv ě v čas. Je tu hrozný zmatek.“

Duncan vydechl nosem. „Zrovna mám kv ůli tomu incidentu namí řeno dol ů za doktorem Malikem.“

„Čeká na vás.“ Muž zvedl paži a ukázal na stěnu s knihami a artefakty. „Promluvíme si pozd ěji.“

„Ano, pane.“

Část knihovny se otevřela a odhalila další chodbu, která se zakusovala do skály.

Lornino srdce se rozbušilo rychleji. Connor ji tla čil k otvoru. Nem ěla na výb ěr, musela následovat Duncana do podzemní části

komplexu.

Dve ře se za ní neprodyšn ě, hroziv ě a definitivn ě uzav řely.

Uvidím ješt ě n ěkdy slunce?

Connor promluvil a spiklenecky se p řitom na Duncana zašklebil. „Co tady d ělá Bryce Bennett?“

Duncan se nasupen ě mra čil. „Malik nejspíš šéfa informoval o zdejších problémech. Povídal jsem mu, a ť ho s tím neotravuje, ale jak vidíš, t ěmhle s turbanama se nedá věř it. Ani jeden z nich není na naší stran ě.“

Duncan pokra čoval krátkým průchodem, který se svažoval do velkého kruhovitého pracovního prostoru rozděleného na boxy a chodbi ček rozbíhajících se hloub ěji do podzemí. V boxech pracovali technici v bílých pláštích. N ěkteří zvedli hlavy, ale vzápětí rychle odvrátili zrak. Jak se zdálo, vila tvořila p řední část rozsáhlého podzemního komplexu a její fasáda dokonale skrývala vše, co leží pod ní.

Lorna vstoupila dovnit ř a rozhlédla se. Místnost v mnohém připomínala genetickou laborato ř doktora Metoyera, jenže tahle byla asi desetkrát větší a mnohem lépe vybavená. Nacházela se tu různorodá sbírka termocyklerů, gelových box ů, hybridiza čních pecí, inkubátorů, dokonce i analyzátor DNA LI-COR 4300. Ve výklenku byly uloženy čisté hadičky, šejkry a centrifugy a vzadu byla vid ět pracovna s elektronovým mikroskopem a za řízení pro microarray.

Neexistovalo nic, co by tahle laborato ř nem ěla, a nesvedla.

Její v ědecké alter ego pocítilo žárlivost a zároveň zbledlo p ři pomyšlení, kolik to všechno muselo stát. A také co to znamená. Někdo utratil obrovské jm ění, aby tuhle laborato ř skryl p řed jurisdikcí a kontrolou Spojených států.

Duncan ji provedl skrz laborato ř do další chodby.

„Odve ď doktorku Polkovou do jedné ze zadních provizorních cel,“ na řídil, v postranním vchodu. „Já si musím promluvit s doktorem Malikem.“

Š ťouchnutím do zad ji Connor vybídl, aby se pohnula. Po levici se jí naskytl skrz otev řené okno pohled na operační sál. Vybavení bylo strohé, nerezový st ůl a halogenové lampy na stojanu s dvojitým posuvným ramenem.

Uvnit ř stál muž st ředního v ěku v chirurgickém mundúru. Snědá ple ť a husté černé vlasy prozrazovaly arabský, možná egyptský původ.

Duncan vešel do téže místnosti jinými dve řmi. Sn ědý muž se okamžit ě zamra čil a bylo vid ět, že z návštěvy nemá pražádnou radost.

Lorna zpomalila; zajímalo ji, co leží na stole.

Connor ji nepopoháněl. I on se díval.

„Jak se ten exemplář dostal na naši stranu ostrova?“ Duncan vynechal úvodní zdvo řilosti a šel rovnou k v ěci. „Myslel jsem, že je nep řetržit ě monitorujete.“

„Monitorovali jsme,“ odpov ěděl muž rozzloben ě a tón jeho hlasu si v ni čem nezadal s Duncanovým.

To je ur čit ě doktor Malik, pomyslela si Lorna, nejspíš šéf výzkumu. Duncan má na povel bezpe čnostní složky. Nebylo pochyb, že tihle dva už v minulosti nejednou zk řížili kordy.

Malik ukázal na stůl. „Ostatní exemplá ře mu nejspíš vy řízly čip. Něč ím ostrým. Možná kamennou sekerou. Ukážu vám to.“

Lékař ustoupil stranou, takže Lorna poprvé spat řila to, co leželo na stole. Vyd ěšen ě si p řitiskla dlaň na ústa. Malik jí stál ve výhledu, takže p ředtím vid ěla jen nohy a spodní část těla. Podle srsti a malého vzr ůstu to odhadovala na orangutana nebo jiného lidoopa.

Jenomže když se Malik odsunul, pochopila, jak se pl etla.

Paže tvora se nezdály už tolik chlupaté a v hrudníku byly z řetelné díry po kulkách. Její šok však zp ůsobil pohled na jeho hlavu. Rozcuchané drátovité vlasy rámovaly hladký obličej s vystouplou spodní a horní čelistí, o n ěco plošší, než mívají opice. O či byly v ětší, kulat ější a čelo vyšší a vyvýšené.

Lorna dob ře znala obrázky pravěkých lidí, hominid ů, jako Australopithecus nebo Homo habilis. Podobnost byla nezam ěnitelná. To, co leželo na stole, nebyla opice.

Vzpomn ěla si na charakteristické rysy u zvířat z trauleru, na obrácený chod evolu čních hodin. Když si uv ědomila, co tady leží na stole, zatm ělo se jí p řed o čima. Tady se nezkoumají jen divoká zví řata.

Obrátila se na Connora a nedokázala skrýt znechucení ve svém

hlase. „Vy tu d ěláte pokusy na lidech.“

KAPITOLA 40

Jack stál v kanceláři šéfa odd ělení Bernarda Paxtona. Právě Paxton si Jacka p řed rokem vybral, aby vedl tým zvláštního nasazení. Nyní se ovšem tvářil, jako by svého rozhodnutí litoval.

Paxton stál na druhé straně stolu. Ráno m ěl tiskovku, takže se oblékl do vycházkové uniformy, modrých kalhot s černými paspulkami a košile téhož odstínu. Naolejoval si tmavé vlasy a všechno doplnil ješt ě slavnostním sakem „Ike“, nyní už pohodln ě rozepnutým.

Na stole byla rozložená podrobná mapa Mexického zálivu.

Paxton na ni poklepal kone čkem prstu. „Tady jste zachytili signál doktorky Polkové? Z toho zařízení, co jste jí podstr čil?“

Jack p řikývl. „Tohle jsou koordináty. Ostrov Ztracený ráj. Nachází se někde tady v té skupince ostrůvk ů.“

Paxtonovi neušlo zaváhání v Jackově hlase. „Ale úpln ě jistý si nejste.“

„Zachytili jsme signál jen na pár vteřin, potom se ztratil.“

Jack za ťal p ěst a narovnal se. Konzultant z FBI kone čně zaznamenal signál z vojenského satelitu GPS 2R-9 obíhajícího devatenáct tisíc kilometrů nad zálivem. Údaje vypadaly v ěrohodn ě a ozna čily místo asi sto šedesát kilometrů od pob řeží Kuby. Pak ale signál zmizel.

„Signál jste pak už znovu nezachytili?“ cht ěl v ědět šéf.

„Třeba ji únosci ukryli v n ějaké budov ě, kde se blokuje satelitní snímání. Ten člov ěk z FBI si myslí, že možná využívají n ějakou formu místní elektronické rušičky, takže ostrov nelze lokalizovat.“

Třetí možnost už nahlas nevyslovil. V duchu si p ředstavoval Lornino t ělo, shozené p řes palubu do oceánu. Tam se signál také

nedá zachytit.

Paxton si povzdechl, výmluvn ě a hlasit ě. „Tak to je nemilé. Tyhle ostr ůvky mají vyv ěšenou nikaragujskou vlajku. Nem ůžeme zaúto čit na jejich pláže jen na základě nepr ůkazného kontaktu, který navíc nedokážeme zopakovat.“

„Pane…“

Paxton zvedl ruku. „Tohle nespadá do naší jurisdikce. Mohu uvést do pohybu diplomatické kanály, zahájit jednání, ale to zabere minimálně jeden den.“

Den, který nemáme , pomyslel si Jack a v duchu zaklel. Musel se vší silou ovládat, aby nepraštil do stolu a neza řval na šéfa, že je nutné okamžit ě zahájit akci. Jenomže takový výbuch by nad ělal víc škody než užitku. Necht ěl, aby ho z p řípadu odvolali.

„Zkusím pár svých kouzel,“ pokra čoval šéf. „Dejte mi n ěkolik hodin. Vy řídím pár telefonů. Agent z FBI a ť dál hledá signál. Jestli se poda ří zopakovat lokalizaci, pom ůže nám to. A vy si zatím odpo čiňte, Jacku. Vypadáte příšern ě.“

Jack se tak i cítil, ale to si nechával pro sebe. Srdce mu bušilo a v krku ho pálilo, jak mu stoupala horečka. Na ch řipku te ď ovšem není čas. Aspirin a antihistaminika ho udrží na nohou min imálně ješt ě jeden den.

A pak už to bude stejn ě jedno.

„Svalte se na lehátko a zd římn ěte si,“ řekl Paxton. „Je to rozkaz.“

„Ano, pane,“ odv ětil Jack a plný zoufalství se chystal k odchodu.

„Jacku,“ zavolal na n ěho šéf. „Ud ělám všechno, co budu moct.“

Jack p řikývl a v ěděl, že Paxton to myslí vážn ě. Vydal se zp ět k po číta čové místnosti, aby ostatním p ředal špatné zprávy. Cestou do suterénu se na chvíli zastavil, aby se uklidnil, a teprve potom stiskl kliku. Obli čeje všech p řítomných, kte ří p řežili útok na ACRES, se k němu obrátily plné naděje.

Kyle vstal ze židle. „Kdy vyrazí hledat Lornu?“

Jack neodpov ěděl.

Randy zaregistroval výraz bratrovy tvá ře a pochopil. „Svin ě zasraný… nikam se nejede.“

Kyle sklouzl o čima k Randymu a pak zp ět k Jackovi. Viditeln ě zbledl a sesul se zpátky na židli. Podíval se na hodinky. Od chvíle,

kdy je záchranářská helikoptéra našla v lese, uplynulo pět hodin a dvaadvacet minut. Všichni v ěděli, že čas pracuje proti Lorn ě. Jestli už není po všem.

V Jackovi se rozho řel ohe ň živený zoufalstvím i hore čkou. Ve tvářích kolem sebe četl beznad ěj, a odmítal se jí poddat.

K čertu s tím.

Zav řel za sebou dve ře a ukázal na bratra. „Randy, ty odsud okamžit ě vypadneš a zavoláš bratry Thibodeauxovy. Řekni jim, že lov ješt ě neskon čil.“

Randy vstal a chystal se na n ěco zeptat.

Než ale stihl promluvit, Jack ukázal na Lornina bratra. „Kyle, tys říkal, že nás m ůžeš dostat na ropnou plošinu, když budeme chtít.“

Kyle přikývl a znovu se postavil. „To není problém. Kdy?“

„Hned.“

Jack za čal ve své rozpálené hlavě rychle organizovat akci. Znal jednoho pilota a minimálně dva kolegy z týmu zvláštního nasazení, kte ří dovedou držet jazyk za zuby a ud ělají, co se po nich chce. To by m ělo sta čit. Vlastn ě, čím menší bude úderná síla, tím lépe. Musí se tam dostat p řes bariéru jejich radarů a zachránit Lornu d řív, než si někdo uv ědomí, co se d ěje.

Carlton, Zoe i Greer vstali. Ředitel ACRES pochopil, o čem je řeč. „Zví řata se chystají na p řevoz do veterinární nemocnice neworleanské zoologické zahrady. My pojedeme s nimi a budeme se držet p ěkn ě p ři zdi. Pokud to p ůjde, budeme pokra čovat ve výzkumu.“

Zoe p řisv ědčila. „Paul…“ Hlas se jí zlomil, když vyslovila manželovo jméno. „Uložil naše data na externí serve r. M ůžeme navázat tam, kde jsme skončili.“

Carlton jí položil uklid ňující ruku na rameno. „Pokud se dozvíme něco, co by vám mohlo pomoct, budeme vás okamžitě informovat.“

Jack se zadíval na tváře plné o čekávání.

„Tak jdeme na to.“

KAPITOLA 41

Lorna stála v cele a pochopila, jak se asi cítí pitbul jdoucí na smrt. Pod září chladných holých žárovek si prohlížela své v ězení. Podzemní laborato ř byla vymydlená a antiseptická jako moderní

nemocnice.

Tady to neplatilo.

Podlaha byla vytesaná do skály a opatřená kanálky, aby se daly splachovat výkaly a mo č. St ěny tvo řily vlhké betonové kvádry, které spojovala branka s řet ězem. P řipadala si spíš jako v psím kotci než ve

věze ňské cele.

Jelikož tu nebyla ani stoli čka, na niž by se dalo sednout, Lorna za čala chodit sem a tam po kobce o velikosti t ři krát jeden metr. Tucet stejných kójí se táhl po celé délce haly s nízkou st řechou. Všechny byly prázdné, ale ona si dokázala představit, kdo v nich obvykle pobývá. P řejela rukou po st ěně, cítila rýhy v betonu. Vzpomn ěla si na mrtvé tělo na opera čním stole. Podle vyššího čela a plochého obličeje to kdysi musela být lidská bytost, ale stejn ě jako u zví řat z rybářské lodi se genetickou obm ěnou navrátila k dřív ější,

prav ěké form ě.

Ale pro č?

V tu chvíli se jí vybavila Duncanova slova: biologické válečné

systémy.

Nedokázala si vysvětlit, co to znamená, ale nyní s mrazivou jistotou pochopila, že tady se od pokus ů na zví řatech posunuli až k experimentování s lidskými bytostmi. Kdo by se na tak izolovaném

míst ě na n ěco ptal? Cožpak o tom m

ůže v ůbec n ěkdo v ědět? A najít

testovací subjekty také není nic těžkého. V karibské oblasti obchod s lidmi stále vzkvétá. V chudých zemích, jako je Haiti, se lidé

pravideln ě prodávají do otroctví, n ěkdy dokonce p řičin ěním svých vlastních p říbuzných. Místní ú řady o tomto obchodu v ědí, ale za správnou sumičku klidn ě p řiv řou ob ě o či.

Na druhé stran ě místnosti zaslechla zvuk otevírajících se dve ří. Dolehly k ní hlasy.

„Dal jsem ji támhle.“

„Přive ď ji sem.“ Podle zast řeného, hrubého hlasu poznala Duncana. „Malik se chce zú častnit jejího výslechu. Jak se zdá, našeho pana doktora s turbanem zaujala její veterinářská kariéra.“

Lorna vst řebávala jeho slova. Dlaně jí okamžit ě zvlhly. Když oba muži vkro čili do jejího zorného pole, rychle ustoupila od branky s řet ězem.

Strážný odemkl bránu. Duncan zůstal stát se založenýma rukama. „Jdeme,“ na řídil Connor. Ani se neobt ěžoval vytáhnout pistoli z pouzdra za pasem.

Lorna se hluboce, rozt řesen ě nadechla. Stálo ji veškerou sílu, aby poslechla. Nenechám se odsud přece tahat násilím, řekla si. Ne, nebudu k řičet ani se bránit. Momentálně nemám jinou možnost než spolupracovat.

Duncan na ni upíral sv ůj mrtvý pohled a jeho tvá ř p řipomínala zmrzlou masku zjizvené tkáně a st ěží potla čovaného vzteku. Beze slova se oto čil a vydal se z v ězení ven k hlavní laborato ři. Nyní byla kruhová místnost prázdná. Až na doktora Malika. Stál u jednoho z genetických pracoviš ť a po jejich p říchodu se obrátil.

Na prahu Lorna zaváhala. Connor ji zezadu postrčil. Klopýtla a málem upadla na obličej.

Malik se zamra čil. „Je tohle opravdu nutné, krucinál?“ vyštěkl. V jeho slovech byla patrná britská intonace, ale přízvuk m ěl čist ě st ředovýchodní. „Poj ďte sem ke mn ě, doktorko Polková,“ pokynul Lorn ě.

Duncan ji doprovodil až ke stolu, Connor se držel z p ět.

Zblízka vypadal Malik starší, než se jí p ůvodn ě zdálo. A čkoli byla jeho tmavší ple ť bez vrásek a husté vlasy jen tu a tam poprášené še dí, ur čit ě mu táhlo na šedesát. Na sob ě m ěl po řád ještě opera ční mundúr, ale p řetáhl si přes n ěj bílý laboratorní pláš ť, který mu sahal do p ůli stehen.

Ukázal na židli. „Musím se vám omluvit, že vás do celé té záležitosti zatahujeme.“

Lorna z ůstala stát. Duncan ji tvrdě popadl za rameno, dovedl k židli a donutil ji usednout.

Malik se zamra čil ješt ě víc, ale ne řekl nic.

„Ptejte se,“ vyzval ho Duncan. „A ť už to máme z krku.“

Malik si povzdechl. „S ohledem na zachování našich práv duševního vlastnictví se vás musím zeptat, co jste se vy a vaši kolegové v New Orleansu dozv ěděli o exemplářích, které jste m ěli v držení.“

Lorna se mu nedokázala podívat do očí. Pohledem p řejela vybavení kolem sebe. Četla si nálepky: digesční pufr od firmy PureLink, sada pro zymogram Novex, hybridizér Spotlight. Za Malikem stály dva inkubátory a obrácená mikroskopická stanice se dv ěma mikromanipulačními ovládači pro prohlížení embryí v misce a práci s nimi.

Vybavení odpovídalo laborato ři pro um ělé oplodn ění.

Tady je tedy p ůvod všeho toho krveprolití a hr ůzy?

Zvedla hlavu a právě v tu chvíli ji h řbet ruky ude řil p řes ústa. Ze rt ů jí vytryskla krev. Jako ozv ěna prudké bolesti z úderu se jí opět rozhučelo v levém uchu.

Oči se jí zalily slzami; ani ne tak bolestí jako vztekem.

„To sta čí!“ vyšt ěkl Malik.

Duncan mu nev ěnoval pozornost a sklonil se nad ní. „Odpov ěz na otázku, nebo to bude ještě horší.“

Lorna v jeho o čích vy četla, že to nejsou plané výhr ůžky.

Malik znovu promluvil, ale ona ho p řerušila, když si otírala krev z roztrženého rtu. Už d řív se rozhodla, že nebude nic skrývat. K čemu by to bylo?

„U všech zví řat jsme našli nadbyte čné chromozomy,“ za čala. „A objevili jsme strukturální zm ěny v mozku. Sí ť magnetitových krystal ů.“

„Působivé,“ poznamenal Malik. „Uvážíme-li, na jak krátkou dobu jste m ěli exempláře k dispozici.“

„Co dál?“ zeptal se Duncan a v hlase se mu ozývala jasná hrozba.

Lorna pokra čovala: „Zjistili jsme, že zví řata jsou schopna se

neurologicky propojit. Došli jsme k závěru, že toto sí ťové propojení posiluje jejich intelektuální schopnosti.“

Malik p řikývl, jako by se potvrdila jeho domn ěnka.

„Dál jsme se nedostali,“ dokon čila Lorna.

„Kdo další ví o tom, co jste zjistili?“ naléhal Dun can.

Lorna tušila, že to p řijde. Tohle je jediný d ůvod, pro č ji sem přitáhli, jediný d ůvod, pro č je ješt ě po řád naživu. Aby zjistili, zda informace pronikly ven z ACRES. Její jedinou nad ějí, jak p řežít, je pon ěkud zamlžit pravdu.

„Nevím jist ě,“ řekla. „Data pravideln ě zálohujeme na externí server. Provádí se to automaticky.“

Malik pohlédl na Duncana.

Přes ústa velitele komanda p řeb ěhl slabý úsm ěšek. „To by nem ělo vadit. Aspo ň ne hned. Všichni jsou mrtví, takže máme dost času to vy čistit.“

„Musíme se toho co nejd řív zbavit,“ řekl Malik. „Pan Bennett na tom bude ur čit ě trvat.“

„Kde se zálohy ukládají?“ chtěl v ědět Duncan.

„To nevím,“ odpov ěděla po pravd ě. ACRES si na to najímal pracovníky v Baton Rouge.

Duncan znovu nap řáhl ruku, aby vyzkoušel její pravdomluvnost.

Pot řebovala, aby to vypadalo p řesv ědčiv ě, a tak se nahrbila a chránila si obličej. „Znám jenom jméno. Southern Compu-Safe. Ale mají servery po celé Louisian ě.“

Nev ěděla, zda je tahle poslední informace pravdivá, ale jestli si ten hajzl pomyslí, že data jsou uložená na jednom míst ě, dá rozkaz, aby barák vyhodili do povětří. V takovém p řípad ě už by ji nepot řeboval. Aby žila, musí být i nadále užite čná.

Duncan spustil ruku a zdálo se, že jí v ěř í. Zadíval se do prázdna a patrn ě zvažoval své možnosti.

Na tohle se musím zam ěř it, uv ědomila si. Jak nejlíp dovedu. Znovu si vzala slovo, mluvila rychle a ani se nepokoušela skrývat sv ůj d ěs. „K uloženým dat ům se dá dostat jen přes n ěkolik bezpe čnostních kontrolních mechanism ů. Uživatelské heslo zam ěstnance, po n ěmž následuje série otázek, které jsou pro každého pracovníka jiné. Ale nemám ponětí, jak se dá získat vzdálený

přístup.“

To byla pravda.

Duncan jako by ji neslyšel. Jeho pohled byl stále uřený tisíce p

kilometr ů daleko.

Malik promluvil. „Jak dlouho by trvalo propojit se p řes satelit s Compu-Safe? Tak, aby nás nemohli zpětn ě vystopovat?“

Duncan pronesl monotónním hlasem: „Minimáln ě čty ři hodiny.“ Pohlédl na Lornu. „Ale posta čí pár telefonátů, abychom si ov ěř ili, že doktorka Polková mluví pravdu.“

Lorna m ěla sto chutí uhnout o čima, ale p řemohla se.

„Takže to vypadá, že si její spole čnosti užijeme o n ěco déle,“ poznamenal Malik. „A to je dob ře. Rád bych znal její názor na problémy, se kterými se v našem oboru poslední dobou potýkáme.“

„O tom nemusí nic v ědět,“ ohradil se Duncan.

„Nezú častn ěný pohled na v ěc je vždycky ku prosp ěchu. To p řece nikomu neuškodí,“ opá čil Malik a povytáhl obočí. „Tedy, pokud nemáte obavy o bezpečnost tohoto místa. Chci říct, pokud se nebojíte, že odsud ute če.“

Duncan se zamra čil.

Lorna pocítila k lékaři mnohem v ětší náklonnost.

Až do chvíle, než znovu promluvil.

„Krom ě toho, doktorka Polková a já budeme mít spoustu času si popovídat, než ji p řipravím.“

Při t ěch slovech jí zamrazilo v celém těle. I Duncan se na okamžik zatvářil znechucen ě.

„Připravíte na co?“

Malik k ní došel a konejšiv ě jí poklepal na rameno. „Na jeden menší zákrok. Když už jste tady, byla by škoda prom arnit p říležitost osv ěžit náš genetický fond.“

„Co tím myslíte?“ Lorn ě se sev řel žaludek strachy. Pohlédla na tělo na opera čním stole.

Malik ji naposledy poplácal po rameni a ustoupil stranou.

„Nebojte se. Vezmeme si od vás jen pár vajíček,“

KAPITOLA 42

Lorna zadržovala slzy, když laborant ustoupil a v b arevn ě odlišených zkumavkách odnášel vzorky její krve. Nervozitou se celá zpotila. Přejela si prstem p řes náplast nad loketní jamkou.

Místní léka řské odd ělení p řipomínalo pekelnou gynekologickou ordinaci. Všude samé ultrazvuky a chirurgické nástroje. Sklápěcí vyšet řovací st ůl, na n ěmž sed ěla, byl opat řen t řmeny, ale žádnými podp ěrami. O pohodlí se tu nikdo nestaral. Byl z chladné nerezové oceli. Nejv ětší strach jí ale nahán ěly široké kožené pásy pro připoutání pacientky.

Potvrdilo se tak její podez ření, že v ětšinu lidských bytostí tu ke spolupráci donutili a patrně je odkoupili od novodobých otroká řů , jimiž se to v oblasti Karibského mo ře hemžilo. Celá se zachv ěla p ři pomyšlení, kolik žen tu bylo p řipoutáno a přinuceno vytrp ět nep ředstavitelná zvěrstva.

Nakonec k ní p řistoupil její strážce Connor. „Jdeme.“

Nekladla odpor. Nechala ho, aby ji hrub ě stáhl ze stolu a vedl k východu. Ch ůze jí p ůsobila bolest. Krom ě odb ěru krve jí technik provedl ješt ě bolestivou biopsii kostní d řen ě z ky čle. Cítila to p ři každém kroku, ale v ěděla, že nejhorší teprve p řijde. P ředopera ční testy mají vyhodnotit hladinu hormon ů a posloužit pro genetický rozbor.

A pokud budou výsledky test ů uspokojivé, čekají ji t řmeny.

Aniž by na okamžik pustil její loket, Connor ji dov edl ke dve řím vedlejší kanceláře. Za psacím stolem sed ěl doktor Malik a cosi si zaznamenával do tabulky. Za ním se tyčila police plná časopis ů a tišt ěných text ů. Soud ě podle otrhaného vzhledu a oslích uší tady ta knihovna nebyla jen na odiv. Když Connor Lornu post r čil do

místnosti, Malik zav řel tabulku. Na úzkém nose m ěl posazené malé brýle na čtení a p řes horní obrou čku se nyní díval na Lornu.

„Posa ďte se, prosím,“ řekl a ukázal na židli. Pak pohlédl na jejího tělesného strážce. „To bude prozatím všechno, seržante Reede. Zavolám vás, až skončíme.“

Connor se nepohnul a o čividn ě se nehodlal vzdálit. „Velitel Kent říkal, že mám z ůstat s v ěze ňkyní.“

Duncan tento rozkaz vydal, než odešel ov ěř it její tvrzení o zálohovaných datech u Compu-Safe.

Malik si dlouze povzdechl. „To nebude nutné, ale pokud vám to ud ělá radost, m ůžete hlídat u dve ří.“

Connor se zamra čil a chystal se k další vým ěně názor ů. Stisk jeho prst ů na Lornin ě lokti zesílil.

Malik mávl rukou na znamení, že ho propouští. „Venku u dve ří, pokud by vám to nevadilo. Tady dole nejsou okna. Náš host nikam neodejde. Moje kancelář je stejn ě bezpe čná jako kterákoli věze ňská cela.“

Connor se zamra čil ješt ě víc, ale sev ření prst ů povolilo. Lorna si pomyslela, že jí na paži z ůstanou mod řiny, možná dokonce otisky prst ů. Ustoupil. „Budu hned za dve řmi.“

Malik si ho už nevšímal. Upíral pohled na Lornu. „T ak se p řece posa ďte, doktorko Polková. Máme si toho hodně co povídat. Nepochybuji, že n ěkteré v ěci pro vás budou nesmírně pou čné.“

Lorna jeho nabídku s radostí p řijala. Po tom, co m ěla za sebou, a kv ůli bolestivé kyčli už svým nohám nev ěř ila. Sesula se na židli a rozhlédla se po kanceláři. Levá stěna byla plná LCD monitorů obklopujících velkou padesátipalcovou plazmovou obrazovku. Většina byla tmavá, ale na čty řech b ěžely snímky z r ůzných sekcí podzemního za řízení, v četn ě gynekologické ordinace.

Takže to všechno pozoroval.

Znechucen ě se odvrátila.

Na další st ěně visely nejr ůzn ější diplomy a ocen ění. Lorna si je pro čítala a pokoušela se najít n ějakou informaci, která by jí pomohla pochopit muže za stolem. V ětšina osv ědčení byla v cizích jazycích, včetn ě arabštiny. Poznala i francouzský diplom z Université Pierre et Marie Curie a pod ním akreditaci od Centre nationale de la

recherche scientifique , což byla nejv ětší výzkumná organizace ve Francii.

Pokud si odmyslela Malikovy morální zásady, nebyl to žádný blbec.

„Během hodiny bychom m ěli mít hotové vaše testy,“ řekl a naklonil se k ní. „Rád bych vám vysvětlil, co se bude dít dál. Abyste se nebála.“

Lorna nedokázala rozpoznat, zda ten člov ěk zám ěrn ě odmítá pochopit její situaci, anebo je prost ě jen krutý.

Pokra čoval: „Po testech navrhneme geneticky specifickou kombinaci lupronu a menopuru dopln ěnou o experimentální hormon stimulující folikuly. Obvykle trvá celé dny, než lze z vaje čník ů odebrat vají čka, ale díky technologii, kterou jsem vyvinul, nám posta čí n ěkolik hodin. Takže budeme mít čas si promluvit.“

Lorna nakonec našla ztracený hlas. „Co hodláte s mý mi vají čky ud ělat?“

„Důvěř ujte mi, budou využity pro dobrou v ěc. Zapojíme je do nového projektu embryonální hybridizace, který právě zahajujeme.“

„O jaká embrya se jedná?“ Lorna si představila t ělo na stole.

„Na to není jednoduchá odpov ěď . A než se k tomu dostaneme, musím k vám být naprosto up římný. Prošel jsem si váš spis.“

Můj spis?

„S vaším vzd ěláním a zkušenostmi na poli genetiky a rozmnožování bych pro vás našel ve své laboratoři dobré uplatn ění. Byla by škoda nevyužít schopností tak nadané v ědecké pracovnice. A pokud byste spolupracovala, není d ůvod, pro č byste nemohla zůstat na ostrov ě.“

„Jako v ěze ňkyn ě?“

„Rad ěji bych použil slovo kolegyn ě,“ opáčil Malik. „Každopádn ě je to mnohem lepší než druhá alternativa. Kdybyste lépe porozum ěla naší metodologii a cíl ům, t řeba byste p řestala pochybovat.“

Tím si nebyla tak jistá, ale neviděla d ůvod, pro č toho muže nevyslechnout. Čím déle bude mluvit, tím déle zůstanu naživu, pomyslela si.

„Pokra čujte,“ řekla, protože byla také zv ědavá. „Co p řesn ě se tady dělá?“

Malik se uvelebil v k řesle, jako by ho její ústupek uspokojil, anebo byl prost ě rád, že si m ůže s n ěkým popovídat. „Co se tu d ělá? Než vám odpovím, budeme se muset vrátit až na samý za čátek. Znáte knihu Genesis?“

Náhlá změna v hovoru Lornu zasko čila. „To myslíte z bible?“

Přikývl. „Na po čátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl B ůh.“

Lorna nem ěla pon ětí, jak si jeho výrok vyložit.

Malikovi se rozzářily o či. „Odpus ťte mi mou troufalost. Patrn ě jsem p řesp říliš ovlivn ěn naším nejvyšším dobrodincem Brycem Bennettem. Je to hluboce nábožensky založený člov ěk. A tento citát často užívá ve vztahu k naší zdejší práci. Možná i proto si zvolil pro svou základnu tento ostrov. Ztracený ráj.“ Malik se pousmál a zavrt ěl hlavou. „Vskutku dokonalá volba.“

„Nechápu. Co to má všechno společného s genetickými experimenty?“

„Do čkejte času. Nejprve bych vám rád sdělil svou definici velkého po čátku. V ědecký základ veškerého stvoření. Bennett má své Slovo boží. Já mám naopak něco, co vychází z vědeckých poznatk ů.“

„A to je co?“

„Víte, co to jsou fraktály?“

Znovu non sequitur . O čem ten chlap mluví? Zároveň si ovšem vybavila, že tohle slovo už slyšela. Její bratr ho použil ve vztahu k uspo řádání magnetitových krystalů, které našli v pitvaném jaguářím mozku. O fraktálech něco v ěděla, ale spíš jen základní informace, a každopádn ě nechápala, jak souvisejí s tímhle.

Zavrt ěla hlavou a byla zv ědavá, co se dozví.

„Dobrá. Takže podle definice jsou fraktály členité nepravidelné geometrické útvary vznikající opakováním stejného tvaru. Jinými slovy se jedná o větší útvary, které lze rozdělit na stále menší verze sebe sama.“

Lorna se zamra čila. Vzpomn ěla si, jak Jon Greer popisoval útvary v mozcích zví řat a matrici složenou ze stále menších krystalů.

„Vidím, že jste trochu zmatená. Ukážu vám, co mám na mysli,“ řekl Malik a n ěco na ťukal na klávesnici počíta če. Jeden z monitor ů

po Lornin ě pravici se rozsvítil. „Veškeré geometrické tvary l ze definovat pomocí jediného algoritmu či matematické rovnice. Zde je jednoduchý p říklad.“

Byl to oby čejný trojúhelník.

Malik stiskl další klávesu. „Když to na po číta či n ěkolikrát multiplikujete, tedy p řidáte jeden ke druhému, rozroste se to takhle.“

Několik trojúhelník ů, umíst ěných v r ůzných úhlech a v r ůzných rovinách, vytvořilo na obrazovce složitý mnohoúhelník. Velký dojem to na ni neud ělalo, a tak jen pokr čila rameny.

„Já vím,“ souhlasil Malik, „není moc na co se dívat , ale co když po číta č vezme tenhle trojúhelník a zopakuje ho stotisíckrá t, n ěkterý zmenší, jiný zv ětší, zm ění sklon, ale v podstat ě stále opakuje tentýž trojúhelník. Dostaneme tohle.“

Lorna vyt řeštila o či. „To je poho ří.“

„Přesn ě tak. Krajina vytvo řená z milionkrát opakovaného jednoho tvaru. V našem p řípad ě trojúhelníku. Tímto zp ůsobem dnes po číta če generují detailní pozadí ve filmech a videohrách. Je to prosté, základní algoritmus nebo fraktál se stále opakuje, až vytvo ří složitý tvar.“

„Ale co to má společného s…“

Malik jí sko čil do řeči. „Tento fenomén nenacházíme jen u hor a pob řeží. Objevuje se kdekoli v p řírod ě. Vezm ěte si kup říkladu strom. Když se podíváte, jak se stromy v ětví, zjistíte, že se tu opakuje tentýž základní model, který je jedine čný pro celý druh, strom jako takový.“

Na obrazovce se za čal objevovat jednoduchý tvar: čára se dvěma výhonky tvo řícími písmeno Y. Z prvního pak rostly další a další , až vytvo řily košatý strom.

„V p řírod ě najdete tento fraktální základ úpln ě všude. Po čínaje strukturou galaxií a kon če nejmenší sn ěhovou vlo čku, od oceánských proud ů až po tvar mrak ů na obloze. Je všude kolem nás a také uvnit ř nás samotných.“

„Uvnit ř nás?“

„Fraktály tvo ří naše t ěla. Najdeme je p ři r ůstu cév, ve tvaru plicních sklípk ů, ve tvaru ledvin, dokonce i ve v ětvení dendrit ů v mozku. Ale to zdaleka není všechno. Když se podíváte pozorn ěji, tak je objevíte i ve zp ůsobu, jakým naše t ěla fungují . Ukazuje se, že fraktály určují, jak chodíme, jak nám tluče srdce, jak dýchají naše plíce. Lékaři dnes využívají v ědu o fraktálech pro vyhodnocení mozkových funkcí a studují fraktální modely skryté v EEG. A nacházejí je.“

Malikovi neunikl její výraz, takže s úsm ěvem pokra čoval: „Je to pravda. N ěkte ří neurofyziologové dokonce začínají v ěř it, že evoluce inteligence vznikla z fraktálů. Tato inteligence se objevila díky opakujícímu se r ůstu menší konstanty. Jinými slovy, možná že existuje základní fraktál, primární semínko, z něhož vyrostla veškerá inteligence. Podobn ě jako u toho rašícího stromu, který jsem vám před chvílí ukázal. Dovedete si představit, že bychom dovedli tento fraktál využít a nau čili se tu sílu ovládat?“

Lorna pomyslela na zví řata z rybářské lodi a jejich zvláštní inteligenci. „S tímhle tedy experimentujete. Hledáte ten fraktál?“

„Přesn ě tak. A blížíme se p řevratnému objevu.“

Lorna rozpoznala v jeho hlase nespoutanou touhu.

Než mohl Malik pokra čovat ve výkladu, ozvalo se slabé zaklepání na dve ře. Vstoupil laborant, který jí odebíral krev. P řipomínal kobylku, samá ruka, samá noha, vlasy mu vepředu ustupovaly, takže jeho rysy vypadaly pod vysokým čelem pon ěkud zdeformovan ě.

Při pohledu na toho muže se v Lorn ě vzedmul p říval odporu i strachu.

To už mají hotové testy?

„Oč jde, Edwarde?“

„Doktore Maliku, jen jsem vám chtěl dát vědět, že jsem dokon čil rozbor subjektu.“ Mali čké o či sjely k Lorn ě, pak se op ět odvrátily. „Krev i d řeň. Nenašel jsem žádné stopy kontaminace.“

„Velmi dob ře. Jak dlouho bude trvat, než nám z laborato ře dodají hladiny hormon ů?“

„Půl hodiny?“

„Děkuji vám.“

Muž se uklonil a couval z kanceláře.

Malik si propletl prsty na stole. „To jsou dobré zprávy. Jak se zdá, vaše vají čka se dokonale hodí pro další fázi našeho experimentu.“

Lorna se obrnila p řed tíživou realitou a položila otázku, která jí vrtala hlavou od chvíle, kdy technik promluvil. „Ja kou kontaminaci jste hledali v mé krvi?“

„Ach ano, jelikož jste se setkala s testovacími sub jekty, museli jsme se ujistit, zda jste nep řišla do kontaktu s nep říjemným krevním proteinem, jejž subjekty produkují. Obávám se, že se jedná o vedlejší účinek jejich modifikace, jemuž zatím moc nerozumíme, o sám sebe reprodukující protein v krvi, který je pro nás ovšem toxický.“

„Toxický?“

„Správn ě. U modifikovaných subjekt ů je neškodný, ale p řenese-li se na člov ěka, vyvolá symptomy připomínající ch řipku. Ší ří se cévami jako lavina a z krve se dostane do mozku. Tam zp ůsobuje extrémn ě vysoké a nebezpe čné dráždění neuron ů. Zpo čátku se v důsledku tohoto drážd ění úžasn ě, ale pouze do časn ě zost řují smysly. Vskutku udivující. Lepší zrak, čich, chu ť, hmat. Všechno naráz. Dříve jsme hledali zp ůsob, jak tento ú činek využít u voják ů v poli. Ale nakonec jsme to vzdali.“

„Pro č?“

Pokr čil rameny. „Bohužel toto nadm ěrné dráždění velmi rychle vypaluje danému subjektu mozek. Nedá se tomu zabránit ani to léčit. Všichni nakažení zem řeli b ěhem osma čty řiceti hodin od infikování.“

KAPITOLA 43

Jackovi dun ělo v hlav ě s každým zavr čením rotor ů helikoptéry. Jasné slunce odrážející záliv pod nimi mu také moc nepřidalo. Ani slune ční brýle nedokázaly zmírnit bodavou záři.

Na sedadle vedle pilota nyní rad ěji zav řel o či. D ělalo se mu nevolno. Závratí ani kinetózou nikdy netrp ěl, ale te ď se mu žaludek zvedal p ři každém stoupání a obratu. Přitiskl zpocené dlan ě na kolena. Spolkl pachu ť ho řké žlu či.

„Už tam budeme,“ oznámil mu pilot do sluchátek.

Jack otev řel o či a spat řil ropnou plošinu. Vypadala jako zreziv ělý černý dinosaurus sápající se ven z dehtové díry. Na řistávací ploše p

pro vrtulníky byl nakreslený ter č. Lidé se dole na plošin ě hemžili jako mravenci.

Lornin bratr se prodral dop ředu ze zadního sedadla a vmáčkl se mezi Jacka a pilota. Až do této chvíle sdílel kabinu pro cestující s Randym a dv ěma dalšími Jackovými muži, Mackem Higginsem a Brucem Kimem.

Mack vypadal p řesn ě jako nákla ďák, po němž dostal své jméno. Byl rozložitý, m ěl vyholenou hlavu a nápadné čelo, které připomínalo kapotu návěsu. Právě žvýkal nedopalek doutníku a prohlížel si vrtné za řízení pod sebou.

Jeho par ťák byl šlachovitý muž korejského p ůvodu s rovnými černými vlasy, které mu padaly p řes tmavé o či. M ěl olivovou ple ť a mladistvý vzhled, takže si člov ěk říkal, že by to klidn ě mohl být mladší brácha Bruce Leeho. A stejn ě dob ře se um ěl prát.

Jack si je oba osobn ě vybral. Svého zástupce Scotta Nestera nechal v New Orleansu, aby jim kryl záda. Scott také bude Jacka informovat o každé oficiální reakci sekčního šéfa Paxtona. Tady jsou

odkázáni jen sami na sebe.

Skoro.

„Randymu se práv ě ozvali kamarádi,“ řekl Kyle. „Jejich lo ď už mí ří na jih.“

Jack p řikývl. To budou brat ři Thibodeauxovi. Od bratrance si půjčili soukromou lo ď, která se obvykle používala pro lov ryb na otev řeném mo ři. Jakmile se dostanou na plošinu, tým z helikoptéry se rozd ělí. Jack se vydá se svými muži hydroplánem, zatímco Randy a Kyle zůstanou ve vrtulníku a po čkají na lo ď bratr ů Thibodeauxových.

Přepad Ztraceného ráje naplánovali jako koordinovaný, dvousm ěrný útok za soumraku. Jack si prostudoval námořní i satelitní mapu souostroví. Ob ě m ěl nyní složené v levém podpaží. Cht ěl se na n ě ješt ě podrobn ě podívat cestou k vrtu, ale kv ůli dun ění v hlav ě a nevolnosti to vzdal.

Plán nebyl komplikovaný: dostat se na ostrov, najít Lornu, zmizet.

Podle satelitních map stála vila na západní straně ostrova. Jakmile zapadne slunce, Jack se svými muži provedou obojživ elný útok na opa čném konci, kde bude v ětší tma a mén ě zv ědavých o čí. Asi kilometr od pob řeží se pono ří do mo ře v potápěč ském vybavení a zbran ě budou mít v neoprenových pytlích. Aby se pod vodou rychle dostali k východnímu b řehu ostrova a odsud vyrazili na souš, použijí tažné skútry.

Kv ůli kamufláži jejich výstupu na pláž se Randy bude se svou lodí a ostatními potloukat v zátoce u vily na druhé stran ě a odvede pozornost od Jackova týmu. Thibodeauxovi mají na lo di k dispozici bohatý arzenál v četn ě granátomet ů s raketovým pohonem.

Jack se nenamáhal s dotazem, jak bratři Thibodeauxovi k takové výzbroji p řišli. Lepší nev ědět. Rodina Thibodeauxových tvrdila, že její ko řeny sahají až do osmnáctého století a že pochází z krve karibských pirátů, kte ří plenili místní ostrovy. Podle n ěkterých historek se klan Thibodeaux ů své nechvaln ě známé minulosti tak docela nezbavil.

Takže Jack se nestaral, kde si brat ři sehnali svoji palebnou sílu, ale byl moc rád, že ji mají. Lo ď z ůstane v zátoce, bude předstírat, že jí ho ří motor. Ze strojovny se povalí dým a v p řípad ě pot řeby

posádka nabije pušky a pom ůže Jackovi s útokem.

Jedna v ěc ale byla stále nejistá.

Je Lorna ješt ě naživu?

Sp ěšné p řípravy odvedly Jackovu pozornost od strachu o její život. Jenomže cestou sem, kdy ho nic nerozptyloval o, se mu žaludek sev řel obavou. P řestože se u rybářského trauleru setkali teprve v čera, ta žena si našla místo v jeho srdci. Možná za to mohla jejich spole čná minulost, ale nyní mu p řipadalo, že jde ješt ě o mnohem víc.

Představil si její o či modré jako mo ře, vlasy plavé jako písek, na kone čcích vyb ělené sluncem. Vybavil si, jak si kouše horní ret, když se soust ředí. Vzácný úsm ěv, který se ob čas prodere p řes hradbu profesionálního vystupování jako paprsek slunce v zamra čeném dni. Tyhle a další obrazy mu blikaly v hlav ě jako žárovky. Ale zárove ň se mu vrátily i jiné vzpomínky, Lorna ležící na zádech na tmavém parkovišti, krutý smích muž ů sklán ějících se nad ní.

Tenkrát ji zachránil, ale také zklamal.

S poslední vzpomínkou jím projela zlost, která zahnala veškerou nevolnost. Takovou zu řivost ješt ě v život ě necítil. Zažil nelítostné přest řelky a krvavé útoky v Iráku, ale když si představil Lornu, spalovala ho hluboká, neovladatelná zuřivost. M ěl chu ť se do n ěč eho zahryznout, drtit kosti, rvát holýma rukama.

Jen aby ji ochránil. Už ne jako chlapec, ale jako muž.

Slepý ke všemu ostatnímu nadsko čil, když ližiny vrtulníku dosedly na p řistávací plochu. Ani si nevšiml, že klesají. Dve ře se s bouchnutím otev řely a všichni se hrnuli ven.

Jack z ůstal ješt ě chvilku sed ět. Cítil, jak mu t ělem proudí krev, jak stoupá až do hlavy a zase klesá. Nakonec si ramenem otev řel dve ře a vystoupil.

Necht ěl potla čit svoje pocity, ale také se jimi nechtěl nechat ovládnout. Teď má práci. Kdesi uvnit ř se totiž vzpíral d ůkladnému pohledu na zdroj svého vzteku, na hluboko ukrytý n ěžný cit, který jej vyvolal.

Te ď není vhodná doba.

Ta p řijde, až bude Lorna v bezpe čí.

KAPITOLA 44

Lorna stála s doktorem Malikem před monitorem na st ěně. Na obrazovce se otáčel trojrozm ěrný obraz mozku. P řipomn ěl jí magnetickou rezonanci papouška Igora. Po všem tom k rveprolití a požáru jí to p řipadalo jako p řed sto lety. Pokoušela se soust ředit na Malik ův výklad, ale tížil ji mrak smutku a porážky. Léka řova slova

zn ěla prázdně a vzdálen ě.

„Tohle je nejlepší snímek mozkové anomálie testovacích subjekt ů, který se nám poda řilo po řídit.“

Malik ukázal prstem na pět útvarů na obrazovce, zbarvených mod ře, aby se daly odlišit od okolní šedé mozkové tkáně. Po čet a rozmíst ění útvarů odpovídaly snímku Igorovy magnetické rezonance v ACRES. Ale Malik ův snímek m ěl vyšší rozlišení. Nejenže útvary jasn ě vystupovaly, ale bylo vid ět i jemné v ětvení magnetitových krystal ů, jež je navzájem spojovaly.

Při rotaci se zdálo, že všechny mají stejnou krystalickou strukturu

a tvar sn ěhové vlo čky.

v ůbec

„Víte n ěco o fraktálních anténách?“ zeptal se Malik.

Lorna se musela poprat s vlastním zoufalstvím, aby dokázala odpovědět. Po chvíli se jí ze rt ů ozvalo tichou čké „ne“.

„Máte mobilní telefon?“

Podivná otázka prorazila mlhu v její hlavě. Zv ědavost jí vrátila

soust řed ění. „Samoz řejm ě.“

„Takže máte i fraktální anténu. V posledních deseti letech p řišli vědci na to, že shluk antén zformovaný podle fraktálů má obdivuhodnou schopnost vysílat v mnohem širším pásmu kmito čtů a

ěrem velikosti a výkonu. Tento p řelomový objev umožnil výrobc ům zmenšit antény na mikroskopickou velikost, a

s vyšším pom

přitom zachovat funk čnost stonásobně v ětších antén. Znamenalo to revoluci v celém odv ětví. Takovou skrytou moc mají fraktály.“

Malik ukázal na obrazovku. „Tohle je p řesn ě ono. Fraktální anténa, která vyrostla z přírodních krystal ů magnetitu v mozku.“

Lorna si prohlížela sn ěhové vlo čky a vzpomn ěla si na svou vlastní jednoduchou analogii se satelitním talí řem. Vybavila si i podivnou synchronizaci EEG. „A práv ě díky fraktální antén ě se zví řata mohou neurologicky propojit.“

„Přesn ě tak. Krystalizace magnetitu, kterou zde vidíte, je ve své podstat ě fraktální. Celá nervová matrice je vytvo řena z opakujících se, totožných základních krystalických tvar ů.“

„Jako ten trojúhelník, co se rozrostl na obrovskou horu.“

Malik p řikývl. „Po řád je to jen špička ledovce. P ůvodn ě byl tenhle snímek to nejlepší, co jsme dokázali pomocí standardních metod zobrazit. Technologie nás dál nepustily. Ani pod zvětšením v elektronovém mikroskopu jsme nevid ěli víc než krystal tvo řený stovkami menších krystal ů. Jako ruské matrjošky. Pokaždé když jsme si mysleli, že jsme se dostali k tomu nejmenší mu, otev řel se a odhalil ješt ě menší verzi sebe sama. Pokra čovalo to dál a dál, až jsme nakonec nebyli schopni víc zjistit.“

V Malikov ě hlase se ozývalo zklamání. Lorna si vzpomn ěla na neskrývanou touhu v o čích v ědce, když jí popisoval pátrání po základním fraktálu, který je kořenem veškeré inteligence.

„Ať jsme se snažili sebevíc, primární fraktál nám stál e unikal z dosahu, stále se zmenšoval a nakonec zmizel za hranicí viditelného do strašidelné díry, kam se ho nikdo neodvážil následovat.“

Lorna si p ředstavila Bílého Králíka z Alenky v říši div ů, jak skáče do králičí nory.

„Ale i když jsme se do té díry nedostali, dovedu odhadnout, co v ní je.“

Lornin zájem vzrostl.

„Podivný sv ět kvantové fyziky. Následujeme-li stále menší fraktály, nakonec nás dovedou do subatomického světa. Vlastn ě již dnes n ěkte ří fyzikové v ěř í, že v ěda o fraktálech by mohla vysvětlit některé nesrovnalosti kvantové teorie, jako jsou nonlokalita a kvantová provázanost, jak to, že může být subatomická částice

sou časn ě na dvou místech, jak to, že se sv ětlo chová jako vlna i částice. Když se dostanete až na tuhle úroveň, v ěci jsou najednou hodn ě divné. Ale fraktály možná dovedou na tohle všechno odpov ědět.“

Lorna nechápala, kam míří, a její netrp ělivost byla patrn ě znát.

„Ukážu vám, co jsem se při výzkumu sám nau čil. Je to praktické, a p řesto úžasné. Osnímkoval jsem tentýž mozek znovu, ale tentokrát jsem nehledal krystaly, ale magnetickou energii, kterou tyto krystaly produkují. A čkoli jsem samotné krystaly nevid ěl, mohl jsem m ěř it elektromagnetickou stopu neviditelných krystal ů.“

„Jako sv ětlo ze vzdálených hv ězd,“ podotkla Lorna.

Malikovy o či se rozší řily p řekvapením. „Ano, dokonalá analogie. Ačkoli nevidíme slunce nebo planetu, dokážeme rozpoznat sv ětlo, které dosahuje až k nám.“

„Takže jste snímkování opakoval a hledal energii místo krystal ů.“

„Ano. A tohle jsem zjistil.“

Namí řil dálkové ovládání na obrazovku a stiskl tlačítko. Modrá sn ěhová vločka v mozku testovaného exempláře najednou rozkvetla a prom ěnila se v blankytnou bou ři.

Lorna zalapala po dechu a šokovan ě si zakryla ústa. „Je to všude…“

Malik se usmál, pyšný na sv ůj objev. „Každý útvar je jako semínko fraktálového stromu. Krystaly se šíří ven do v ětví, do ten čích výhonk ů a po řád dál a dál.“

Lorna si p ředstavila fraktálový strom, který jí ukázal před chvílí, jako jednoduché Y rozrůstající se v trojrozm ěrný strom. Krystaly v mozku činily totéž, ší řily se zevnit ř ven a stále se zten čovaly, až přestaly být zachytitelné všemi dostupnými zobrazovac ími metodami. P řesto se daly najít podle elektromagnetického záření vycházejícího ze skrytých krystalů, díky energii vznikající v subatomickém sv ětě.

Malik ji gestem vybídl, aby se znovu posadila na ži dli ke stolu. „Ukázal jsem vám, jak hluboko fraktálová hádanka sahá. A jak je zako řen ěná v kvantovém světě. Te ď se na to podíváme z druhé strany: jak se fraktálový strom rozši řuje sm ěrem ven. Už víte, že naše exempláře jsou schopny se propojovat.“

Přikývla a pochopila, kam mí ří. „Vy v ěř íte, že propojováním se fraktálový strom v ětví dál do světa.“

„Správn ě. Fraktálový strom roste za hranice individuální lebky. A stále sílí.“

Lorna si vzpomn ěla na Igora od říkávajícího matematickou konstantu pí.

„Což vyvolává otázku, kde to skončí? Pokud se m ůže ší řit tém ěř nekone čně až do subatomického sv ěta, m ůže se stejn ě nekone čně ší řit i ven . A pokud ano, jaký bude výsledek? Jaká úrove ň nejvyšší inteligence by mohla být stvo řena?“

Lorna si v duchu p ředstavila, jak ko řeny fraktálového stromu mizí ve sv ětě kvantové energie a živí se tímto nekone čným zdrojem síly. A také si p ředstavila, jak se v ětve stromu rozr ůstají ven. Poslední přirovnání, které vyslovila, možná vyvolala biblická analogie na samém po čátku jejich debaty.

„Skoro to p řipomíná strom poznání z knihy Genesis.“

Malik si znechucen ě odfrkl. „Te ď mluvíte jako pan Bennett.“

Lorna čerpala sílu z jistoty, ze strachu, jaký druh inteli gence by se zrodil z tohoto experimentu. Právě to ji p řim ělo k chladnému tónu, když pevným hlasem řekla: „Musíte s tím p řestat.“

Malik si povzdechl a svezl se zpátky do křesla. O čividn ě byl zklamaný. „Doufal jsem, že jako kolegyn ě na poli v ědy budete mén ě předpojatá.“

Dalšího pokárání ji ušetřilo zaklepání na dveře. Genetický laborant znovu vešel do kanceláře a nesl ocelový podnos se t řemi velkými injek čními st říka čkami.

Malik se znovu rozzářil. „Ach, Edwarde, takže hormonální testy jsou hotové?“

„Ano, pane doktore. P řipravil jsem léky pro náš subjekt.“

Malik se ohlédl na Lornu. „Jak se zdá, budeme muset v naší debat ě pokra čovat pozd ěji, doktorko Polková. Uvidíme, zda se mi poda ří vás přesvědčit, abyste se na celou v ěc dívala racionálně a nespoléhala se tolik na bibli. Ale to se asi dá očekávat, když člov ěk pracuje na ostrov ě pojmenovaném Ráj.“

Lorna si vystrašen ě položila ruku na b řicho. Za laborantem se objevila pov ědomá postava jejího tělesného strážce. Connor si všiml

paniky v její tváři. P řiložil ruku na pistoli v pouzdru na opasku, aby ji odradil od jakékoli myšlenky na odpor.

„Po injekcích,“ řekl Malik, „si ur čit ě budete chtít tak na p ůl hodinky lehnout. Obávám se, že co přijde, nebude moc p říjemné. Urychlení vývoje folikul ve vaje čnících m ůže být pon ěkud…,“ pe čliv ě hledal další slovo, „… namáhavé.“

Strach se Lorn ě zabodl do b řicha jako ostrý n ůž.

„Pak si znovu promluvíme. Pár hodin potrvá, než bude tkáň vašich vaje čník ů p řipravena k odb ěru. Mezitím vám ukážu, co hodláme dělat s vašimi vají čky.“

Mávnutím ruky ji propustil. Lorna nem ěla na vybranou, a tak se zvedla. Zamžilo se jí p řed o čima, protože patrn ě p říliš prudce vstala.

Connor k ní p řistoupil a netrp ěliv ě ji popadl za loket.

Táhl ji pryč a ona naposledy pohlédla na monitory na st ěně. Snímek mozku se tam po řád točil a zobrazoval magnetickou bou ři v lebce.

Přestože ji d ěsilo, co ji čeká, při pohledu na tento obraz a p ři pomyšlení na jeho d ůsledky se zatvrdila. B ůh vyhnal člov ěka z rajské zahrady, protože se odvážil porušit zákaz jíst ze stromu poznání.

Ale co když si člov ěk vyp ěstuje sv ůj vlastní strom?

Kde to skon čí?

Odpov ěď neznala. Jednu v ěc však v ěděla jist ě.

Někdo je musí zastavit.

KAPITOLA 45

ěl pocit,

„Bon Dieu . Ty v ůbec nevypadáš dobře, brácho.“

Jack nemohl v ůč i Randyho hodnocení nic namítnout. M jako by mu n ěkdo do kloub ů nalil roztavené olovo. K ůže ho chvíli pálila, chvíli studila mrazivým potem. Nadopoval se prášky proti ch řipce, které nezp ůsobují ospalost, a doufal, že to bude sta čit, aby

vydržel ješt ě čty řiadvacet hodin.

„Budu v pohod ě,“ ujiš ťoval ani ne tak Randyho jako spíš sám

sebe.

Jeho bratr stál jen pár metrů od malé helikoptéry A-Star, která zah řívala motor a jejíž rotory se roztá čely do plné rychlosti. Dunivý zvuk se mu za řízl do lebky jako rezavá pilka. Vrtulník přepraví Randyho a Kylea k lodi Thibodeauxových, která momentálně mí ří k

ostrovu Ztracený ráj.

ůže d ůvěř ovat, muže s

Kyle stál stranou se založenýma rukama a už se nemohl do čkat, až vyrazí. Nehtem š ťoural do sádry na ruce jako pes ožižlávající kost. Byl by se rad ěji p řidal k Jackov ě p řepadové skupin ě a šel rovnou za sestrou, ale zlomené zápěstí mu v tom zabránilo. Jack by ho stejně asi nevzal. Pot řeboval muže, jimž m

vojenským výcvikem pro tajné operace.

Kyle se nicmén ě tvá řil, že je p řipraven kdykoli servat sádru z ruky a p řidat se k Jackovým chlap ům. Mack Higgins a Bruce Kim čekali o pár podlaží níž, dole u ústí vrtu s pracovníky plošiny. Ješt ě níž se těsn ě u okraje nadnášel hydroplán, který m ěl p řepadový tým dopravit k ostrovu a vyložit jej i se zbran ěmi necelý kilometr od pob řeží.

„Máš časový plán?“ zeptal se Jack Randyho.

Bratr si poklepal prstem na hlavu. „Mais oui . Všechno je to tady.“

Tohle se Jackovi moc nezamlouvalo. Poslední p ůl hodinu trávil v

kanceláři místního geologa nad plánem přepadu. Aby fungoval, musely všechny skupiny jednat v dokonalé synchronizaci.

Kyle přistoupil blíž a zamra čen ě si Randyho zm ěř il. „Žádný strach. Já si to všechno zapsal. Počkáme na váš signál, než se přiblížíme k ostrovu.“

Jack p řikývl a byl rád, že na Thibodeauxov ě lodi bude aspo ň někdo, kdo má všech pět pohromad ě. Randymu a jeho p řátelům pln ě důvěř oval, když se strhla surová rvačka v baru, ale pokud šlo o dodržování časových harmonogram ů, Cajunové zřídkakdy nosí hodinky.

Randy jen pokr čil rameny. „To je fuk. Budeme tam, kde máme být.“

„O to se postarám,“ dodal Kyle.

Tentokrát se nasupil Randy. „Je vais passer une calotte ,“ vyhrožoval pod vousy.

Tihle dva se o čividn ě v lásce nem ěli. Jack doufal, že stará zloba hluboce zako řen ěná mezi oběma rodinami se p ři téhle misi nevyvalí na povrch a nezp ůsobí vážný problém.

„Nastupte do vrtulníku,“ p řikázal Jack. „Se základnou se spojím vysíla čkou, jakmile odstartujeme.“

Oba muži se obrátili k helikoptéře. Zamí řili k ní a drželi se jeden od druhého v uctivé vzdálenosti.

Jack je okamžit ě vyhnal z hlavy a vyrazil ke schod ům vedoucím dol ů z vyvýšené p řistávací plochy. Nem ěl nejmenší chu ť být poblíž, až bude vrtulník startovat. Hlava mu dun ěla s každým zaburácením rotor ů. Kone čně se dostal dost daleko od vrtule, ale na jeho smysl y nyní zaúto čil pach ropy a maziva z plošiny. Čím níž sestupoval, tím horší to bylo. Nakonec m ěl pocit, že mastnotu cítí na špi čce vlastního jazyka.

Potla čil nutkání zvracet a zastavil se na odpočívadle s výhledem na otev řený záliv. Do tváře mu zafoukal čerstvý vánek. Spolykal pár chladných doušk ů, aby si vy čistil hlavu. Právě v tu chvíli se nad nimi vznesl vrtulník A-Star a zamí řil na mo ře.

Pozoroval, jak letí k jihu, a v kapse mu zavibroval mobil. Co te ď? Vytáhl ho a podíval se, kdo volá. Neznámé číslo, ale m ělo neworleanskou p ředvolbu. A čkoli Jack netušil, kdo by ho mohl

shánět, hovor p řijal a p řík ře se p ředstavil.

Odpov ěděl mu známý hlas, klidný a tichý, jako kdyby ho cht ěl pozvat na čaj. „Agente Menarde… jsem rád, že jsem vás ješt ě zastihl.“

„Doktor Metoyer?“ vydechl Jack p řekvapen ě a zárove ň netrp ěliv ě.

„Já vím, že máte naspěch,“ pokra čoval Carlton Metoyer, „ale domnívám se, že mám informaci, která by vám mohla být p ři vaší misi užite čná.“

Jack ustoupil zp ět do osv ěžujícího vánku ze zálivu a zeptal se: „Oč jde?“

„Jde o to, co provád ěli s t ěmi zví řaty. Sám víte, co se stalo v laborato ři, takže jsme nem ěli čas prov ěř it analýzu DNA u nadbyte čného chromozomu, který jsme u nich objevili.“

Jack si vybavil, že o nadbyte čném chromozomu se Lorna zmínila. Byla p řesv ědčená, že on je p říčinou podivné mutace u zvířat.

„Jakmile jsme se v Audubonov ě zoo trochu za řídili, se Zoe jsme znovu prostudovali výsledky. Ten chromozom je nosit elem velmi šokujících vlastností. Ur čit ě byste o tom m ěl v ědět.“

„Pokra čujte. Ale trochu m ě tla čí čas.“

„Jist ě, agente Menarde. P ůjdu hned k v ěci. Nevím, jaké máte znalosti o genetickém kódu, zejména pak o takzvané odpadní DNA.“

Jack si povzdechl, protože v hlav ě se mu op ět rozho řela bodavá bolest. „Biologie není moje silná stránka, doktore.“

„To nevadí. Berte to jako kurz pro za čátečníky. Ur čit ě víte, že DNA je vlastn ě velké skladišt ě genetických informací. Genetický kód člov ěka je dlouhý t ři miliardy písmen. Je t řeba si však uv ědomit, že jen velmi malá část DNA, zhruba tři procenta, je skute čně funk ční. Zbylých devadesát sedm procent je genetický odpad, v podstat ě je to nepot řebná bagáž, kterou jsme si nashromáždili a kterou s sebou taháme už tisíce let.“

„Ale pro č?“

„Dobrá otázka. Poslední studie naznačují, že odpadní DNA nemusí obsahovat jen samé zbytečné smetí. V ědci si všimli, že konkrétní oblasti odpadní DNA se v párech bází shodují se starým virovým kódem.“

Jack se podíval na hodinky. Nem ěl pon ětí, kam se tato debata ubírá.

Carlton pokra čoval: „Pokud jde o otázku, pro č s sebou vlá číme starý virový kód, existují dv ě teorie. Jeden v ědecký tábor tvrdí, že nás má chránit před novými virovými útoky. Genetická pam ěť zde uložená prostě čeká, až bude znovu potřeba. Druhý tábor tvrdí, že DNA v pr ůběhu tisíciletí tento starý virový kód absorbovala, ž e se jedná v podstatě o evolu ční balast. Já si myslím, že tyto teorie se navzájem nevylučují, jelikož tyhle kousky virového kódu jsou obsaženy v DNA u všech živo čišných druh ů, po čínaje zahrabaným krtkem a kon če člov ěkem. Jako kdybychom nesli identické informace pocházející z nějakého starodávného zdroje a nechávali si je jako zálohu pro budoucnost.“

Jack si všiml vzrušení v léka řov ě hlase. „Ale o co tady jde, doktore?“

„Ano, jist ě. Mluvím nesouvisle. Studovali jsme genetický kód cizího chromozomu a Zoe m ěla báječný nápad porovnat sekvenci s různými databázemi, v četn ě databáze projektu nazvaného Lidský genom. Sta čila hodinka a kápli jsme na to.“

„Na co?“

„Na genetický kód toho nadbyte čného chromozomu. Zjistili jsme, že naprosto stejný kód je obsažen v odpadní DNA člov ěka. A nejen člov ěka, ale i v ětšiny zví řat.“

„Cože?“

„Ten extra chromozom u testovaných subjekt ů odpovídá sad ě starých virových kód ů uložených v DNA všech zví řat a lidí.“

„Dob ře, ale co to znamená?“

„To znamená, že živo čichové, minimálně obratlovci, byli v pr ůběhu evoluce tomuto kódu vystaveni. Setkali jsme se s ním a on se stal inertní sou částí našeho genomu. Nyní jsme se s ním setkali znovu. V aktivní form ě.“

„Aktivní?“

„Zoe vám to vysv ětlí. Ona tomu rozumí lépe než já.“

Než mohl Jack n ěco namítnout, telefon zm ěnil majitele a ozval se v n ěm další hlas. „Zdravím, Jacku. Promi ňte, že rušíme.“

„Jak se držíte, Zoe?“

„Dob ře. Jenom musím po řád něco d ělat. Být užite čná.“

Neuniklo mu nap ětí, slzy schované za těmi slovy. Zabolelo ho srdce a znovu v n ěm ožil strach o Lornu. „Pov ězte mi, co jste zjistila, Zoe.“

Jakmile opustila studnici svého žalu, hlas se jí zklidnil. „Před odjezdem z ACRES m ůj manžel Paul zkoumal tu DNA, p ředevším ur čité sekvence kódu, kterým říkáme genetické markery. Jeho hypotéza se prokázala. Markery hovoří jasn ě.“

„O čem?“ nechápal Jack.

„Ukazují, že cizí chromozom je p ůvodn ě virový.“

„Virový? Po čkejte. Chcete říct, že ten chromozom je virus ?“

„Za čínáme si to myslet. V ětšina vir ů pronikne do jádra bu ňky a zmocní se hostitelské DNA tím, že se s ní tak či onak propojí. Proto je v naší odpadní DNA tolik virového kódu. Jenomže tenhle virus se nejen zmocnil hostitelské DNA, on se stal vlastním chromozomem.“

Jack znovu pocítil pronikavý chlad. Za čínalo mu docházet, proč mu Carlton volá.

„Nejd řív jsme si mysleli, že zví řata jsou objektem genetického inženýrství,“ pokra čovala Zoe, „že n ěkdo prost ě vzal cizí genetický materiál a um ěle ho exemplářů m implantoval. Stejn ě m ůžeme vložit svítící gen medúzy do myšího vají čka a vyp ěstovat myš, která bude zářit. Jenomže to byl p řed časný záv ěr. Nové výsledky nazna čují, že zví řata se prost ě s tím virem setkala a nakazila se . Genetický kód pak předají svému potomstvu, které se již s podivnými vlastnostmi narodí.“

Jack už chápal, pro č mu telefonují. Upíral pohled na nekone čnou hladinu zálivu. Není divu, že si Lornini únosci vybrali pro své experimenty izolovaný ostrov.

„Ten virus,“ řekl, „myslíte, že je nakažlivý?“

„To nevíme, ale mohl by. Zví řata jsme umístili do p řísné karantény. Ale mysleli jsme si, že byste to m ěl v ědět, než se dostanete na ostrov. Abyste mohl p řijmout n ějaká preventivní opat ření.“

„Díky. Ud ěláme to.“ Jack si najednou pln ě uv ědomoval význam vlastních ch řipkových symptom ů, ale nem ěl čas si s tím d ělat starosti. Má práci.

Na kovových schodech se ozvalo dusání vysokých bot a p řim ělo Jacka odvrátit zrak od zálivu. Na odpočívadlo stoupal Mack Higgins. Po řád ještě žvýkal zbytek vyhaslého doutníku. Když spat řil Jacka, údivem se mu rozší řily o či.

„Vte řinku, Zoe.“ Jack spustil ruku s telefonem a kývl na Macka. „Co se d ěje?“

„Pilot vzkazuje, že máme pln ě natankováno.“

Jack p řikývl a znovu zvedl telefon. „Je to všechno, Zoe?“

„Ješt ě n ěco.“ Následovala dlouhá odmlka. Pak se znovu rozezněl její hlas, plný zloby a bolesti. „Najd ěte Lornu. P řivezte ji dom ů. A postarejte se, aby ti hajzlové, co zabili Paula, dostali, co si zaslouží.“

„Slibuju, Zoe. Postarám se o to.“ Ukon čil hovor a obrátil se na Macka. „Můžeme vyrazit?“

„Pilot pot řebuje ješt ě deset minut na záv ěre čnou prov ěrku p řed startem a pak m ůžeme zvednout kotvy. Ale nejd řív ti musím ješt ě něco říct. Právě mi volal Jimmy ze služebny. Paxton zu ří. Ví, že jsme se vzdálili bez povolení a zmizeli z radaru.“

Jack se zak řenil. Špatná zpráva, ale dalo se to čekat. Paxton není žádný blbec. Tenhle Jack ův výlet by je všechny mohl stát místo, v horším p řípad ě i pobyt ve v ězení.

„Ješt ě máte čas, abyste se s Brucem vrátili.“

Mack se roš ťácky zašklebil s doutníkem v puse. „To by nebyla taková sranda.“

Jack ho vd ěč ně plácl po rameni a popošel s ním ke schod ům. „Co ten agent z FBI? Našel už podle signálu z gépéesky doktorku Polkovou?“

Mack zvážn ěl. „Ani ťuk, šéfe.“

Jack v duchu zaklel. Kéž by m ěl d ůkaz, že Lorna tam n ěkde je… nejen kv ůli Paxtonovi, ale i kv ůli sob ě. Kráčel dol ů po schodech a jeho odhodlání začaly nahlodávat pochybnosti. Co když na tom ostrov ě v ůbec není? Co když je mrtvá? Spolkl sv ůj strach. Ten mu nijak nepom ůže.

Musí být naživu, p řesv ědčoval se v duchu, cítím to v kostech. Ale to ješt ě neznamená, že nemá velké potíže. I tohle mu intuic e napovídala a jeho strach rostl s každou ubíhající v te řinou.

„Takže za deset minut vyrážíme?“ zeptal se Mack.

Jack zavrt ěl hlavou. „Ne. Vyrážíme hned.“

KAPITOLA 46

Lorna nejspíš omdlela. Jednu chvíli zvracela do kbelíku vedle vyšet řovacího stolu a vzápětí se probrala na zádech. S čichací solí u nosu. Pach čpavku jí ude řil do tváře. Odstr čila laborantovu ruku.

Co mi to d ělají?

Přípravek na stimulaci vaje čník ů jí píchli p římo do žíly. Než sta čili vytáhnout jehlu, udělalo se jí zle. Plných deset minut s tím bojovala, ale nakonec to její žaludek vzdal. Patrn ě tenhle vedlejší účinek o čekávali, protože na zemi byla p řipravená prázdná nádoba. Třikrát ji naplnila, až už nem ěla co zvracet.

Když jí čichací st ůl vrátila vědomí, pokusila se posadit. Místnost kolem ní se zato čila.

„Já bych si radši lehl,“ ozval se hlas vedle ní.

Oto čila se a poznala muže se širokými rameny z knihovny ve vile. Sed ěl vedle jejího l ůžka a na sob ě m ěl stále sportovní kalhoty a khaki vestu. Byl to Bryce Bennett, muž, který za tímhle v ším stojí. Zblízka jí p řipadal ješt ě v ětší. Opálená tvář p řipomínala jemnozrnnou k ůži, modré o či m ěl jako led.

Laboranta vykázal mávnutím ruky z místnosti.

„Před deseti lety jsem prod ělal chemoterapii kv ůli rakovin ě lymfatických uzlin,“ řekl Bennett a naklonil se k ní. „Tu jsem si přivodil b ěhem dlouhých let strávených na ponorce. Tenkrát jsme jako vojáci pom ěrn ě zblízka pozorovali jaderné zkoušky. Takže moc dob ře vím, jak se te ď cítíte. Ale b ěhem pár minut budete zase jako rybi čka. Všechny se z toho zatím rychle vzpamatovaly.“

Lorna se rozhlédla kolem. V ordinaci byli sami dva. Ne že by se na n ěco zmohla. Cítila se slabá jako novorozenec se zápalem plic. Ale s každým nádechem m ěla pocit, že se jí v hlav ě rozjas ňuje.

„Co tady d ěláte?“ zeptala se. M ěla sice na mysli, pro č se tenhle obr obt ěžoval sejít až sem dol ů, ale její otázka m ěla mnohem širší význam. Pro č musím tohle všechno podstoupit? Jaký to má smysl?

On si její dotaz vyložil doslova. „P řišel jsem po rozhovoru s doktorem Malikem. Zaujalo m ě, co jste říkala, a napadlo m ě, že bychom spolu mohli strávit pár minut, než se bude moci pokra čovat v zákroku.“

„Kv ůli čemu?“

„Kv ůli Ráji.“

Nev ěděla, jak si to vyložit, a tak ml čela.

Bennett si povzdechl a op řel se na židli. Všimla si, že má na klop ě připíchnutý st říbrný krucifix. Když se opíral, zaleskl se.

„Za čneme od za čátku. Tenhle projekt jsem spustil kvůli dokumentu od hlavního v ědeckého poradce Pentagonu, skupiny, která si říká JASON.“

Povytáhl obočí, jako kdyby se ptal, zda už to jméno slyšela.

Z její tváře se ovšem nedalo nic vy číst.

„Před deseti lety se JASON pustili do divoké obhajoby obrovských vojenských investicí do oboru, který naz vali Modifikace lidské výkonnosti. Obávali se, že naši nep řátelé získávají převahu. Cizí mocnosti již provád ěly farmaceutický výzkum v oboru vývoje látek pro posílení výkonu. S pomocí těchto lék ů byli vojáci chyt řejší, siln ější a lépe snášeli útrapy války. Dovedete si představit, jaký poplach to vyvolalo ve vedoucích kruzích Pentagonu.“

Bennett se p ři té myšlence rozesmál. „Poradci varovali papaláše, že na tomto poli Spojené státy zaostávají, a v zájmu národní bezpe čnosti doporu čili dva kroky: zvýšit financování výzkumu a sledovat cizí studie v zahrani čí. V ěř ila byste, že okamžit ě po zve řejn ění zprávy se začaly peníze jen sypat? Všemi sm ěry. Jedna z konkuren čních firem, která zpracovávala zakázky pro ministerstvo obrany, už aktivn ě testuje léky na zlepšení pam ěti a kognitivních schopností vojáků.“

Lorn ě už svitlo, kam Bennett mí ří. P ředstavila si snímek mozku v Malikov ě kancelá ři. A také si vybavila Duncanova slova, když hovo řil o projektu biologické válečné systémy.

„Podle platných sm ěrnic se spousta pen ěz v ěnovala i na

monitorování zahraničních projekt ů. A v rámci koordinovaného úsilí vytipovat zahrani ční výzkumné pracovníky a nad ělat z nich špiony jsme se obrátili na doktora Malika.“

Za Bennettovými zády se otev řely dve ře. Jako na zavolanou vrazil do ordinace Malik následovaný šéfem bezpečnosti. Duncanova tvář byla rudá a jizvy z ní vystupovaly o to nápadněji.

Podle jejich výraz ů bylo z řejmé, že se hádají.

„Co se d ěje?“ zeptal se Bennett.

Duncan promluvil první. „P řišli jsme o jednu kameru v táboře.“

„Může to být jen technická závada,“ dodal rychle Malik.

„Anebo by to mohlo znamenat, že jeden z nich kameru sebral. Když jsou dost chyt ří na to, aby si vy řízli sledovací za řízení, přikradli se až sem a zabili jednoho z mých muž ů, tak jsou taky dost chyt ří na to, aby vy řadili z provozu maskovanou kameru.“

„A co ostatní kamery?“ zeptal se rychle Bennett. „C o ukazují?“

„Nic mimo řádného,“ trval na svém Malik. „Zcela rutinní aktivitu. Žádné známky nadměrné agrese. Po řád tvrdím, že podobné excesy jsou jen ojedin ělé a dají se snadno vymýtit.“

„A já tvrdím, že tam máme napochodovat s puškama a ten pelech vy čistit.“

Bennett zvedl ruku. „To by nás vrátilo o několik let zpátky, Duncane. Zdvojnásobte hlídky u brány mezi oběma ostrovy a pošlete ozbrojený tým, aby zjistil, co se stalo s kamerou. Pak se rozhodneme, co dál.“

Lorna vyslechla jejich rozhovor ml čky. Už na veterinární fakultě je u čili, že je nejlepší být p ěkn ě zticha a mluvení nechat na klientovi. Vyjde tak najevo mnohem víc informací.

Jenomže Duncan si její p řítomnosti všiml. Díval se na ni, jako by za všechno mohla ona. „Pane, také jsem mluvil s naším po číta čovým technikem. Jak se zdá, to zařízení v New Orleansu má s Compu-Safe opravdu smlouvu na zálohování dat z počíta čů . Je dost pravd ěpodobné, že data jsou uložena na externím serveru. Stále pátráme, kde by to mohlo být.“

„Pokra čujte,“ zavr čel Bennett. „Nem ůžeme riskovat, že ztratíme technologickou výhodu.“

„Ano, pane.“ Duncan se oto čil k odchodu.

Lorna byla ráda, že mu vidí záda.

Bennett pak promluvil na Malika: „Doktore, p řišel jste právě v čas. Zrovna jsem hovo řil o tom, jak vznikl projekt Babylon, jak jste vycítil, že vítr m ění sm ěr, a hodil sv ůj ru čník na naši stranu ringu.“

„Ano. Díky této zm ěně jsem mohl pokra čovat ve výzkumu, tentokrát s dostatečným množstvím financí.“

„Obapoln ě výhodné řešení,“ poznamenal Bennett.

„Jist ě.“

Bennett pohlédl na Lornu. „Víte, pro č naše práce nese název projekt Babylon?“

Zavrt ěla hlavou.

„Protože vznikl v biblickém kraji babylonském. Doktor Malik zahájil před dvaceti lety práci na utajeném vojenském projektu pod bagdádskou zoologickou zahradou. Prováděl biologický vále čný výzkum s virem, který objevil v kurdské horské vesn i čce u tureckých hranic. Možná jste slyšela, že Saddám v roce 1988 nemilosrdn ě likvidoval kurdské vesnice. Bombardoval je yperitem a sarinem, nervovým paralyzérem. Otrávil místní studny. A to všechno proto, aby utajil, co se tam našlo.“

„Co se tam našlo?“ zeptala se chraplav ě Lorna, jak ji pálilo v krku.

„Rok p ředtím se všechny d ěti ve vsi narodily podivn ě regresivní ,“ odpov ěděl Malik.

Lorna si p ředstavila hominidy a došlo jí, co léka ř myslí slovem „regresivní“.

„Pov ěrčiví vesni čané d ěti schovali, protože uv ěř ili, že jejich zem ě je prokletá. Když se podobné genetické anomálie objevily i u koz a velbloud ů, jejich jistota ješt ě vzrostla. Nakonec se to ale rozneslo, jelikož dosp ělí vesni čané onemocn ěli a podléhali podivným hore čkám, které u nich vyvolávaly hypersenzitivitu na světlo a hluk.“

Lorna si vzpomn ěla na Malik ův výklad o toxickém proteinu.

„Povolali m ě, abych to prošet řil. Provedl jsem testy DNA a zjistil, že všechny d ěti mají chromozomovou vadu.“

„Jeden chromozom navíc.“

„Správn ě. Jenomže on to nebyl chromozom. Byl to vet řelec. Virus, který vpravil svou vlastní DNA do bun ěč ného jádra a usídlil

se tam.“

Lorna se s námahou posadila. Hlava se jí zatočila o n ěco mén ě a i nevolnost rychle ustupovala. V k říži jí však za čínala hryzat křečovitá bolest, patrn ě vycházející z vaje čník ů napadených léky.

„Virus?“ zopakovala.

„Ano. A z toho, co se nám podařilo zjistit o jeho evolu čním původu, bylo nabíledni, že jsme se s ním již setkali. “

Aby své tvrzení dokázal, pokračoval Malik ve výkladu o tom, že zbytky kódu stále existují v naší DNA jako poh řbený a spící fragment lidské odpadní DNA.

„Domnívám se, že jelikož jsme tomuto viru byli v minulosti vystaveni, máme stejně jako ostatní živo čišné druhy v mozku jisté množství magnetitových krystal ů. Jako úlomky rozbitého zrcadla zabodnuté do lebky tu zůstaly z doby p řed tisíci let, kdy došlo k prvnímu infikování.“

Malik vzápětí pokra čoval: „Jenomže vesni čané se s virem setkali znovu, spole čně se svými domácími zví řaty, když kopali novou studnu. Desetiletá sucha je donutila hledat vodu mnohem hloub ěji než kdykoli d řív. Jakmile za čal prýštit pramen, nakazili se virem nejen oni sami, ale i jejich zví řectvo.“

Už tomu rozum ěla. „A virus se rozší řil do jejich bun ěk, jimž dodal vlastní DNA.“

„Vypadá to, že se soust řeďuje ve velmi aktivních bu ňkách. V lymf ě, gastrointestinálních buňkách, kostní dřeni. Ale také v zárodečných bu ňkách ve vaječnících a varlatech.“

„Takže tím p řenáší svou DNA na jejich potomstvo.“

„Zcela správn ě. V bu ňkách dospělých zví řat však z ůstal latentní a aktivoval se teprve uvnit ř oplodn ěného vajíčka. Virus se za čal projevovat, když embryo rostlo, m ěnil stavbu mozku, aby p řežil. Ve fázi raného embryonálního vývoje způsobil, že se v mozku vytvo řily usazeniny magnetitu, a pak se spole čně s vyvíjejícím se mozkem množil jako fraktál.“

Lorna si op ět p ředstavila fraktálový strom, jehož ší ření nebere konce.

„Virová DNA navíc produkuje b ěhem r ůstu potomka jistý protein. My si myslíme, že funguje jako neurostimulátor a v podstat ě udržuje

neurony ve stavu vzrušení, čímž generuje dodate čnou energii pro zásobování a udržování fraktální antény. Ale je to tentýž protein, který zabije každého, kdo nemá neurologickou kapacitu se s ním vypo řádat. Mám na mysli jedince, jimž potřebné magnetitové uspo řádání v mozku chybí. Když o tom člov ěk p řemýšlí, je to skute čně rafinované.“

„Jak to myslíte?“ zeptala se Lorna.

„Třeba je tato smrtící vlastnost ve skute čnosti evolu ční výhodou. Zp ůsobem, jímž nová generace vymýtí tu starou.“

Lorna p ři t ěch slovech ztuhla.

„Ať tak či tak,“ pokra čoval Malik, „my známe účinky t ěchto protein ů. Pod elektronovým mikroskopem jsme studovali zbyte k hostitelské DNA. Konkrétně jsme zkoumali oblast odpadní DNA, která koresponduje s genetickým kódem viru. Tato oblast byla velká a roz člen ěná, což naznačuje aktivní transkripci a translaci.“

„Co to znamená?“ zeptal se Bennett a svraštil obo čí.

Lorna odpov ěď znala. Zvedl se jí žaludek, ale tentokrát to nezp ůsobily léky.

Malik vysv ětloval: „Nazna čuje to, že stará oblast DNA se stala znovu aktivní. Jinými slovy, to, co bylo odpadní, u ž odpadní není.“

„Jak je to možné?“ naléhala Lorna.

„Mohl bych nyní podrobn ě hovo řit o RNA, reverzní transkriptáze, ale sta čí, když řeknu, že tyhle proteiny stimulovaly a probudily starou DNA. Domnívám se, že probuzení starého kódu je jedním z důvod ů, pro č se u t ěchto zví řat objevuje genetický atavismus. Nastartováním DNA, která je genomem nesena tisíce let, se dostane na povrch genetická minulost každého zvířete, znovu se probudí evolu ční znaky ukryté po celou dobu v odpadní DNA.“

„Jako n ějaký genetický kompromis?“ zeptala se Lorna.

Malik povytáhl obočí, protože jí nerozum ěl.

Vysv ětila mu to: „Virus zp ůsobí na neurologické rovin ě skok kup ředu, ale aby se to vyrovnalo, na jiné rovin ě se musí objevit i odpovídající skok zpátky.“

Malik se rozzářil. „To m ě nikdy nenapadlo.“

Bennett p řikývl. „Hassane, možná jste m ěl s doktorkou Polkovou pravdu. Mohla by p řinést nový pohled na váš problém.“

„Souhlasím.“

Oba se na ni podívali.

„Pokud se cítíte dost silná, abyste mohla chodit,“ pokra čoval Bennett, „je na čase, abyste kone čně okusila chu ť našeho ráje. A poznala hada, který nás souží.“

KAPITOLA 47

Lorna kráčela za Malikem zp ět do kanceláře. Nohy se jí podlamovaly při každém kroku, a když slezla z vyšet řovacího stolu, tém ěř upadla na obličej. Bennett ji zachytil a nabídl jí rám ě. P řijala ho s obrovskou nechutí, ale nem ěla na vybranou. Jinak by ji tam museli odnést.

Pohyb jí alespo ň pomohl vy čistit hlavu.

Než usedla na židli u psacího stolu, cítila se nato lik silná, že se pustila Bennettovy paže a poslední krok u činila sama. Pal čivá bolest v k říži se zmírnila v pouhé pulzování. Jakmile se posadila, Malik uchopil dálkové ovládání a namířil je na st ěnu plnou obrazovek.

„Tahle kamera s vysokým rozlišením živ ě snímá lokalitu, již jsme vybudovali na sousedním ostrov ě. Rezervace pro zví řata je s námi spojená pruhem pevniny, ale mezi oběma ostrovy jsme vzty čili elektrický plot a čty řiadvacet hodin tam stojí hlídky. Druhý ostrov nám slouží jako dokonalé testovací pole a my m ůžeme sledovat, jak se nová inteligence projevuje v podmínkách skutečného sv ěta.“

Plazmová obrazovka uprostřed se rozsvítila. Obraz byl tak ostrý, že spíš p řipomínala okno do jiného sv ěta; a možná tomu tak i bylo. Lorna spat řila mýtinu v pralese, po jejímž okraji byly rozeset y primitivní chatr če se st řechami z palmového listí. Uprostřed doutnalo ohništ ě s řeřavými uhlíky.

U ohništ ě se kr čily dv ě nahé postavy. Ochlupené na celém t ěle a velké asi jako starší dítě. Muž se postavil na nohy, jako kdyby vycítil, že ho pozorují. Rozhlédl se. Nos m ěl široký a plochý, vysoké čelo mu vystupovalo nad o čima. Vy čnívající čelist vypadala, jako by ji n ěkdo hrub ě vytesal podle zpola opi čího, zpola lidského modelu.

I p řes svou slabost se Lorna postavila. Místní výzkum s e jí hnusil, ale zároveň ji fascinoval. Tu postavu poznala. Stejné t ělo vid ěla na

opera čním stole. Hominid, pra člov ěk. S ostražitým výrazem ve tvá ři pomohl žen ě na nohy. T ěžká prsa jí visela k vypoulenému břichu, které si podpírala rukou.

„Je t ěhotná,“ vydechla Lorna p řekvapen ě.

„Každou chvíli bude rodit,“ potvrdil Malik. „Máme š t ěstí, že ji vidíme. Obvykle z ůstává schovaná a vychází jen v noci.“

„Pojmenoval jsem ji Eva,“ prohlásil Bennett s neznatelným náznakem otcovské pýchy v hlase.

Nad domýšlivostí p ři výb ěru jména obrátil Malik oči v sloup. „Je to první samice, která počala v divo čin ě. P ředtím jsme je rozmnožovali v laborato ři pomocí um ělého oplodn ění. Jsme nesmírn ě zv ědaví, jakého potomka porodí.“

„Jak je stará?“

„Muži je osm, žen ě sedm.“

Lorna neskrývala údiv.

„Naše exemplá ře dospívají velice rychle,“ vysv ětloval Malik.

Ze stinného lesa za ob ěma postavami se vyno řil v ětší, tmavší tvor. Držel se nízko u zem ě, našlapoval na široké tlapy, ocas nesl rovn ě dozadu a uši m ěl položené. Plížil se k nic netušící dvojici. Byla to černá, ochlupená verze šavlozubého jaguára, kterého zabili v mok řin ě. Na první pohled bylo znát, že je to dospívající mládě. Přesto byl ten drobe ček samý sval a vážil skoro padesát kilo. Přiv řené o či upíral na svou ko řist, pak napjal svaly a zaúto čil.

Lorna zd ěšen ě ustoupila.

Muž se prudce obrátil. Ko čka se zarazila, p řekulila se na záda, odhalila hrdlo a š ťastn ě se zavrt ěla. Žena se podep řela jednou rukou v k říži, sehnula se a podrbala zví ře pod bradou. Ve tváři se jí rozlil něžný úsm ěv. Její rysy byly jemn ější verzí mužova obli čeje. Ko čka spokojen ě mrskla ocasem.

Bennett p řistoupil k Lorn ě. „ A lev bude pobývat s beránkem… “

Malikovo vysv ětlení bylo pon ěkud mén ě filozofické. „Všichni jsou propojení. Stanovišt ě jsme vybudovali p řed rokem. Nejprve tam došlo k několika úmrtím, ale po čase se jednotlivé druhy zabydlely a vysp ěly ve sp řízn ěnou, r ůznorodou rodinu. P ředpokládáme, že je pojí jakési mentální příbuzenství na úrovni, kterou my nem ůžeme pochopit.“

Lorna slyšela v jeho hlase touhu; ani ne tak touhu n ěco podobného zažít, ale spíše to pochopit a ovládnout.

Dál upírala oči na obrazovku, kde se objevily další t ři postavy. Jedna m ěla v ruce primitivní ošt ěp, druhé dv ě nesly malé prase.

„Zásobujeme ostrov vysokou a prasaty,“ vysv ětloval Bennett. „Aby m ěli co jíst.“

„Také mají divoce rostoucí kokosovníky a mangovníky a pramen s čistou vodou,“ dodal Malik. „Vybudovali jsme jim i c hatr če, ale jinak jsme je nechali, aby se starali sami o sebe. Zajímalo nás, jak se adaptují, jak budou koexistovat a jak využijí svou podivnou inteligenci k řešení problém ů. Každý týden jim p řipravujeme n ějaký nový úkol a pak hodnotíme, jak jej zvládli.“

Za trojicí lovc ů z lesa vyrazila asi deseti členná psí smečka. Byli štíhlí, m ěli chlupaté ohony a špičaté uši a vypadali jako miniaturní vlci velikosti kokršpan ěla. Psi se p řihnali na mýtinu, ale ne jako rozdivo čelá smečka, naopak, jejich pohyb byl zvláštně koordinovaný. Jednou p řeb ěhli celou délku mýtiny, pak se zastavili a všichni naráz si dřepli na zadek jako hejno ptáků usazujících se na větvi.

Z chatr čí se vyno řilo n ěkolik dalších hominid ů, které rozruch vylákal ven. Lorna je počítala.

Minimálně deset.

„V mnoha sm ěrech,“ rozpovídal se Bennett, „je tohle opravdový ráj. Všichni boží tvorové, velcí i malí, tu žijí v harmonii.“

Malik na v ěc nenahlížel tak biblicky. „Vytvá říme tady projev fraktální inteligence, kde celek je větší než sou čet všech jeho částí. Věř íme, že si vybudovali skupinovou inteligenci p řipomínající roj včel, kdy se všichni jednotlivci ve spole čenství chovají jako jediná živoucí jednotka. Možná proto se u nich nevyvinula schopnost řeči. Znají navzájem své myšlenky.“

„A možná že takový kdysi býval sv ět,“ pokra čoval Bennett. „Než jsme byli vyhnáni z ráje.“

Malik tentokrát biblickou analogii neodmítl, naopak p řisv ědčil. „Pan Bennett má nejspíš pravdu. To, co tu vidíme, může být zdroj veškeré mytologie o dávném ráji na zemi, oné příslove čné rajské zahrad ě. Ten p říb ěh se v r ůzných verzích dochoval v kulturách po

celém sv ětě. A pro č? T řeba vychází z kolektivní pam ěti obdobného dávného společenství. Dodnes nosíme v mozku krystaly magnetitu, úlomky staré nervové sítě, takže si možná na tento ráj opravdu pamatujeme.“

„Co když je to víc než vzpomínka,“ poznamenala Lorna, kterou zcela pohltil zázrak, jehož byla sv ědkem.

Malik se na ni obrátil a čekal, až svou myšlenku rozvede.

Kývla bradou k obrazovce. „V posledních deseti lete ch psychologové a zoologové zkoumají vazby mezi lidmi a zví řaty, podivnou a hlubokou sp řízn ěnost člov ěka se zví řetem. Nikdo doopravdy neví, kde tkví její zdroj. Ale víme, že s ahá za hranice pouhé náklonnosti či touhy po spole čnosti. Nové studie ukazují, že lidské tělo fyzicky pozitivn ě reaguje na p řítomnost zví řat.“

„Co myslíte tím pozitivn ě?“ zeptal se Bennett.

Nabídla mu n ěkolik p říklad ů. „Lidé, kte ří mají zví řata, mívají nižší hladinu cholesterolu a hrozí jim menší riziko srde čních chorob. Když hladíte ko čku, okamžit ě vám klesá krevní tlak. P řítomnost zví řat v nemocnicích a hospicích urychluje dobu lé čení a posiluje imunitu pacient ů. Pro č máme tyto tělesné reakce, ovšem z ůstává záhadou.“

Ukázala na obrazovku. „Co když je tohle odpov ěď ? T řeba v nás zůstalo víc než kolektivní vzpomínka na rajskou zahra du. Možná si to naše t ěla fyzicky pamatují. Je to pam ěť mysli a t ěla.“

„To je velmi zajímavý názor, doktorko Polková. Třeba máte pravdu. Mohlo se zachovat jakési slabé spojení, zbytkové vibrace z fragment ů magnetitových krystal ů, které nás všechny pojí dohromady.“ Malik si povzdechl a p ři pohledu na postavy na obrazovce se zamra čil. „Jenomže nás trápí právě tělesná část.“

Pochopila a v hlav ě si skládala dohromady detaily. „Genetický atavismus,“ doplnila Malika a obrátila se k Bennettovi. „Zmínil jste se o snahách Pentagonu posílit výkonnost lidí. Jenomže vy jste na to po řád ještě nep řišli. Kv ůli mutacím nem ůžete s projektem pohnout kup ředu.“

Bennett p řisv ědčil. „Máte pravdu.“

„To je svatý grál našeho výzkumu,“ pokra čoval Malik. „Zrození člov ěka bez toho, že by se evolu ční hodiny oto čily zp ět.“

„Ví Pentagon, že experimentujete s lidmi?“

Bennett pokr čil rameny. „Vědí, že se nemají moc vyptávat. Proto jsme v rybářském trauleru p řepravovali jen zví řata. Cht ěli jsme prokázat náš pokrok a zajistit si další přísun financí. Jsme pouhý kr ůč ek od uskute čnění našeho cíle. Dovedete si p ředstavit, co by se stalo, kdybychom tenhle zdroj dokázali využít? Vojáci by byli nejen chyt řejší, ale jejich jednotky by m ěly takovou soudržnost jako žádná jiná armáda na světě.“

„To ale není jediný problém,“ navázal Malik. Zamra čen ě pozoroval lovce, jak házejí prase na žhavé uhlí na ohništi. „Náš ráj má patrně i svého hada.“

„Co tím myslíte?“

„Ukážu vám to.“

Malik namí řil dálkové ovládání na další monitory obklopující plazmový displej. Za čaly se objevovat obrazy. V ětšinou to byly krvavé rány na tělech žen i muž ů. N ěkte ří m ěli na sob ě bílé laboratorní pláště, jiní montérky nebo khaki uniformy. Na jedné obrazovce se v r ůzných odstínech šedi za čalo p řehrávat video nato čené v noci. Hominid se plížil po tmavé pláži a skočil na vojáka kou řícího cigaretu. Zuby a nehty mu protrhl hrdlo. Jeho krutost byla šokující. I když už byl voják na zemi, tvor mu zatínal drápy do obli čeje a rval kusy masa.

„To se stalo v čera v noci,“ řekl Bennett.

„Záchvat nadm ěrné agresivity,“ vysv ětloval Malik. „Rozzu ří se bez varování, bez provokace, bez jakéhokoli vysvětlitelného d ůvodu. Jeden den vám připadají mírní, a pak zni čehonic zaúto čí na technika. I to je jeden z d ůvod ů, pro č jsme se rozhodli izolovat jejich kolonii na sousedním ostrov ě. Byli p říliš nebezpe ční, nemohli jsme si je nechat tady u sebe. Šéf ochranky by je býval nejrad ěji zlikvidoval, ale budeme-li je studovat, stále se m ůžeme mnohé dozv ědět. Z bezpe čné vzdálenosti.“

Představila si Duncan ův zjizvený obli čej. „Od toho má ta zran ění? Zaúto čili na n ěho?“

„Na Duncana?“ Bennett zavrt ěl hlavou. „K tomu zran ění p řišel mnohem d řív, ješt ě když jsme zachra ňovali první exempláře. Oškliv ě ho z řídili. Týden byl v kómatu a na opera čním stole strávil hodiny,

než jeho obli čej za čal trošku p řipomínat lidskou tvář.“

Není divu, že je ten hajzl tak nenávidí, pomyslela si.

Bennett pokra čoval: „Ale taková je povaha zvířete. Já osobně jsem p řesv ědčen, že problémy s agresí v našem ráji vznikají kvůli tomu, že testovací subjekty mají nep řirozené spojení s divokými zví řaty. Takový kontakt poskvr ňuje boží plán. Ničí poslední stopy lidskosti, které v nich zbyly. Pokud bychom se toho zbavili, všechno by se zlepšilo.“

„Ano, i to je t řeba vzít v úvahu,“ dodal Malik. „Zůstává v nich divokost, kterou nedokážeme zkrotit. Možná opravdu vzniká ze spojení zví řete a člov ěka, a proto jsme další fázi výzkumu omezili jen na lidi. A to je také d ůvod, pro č pot řebujeme dostatek nového genetického materiálu.“

Tohle se Lorn ě v ůbec nezamlouvalo. Bolest vaje čník ů jí připomn ěla, kde si tento nový genetický materiál opat řují.

„Každopádn ě bychom uvítali jakýkoli názor na tohoto hada v našem st ředu,“ řekl Malik. „Pan Bennett a já jsme již hovo řili o možnostech využití vašeho nadání.“

Lorna najednou vycítila, že tohle všechno byla jen zkouška, praktické prov ěř ení její užite čnosti. Aby p řežila, musí prokázat své schopnosti. Pokud selže, p řijde o život.

„Možná by bylo nejlepší, kdybyste se podívala, na čem momentálně pracujeme,“ navrhl Bennett.

Jinými slovy, za číná druhá část zkoušky.

Lorna pohlédla na prostřední monitor. Vesni čané zahazovali prase listím a kamením. Na strom ě si všimla ptáka, který se podobal Igorovi, jak zobákem odlamuje palmové listy. Pohled na papouška bez pe ří jí p řipomn ěl, co všechno ztratila a v jak beznad ějné situaci se nachází.

V lese se nejspíš ozval n ějaký zvuk. Psi, ko čka, pták i lidé se okamžit ě oto čili, jako by byli jediným organismem. Všichni ztuhl i a hled ěli do kamery, p římo na ni.

Zamrazilo ji.

Malik se povzbudiv ě dotkl jejího ramene. Jako kdyby kontakt prolomil n ějaké kouzlo, celá vesnice se probrala ze strnulého obrazu a pokračovala ve své koordinované činnosti. Lorna však nedokázala

set řást hrozivou sílu jejich pozornosti.

„Nebojte se,“ řekl Malik. „S nimi nebudete mít nic do čin ění. To místo je uzav řené. Jsou izolovaní na svém stanovišti a stávají se z nich stále osamocenější bytosti, nebezpe čné pro každého, kdo nepatří do jejich vzájemně propojené rodiny. Vkro čit na jejich území by byla sebevražda.“

Přesto si nemohla pomoci a zírala na obrazovku. Bezpečnostní opat ření chápala. Spolupracovala s neworleanskou zoologickou zahradou a znala problémy související s bezpe čným umíst ěním divokých zví řat, zejména šelem.

A byla ráda, že tohle místo n ěkdo bedliv ě st řeží.

KAPITOLA 48

Duncan stál na pásu pevniny spojujícím oba ostrovy. Cucal viš ňový bonbon, ale ani jeho sladkost nedokázala odehnat hořkou pachu ť na pat ře. P říčilo se mu pomyšlení, že musí své muže vystavit rizi ku, protože Malik není schopen rozpoznat porážku, i když ho hryže přímo do zadku.

Trojice vojáků se pískem blížila k lesu na vzdálen ější stran ě. Byli vyzbrojeni lehkými úto čnými puškami XM8 a 40milimetrovými granátomety.

Duncan nic nebral na lehkou váhu.

Nikdy.

Když navrhoval bezpe čnostní opat ření pro izolaci druhého ostrova, Malik o n ěm tvrdil, že je paranoidní. Uprost řed spojovacího pásu se tyčil t ři a p ůl metru vysoký elektrický plot. Nad bránou vy čnívaly role ostnatého drátu, které se táhly až do vody. Nezapomn ěl ani na mo řské dno; po obou stranách je zaminoval náložemi, které po výbuchu rozmetají na m ělčinu šipky ostré jako žiletky. Nakonec opat řil čipy pro všechny potvory, které sem přemístili, a sledoval jejich pohyb čty řiadvacet hodin denn ě. Nestál o žádné nehody, překvapení a už v ůbec ne úmrtí.

Duncan vid ěl to t ělo na pláži. Obličej odervaný od kosti. P ři pohledu na zohavenou tvář se mu vybavil útok na jeho vlastní osobu, což ho vzteky rozpálilo doběla. Dokonce i jeho muži se mu nyní vyhýbají na sto hon ů, protože výraz jeho tvá ře je d ěsí.

Nevadilo mu to. Cht ěl, aby jeho chlapi nepolevovali v ostražitosti.

Trojice vojáků zmizela v lese. Duncan poslouchal jejich hovor. Nemusel sem s nimi chodit, ale cítil to jako svou povinnost. Cht ěl tu být pro p řípad nouze. Nikdy neposílal své chlapy do bojové vřavy,

kam by je nebyl ochoten následovat. A právě proto ho respektovali a byli k n ěmu loajální.

Přes vysíla čku u ucha poslouchal, jak se baví. Mluvili málo, ale to mu nesta čilo. Dotkl se mikrofonu p řipevn ěného na krku.

„Bu ďte tam zticha. Dorozumívejte se ru čními signály. Mluvte, jen když budou potíže.“

Všichni t ři mu potvrdili p řijetí rozkazu.

Znovu za čal p řecházet sem a tam. Minuty se nekonečně táhly. Svaly na čelisti ho za čínaly bolet.

Nakonec se mu u ucha ozval hlas. „Velitel Kent. Tým se chystá vstoupit do nepokryté oblasti.“ Muž, který hovo řil, sed ěl na bezpe čnostním stanovišti ve vile a sledoval obrázky z kamer. „Už je neuvidím, ale budu sledovat jejich identifika ční čipy.“

„Rozumím. Informujte m ě.“

Duncan stále upíral pohled na zalesněný kopec v dálce. Když tenhle komplex budovali, nainstaloval tam pro p řípad nouze dodate čné bezpečnostní prvky. Po celém ostrov ě rozmístil napalmové bomby. Jediným stisknutím tla čítka mohl vyhodit sousední polovinu do pov ětří. A momentálně byl ve velkém pokušení to ud ělat.

Usmažit to všechno. Skoncovat s tím jednou provždy.

Z vysíla čky se znovu ozval bezpe čnostní technik: „Tým už došel ke skrýši na strom ě, kde byla instalovaná rozbitá kamera.“

Duncan netrp ěliv ě stiskl mikrofon, aby se spojil se svými muži. „Podejte hlášení. Co se tam d ěje? Co jste našli?“

Z druhého konce se ozval ostražitý šepot. „Kamera j e zni čená. Zdá se, že ji rozbili kamenem. Je na padrť.“

Takže m ěl celou dobu pravdu.

Mechanická závada, to určit ě!

Duncan se už nemohl do čkat, jak se do Malika pustí, až se vrátí do vily. Ale to bude muset ješt ě chvilku po čkat. Nemíní své muže držet venku déle, než je nezbytn ě nutné.

„Vym ěň te kameru,“ na řídil. „A pak se rychlým pochodem vra ťte.“

„Rozkaz.“

Než si stihl vydechnout, ozvalo se bezpe čnostní st ředisko. „Velitel

Kent. Právě jsem zachytil volání o pomoc z obchodní lodi. Hlás í požár motoru.“

Zav řel o či a t ěžce vzdychl.

Tak tohle mi ješt ě scházelo.

„Kde jsou?“ zeptal se.

„Podle hlídky na pláži plují asi p ůl kiláku od zátoky a z lodi vychází černý kou ř. Co jim mám odpovědět?“

Tohle se Duncanovi nelíbilo. V hlav ě se mu ozvalo varovné zazvon ění. Rad ěji si to prov ěř ím osobn ě, pomyslel si.

„Zatím neodpovídejte. Hned budu u vás.“

„Ano, pane.“

Duncan se znovu zahled ěl k lesu za branou. Už by se m ěli vracet. Pohyb vojáků do bezpe čí m ůžou dál sledovat z bezpečnostního st řediska.

Oto čil se k druhému ostrovu zády a vydal se po kamenných schodech k vile. Potápějící se lo ď si cht ěl prohlédnout. Podle námořních zákonů nemohli žádnému plavidlu zabránit, aby zde hledalo úto čišt ě. A kdyby to ud ělali, jen by tím vzbudili pozornost. Ale to ješt ě neznamená, že musejí rozvinout červený koberec.

Znovu se dotkl mikrofonu. „Řekn ěte hlídce na pláži, aby lo ď pozorn ě sledovali, než se k nim dostanu. A palebné baterii na pozorovateln ě vydejte rozkaz, aby si ji vzali na mušku.“

Při stavb ě vily nechal do bunkru v nejvyšším pat ře zabudovat automatický kanon M242 Bushmaster, co dokázal vystřelit dv ě st ě ran za minutu, a to takovou rychlostí, že provrtal i pancéřování. Někomu to p řipadalo p řehnané, ale on to pokládal za rozumné bezpe čnostní opat ření; vždy ť okolní vody stále brázdili moderní piráti, kteří úto čili na malé ostrovy, plenili nic netušící sídla a vraždili a unášeli každého, kdo m ěl tu sm ůlu, že se jim dostal pod ruku.

Duncan se necht ěl nechat p řekvapit. Jestli má někdo v úmyslu dělat potíže, tak toho bude ho řce litovat.

KAPITOLA 49

ělčin ě

Nad útesy, p ět metr ů pod vodou se Jack rychle p řibližoval k m u ostrova. V rukou svíral držadla podvodního skútru Mako. Vrtuli nastavil tak, aby ho udržela asi t řicet centimetr ů nad mo řským dnem.

Vedle n ěho se m ělkými vodami vlnily postavy Macka a Bruce. Všichni m ěli na sob ě černé neoprenové kombinézy. Za sebou vlekli nepromokové pytle s oblečením a zbran ěmi. Karabiny M4 a poloautomatické pistole H&K. Jack si p řibalil ješt ě brokovnici Remington 870.

Úsp

Ned ělal si velké nad ěje, že by tato výzbroj sta čila pro plný frontální útok. Zbraně s sebou táhli spíš jako poslední záchranu.

ěch či neúsp ěch jejich mise závisel na utajení, nikoli na palebné síle. Proto Jack koordinoval postup s lodí bratr ů Thibodeauxových, kte ří m ěli vyslat nouzový signál a upoutat pozornost na druhé stran ě ostrova. Jack a jeho muži pak proklouznou dovnit ř zadními vrátky. Pe čliv ě si prostudoval satelitní mapy a rozhodl, že na sou š vystoupí na severním, zalesn ěném konci ostrova. Vila byla na jižní stran ě a menší ostrov ur čit ě tolik nehlídají.

Alespo ň v to doufal.

Mo řské dno se začalo zvedat a Jack zpomalil skútr. Necelých dvacet metr ů od pláže vypnul vrtuli a stroj nechal klesnout do písku. Opatrn ě vyplaval k hladin ě a hlavu v masce vystr čil nad vodu, aby si prohlédl pob řeží. Úzký pás pláže lemoval tmavou st ěnu strom ů, většinou palem a mangovník ů a za nimi vyšších karibských borovic a ořešáků. Slunce zapadalo a les se pono řil do stínu.

Chvíli se pátravě díval, zda nezaregistruje n ějaký pohyb.

Všechno vypadalo klidn ě.

Mack a Bruce vyplavali vedle n ěho. Jack se zbavil kyslíkových

lahví, pásu se závažím a plovacích ploutví. Zadržel dech, chytil nepromokavý pytel a ob ěma muž ům nazna čil, aby ho následovali. Zakopal nohama, aby se posunul ke b řehu, a snažil se z ůstat co nejdéle pod vodou. Jakmile ucítil pod b řichem píse čné dno, vyno řil se a rychle vyb ěhl na pláž.

Po sedmi krocích se svalil do stínu strom ů. Bruce doplaval ke břehu hned za ním a jeho drobné tělo hladce vyklouzlo z vody. Obrovským skokem se vrhl do stínu a dopadl po Jacko v ě pravici. Nenechal na pláži ani stopu. Pak se vyno řil Mack jako p řistávající obojživelné plavidlo. Vysko čil z vody, s nahrbenými zády p řeb ěhl písek a skon čil v lese, nalevo od nich.

Všichni ztichli. Vlny pomalu smývaly jejich stopy.

Jack se zachv ěl. Jakmile se p řestal hýbat, op ět ho rozbolela hlava. Smysly mu zaplavil pach lesa: hnijící listí, mokrý písek, ko řen ěná vůně rostlin. Hore čnaté o či ho pálily, že i stín pro n ě byl p říliš jasný. Všechny smysly m ěl napjaté jako struny a pátral kolem sebe, zda jejich p řítomnost n ěkdo nezachytil.

Žádný poplach se nekonal. Ani žádná střelba.

Spokojen ě mávl na ostatní, aby se p řipravili. P řevlékli se z neoprenových kombinéz do suchých černozelených uniforem. Vytáhli zbraně a p řipevnili si vysíla čky k uším a hrdl ům.

Jakmile byli hotovi, Jack zvedl paži a prudce s ní máchl k pásu pevniny odd ělujícímu oba ostrovy. K vile je to jen kousek a z bezpe čí téhle části ostrova se teď doplíží skoro ke dve řím.

Pak budou pot řebovat informace. Jack se chystal p řepadnout předsunutou hlídku a pod pohr ůžkou vážného ublížení na zdraví ji vyslechnout. Pokud nebude spolupracovat, hodlal své výhr ůžky uskute čnit. Na žádné mazlení není čas. Pot řebuje zjistit, zda tu Lorna opravdu je, a pokud ano, tak kam ji zav řeli.

Op ět pocítil divokost, která mu pronikala až do morku kostí. Vid ění se mu zúžilo, jakmile vstoupil do lesa hrajícího všemi barvami. Jeho spole čníci tiše kráčeli vedle n ěho.

Ať už je Lorna kdekoli, já ji najdu, sliboval si v du chu.

*

LORNA SE ZASTAVILA p řed zav řenými dve řmi s nápisem

NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN . Malik se ohnal služebním pr ůkazem. Krom ě Bennetta, jenž stál t ěsn ě za ní, je doprovázel ješt ě osobní strážce, rusovlasý Connor. Jako obvykle se výhr ůžn ě mra čil.

Strážný odemkl dve ře a ustoupil, aby Lorna a oba muži mohli vstoupit do nicne říkající p ředsí ňky. Tady byly další dve ře, ale ty se daly otev řít teprve poté, co se první neprodyšn ě zaklaply.

Jako vzduchová komora, pomyslela si Lorna.

„To, co uvidíte, vám m ůže na první pohled p řipadat kruté, ale je to nezbytné,“ řekl jí Malik.

„Pro zachování čistoty druhu,“ dodal Bennett.

Malik neznateln ě pokr čil rameny. „Jinými slovy, abychom izolovali variabilitu a eliminovali možnost kontaktu s živo čišnou myslí, který p řispívá k psychotickým projev ům u první generace našich exemplářů . Nyní uvidíte druhou generaci.“

Lornu sev řel strach. Chystají se p řekro čit další práh a ona se bála, jaké nové hrůzy tam na ni čekají. Malik otev řel dve ře a Lornu udivil zvuk d ětského smíchu doprovázený tleskáním ručiček. Zevnit ř se ozývala dokonce hudba. Byla to titulní písni čka z d ětského seriálu Sezame, otev ři se .

Ze smíchu, který se do tohoto domu bolesti v ůbec nehodil, jí zatrnulo. Strach uvnit ř zesílil.

„Poj ďte se mnou,“ vybídl ji Malik a vedl ji dovnit ř.

Lorna nem ěla na vybranou, musela ho následovat. Bennett kráčel v t ěsném závěsu.

Malik pokra čoval v hovoru. Hlas m ěl trochu nervózní, možná dokonce rozpa čitý. „I když jsou tu izolované, nakládáme s nimi dob ře.“

Lorna vstoupila do místnosti, která připomínala oby čejnou t řídu v mate řské škole. Na jedné stěně byla tabule a na podlaze ležely poházené pytle na sezení v duhových barvách. Korkovou nástěnku zdobily výkresy a v rohu na plazmové obrazovce b ěžel d ětský po řad s chlupatými loutkami, které si právě povídaly s Big Birdem.

Lorninu pozornost však pln ě upoutaly d ěti. Sed ěly na židlích nebo se válely po kobercích a zaujatě sledovaly televizní obrazovku. Všechny byly zhruba stejn ě staré, nebo alespo ň stejn ě velké. Sahaly jí asi do pasu, ale nebyla to žádná batolata. Plně vyvinuté rysy nazna čovaly, že jsou na svou výšku velmi vysp ělé. Podle jemného chmý ří na tvářích a kon četinách bylo jasné, že jsou spřízn ěné s obyvateli druhého ostrova. Na rozdíl od nich však byly oble čené do modrých šatových zást ěrek.

„Jak jsou staré?“ zeptala se Lorna šeptem, protože údivem nemohla skoro promluvit.

„Od šestnácti m ěsíc ů do dvou let,“ odpov ěděl Malik.

Když překro čila práh, jedno z dětí se k ní oto čilo. Všechny ostatní ten pohyb okamžit ě zopakovaly. P řipomn ělo jí to synchronizovaný pohyb v lese nasnímaný jednou z bezpe čnostních kamer; vyplašené hejno ptáků, které se naráz vznese, anebo hejno ryb, co se otočí jakoby na jediný povel.

Vzpomn ěla si na Malikovo p řirovnání: inteligence včelího roje.

Odkud se tohle podivné chování bere? Věděla, že podstata shlukování do houfů ješt ě není úpln ě objasn ěná. N ěkte ří v ědci se domnívají, že by se mohlo jednat o elektromagnetick é propojení ptáků nebo ryb v hejnu, díky n ěmuž jednají v dokonalé jednot ě. Poslední dobou se však shodují spíše na tom, že kaž dý jednotlivec reaguje p ředem naprogramovaným zp ůsobem na mikrosignály od svého souseda.

Při pohledu na chování ve tříd ě se Lorna v duchu ptala, zda se nem ůže jednat o kombinaci obojího.

Obli čeje se nakonec sto čily zp ět k obrazovce a v televizi se rozezn ěla nová píseň.

„Jsou nevinní,“ prohlásil Bennett. „Izolovaní od vš í zkaženosti. Vytvářejí si vazby jen sami mezi sebou.“

Malik přisv ědčil. „Sledujeme jejich IQ pomocí neverbálních testů a dáváme pozor na jakékoli známky agrese. Zatím jim IQ stoupá každý týden. A žádnou agresi nevykazují. Možná je a le na n ějaké soudy p říliš brzy. U t ěch ostatních se agrese také projevila teprve po pubert ě. P řesto jsme velmi optimisti čtí.“

„Co s nimi ud ěláte?“ zeptala se Lorna a obávala se, co uslyší za odpov ěď .

„Jakmile dosáhnou pohlavní dosp ělosti, po čkáme ještě p ůl roku a starším samicím odebereme vají čka.“

Při p ředstav ě násilí, které tyhle mali čké čeká, se v Lorně všechno

sev řelo.

„Z vají ček se pokusíme odstranit aktivní sekce odpadní DNA, která podle nás způsobuje atavismus, a vychovat p říští generaci.“ Malik si zamnul ruce, jako kdyby se už nemohl do čkat, až se do toho pustí. „Jsme velmi blízko p řelomového objevu, který m ůže zm ěnit sv ět.“

Bennett p řikývl. „A proto by se nám hodila vaše pomoc.“

Malik s ním souhlasil. „Vaše zkušenosti s chovem ex otických zví řat a dlouhodobá práce s genetickým materiálem by nám byly ku prosp ěchu v poslední fázi projektu.“

Podtext byl jasný: taková nabídka se neodmítá. Pokud chce z ůstat naživu. Ale jak by mohla souhlasit? Tohle nejsou exotická zvířata, kterým hrozí vyhynutí. Tohle v ůbec nejsou žádná zvířata.

Jedna hol čička se zvedla ze sedacího pytle, vydala se k Lorn ě a natáhla obě paže v nezam ěnitelném gestu. Lorna se sehnula a vzala ji do náruče. Dít ě bylo t ěžší, než čekala, m ělo siln ější kosti. Hol čička zvedla hubenou ru čku a za čala si cucat palec. Hlavi čka jí spo činula na Lornin ě rameni a bystré o či sledovaly výuku abecedy na obrazovce.

… a jsme u písmenka W…

Lorna cítila, jak se dít ě uvol ňuje. S každým nádechem se slabý třes dív čina t ěla zklid ňoval. Lorna vycítila deprivaci d ětí, nedostatek vřelého kontaktu a v hlav ě se jí vyno řila otázka.

Pohlédla na Malika. „Co se stalo s matkou toho dít ěte? Se všemi jejich rodi či?“

Malik se pokusil o smírný tón. „Vid ěla jste je. Žijí na druhém ostrov ě. Když jsme ho zalidnili, mladé exempláře jsme odd ělili a umístili sem. Vybudovali jsme školku s m ěděným vedením ve st ěnách, aby se nervová síť skupiny omezila jen na pár místností a byla izolovaná od kontaminace v době, kdy se dají jejich mozky ješt ě velmi snadno ovlivnit.“

Lorna si vybavila video, kdy jeden z hominid ů zaúto čil na stráž. Sám Malik připustil, že to nejsou tupá zvířata. A čkoli jim chybí schopnost mluvit, jsou bezpochyby vysoce inteligentní a komunikují mezi sebou zp ůsobem, jemuž nikdo tak docela nerozumí.

Za čínala mít podez ření, co tenhle zb ěsilý útok vyvolalo.

Držela to v náru čí.

U v ětšiny zví řat je mate řský instinkt velmi silný. Ve spole čenství se ješt ě násobí. Ztrátu dít ěte vnímají všichni a tak velká k řivda by je dokázala dohnat do stavu šílenství. A v kombinaci se zvýšenou inteligencí, která podle Malika roste každý týden, se nebezpe čí, jež představují obyvatelé druhého ostrova, stále zvyšuje.

Není divu, že jsou bezpe čnostní opat ření tak p řísná.

Nebesa pomozte každému, kdo tam jen vkro čí.

PĚT MINUT po výstupu na pláž už Jack vedl sv ůj tým borovicovým porostem. Rychle obhlédl vyšší část kopce, ale rozhodl se pokračovat soub ěžn ě s pláží a oklikou se dostat k pruhu pevniny. V hla v ě si tuhle pozici zafixoval podle postavení slunce, úhlu a sm ěru stín ů.

Přesto by se mu hodilo, kdyby m ěl lepší p ředstavu o rozložení ostrova.

Když spat řil vápencový výchoz, který mu mohl posloužit, zvedl pěst.

Mack a Bruce se stáhli do stínu, pušky p řipravené u ramene. Jack vylezl na zaoblenou skálu, pokropenou skvrnami od slunce. Poprvé měl dobrý výhled p řes celý ostrov až k zátoce na západě. Všiml si malé bílé tečky. K zapadajícímu slunci se z ní linul černý kou ř. Doufal, že Randy a brat ři Thibodeauxové mají dost kanystrů, aby mohli lest dotáhnout do konce.

Obrátil pozornost k bezprostřednímu okolí. Všiml si píse čného výb ěžku, který spojoval oba ostrovy. Zalesklo se tam n ěco kovového. Vypadalo to jako barikáda rozdělující pás pevniny. Tahle konstrukce na satelitních mapách nebyla, jenomže ty byly staré a nijak podrobné.

Při pohledu na barikádu se zamračil, ale v ěděl, že nemá jinou možnost. Tenhle problém bude řešit, až mu stane tvá ří v tvář. Přesto ho to znervóz ňovalo.

Pro č stav ějí barikádu mezi ostrovy?

Zklaman ě ustoupil k okraji balvanu a cht ěl sesko čit dol ů, když se ozvala nesmírn ě hlasitá opakovaná st řelba. Z vyvýšeného místa si všiml, jak z lesa vylétlo hejno holub ů a nad mostem se vznáší k obloze.

Přikr čil se a čekal, až se kolem n ěho rozhrne listí. Byl přesv ědčený, že si ho všimli. Jenomže po chvíli zvuk pušky vyst řídaly d ěsivé výk řiky, které ostře prolet ěly vzduchem.

Pak k řik znenadání zcela ustal. Bylo ticho, jako kdyby se les pot řeboval nadechnout.

Jack sklouzl na zem a co možná nejtišeji se vrátil do stínu. Nar ůstala v n ěm mrazivá jistota. Představil si barikádu. Na tomhle menším ostrov ě nejsou sami.

Nev ěděl, kdo se tu krom ě nich ješt ě nachází, ale jednu v ěc v ěděl jist ě.

On a jeho muži se ocitli na špatné stran ě plotu.

KAPITOLA 50

ěla pod

Duncan se op řel p ěstmi o zaoblený st ůl v monitorovací místnosti.

Bezpe čnostní centrum vybudovali uvnit ř bunkru na úbo čí kopce. Byl z n ěj bezprost řední p řístup do vily i podzemních laborato ří. Za ním se z nepr ůst řelného okna otevíral dokonalý výhled na zátoku a potápějící se lo ď, která se v oblaku dýmu schlíple sunula do jejich vod. Tohle ovšem nebyla jeho nejv ětší starost. Plavidlo m bedlivým dohledem palebná baterie naho ře ve vile.

Duncan up řen ě hled ěl na temnou obrazovku.

Naslouchal praskání ve sluchátku a snažil se zachytit signál od své pr ůzkumné hlídky. P říšerné sk řeky ve vysíla čce mu po řád zněly v hlav ě. Nedokázal rozeznat, z kolika hrdel ten křik vycházel.

ů ješt ě naživu?

Je n ěkterý z jeho muž „Přehrajte to znovu,“ nakázal.

Technik u stolu zmáčkl spína č a černá obrazovka se začala rozsv ěcovat, až se nakonec objevil jasný obraz vodního pr amene vytékajícího z úbočí zalesn ěného kopce. Kameru 4A umístili u jediného napajedla na ostrov ě. Byla jednou z dvanácti kamer rozesetých na klí čových místech, odkud sledovali každodenní život testovacích subjekt ů.

Duncanovu týmu se poda řilo nainstalovat nový p řístroj. Obraz se zhoupl, jak rychle upev ňovali kameru. Všiml si, že p řed ní n ěkdo mávl rukou a zkoušel, zda funguje.

Pak se ruka odtáhla a jeden z mužů se rozb ěhl za kameru. Pušku měl op řenou o rameno, tvář pevn ě p řitisknutou k zásobníku. Přestože kamera nep řenášela zvuk, bylo vidět, jak se puška chv ěje a z hlavn ě se kou ří. St řílelo se. Muž zmizel z dohledu.

O chvíli pozd ěji se obraz rozt říštil a zmizel.

Duncan se narovnal a ost ře, zhluboka se nadechl. Více než obava o osud jeho muž ů ho znepokojovalo n ěco jiného. Upíral o či k záznam ům z jedenácti zbývajících kamer. B ěžely tam obrazy z různých míst: primitivní latrína, skalní p řevis, m ělká jeskyně. T ři kamery sledovaly hlavní vesnici. Vypadala klidn ě až na to, že tu nebylo ani stopy po jejích obyvatelích. Jejich pode z řelý odchod m ěl jen jediné vysv ětlení.

„Vědí o našich videokamerách,“ zamumlal.

O všech.

A to mu dělalo opravdu t ěžkou hlavu.

Tak pro č rozbili jen jednu?

Odpov ěď byla víc než prostá. Ti mizerové nastražili past, aby přilákali vojáky na své území. Ale proč? Kv ůli pomst ě? To asi ne. Jejich čin byl dob ře p řipravený, ú čelový. Znovu si p ředstavil st řelbu z úto čné pušky. V hlav ě se mu zrodila další myšlenka, a čím víc o ní přemýšlel, tím si byl jist ější. Rozbitá kamera nem ěla p řilákat vojáky, ale zbran ě.

Oto čil se k monitoru po číta če, na n ěmž byla zobrazená mapa ostrova. V reálném čase se po ní pohybovaly malé červené tečky, sledovací čipy čtrnácti opolidí a třiadvaceti dalších exemplářů . Ani jedna z nich však nebyla v dob ě útoku u pramene. Zíral na obrazovku a všiml si, že n ěkteré čipy se nehýbají; n ěkolik v chýších, dva v jeskyni, zbytek v džungli.

Duncan se naklonil a spo čítal nepohyblivé tečky.

… dvanáct, t řináct, čtrnáct.

Přesn ě tolik je tam opolidí. To nem ůže být náhoda. Existuje jen jediné vysv ětlení.

„Oni se zbavili čip ů,“ řekl nahlas.

„Pane!“ Technik vysko čil a ukázal na živý záznam z jedné z kamer. „Tohle musíte vid ět.“

Duncan došel k monitoru. Na obrazovce se objevila mýtina v džungli. Nejd řív nic nevid ěl. Pak se ale na okraji paseky pohnul stín. Lesem se n ěkdo plížil.

Dva, možná tři.

Přimhou řil o či.

Jsou to chyb ějící obyvatelé?

Jeden ze stín ů vklouzl na sluncem osv ětlené místo. Ten člov ěk měl na sob ě kalhoty, maská čovou bl ůzu a nesl pušku. Nejprve ho napadlo, že to je n ěkterý z jeho muž ů, který p řežil. Jenomže se spletl. Duncan znal každého, kdo p řekro čil most do sousedního pekla. Tenhle k nim nepat řil. Na ostrov ě je ješt ě n ěkdo další.

Zvažoval možnosti. Od nepokoj ů na Haiti byli nájezdníci v okolí čím dál drzejší. Že by lupi či?

Záhadná skupinka na monitoru zmizela v džungli.

„Co máme d ělat?“ zeptal se technik.

Duncan se obrátil k obrazovce počíta če. Chaotický pohyb červených te ček ustal. Po chvíli se op ět rozeb ěhly, všechny mí řily k narušitel ům jako stahující se smy čka.

Na rtech se mu objevil spokojený úšklebek. Ti pitomci se vylodili na špatném ostrov ě.

„Pane?“

„Sledujte to,“ na řídil Duncan. „Ale problém by se m ěl b ěhem chvilky vy řešit sám.“

Další starost se tím však ne řešila. Jak se krucinál lupiči na ostrov dostali? Duncan se prudce oto čil k oknu s výhledem na mo ře. Kou řící lo ď se blížila k zátoce.

To je ono.

Už slyšel o ptácích, kte ří p ředstírají, že mají zlomenou nohu, aby odlákali kočku od hnízda. Totéž se d ěje tady. Lo ď v nouzi m ěla odlákat jejich pozornost, oslabit jejich bdělost.

V hrudi ho za čal pálit obrovský vztek.

Nejvyšší čas ptáčka rozšlápnout.

„Spojte se se st řelci v bunkru,“ na řídil a nespoušt ěl o či ze zátoky. „Řekn ěte jim, a ť zahájí palbu na lo ď.“

Jack je vycítil d řív, než spat řil.

KAPITOLA 51

Zvedl p ěst, aby zastavil své muže. Cestou se stále více ladil na atmosféru lesa; šepot mo řského vánku mezi jehličkami borovic, slanou v ůni jílovité p ůdy, tvary modelované stínem a slunečním svitem. Pak se všechno náhle zm ěnilo. Z okolního lesa se za čalo ší řit tiché praskání, jako když se doutnající oheň p řibližuje rovnou k nim. Ve vzduchu rozeznal výrazný pach pižma. Nalevo se z v ětvoví vzneslo hejno malých vlaštovek.

Něco tam je a blíží se to.

Jack se opatrn ě p řikr čil a p řehodil si remingtonku. V lese nejrad ěji lovil s brokovnicí. V tak stísn ěném prostředí mu pár ran z brokovnice posloužilo lépe než p řesná rána z pušky.

Mack a Bruce zaujali své pozice vedle n ěho. Stáli zády k sobě,

zbran ě namí řené p řed sebe.

Jack zkoumal stíny. Šust ění okamžit ě ztichlo, jako kdyby n ěkdo cvakl vypína čem. Čekal. V duchu se ptal, jestli se mu to nakonec jenom nezdálo, jenomže stále rozeznával těžký zápach ve vzduchu.

Vzadu na krku ho za čalo šimrat. Cítil na sob ě pohled n ěč ích o čí; mnoha o čí, které si ho prohlížely stejn ě up řen ě, jako on zkoumal les. Napjal všechny své smysly, rozbolela ho hlava a vidění se mu zúžilo. Na jediný okamžik mu lebku naplnilo podivné praskání, jako kdyby se jeho t ělo stalo ladi čem rádia vyhledávajícím signál.

Pak napravo od n ěj zapraskaly další v ětve. Intuice mu napov ěděla, aby se podíval nahoru. Nad hlavami se jim mihl stín a pak za čal padat rovnou na Jacka a jeho muže. Všichni ucouvli. Ta v ěc žuchla na zem p římo uprost řed jejich skupinky.

Krev se řinula všemi sm

ěry.

Jack na ni zíral, zhnusen ě a ohromen ě.

Na zemi leželo t ělo bez hlavy. Paže byly vyrvané z kloub ů, takže z mrtvoly zbyl jen trup a nohy. Z otev řených ran vytékala krev.

Co to sakra…

Pak si všiml černozelené maskáčové uniformy. P řesn ě takovou měli vojáci, kteří p řepadli ACRES. Znovu se obrátil k temnému lesu. Bylo tam hrobové ticho; takové ticho, že v dálce slyšel vlny omývající pláž. Praskání v hlavě se zmírnilo na pouhé tiché hu čení, ale když zpozorn ěl, hu čení op ět zesílilo.

„Už jsou tady,“ zašeptal Jack svým muž ům.

V TELEVIZI po řád ještě b ěžel po řad Sezame, otev ři se a Lorna chovala hol čičku v náručí.

„Takže podle vás byl útok ze v čerejší noci pokusem dostat se sem k t ěm malým?“ zeptal se Bennett.

Lorna pokr čila rameny. „Pro č by jinak úto čili na ostrov? Vy jste říkal, že mají spoustu jídla i vody a st řechu nad hlavou. Pro č by se sem vydali v noci a p řepadli stráž na pláži?“

„Možná máte pravdu,“ opáčil Malik. „Ale nevysv ětluje to nadm ěrnou agresivitu, kterou vykazovali ješt ě předtím , než jsme dosp ělé jedince p řemístili na druhý ostrov. Tady nejde jen o d ěti.“

Oba muži se k ní oto čili a up řen ě na ni hled ěli, jako by čekali, že jim nabídne řešení, vhled do problému. V ěděla, že pokud se jí nepoda ří na n ě zap ůsobit, prokázat svou užitečnost, její dny na ostrov ě budou rychle se čteny.

„Ty záchvaty agrese…,“ za čala. „Říkal jste, že úto čili, aniž byli vyprovokováni.“

Malik p řisv ědčil. „To je pravda. Vloni jeden dosp ělý exemplá ř v klidu vypracovával test IQ, když se zničehonic oto čil a oškliv ě z řídil technika u po číta če. Bu řiči se musí odstranit, takže jsme ho pochopiteln ě zabili.“

„A ten útok nic nevyprovokovalo?“

„Pokud víme, tak ne.“

„A co t řeba n ějaké procedury v laborato řích? T řeba bolestivé testy?“

Malik si zamyšlen ě mnul bradu. „Po řád provádíme nějaká

vyšet ření. Nechápu, kam míříte.“

Op ět si p ředstavila podivné chování skupiny, jehož byla před chvílí sv ědkem. „Vy jste říkal, že tyhle exemplá ře mají mentalitu včelího roje. Že se prost řednictvím jejich magnetické sítě ší ří myšlenky . A co když se tak ší ří i bolest ? Jinými slovy, to, co cítí jeden, cítí všichni . V takovém p řípad ě by mohl jeden exemplá ř reflexivn ě zareagovat ve chvíli, kdy byl jiný vyprovokován.“

Bennett pohlédl na Malika. „O téhle možnosti jste neuvažoval?“

„Ne, ale je to velmi zajímavý úhel pohledu.“ V ědec soust řed ěně přimhou řil o či, ale netvářil se moc p řesv ědčen ě. „Budu se muset podívat do svých poznámek.“

Lorna se nedala. „Musíte o nich p řestat uvažovat jako o jednotlivcích. Tam venku existuje jen jedna inteligence, která se fraktálně ší ří celou skupinou. Jsou jedinou duší rozpínající se do mnoha myslí. A vy jste celé roky tuhle duši zneužívali a mu čili ji.“

Očekávala, že Malik bude proti jejímu soudu o své vlastní krutosti protestovat. Ale jeho ml čení hovo řilo za vše.

Pokra čovala: „Při dlouhodobém a nepolevujícím zneužívání není žádným p řekvapením, že dochází k psychopatickým záchvatům. Jenomže vy jste to vzali za špatný konec. Pokoušeli jste se problém vymýtit tím, že jste likvidovali násilné jedince. Záchvaty ovšem nevznikají u jednotlivc ů, ale v celku , který jste zneužívali tak dlouho, až se u n ěho vyvinula psychóza.“

Bennett a Malik si vym ěnili znepokojený pohled.

„Takže vy tvrdíte, že jejich kolektivní mysl je psy chopatická?“ poznamenal Malik a v hlase mu zn ělo zklamání. „Dohnaná k šílenství?“

„Možná ješt ě h ůř .“

„Jak h ůř ?“ cht ěl v ědět Bennett.

„Pokud doktor Malik správn ě popisuje jejich IQ, tak subjekt, který jste stvo řili, není jen šílený; on je geniálně šílený. P řesahuje to rámec našeho chápání a nelze s tím nic dělat. Čistý vztek a šílenství ve spojení s vychytralostí a podlostí.“ Zavrt ěla hlavou. „Stvo řili jste monstrum.“

*

JACK SE P ŘES HLAVE Ň brokovnice díval do lesa. Lebka ho pálila jako v ohni. Pod sebou cítil pach krve a vnit řností mrtvého těla. Pro č to na nás shodili? Jako hrozbu? Chtěli odvést pozornost? Pro č prost ě nezaúto čili?

Zíral do lesa a cítil jejich p řítomnost všude okolo. Jsme v pasti, pomyslel si, obklí čení.

Pro č mrtvolu hodili práv ě sem?

A najednou mu to došlo. Letmo se podíval nad mrtvé ělo, protože t

si vzpomn ěl na rachot automatické zbran ě. Podle zvuku se nest řílelo jen z jedné pušky. A ť už je v tom lese cokoli, zbavilo se to vycvi čených voják ů, jako když plácneš mouchu. Kdyby chtěli Jacka a jeho muže zabít, nic by jim v tom nebránilo. Ale oni jim p ředhodili mrtvolu.

A on v ěděl pro č.

Byl to vzkaz.

Jack zavolal na Macka a Bruce. „Složte zbran ě.“

Jako první nechal klesnout brokovnici z ramene, podržel ji co nejdál od těla a pak se shýbl, aby ji mohl položit na zem.

„Zbláznil jste se, pane?“ zeptal se Mack.

„Jestli chceš z ůstat naživu, tak to ud ělej.“

Mack si n ěco zamumlal pod vousy, ale poslechl.

Jack v ěděl, že mrtvé tělo sem hodili jako varování. Aby jim ukázali, že pokud se nevzdají, p řijdou o život. A vycítil, že a ť už tento ostrov obývá kdokoli, velmi dob ře chápe, že Jack ův tým nepat ří k místním vojákům.

Jakmile zbran ě dopadly na zem, stíny se pohnuly a p řed nimi se vyno řila postava. Mnohem blíž, než Jack o čekával. Sotva pár metrů. A za ní další, v ětší i menší.

„Jacku…?“ zasy čel Mack.

„Dej si pohov,“ varoval ho Jack.

Mack poslechl, ale velkou radost z toho nem ěl.

Postava se p řiblížila. Nejprve si Jack myslel, že je to velký šimpanz nebo malá gorila, ale když vystoupila do slune čního svitu, kráčela vzp římen ě jako člov ěk. Nebelhala se ani neopírala o prsty. Pochodovala s hlavou vysunutou dop ředu. Jack si všiml, že namísto jednoho ucha má na tváři jen dlouhou zubatou jizvu. Nebyla to stopa po chirurgickém zákroku, ale vzpomínka na prohraný souboj.

Postava se přiblížila a zplošt ělými nozdrami nasála Jack ův pach. Ten tvor byl nahý, porostlý srstí a špinavý od krve . I když byl asi o půl metru menší, m ěl t ěžké kosti a pevné svaly. Jack m ěl pocit, že by ho tohle stvo ření klidn ě dokázalo p řetrhnout vejp ůl holýma rukama.

Momentálně tu však panovalo nervózní p řím ěř í.

Velké, zářivé o či si ho zv ědav ě m ěř ily.

Jack vnímal jejich inteligenci, ale nevy četl z nich žádnou v řelost, žádné uvítání. Ty oči byly chladné jako zimní hv ězda.

Jackovi se sev řel žaludek, protože mu došlo ješt ě n ěco. Vzpomn ěl si na Lornin popis genetického atavismu. Nyní v ěděl, že to, co stojí před ním, není zví ře. Kdysi to býval člov ěk.

Další z t ěch tvor ů se posunul sm ěrem k nim, obli čej zkroucený ve výhr ůžné grimase. V ruce nesl lehkou útočnou pušku, kterou patrn ě sebral mrtvému vojákovi.

Nalevo se objevil tygr s černou srstí. Stáhl pysky a odhalil tesáky dlouhé jako dýky.

Všechny pohledy se upíraly na Jacka.

Op ět ho rozbolela hlava a lebe ční kosti mu za čaly vibrovat. Musel se ovládat, aby si nepřitiskl dlan ě na uši.

První tvor znovu vykro čil a postavil se t ěsn ě p řed Jacka. Naklonil se a o čichal mu šaty. Zdvihl ruce a popadl ho za košili. Z a ťal prsty a prudce roztáhl paže, až košili roztrhl. Knoflíky odlétly. S odhalenou hrudí a b řichem si Jack p řipadal zranitelný. Na nahé k ůži svítily jen obvazy, jimiž mu Lorna ošet řila rány.

Ruce se znovu natáhly a odtrhly gázu spolu s chomáčem chlup ů a strupy. Jack zamrkal, ale ani se nepohnul. Po b řiše mu stékala krev.

Mack stojící vlevo tiše zaklel, ruce zvednuté do vzduchu.

Bruce vpravo d řep ěl na bobku a ani se nepohnul. Zep ředu si je měř ila sme čka malých vlk ů. Jack si všiml, že Bruceovy o či zalétly ke zbrani na zemi.

„Bruci, ne,“ varoval ho Jack se za ťatými zuby.

Bruce poslechl, ale pohledem stále hypnotizoval pušku, připravený sko čit po ní p ři první provokaci. Tohle Jack nesm ěl dovolit.

Nap ůl člov ěk, nap ůl zví ře stojící p řed Jackem pohodil hlavou,

znovu se naklonil a o čichal pramínky krve na hrudi. Nasával dlouhými doušky. Mali čká hlava sebou trhla dozadu. O či m ěl přiv řené, jako kdyby soustřed ěně identifikoval pach. Ostatní u činili totéž. I ko čkovitá šelma přiv řela o či.

Na krátký okamžik i on sám ucítil silný pach krve, z n ěhož se mu málem zatočila hlava. Pak to zmizelo.

Před sebou op ět spat řil tvář podivného tvora. Chytil Jacka za ramena a tlačil ho dol ů, dokud se jejich obli čeje neocitly na stejné úrovni. Jack vnímal smrduté tělo, rozeznával každou řasu a slyšel chraplavý dech. Sev ření prst ů na ramenou nepolevovalo a on si uv ědomoval jejich obrovskou sílu.

Jeho pozornost však pln ě upoutaly o či.

Jack se do nich díval a jejich zorni čky se za čaly rozši řovat. Bylo to jako hled ět do černé studny. Cítil, že ta propast nemá konce, ale vůbec není prázdná. Nikdy nic podobného nezažil.

Praskání v hlavě dosáhlo takového stupn ě, až dostal strach, že mu pukne lebka. Jako kdyby se mu mozek snažil protla čit ven ušima. Vnímal mu čivou bolest a vid ění se mu zužovalo, až nakonec visel sám nad bezednou propastí.

Na prchavý okamžik tam z ůstal uv ězn ěný. Pak ho zví ře odstr čilo a Jack se odpotácel ke stromu. Tlak v hlavě vyst řídalo slabé bušení.

Tvor se oto čil a vykro čil pry č. Ostatní ho následovali jako jeden muž a zmizeli v lese.

Jack stál a třásl se.

Co to sakra bylo?

Zví ře, které mu ještě p řed chvílí stálo tváří v tvář, se naposledy ohlédlo a zmizelo. Chladné oči pohlédly na brokovnici u Jackových nohou. Poselství bylo jasné.

Mack doklopýtal k Jackovi. „Co te ď, šéfe?“

Jack se sklonil a sebral zbra ň. „Půjdeme s nimi.“

„Cože?“ vyd ěsil se Bruce. „Roztrhají nás na kusy.“

Jack v ěděl, že kamarádovo varování má své opodstatnění. Právě prošel podivnou zkouškou ohn ěm. Nev ěděl, o co v ní p řesn ě šlo, a to, že ji splnil, v n ěm vzbuzovalo stejnou m ěrou úlevu i d ěs.

Ned ělal si však žádné iluze. Tohle nebylo vřelé uvítání. Prostě jen mají spole čného nep řítele. Nic víc. Vzpomn ěl si na chladný pohled těch o čí a v ěděl, že k řehké p řím ěř í bude trvat jen tak dlouho, dokud potrvá tato válka.

Pak… skon čí.

„Jdeme,“ rozkázal.

Nesta čili ud ělat ani pár kroků, když se z druhého ostrova ozval hlasitý rachot. Jack sp ěchal dop ředu na mýtinu na kopci. Skrz v ětve poprvé spatřil vilu na vedlejším ostrov ě.

Z betonového bunkru na střeše čouhala obrovská hlaveň, z níž se st řílelo a kou řilo. Ale nemí řila na n ě. Pálila sm ěrem k zátoce, která byla skrytá za výb ěžkem ostrova.

Jack okamžit ě uhodl, co je cílem zb ěsilého bombardování.

Lo ď bratr ů Thibodeauxových.

KAPITOLA 52

Duncan stál před klenutým oknem v bezpe čnostní místnosti. Z bunkru nad jeho hlavou se ozývala st řelba palebné baterie. Supící řev automatického kanonu s pásovým zásobníkem otřásal neprůst řelným oknem. Dole létaly nad hladinou salvy sm ěrem ke kou řící lodi v zátoce.

Při prvním náznaku potíží lo ď zvýšila rychlost a vyrazila k pláži. Příď se vysoko zvedla a vyno řila z vody díky silnému motoru, který by člov ěk u oby čejné rybářské lodi neo čekával. A první střely z kanonu se navíc neškodn ě odrazily od bok ů lodi.

Trup mají ur čit ě vyztužený pancé řovými pláty. Pašeráci zbraní a dalších komodit často maskovali úto čná plavidla jako obyčejné rybářské lodi. Kanón z vily dokázal prorazit lehký plát, dokonce sest řelit i pomalu letící letadlo, ale vzdálenost a úhel nyní byly proti němu.

Pak se stalo n ěco zvláštního.

Ze zádi spadl do vody nafukovací zodiac a vyrazil kup ředu jako

černá raketa se dvěma plováky.

Kanon Bushmaster znovu našel sv ůj hlavní cíl a pálil na loď. Opancéřované plavidlo se zakymácelo, uhnulo stranou a odhalilo bok, aby chránilo menší člun. Kulky svišt ěly kolem trupu a pak se zvedly k úrovni mostu. Z oken se vysypalo sklo. Muži zalehli na podlahu.

Zodiac uháněl k severnímu okraji zátoky. Nadskakoval na vlnách a stráž na pláži zahájila palbu. Člun ji op ětoval a p řidal ješt ě raketový granát, který dopadl na pláž a vybuchl. Písek se vznesl do pov ětří a vzduchem létaly kusy palem.

Stráže se stahovaly z pláže, člun se dál řítil po hladin ě a zdálo se,

že se snaží zato čit dokola a zamí řit k píse čnému pásu spojujícímu oba ostrovy.

Než dokázal Duncan vyhodnotit hrozbu, zaregistroval ješt ě v ětší problém.

Muž, který se zjevil na m ůstku rybářské lodi, balancoval dlouhou zbraní na rameni. Poklekl a namí řil černou hlave ň raketometu na vilu.

Do prdele…

Duncan odsko čil od okna ve chvíli, kdy se ze zadní části zbraně vyvalil dým. Raketa se řítila p římo na n ěj, lépe řečeno, na palebnou baterii o patro výš. A ť tak či tak, byl nejvyšší čas zmizet. Vrhl se ke dve řím.

LORNA Z ŮSTALA STÁT jako p řimrazená. Stále byla s Malikem a Bennettem ve školce. Když se ozvala st řelba, dít ě v jejím náru čí se jí křečovit ě chytilo a divoce se rozt řáslo. Pak se rozezněla ohlušující rána. Částečně ji utlumila skála, ale i tak exploze rozechv ěla st ěny.

Všichni zatajili dech a pak se první dít ě rozplakalo. B ěhem několika vte řin se d ětský ná řek rozší řil jako ohe ň v divo čin ě. Číňanka se zakulaceným b řichem, která se o děti starala, se marn ě pokoušela skupinu utišit. D ěti plakaly dál. D ěvčátko v Lornině náru čí schovalo obli čej a nep řestávalo se třást.

„Tohle je útok,“ pronesl Malik.

„Zůsta ňte tady.“ Bennett vykro čil ke dve řím, ale než sta čil ud ělat dva kroky, prudce se p řed ním otev řely.

Connor vrazil do místnosti. „Pane, jste v po řádku?“

„Co se d ěje?“

„Velitel Kent podal hlášení vysíla čkou. Lo ď v zátoce na nás zahájila palbu. Nejspíš to budou piráti.“

Piráti? Lorna se pokoušela pochopit smysl toho slova. Od Kylea slyšela vyprávět o potulných bandách lupičů , kte ří se prohánějí vodami zálivu, unášejí lodě na otev řeném mo ři a plení domy na pob řeží. Jednou dokonce zaúto čili i na ropnou plošinu.

Bennett pokra čoval ke dve řím. „Odve ďte m ě k Duncanovi.“

„Říkal, že máte všichni z ůstat tady.“

„Kecy. Nejsem žádný usmrkanec, abych se schovával někde v

dí ře.“

Malik vykro čil za šéfem. „Pokud se objevil problém, musím zpátky do laboratoře a zajistit virové vzorky pro p řípad, že by se situace zhoršila. Jestli o ty vzorky p řijdeme, ztratíme všechno.“

Bennett p řikývl. „Jd ěte.“

Malik mávl na ošetřovatelku. „Poj ďte se mnou. Budu pot řebovat pomoct.“

Connor se je váhavě pokusil zastavit. „Pane…“

Bennett tvrd ě odstr čil vojáka stranou a došel k východu. „Doktorka Polková zůstane tady.“ Ohlédl se na ni. „V našem rozhovoru budeme pokra čovat, jakmile zažehnáme požár.“

Malik kráčel za šéfem.

Connor z ůstal chvíli stát, pak zaklel a vyrazil za nimi. Když zamykal dve ře, ani se neohlédl. Lorna zůstala o samot ě.

Za zav řenými dve řmi se rachocení b ěsnící p řest řelky zmírnilo na tlumené praskání. Přesto rozpoznala, že se palba stup ňuje. Ke kakofonii zvuk ů se p řidaly poplašné zvonce a vzdálené tlumené výk řiky.

Co se to d ěje?

Nem ěla pon ětí, ale usilovn ě se snažila p řijít na zp ůsob, jak chaos využít ve sv ůj prosp ěch. Kdyby se dostala ven, k vysíla čce, možná k lodi…

Ale co pak? I kdyby se jí poda řilo uprchnout z ostrova, jakou nad ěji by m ěla ve vodách, kde se to hemží piráty?

Chovala hol čičku a ostatní d ěti se k ní za čaly sbíhat jako m ůry k plameni; pomalu se utišovaly a pot řebovaly útěchu. Musím je chránit, řekla si v duchu. Je tu n ěkde ješt ě další východ?

S bušícím srdcem sp ěchala k otev řeným dve řím na druhé stran ě třídy. Prostr čila jimi hlavu a hledala cestu ven. Po obou stranách dlouhé úzké místnosti stály řady postýlek. Byly vyrobené z oceli a měly víka, která se dala zamknout.

I p řes veškeré nebezpe čí, jež jí hrozilo, Lorna pocítila p říval vzteku. Jak m ůže být n ěkdo tak krutý k nevinným d ětem? Velké, vlhké o či se na ni upíraly a sledovaly ji, když prohledávala pokoj.

Te ď když byla sama, už nemusela skrývat své pocity. St rach se prom ěnil v zu řivost. Využila ji, dovolila, aby se jí po t ěle rozho řela jako ohe ň. Kdysi se nechala panikou docela ochromit. To už se nikdy nestane.

Ti hajzlové jí ukradli všechno: život, bratra, p řátele, dokonce i Jacka. P ři této poslední myšlence se jí sev řelo srdce. Když se ani Jackovi nepoda řilo je zastavit, jakou m ůžu mít šanci já?

Prohledala zbytek svého v ězení. Z ložnice vedly dve ře do malé koupelny s toaletami. Jsem v pasti, pomyslela si. Všichni jsme tu v pasti.

Nev ěděla, co d ělat, a tak se vrátila do třídy. D ěti se srotily kolem ní. N ěkteré jí objaly nohy, jiné si cucaly palce, pár jich slab ě vzlykalo. Posadila se s nimi na zem.

Malý chlapec jí vylezl do klína vedle hol čičky. Ob ě d ěti se objaly. Lorna si vzpomn ěla na siamská dvojčata kapucínských malp v laborato ři. Tahle skupina je ale propojená na mnohem vyšší úrovni. Děti se uvelebily na podlaze kolem ní. Každá rána a dun ění palby vyvolaly t řes v celé skupin ě jako oblázek hozený do rybníka.

Ut ěšovala je, se č mohla. Natahovala ruce a jednoho po druhém hladila. Pod jejím dotekem se pomalu uvol ňovaly. Upíraly na ni karamelov ě hn ědé o či a chytaly se jí mali čkými prstíky. Všechny von ěly po d ětském pudru a kyselém mléce.

I p řes sv ůj strach a fyzické nepohodlí se v ní rozlil pocit klidu. Sama nev ěděla, odkud pochází, zda z jejího vlastního nitra nebo od dětí. Nezáleželo na tom. Vnitřní mír nem ěl nic spole čného s lenivým uspokojením, byl napln ěn odhodláním a duševní rovnováhou.

Panika mizela a nahrazovala ji jistota.

„Dostaneme se odsud,“ slíbila sob ě i d ětem. „Všichni.“

Ale jak?

DUNCANOVI STÁLE ZVONILO v hlav ě z dopadu rakety. Z ucha mu po tváři stékala krev.

Pár okamžik ů p řed výbuchem vyb ěhl z bezpe čnostního centra a sko čil do vápencového tunelu spojujícího velící bunkr s vilou. Poda řilo se mu za sebou p řirazit dve ře právě v okamžiku, kdy raketa zasáhla palebnou baterii v horním bunkru. Otřes nicmén ě vyrazil dve ře z pant ů a odhodil ho dál do tunelu.

Kou řem se nyní prodíral zpátky do bezpečnostního centra. V

očích ho pálilo a pod nohama mu křupalo rozbité sklo. Polovina oken s výhledem na zátoku se vysypala dovnitř. Technika našel v kaluži krve na podlaze. Snažil se mu nahmatat pulz, ale marn ě.

Přistoupil k jednomu rozbitému oknu. P řes p řerušované výbuchy granátů k n ěmu doléhalo drn čení automatických zbraní. V p řístavu spat řil rybářskou lo ď zpola zahalenou v dýmu. Mezi plavidlem a hlídkou na pláži dál zuřila p řest řelka. Byla to pekelná palba. Stále hustším kou řem se míhaly sv ětlice a ozývaly se výk řiky.

Tahle rybářská loď má n ěco za lubem. Snaží se odlákat pozornost, udržet vojáky na místě. Ur čit ě se nechystá k frontálnímu útoku.

Ale pro č?

Duncan se oto čil k monitor ům. V ětšinou byly tmavé, ale na některých problikával zrnitý obraz. Na jedné obrazovce se cosi pohnulo. Došel blíž a zadíval se na plot mezi ob ěma ostrovy.

Co to tam je?

Černý nafukovací zodiac se ocitl na pláži. Asi ho zasáhla zbloudilá střela, protože byl zpola vypušt ěný. Ten už nikam nedopluje. Piráti m ěli št ěstí, že se dostali aspo ň ke b řehu, a ješt ě větší, že nenarazili na miny zakopané v mo řském dn ě podél píse čného pásu.

Blíže ke kame ře stál u plotu hlouček p ěti muž ů. Vedle nich na písku ležela dv ě t ěla ve stále se zvětšující kaluži krve. Podle černých maskáčů se dalo poznat, že mrtví jsou Duncanovi vojáci.

Vzteky sev řel ruce v p ěst.

Co to sem p řijelo za parchanty?

Jeden z úto čník ů se objevil v hledá čku skryté kamery a na krátký okamžik k ní obrátil tvář. Byl mu vid ět celý obli čej pod baseballovou čepicí. Duncanovi se zdál povědomý.

Ta čepice…

Tuhle čepici už vid ěl. A jejího majitele taky. Na silnici v mok řin ě. Cajun v chevroletu. Jak je možné, že se ten člov ěk ocitl na ostrov ě? To p řece nedává smysl. Jeho vůz zmizel v Mississippi. I kdyby to přežil, jak to, že se dostal až sem, do Ztraceného ráje?

Když opadl prvotní šok, za čaly se Duncanovi v hlav ě rýsovat odpov ědi.

Ten Cajun mluvil o bratrovi v ACRES. Proto byl ten hajzl tak

pozd ě na silnici, proto ho zastavil a ptal se na cestu. A jestli je te ď tady, znamená to, že útok na laboratoř p řežil ješt ě n ěkdo další.

Duncan si uv ědomil, že nedostal hlášení od vojáka, kterého nechal na míst ě, aby celou oblast prohledal a vy čistil. Co když ho zajali a donutili mluvit? Ne, v žádném případ ě. Jeho muži by nepromluvili.

Jenomže ti prevíti našli náš ostrov.

A brzy toho budou litovat.

Prvotní šok už odezn ěl a Duncan zpracovával novou informaci. Pozoroval Cajuna, jak si posunuje čepici a dívá se přes plot, jako by očekával společnost. Duncan si vzpomn ěl na ozbrojené postavy, které kamery zachytily už p řed chvílí. Oba týmy se tu patrn ě hodlají setkat, spojit síly a ude řit. Vep ředu zu ří palba a oni se nepozorovan ě protáhnou zadními dveřmi.

Ale pro č?

Na tuto otázku nebylo tak těžké odpov ědět.

Celá akce vykazovala známky záchranné operace.

Duncan zapnul vysíla čku a spojil se se svým zástupcem. „Connore.“

„Pane? Bennett mí ří k vám nahoru. Nedokázal jsem mu v tom zabránit.“

Duncanovi to bylo jedno. „Co ta ženská?“

„Zav řel jsem ji ve školce. Nikam neute če.“

To nesta čí.

„Jd ěte tam,“ na řídil Duncan. „A vpalte jí kulku do hlavy.“

KAPITOLA 53

Lorna sed ěla mezi dětmi a naslouchala neutuchající tlumené střelb ě. Jsou tady v pasti a musejí čekat na svou p říležitost. Sama nev ěděla, na kterou stranu se p řidat; k ďáblovi, kterého už zná, anebo k pirátům, kte ří úto čí?

Najednou d ěti ztuhly a pohlédly ke dveřím, jako kdyby reagovaly na n ějaký signál p řesahující vnímání jejích vlastních smyslů. Všechny se najednou narovnaly jako vyd ěšené hejno vran.

Jejich chování ji znervóz ňovalo. Jejich nap ětí bylo nakažlivé.

Pak se ozvala hlasitá rána za dveřmi. Lorna si domyslela, že se právě zabouchl vn ější vchod do p ředsín ě.

Někdo sem jde.

Děti za čaly ustupovat dozadu. Vmáčkly ji mezi sebe, takže je musela následovat. Malé ručky se jí držely za kalhoty a vlá čely ji s sebou.

Došli až k temné místnosti s řadami zamykacích postýlek. Když překra čovali práh, dveře do p ředsín ě se otev řely. Nevid ěla, kdo vešel, protože couvala stále dál.

Předtucha d ětí jí zrychlovala tep a zost řovala smysly.

„Kde sakra jste?“ ozvalo se.

ěti ji táhly pryč, jako

Byl to Connor. Tón jeho hlasu zp ůsobil, že jí srdce vylet ělo až do krku. Byl plný vzteku a neskrývané hrozby. D

kdyby díky svému empatickému propojení cítily totéž.

Lorna šla se zatajeným dechem dál. Jenomže v ložnic i nebylo kde se schovat, tedy pokud se nehodlala nacpat do n ěkteré z postýlek.

Nakonec se dopotáceli doprostřed místnosti a sev ření prstí čků

povolilo. D ěti se rozeb ěhly všemi sm

ěry; pohybovaly se p řekvapiv ě

rychle, jako kdyby uposlechly neslyšitelný p říkaz. Skr čily se za t ěžké

ocelové postýlky nebo si vlezly pod n ě.

Lorna se řídila jejich p říkladem a hledala úkryt. Klekla si a zalezla pod postel. O či stále upírala na dveře. Pár dětí se schovalo u ní. Jejich malá tělí čka se vrt ěla a t řásla strachy.

Connor p řekro čil práh a nejprve se vydal do koupelny. Viděla, jak mu ruka klesá k pouzdru u pasu. Palcem odjistil pistoli.

„Ned ělejte víc potíží, než je nutné,“ k řičel. „Poj ďte ven. Bude to rychlé a bezbolestné.“

Zůstala na svém místě. Nic jiného d ělat nemohla. Nebylo kam utíkat.

JACK POSTUPOVAL LESEM a mí řil dol ů po úbo čí kopce k píse čnému pásu, který spojoval ostrovy. Mack a Bruce ho i nadále kryli po obou stranách. V dálce před sebou zahlédl malé i větší stínové postavy; živoucí masu, která se valila z kopce, stále se zvětšovala a nabývala na síle. Všichni sm ěř ovali na stejné místo.

Les najednou vyst řídalo pár roztroušených palem na písku. Slunce klesalo za horizont a ost řejší sv ětlo se tu odráželo od hladiny.

Od skupiny vep ředu se odd ělila jedna postava. Byl to ten tvor s jizvou místo ucha, který ješt ě p řed chvílí stál Jackovi tváří v tvář. Rukou ukazoval na otev řenou pláž.

Jack si pospíšil a p řidal se k n ěmu. Okamžit ě pochopil, co tvora tak rozrušilo.

Cestu p řed nimi p řehrazoval vysoký plot zakon čený ostnatým drátem. Jack si všiml generátoru na druhé straně.

Je pod proudem, to se vsadím.

Za plotem se cosi hýbalo. Teprve nyní si všiml raft u na pláži. Ve stínu se tam skrývali lidé. Jsou to p řátelé, nebo nepřátelé? Existoval jen jediný zp ůsob, jak to zjistit.

Vystoupil na otev řené prostranství a na písku za plotem spatřil rudé šmouhy, jako kdyby tamtudy n ěkdo táhl krvácející těla. Podle plánu se m ěli sejít s Randym právě u tohoto p řírodního mostu. Zodiac se podobal člunu z lodi brat ří Thibodeauxových, ale byl prost řelený.

Přežil v ůbec n ěkdo?

Jack ud ělal další krok ze stínu do plného slune čního svitu, takže

ho nyní bylo vid ět na hony daleko. Zbra ň m ěl u ramene a byl nachystaný v p řípad ě pot řeby okamžit ě usko čit zpátky.

„Jacku!“

Objevil se Randy a zamával puškou nad hlavou. Jack sklonil zbra ň.

Díky bohu.

Jeho úleva však netrvala dlouho. Napravo od nich se ozvalo hlasité rachocení. Za výb ěžkem ostrova se objevil malý motorový člun pro dva a hnal se k píse čnému pásu. Vedle řidi če stál voják a úto čnou pušku m ěl op řenou o p řední sklo.

Z hlavn ě vyšlehl blesk a kulky se zakously do písku u Jacko vých nohou. Usko čil zpátky do bezpečí lesa. Randy za plotem u činil totéž.

Z opa čné strany se mezitím p řihnal druhý člun a p řidal se k prvnímu. Po obou stranách písečného pásu se rychle pohybovaly sem a tam jako neproniknutelná stráž dvou žraloků, p řes niž nelze projít.

Jack se na n ě díval a uv ědomoval si, že jeho plán se začíná hroutit. O tajném útoku už se ví. Rozhodli se udeřit, od říznout jim p řístup, rozd ělit jejich týmy. Moment p řekvapení byl pry č.

Ta myšlenka v n ěm vyvolala strach.

Lornino p řežití záviselo na rychlém dobytí ostrova. Sebemenší zpožd ění znamenalo smrt. Prsty na brokovnici se mu sev řely.

Je už pozd ě?

LORNA Z ŮSTÁVALA SCHOVANÁ za postýlkou. Bála se a p řerývan ě dýchala. Slyšela, jak Connor hlasit ě otevírá dve ře do koupelny. Hledá ji.

Nebude trvat dlouho, než vstoupí do ložnice.

Zoufale kolem sebe pátrala po nějakém útočišti, když ze t řídy zaslechla jekot plný hr ůzy.

Connor ost ře zaklel. „Zasraný opice…“

Srdce se jí sev řelo. Ten hajzl ur čit ě našel dít ě, které se tam schovávalo. Jekot se zm ěnil v bolestné naříkání. Ve dveřích se znovu objevil Connor. Za krk držel malého chlapce. Dít ě se bránilo a kroutilo, kopalo nohama, ústa rozev řená do výk řiku bolesti a paniky.

Lorna cítila, jak se k ní ob ě rozt řesené d ěti p řitiskly. Sdílely chlapcovu hr ůzu i bolest.

Connor namí řil chlapci pistoli na b řicho. „Okamžit ě vylez. Jinak si to za tebe odskáče tenhle opi čák.“

Lornu p řemohl úžas z krutosti a takový šok, že v ůbec nedokázala zareagovat.

Connor se ztratil z dohledu; stále ji hledal. „Teď, nebo nikdy!“

Lorna nemohla dopustit, aby chlapec kv ůli ní zem řel. Tohle musí zastavit, i kdyby ji to m ělo stát život. Začala se zvedat, jenomže kolem prst ů se jí sev řely malé dlan ě a táhly ji dol ů. Nebyl to jen strach z opušt ění, tím dotekem se snažily zoufale upoutat její pozornost.

Dětské paže posunuly její ruku k nohám vyvýšené postýlky. Dole u podlahy m ěly kole čka, aby se nábytek mohl v případ ě pot řeby snadno p řesunout.

Chvíli jí trvalo, než pochopila.

Odbrzdila kole čka a vmáčkla se za postýlku. Vzep řela se nohama a ramenem zatla čila na kovový rám. Nesta čilo to. Aby tu v ěc rozpohybovala, musela vyvinout mnohem v ětší úsilí. Postýlka byla z oceli a p řipomínala spíš t ěžkou, nešikovnou klec. Kole čka zask řípala a ona hlasit ě vyk řikla, aby ten zvuk zamaskovala.

„Už jdu! Nest řílejte!“

Znovu se zap řela nohama a strkala postýlku p řed sebou, až ji dostala doprost řed místnosti, p římo proti dve řím. Pot řebovala nabrat rychlost. D ěti patrn ě pochopily, o č se snaží, protože jejich drobná tělí čka vylézala z úkrytů a sp ěchala k postýlce. Jejich ruce se chopily ocelových nohou a s p řekvapivou silou se do nich op řely.

Lorna tomu nemohla uv ěř it. Samotnou by ji nikdy nenapadlo použít postýlku jako beranidlo. Ale strach je mocný rádce a nutnost je matkou vynalézavosti. A když se k tomu p řidá kolektivní intelekt vyd ěšených d ětí, objeví se prost ředek obrany.

Všichni spole čně tla čili a postýlka se rozjížd ěla stále rychleji.

Connor vstoupil do dve ří.

Lorna vyrazila kup ředu. Tla čila své beranidlo vší silou a v duchu se modlila. Connor vyt řeštil o či. Usko čit nem ěl kam, a tak odhodil chlapce a za čal na Lornu zb ěsile st řílet.

Sklonila se a kulky se odrážely od ocelové konstrukce. Pak beranidlo zasáhlo Connora přímo do hrudníku. Jeho t ělo vylet ělo do vzduchu s roztaženými pažemi. P řistál na zádech a pistole dopadla na linoleum.

Lorna se nezastavila. Znovu se op řela do železného kusu nábytku a ješt ě jednou vrazila do Connora. Když p řední kole čka najela na jeho rozpláclé tělo, Lorna postýlku vzadu nadzvedla a nechala ji dopadnout p římo na ležící postavu.

Usko čila stranou a sebrala pistoli ze zem ě. P řipadala jí t ěžká a horká, ale aspoň jí to pomohlo po řádně se soust ředit. Zamí řila na Connora. Nehýbal se, pouze se mu chv ěla jedna paže.

Rozhlédla se kolem.

Chvíli jí trvalo, než si uv ědomila, že je volná, a ozbrojená.

Děti se shromáždily u stěny a upíraly na ni vykulené o či. Byla v nich nad ěje a doznívající strach. Nedokázala je tady nechat.

„Jdeme,“ řekla a vykro čila ke dve řím.

Děti se houfovaly za ní. V ěděla, že jí naprosto d ůvěř ují.

Modlila se, aby je nezklamala.

KAPITOLA 54

„Co máte teď v plánu?“ zeptal se Bennett.

Dobrá otázka, pomyslel si Duncan a zavrt ěl hlavou. Stále přemýšlel a pokoušel se pochopit podivné p řepadení. Cítil, že pomalu ztrácí kontrolu nad situací.

Duncan stál s Bennettem před sadou monitor ů v bezpe čnostním centru. P řes t ělo mrtvého technika n ěkdo p řehodil deku. Jiný po číta čový odborník se pokoušel dostat na obrazovky materi ál z dalších kamer. Na jedné z nich Duncan stále sledoval video z kamery umíst ěné mezi ostrovy.

Dva motorové čluny hlídkovaly po obou stranách písečného pásu. Duncan jim vydal rozkaz, aby se nehnuly z místa, jakmile zahlédnou Cajuny z mok řiny. Ješt ě št ěstí, že to ud ělal. Sotva p řed chvílí totiž spat řil postavu na opa čné stran ě plotu, jak vychází z lesa.

Ješt ě te ď se t řásl. To přece není možné!

Podle oble čení a vybavení to byl ur čit ě jeden z t ěch, které vid ěl v lese. Jak to, že p řežil? Jak to, že se dostal až k mostu?

Odpov ěď na sebe nedala dlouho čekat. Po číta čový technik se odsunul od ovládacího panelu, otřel si ruce a vstal. „Po číta č by m ěl za chvilku restartovat sledovací software.“

Sousední obrazovka za čala opravdu modrat a pak se jednotlivé body slily do mapy sousedního ostrova.

„Vte řinku po čkejte, ješt ě musí najít vyhledávací signatury,“ dodal

technik.

Na monitoru za čaly ožívat malé červené tečky, jak se jednotlivé čipy p řipojovaly k síti a znázorňovaly polohu svých nositel ů. Pomalu jich p řibývalo.

Duncan zaklel.

Bennett na n ěho pohlédl a pak se podíval na monitor. „To není dobré.“

Místo obvyklého náhodného rozmístění po ostrov ě se nyní všechny te čky shlukly u pásu pevniny. Celý zv ěř inec se pohyboval jedním sm ěrem a Duncana napadlo jen jediné vysv ětlení.

„Chystají se prolomit bariéru.“

„A vy netušíte, kdo je ten cizí člov ěk?“ zeptal se Bennett. „Ten, co je tam s nimi?“

„Ne.“ Mátlo ho, že to ten chlap p řežil. „Ale ur čit ě má n ěco spole čného s tou partičkou z nafukovacího člunu. Vsadil bych se, že to je n ějaká soukromá akce na záchranu doktorky Polkové.“

Tohle jediné dávalo smysl. Duncan už Bennettovi vysětlil, kde v

se s Cajunem v kšiltovce potkal.

„Kdyby m ěli podporu vlády,“ pokračoval Duncan, „ude řili by o poznání silněji. Válečné lod ě, vrtulníky. V jistém smyslu je to skute čně rybá řská výprava. Chtějí zjistit, zda je doktorka Polková ješt ě naživu. Jenomže kdo ví, kolik máme času? Co když už se nějaká ta vládní akce připravuje?“

„Co doporu čujete?“

„Taktiku spálené zem ě.“

Bennett vyt řeštil o či a tázavě pohlédl na Duncana.

„Jestli o Ztraceném ráji vědí tihle hajzlové, tak se to brzy dozví celý sv ět. Vymklo se nám to z rukou. Jsme příliš zranitelní. Musíme přijmout realitu a agresivn ě se s ní vypo řádat.“

„Jak agresivn ě?“

„Provedeme evakuaci, spálíme oba ostrovy na troud, zabijeme všechny, kdo z ůstali venku. Nenecháme po sobě jedinou stopu. Pokud nás nebudou schopni vypátrat, můžeme za čít znovu n ěkde jinde. Já vím, je to velký krok zp ět, ale není to úplný konec.“

Bennett si rezignovan ě povzdechl. Oto čil se k vytlučenému oknu s výhledem na zátoku a zamumlal: „Proto jej Hospodin B ůh vyhnal ze zahrady v Edenu .“

Duncan naléhal: „Pane?“

Následoval další vzdech. „Já vám rozumím. Nemáme na vybranou. Po všech potížích bude možná nový za čátek nejlepším řešením. Malik už zajiš ťuje virové vzorky a všechny své poznámky.

Za patnáct minut se m ůžeme sejít na startovací ploše.“

„Rad ěji za deset,“ varoval Duncan.

„A co doktorka Polková?“

„O tenhle problém jsem se už postaral.“

Bennett se tvářil odevzdan ě. Však on se z toho dostane, pomyslel si Duncan. Ne nadarmo mi platí velké prachy za to, abych činil obtížná rozhodnutí a také je vykonával.

„Jaký je momentální plán?“ změnil Bennett téma.

Duncan kývl hlavou k videu. „Zav řít zadní vrátka. Zajistit, že nás během evakuace už nic nep řekvapí. Jeden tým už jsem poslal, aby ze zálohy napadl skupinu ze zodiaku. Zatlačíme ty sráče mezi plot a čluny.“

„A druhý ostrov?“

Duncan upíral o či na shluky červených te ček na po číta čovém monitoru. Nejvyšší čas s Malikovým nepovedeným experimentem skoncovat, srovnat ho se zemí. Duncan nechal už d řív na celém ostrov ě naklást napalmové nálože. Víc než sto. Požár, kter ý vznikne, během pár minut zničí veškerý život. A pokud se n ěkdo pokusí o útěk, dostanou ho st řelci v motorových člunech.

Sáhl do kapsy a vyndal rádiový vysílač, který si cestou nahoru vyzvedl z trezoru u sebe v kanceláři. Na p řístroji se leskla dv ě tla čítka.

Prvním se ovládaly zakopané nálože na druhém ostrově.

Druhé odpálí dvě obrovské bomby zabudované do infrastruktury vily; jednu v horní budov ě, druhou v podzemní laborato ři. Bomby s výbušným ekvivalentem čty řia čty řiceti tun TNT vyhodí celý ostrov do pov ětří a vymažou ho z mapy.

To bude ale muset ješt ě chvíli po čkat.

Stiskl ochranný spína č u prvního tla čítka.

Bennett na p řístroj vyt řešt ěně zíral. „Cože? Vy chcete druhý ostrov vyhodit do vzduchu hned teď?“

„Není na co čekat.“

Duncan stiskl tla čítko.

A první problém máme vyřešený.

KAPITOLA 55

Jack ucítil chv ění pod nohama. Pak ho zasáhl výbuch. P řipadalo mu, že za ním puká zem ě. Rychle se obrátil a spatřil vrchol ostrova, jak se ve spirále kouře a ohn ě řítí dol ů. Následovala další série vybuchujících náloží.

Bum, bum, bum…

Erupce plamen ů se hnaly ostrovem jako padající kruh a spojovaly se s pekelným vírem. Požár si razil cestu k pláži. K obloze se valil sloup černého dýmu. Jack rozeznal vzdálený zápach napalmu.

Oni to celé podpálili.

Mack do n ěho str čil. Musel řvát, aby ho bylo v neutuchající detonaci v ůbec slyšet. „Co te ď?“

Bruce vzal záležitosti do vlastních rukou. Z ůstat v lese znamenalo smrt. Jediná úniková cesta vedla přes píse čný pás. Vysko čil, dopadl na otev řené prostranství a p řikr čil se. Vypálil na jeden z motorových člun ů, jenomže ty byly neustále v pohybu, to čily se a m ěnily nahodile sm ěr, takže se tém ěř nedaly zasáhnout. St řely, které k nim dolétly, se bezmocn ě odrážely od opancé řovaných bok ů.

Pob řeží zasypala odvetná palba. Bruce se ocitl uprostřed poletujícího písku a pak ho kulka zasáhla do ramene. Zavrávoral a z rány mu tryskala krev.

Do prdele…

Vítr zm ěnil sm ěr a horký vzduch se k nim neúprosn ě blížil. Zápach výbušniny Jackovi spaloval plíce. Nem ěl na vybranou, a tak vyrazil z úkrytu za Brucem. Ten si p řehodil zbra ň ke zdravému rameni, poklekl a pálil dál.

Mack utíkal vedle Jacka a st řílel na druhý motorový člun. Požár za jejich zády se šířil k pláži. Nálože vybuchovaly blíž a blíž.

Na druhé stran ě zahájila Randyho skupina odstrašující palbu, protože si velmi dob ře uv ědomovala, jakému nebezpečí čelí Jack ův tým. Ale nem ělo to valný ú činek. Byli obklí čeni z obou stran a píse čný pás se nedal p řejít. Sundali by je d řív, než by se dostali k plotu.

Jack popadl Bruce a cht ěl ho táhnout zpátky.

Ale kam zpátky?

Sotva se oto čil, pár metrů od kraje lesa vybuchla další nálož. Stromy se vznesly k obloze v ohnivém sloupci. Výbuch srazil Jacka na záda a žár se přehnal p řes jeho t ělo. Vid ění se mu zúžilo. Dusil se kou řem.

Mack ho odvalil k vod ě práv ě ve chvíli, kdy se t ěsn ě nad pískem přehnala smrš ť st řel a tém ěř mu urazila hlavu.

Jack ležel nap ůl ve vod ě a p řiznal si ho řkou pravdu.

Není úniku.

DUNCAN z bezpe čnostního centra sledoval, jak napalmové nálože explodují odshora až dol ů. Z ůstával za nimi jen popel. Při pokládání bomb na časoval demolici tak, aby napalm vybuchoval postupn ě a podpálil co největší kus ostrova.

S úsm ěvem pozoroval trojici muž ů bojujících v písku, uv ězn ěných mezi plameny a palbou.

Jsou odsouzeni k záhubě.

Bennett stál po jeho boku, ale nyní o krok ustoupil. Už vid ěl dost. „Proboha…“

S tímhle nemá B ůh nic spole čného.

Nálože dál vybuchovaly ve smršti plamenů, jedna po druhé sytily požár a vytrvale se blížily k vod ě.

S hlubokým pocitem uspokojení dohlížel na destrukci a najednou si všiml pohybu v lese. Na obrazovce se objevovaly postavy. Byly nahé, takže to museli být obyvatelé sousedního ostrova. Ušklíbl se. Asi jim za čalo být v lese horko…

Ani venku nenajdou spásu.

Jejich chování mu však začalo p řipadat podez řelé. Byli jen čty ři. Kde jsou ostatní?

Naklonil se blíž.

Co mají za lubem?

JACK SED ĚL ve vod ě napolo omámený, když si všiml pohybu na kraji lesa, z n ěhož se valil kou ř. Vyšly z n ěj čty ři postavy. Rozd ělily se do dvojic a vydaly se opa čným sm ěrem.

Každá dvojice nesla prak ze spletených palmových li st ů. Praky byly na jedné stran ě zatížené černými kovovými kanystry, které připomínaly malé soudky piva. Oba páry rozhoupaly praky a vyst řelily nálože vysoko do vzduchu.

Kanystry vylet ěly t ěsn ě za sebou.

Jeden ke každému člunu.

Jakmile se ocitly ve vzduchu, z lesa se na píse čný pás vy řítila celá bestiální armáda: muži a ženy, svalnaté kočkovité šelmy, kruté sme čky vl čích ps ů. N ěkterá stvoření Jack ani nedokázal rozpoznat. Velkým skokem se kolem n ěho p řehnal obr opírající se o zak řivené drápy ostré jako břitva. Další se hnali za ním.

Za jejich zády vybuchla na pláži poslední napalmová nálož a vytvo řila další ohnivou st ěnu. Jack se svalil do vody, aby neza čal ho řet. P řekulil se a sledoval, jak jeden z letících kanystr ů dopadá na motorový člun. Pohotová posádka okamžitě zrychlila.

Jenomže jí to nebylo nic platné.

Kanystr vybuchl ješt ě ve vzduchu.

Vzápětí se mu za zády ozvala druhá exploze.

Ho řící napalm se vylil do mo ře a pohltil člun. Z vojáků se staly řvoucí živé pochodn ě. Jack se oto čil a zjistil, že ho ří i druhé plavidlo.

Ohromen ě se posadil. Ti lidé nejspíš u pláže vykopali dv ě napalmové nálože, počkali si, až se na časovaná série výbuchů dostate čně p řiblíží, a pak už sta čilo jen bomby vymrštit. Vybuchly samy.

Ne všichni p říslušníci d ěsivé armády však vyvázli bez zranění.

Daleko za ostatními vyrazil z ho řícího lesa tygr. T ělo m ěl v plamenech a nechával za sebou ohnivou stopu. Osleplý a bez sebe zu řivostí se hnal p římo na Jacka.

Jack ucítil jeho drápy a čekal, kdy p řijde o vnit řnosti.

Ho řící ko čka se však hnala dál do vody. Jenomže vzápětí hladina vybuchla, její t ělo se vzneslo a roztrhlo ve sloupci mo řské vody a krve.

Jackovu levou paži zachvátila ostrá bolest. Z bicepsu mu vy čnívala ulomená čepel. Poznal úlomek. Šipka. Ti parchanti zaminovali i vodu.

Jack vytrhl šrapnel a vysko čil na nohy. Nedokázal udržet rovnováhu, motal se, ale musejí jít dál. Za zády mu ho ří vysoká pec. Přidal se ke svým muž ům. Mackova bunda byla oho řelá na cáry. Bruceovi kapala z levé paže krev.

Ale žili.

Jack ukázal na valící se armádu. Nesli tři úto čné pušky a nyní za čali st řílet. Plot zajisk řil elektřinou a pak se brána otevřela.

Cesta byla kone čně volná.

DUNCAN OHROMEN Ě SLEDOVAL pekelnou armádu, jak se valí po píse čném pásu. Nemohl uvěř it svým o čím. Ta sebranka odrovnala vojáky jejich vlastním napalmem.

Ve sm ěsi úžasu a hr ůzy pozoroval jednoho z lidoop ů, jak zvedá úto čnou pušku a st řílí do kamery.

Monitor z černal.

Duncan se oto čil k Bennettovi.

Starší pán byl bílý jako st ěna. „Nedokážeme je zastavit.“

„To je fuk,“ ujiš ťoval ho Duncan. „Tady úto čišt ě nenajdou. Budeme se držet našeho plánu. Než se proderou až se m, budeme dávno pryč.“

„Jak to?“

Duncan zvedl ze stolu ovlada č. Jedno tla čítko zhaslo, ale to druhé stále svítilo, připravené odpálit obrovské bomby zakopané ve vile.

„Za p ůl hodiny d ům vybuchne,“ oznámil Duncan. „Máte dost času, abyste sehnal Malika a dob ěhl na startovací plochu. Už jsem uv ědomil pilota. Než dojdete nahoru, nastartuje.“

Bennett se sice tvářil vyd ěšen ě, ale nebyl žádná padavka. Za okamžik se vzpamatoval a p řikývl.

„Dob ře. Ud ělejte to.“

Duncan zvedl ovlada č. Nastavil časový spína č na t řicet minut a sejmul ochranný kryt. S prsty sev řenými kolem p řístroje se znovu zadíval na Bennetta.

Poslední šance…

Bennett se místo odpov ědi obrátil a zamířil ven.

Duncan spokojen ě stiskl tla čítko.

Te ď už se to nedá vrátit zpátky.

Bennett se u dve ří zastavil. „A co vy? Máme na vás ve vrtulníku po čkat?“

„Ne. Já si vezmu hydroplán.“

Na Duncana čekal ješt ě jeden, poslední úkol. Za rozbitým oknem sice pokra čovala p řest řelka mezi rybářskou lodí a hlídkou na pláži, ale te ď už se jednalo o pár posledních, zb ěsilých st řel. Nemohl riskovat, že lo ď vyvázne. Je na čase zahájit válku ve vzduchu.

„A co ostatní personál?“ zeptal se Bennett.

Duncan byl v tu chvíli rád, že tady krom ě starého pána nikdo není. Pot řeboval, aby všichni z ůstali do posledního okamžiku na ostrov ě a drželi tu zv ěř v šachu co možná nejdéle. Jen tak mohou oni dva uniknout.

Bennett se na n ěho stále díval a čekal na odpov ěď .

Duncan mu ji poskytl. „Vždycky m ůžeme najmout další chlapy.“

KAPITOLA 56

Lorna provedla poslední dít ě p ředsí ňkou, která oddělovala mate řskou školku od hlavního laboratorního komplexu. Místn ůstka fungovala jako vzduchová kapsa, takže musela celou cestu podniknout t řikrát, aby je všechny dostala ven.

Odlou čení d ěti vystrašilo a ona je musela neustále uklidňovat a ut ěšovat. Chápala jejich rozrušení. Vzpomn ěla si na Malikova slova, že školka je odstín ěna m ěděným vedením ve st ěnách, které izoluje rodící se inteligenci p řed kontaminací. Takže pokaždé, když nechala jednu skupinku venku v hale a vrátila se do třídy pro další, spojení mezi d ětmi se kv ůli m ěděnému štítu na chvíli p řerušilo. V duchu si představovala hr ůzu, která by ji zachvátila, kdyby jí najednou odst řihli polovinu mozku.

Nakonec ale byli všichni pohromad ě.

Když se d ěti ocitly v hale, p řimáčkly se k sob ě ješt ě t ěsn ěji; pot řebovaly kontakt jak fyzický, tak duševní.

Jenomže tu nemohli setrvat déle, než bylo nezbytn ě nutné. Lorna vytáhla pistoli, kterou si schovala za opasek kalhot. Musí najít cestu do hlavní laborato ře a odtud do vily.

„Ztište se. A držte se m

ě.“

ěkteré z nich

Vykro čila chodbou, d ěti v závěsu za ní. V neznámém prostředí byly ostražité, našlapovaly opatrn ě jako na led ě, protože si nebyly jisté svými kroky a nev ěř ily, že je podlaha udrží. N

patrn ě nikdy neopustily mate řskou školu.

Přesto se všechny pohybovaly tiše, jako kdyby si uv ědomovaly

nebezpe čí.

Lorna se snažila si co možná nejp řesn ěji vybavit cestu ven. Školku umístili v nejnižším podlaží laboratorního k

omplexu; jednak

proto, aby d ěti od okolí odd ělila p řírodní skála, a jednak proto, aby se k nim dostali jen ti, kte ří m ěli nejvyšší bezpe čnostní prov ěrku. Nyní za to byla vd ěč ná.

Venku zu řila válka a tady, jak se zdálo, nikdo nebyl.

Nakonec se dostali k pov ědomému schodišti. Pohybem ruky dětem nazna čila, aby po čkaly dole, a vydala se na pr ůzkum. Po špi čkách začala stoupat po schodech k odpo čívadlu.

Naho ře se ocitla v chodb ě chirurgického odd ělení. Tady poprvé spat řila hominidy. Na konci chodby by tedy m ěla být hlavní laborato ř.

Dolehly k ní tlumené hlasy. V prstech pevně sev řela pistoli. Kolik lidí tam asi je? p řemítala. Pokud je jich jen pár, možná by stačilo na ně zamí řit a proklestit si cestu ven. Nemám na výb ěr, rozhodla se, musím to vyzkoušet. Jediný zp ůsob, jak se dostat do vily a potom ven, je projít Malikovou laborato ří.

Bez ohledu na okolnosti musím jednat rychle.

Mávla na děti, aby se vydaly za ní. „Posp ěšte si.“

Skupinka cupitala nahoru po schodech a vyvalila se do chodby. Jenomže n ěco tady nehrálo. První chlapec, který se ocitl nahoře, sebou znenadání škubl a přitiskl si ruce na uši. Pak ztuhli i všichni ostatní.

Klekla si k nim. „Co se d ěje?“

Děti se nehýbaly a z jejich postoje vy četla bolest a strach.

Na tohle není čas. Musí je rozpohybovat. Sklonila se, popadla malou hol čičku a narovnala se. P řed chvílí se dít ě jejímu objetí poddalo, ale nyní z ůstávalo ztuhlé jako tyčka.

Nem ěla čas pátrat po příčin ě jejich strachu. S dívenkou v náru čí vykro čila chodbou. Ostatní d ěti ji následovaly, ale tiše sténaly, jako když uniká pára z konvice s vřelou vodou. Ruce si stále tiskly k uším.

Co je trápí?

VENKU V LESE si Randy bedliv ě prohlížel svého bratra. „Kristapána, Jacku. Jsi rozpálenej jako tramvaj v červenci. A vypadáš napůl mrtvej. Ne, to beru zpátky. Vypadáš úplně jak mrtvej.“

Jack mu neodporoval. Po řádně nevid ěl. V hlav ě mu dun ělo p ři

každém p řerývaném úderu srdce. Ale nejhorší bylo, že p řestával cítit ob ě ruce.

Aspo ň že jsme se dostali na hlavní ostrov.

A s tak podivnými spojenci, že už podivn ější nemohou být.

„Co jim je?“ zeptal se Kyle.

Lornin bratr stál jen o kousek dál vedle jednoho z Thibodeauxových. T-Bob p řijel s Randym, zatímco Peeyot z ůstal na rybářské lodi. Kyle si tiskl ruku v sádře k hrudní kosti. M ěl ji omotanou lepicí páskou, aby mu nenavlhla, a v druhé ruce držel pistoli Sig Sauer. Podle toho, jak ji svíral, bylo jasné, že nemá s podobnou zbraní žádné zkušenosti.

V lese se skrývali ješt ě dva černí cajunští bratranci Thibodeauxových. Na ramenou m ěli brokovnice a u pasu se jim houpaly sekery.

Všichni nyní hled ěli na hominidy, kte ří se s nimi schovávali ve stínu.

„Pro č se najednou všichni zastavili?“ nedal se Kyle.

Jack se rozhlédl. Slunce už klesalo k horizontu a les temn ěl. Sv ětlo z ho řícího ostrova za nimi probleskovalo skrz stromy a vrhalo stíny.

Přesto okamžit ě poznal muže, jehož si v duchu pojmenoval Jizva a který byl o čividn ě v ůdcem temné armády. Vůbec se nehýbal, stál ztuhle na míst ě stejn ě jako všichni ostatní, lidé i zví řata.

Před chvílí se Jack ův a Randyho tým v lese spojily. Jakmile Randyho muži vst řebali, co vidí, Jack zavelel pokra čovat v cest ě a využít zbývajícího momentu p řekvapení. Jenomže temná armáda se nyní zastavila a všichni její členové znehybn ěli v r ůznorodých pozicích.

Jizva stál s nakloněnou hlavou, jako by poslouchal píse ň, kterou slyší jen on. Totéž platilo o ostatních.

Než mohl Jack pochopit, co se d ěje, Jizva se zprudka oto čil, pohlédl na n ěj chladnýma černýma o čima a pak se celá skupina bez jediného signálu opět vydala na pochod.

Těsn ě p ředtím ale Jizva kývl na jednorukou postavu, která měla po t ěle ješt ě více ran než v ůdce armády. Ten tvor vypadal starší a většina jeho zran ění m ěla tvar pravidelné p římky, takže jeho jizvy patrn ě pocházely z chirurgických experiment ů. Jack si také všiml kovového talíře, který m ěl p řivázaný na hrudi jako tlustý, neopracovaný štít.

Jizva se dotkl jeho ramene. Vym ěnili si dlouhý pohled a pak se jednoruký muž obrátil a zmizel v džungli.

Aniž by Jizva cokoli vysv ětloval, hbit ě pokra čoval v ch ůzi po zalesn ěném svahu.

Malí i velcí tvorové se rozptýlili do široké řady a pokryli celý kopec. Na obou k řídlech kráčely čty ři ko čkovité šelmy, v čele b ěžely šiky vl čích ps ů a stranou poskakoval obrovský tvor p řipomínající lenochoda. Jack si nyní poprvé všiml trojice černých lišek velikosti dobrmana, které se pohybovaly tak rychle, že je ani nestihl zaregistrovat.

Všechny t ři nyní zmizely v lese.

Mezi zví řaty pochodoval asi tucet muž ů a žen s primitivními zbran ěmi: ošt ěpy, klacky, kamennými sekerami. T ři z nich nesli automaty.

Jack kráčel za skupinou ve ví ře, že znají cestu lépe než on. Ale cesta to nebude lehká.

Dostali se necelých t řicet metr ů do kopce, když se z lesa p řed nimi ozvala st řelba. Záblesky z hlavní osvětlily p řítmí a st řely se rozlet ěly po temném lese.

Přepad.

Vep ředu se k zemi kácela těla, tém ěř roztržená v p ůli.

Jedna kulka prolet ěla Jackovi t ěsn ě kolem ucha.

Rychle poklekl na jedno koleno a ukryl se za kmenem stromu.

Sotva krok od n ěho Kyle srazil Randyho k zemi. Právě v čas. Kulka se mu ot řela o čepici a strhla mu ji z hlavy.

Randy zaklel, když se z n ěho Kyle odvalil, ale nadávky nebyly ur čeny jemu. „To byla moje nejoblíben ější kšiltovka.“

„Koupím ti novou, jestli te ď budeš držet hubu,“ sykl Kyle.

Randy se na n ěho ohlédl, jako kdyby ho poprvé opravdu vnímal. Nad hlavami jim létaly další střely. Oba se odplazili stranou ke skalnatému výchozu a schovali se.

Jack ztratil Macka i Bruce z dohledu, ale když se kousek od n ěj ozvala odvetná palba, věděl, že jsou v po řádku. Zvedl brokovnici a chystal se zaúto čit.

Pak se ozval řev.

Pekelná armáda nedbala na vlastní bezpečnost a ani na okamžik nezpomalila. Mrtvá těla svých druh ů, kte ří padli p řed nimi, použili jako štíty a obsadili pozice odst řelova čů . Nejstrašliv ější ze všeho však bylo, v jak hrozivém tichu útočili.

Palba zesílila. Z t ěch zvuk ů šel strach.

Po svahu se valil poskakující kámen. Když ho míjel, Jack v n ěm s hr ůzou rozpoznal hlavu v helm ě.

Všechno skon čilo stejn ě rychle, jako za čalo.

Armáda se valila kupředu a Jacka a jeho skupinu táhla za sebou.

„Jd ěte dál,“ křičel na své muže, „zůsta ňte s nimi.“

Prodírali se mezi mrtvými t ěly. Zem ě se zm ěnila v bahno barvy krve. Pár vojáků z ůstalo naživu. N ěkte ří z nich se pokoušeli odplazit pry č; chyb ěly jim nohy a vnit řnosti se jim draly z t ěla ven.

Jeden vyd ěšený voják se opíral o strom, polovinu obli čeje m ěl pry č. Mí řil na n ě pistolí a neustále ma čkal spouš ť, jenomže už nem ěl žádné náboje.

Zanechali ho jeho osudu a sp ěchali dál.

Po chvíli za čal Jack klopýtat a padat. Nohy m ěl jako z olova a nemohl popadnout dech. Čekal, že každou chvíli ztratí v ědomí, ale jeho smysly stále překvapiv ě ost ře vnímaly okolí.

Cítil sladkou v ůni kv ětiny, o kterou zavadil. Slyšel k řupání borového jehličí pod nohama. P řestože už se smrákalo, v o čích ho pálilo světlo.

Po dalších deseti metrech se p řed nimi objevila vila. Zastavili se na kraji lesa a Jack si prohlížel cíl.

Spodní okna byla zajišt ěná ocelovými okenicemi, takže d ům vypadal jako dobývaná pevnost. Horní bunkr se zm ěnil v rozvalinu. Teakový nábytek otev řeného patia rozsekal na padrť kulomet z lodi bratr ů Thibodeauxových.

Muž, kterého si pojmenoval Jizva, se nyní objevil vedle n ěho. Pohlédli na sebe. A Jack m ěl znovu pocit, že se mu rozsko čí lebka. Jizva se natáhl a sevřel Jackovi p ředloktí. Gesto mohlo stejn ě dob ře vyjad řovat dík i hrozbu.

Jack pochopil.

Oba dosáhli svého cíle.

Po tomto útoku už žádné uzavřené dohody neplatí.

KAPITOLA 57

Lorna po čkala, až se d ěti na chodb ě se řadí u st ěny. Pak se posunula dop ředu k výkyvným dve řím vedoucím do hlavní laborato ře. Zaslechla hlasy.

„Kolik času nám zbývá?“

Lorna poznala Malik ův p řízvuk a neunikla jí panika v jeho hlase. Hlavní pistole pootev řela dve ře a opatrn ě nakoukla dovnit ř.

Bennettova záda jí zaclonila výhled. Mluvil potichu. „Ani ne dvacet minut. Posp ěšte si.“

Malik stál před řadou po číta čů a házel do kovového kuf říku pevné disky. Vedle sebe m ěl p řipravenou Dewarovu nádobu pro převoz kryogenických vzork ů.

„A co zbytek mého týmu?“ dožadoval se.

„Ten se dá vždycky rozší řit,“ prohlásil mrzutě Bennett. „Proto jsem poslal všechny pry č. Evakuace musí prob ěhnout v tajnosti.“

Lorna se pokoušela pochopit význam vy řč ených slov. Odjížd ějí? Pro č tak najednou? Rychle se pokusila zapracovat nové s kute čnosti do svého plánu úniku. Dalo by se to nějak využít?

Bennett pohlédl na hodinky. „Všechno si sbalte a jdeme.“

Malik zaklapl kuf řík, podal ho Bennettovi a pak ze stolu sebral kryogenickou láhev. „Tyhle virové vzorky se musí během dvanácti hodin dostat do bezpe čné laborato ře, jinak hrozí, že o všechno přijdeme.“

„Chápu. Cestou to zařídíme.“

Oto čili se a vykro čili ke dve řím na druhé stran ě. Ty ovšem nevedly do vily. Osv ětloval je nápis Nouzový východ.

Kam jdou?

Jako kdyby Malik slyšel její otázku, zeptal se: „Tunel ke

startovací ploše je bezpe čný?“

Lorna z ůstávala schovaná. Poprvé od svého příjezdu na ostrov pocítila záblesk naděje. Existuje další cesta ven! Pokud se bude držet v bezpe čné vzdálenosti a půjde za nimi t ěmihle dve řmi, mohlo by se jí poda řit odvést d ěti do lesa a po čkat, až válka skon čí.

Jenomže takové št ěstí nem ěla.

Těsn ě za ní vyšt ěkl drsný hlas. Oto čila se a u vchodu do chirurgického odd ělení spat řila vytáhlou mužskou postavu. Poznala laboranta Edwarda, který jí odebíral krev a píchal injekci s hormony. A také poznala pušku, kterou na ni mířil.

„Co tady d ěláte?“ vyk řikl. Pohlédl na d ěti a to, které m ěl nejblíž, nakopl. „Odho ďte pistoli a zapadn ěte do laborato ře.“

Lorna nem ěla na výb ěr. Upustila pistoli na zem. D ěti se k ní rozb ěhly. Zády strčila do líta ček a pozpátku vstoupila do hlavní laborato ře.

Když se obrátila, střetla se s nev ěř ícným pohledem obou přítomných muž ů.

„Doktorko Polková?“ ozval se Bennett užasle. Ve tváři se mu mihl provinilý výraz.

Malik spat řil chumel d ětí u Lorniných nohou a vyt řeštil o či. „To máme štěstí.“

Bennett na n ěho letmo pohlédl.

„Pár exemplářů by mi p řišlo vhod,“ vysv ětloval lékař. „Byly by dokonalým základem další práce.“

Lorn ě se sev řel žaludek. P řivedla je rovnou do spárů té stv ůry.

Edward se vecpal do místnosti za jejími zády. Sebral z podlahy její pistoli a mí řil p římo na ni. Jediným pohledem zhodnotil situaci: kuf řík, Dewarova nádoba. O či mu zalet ěly k nouzovému východu.

„Kam jdete?“ zeptal se.

Malik ud ělal krok dop ředu a s rukama v bok se lehce p řikr čil. Prohlížel si d ěti, jako kdyby si vybíral zralý meloun. „Nebudu ti lhát, Edwarde. Zasloužíš si, abych k tob ě byl up římný. Asi za sedmnáct minut vyletí ostrov do pov ětří.“

Edward klopýtal dop ředu. Pistole v ruce se mu t řásla. „Cože?“

Lorna byla stejn ě ohromená jako on. Nyní už chápala utajený útěk.

„Neboj se,“ řekl Malik. „Tvá práce nepřijde nazmar.“

Edward mával pistolí před ob ěma muži. „Vezm ěte m ě s sebou.“

„Obávám se, že to není možné. Není dost místa. Zvláště te ď ne. Pot řebujeme tyhle exempláře.“

Malik se narovnal. V ruce se mu jako mávnutím kouzelného proutku objevila malá pistole s perlovou rukojetí. Namí řil Edwardovi do obli čeje a vypálil.

Výst řel byl tak hlasitý, že Lorn ě zalehlo v uších.

Edward padl na záda jako podťatý strom.

Dokonce i Bennett zalapal po dechu p ři pohledu na tak chladnokrevnou vraždu.

Malik se obrátil k šéfovi, ale pistolí mířil na Lornu. „Každý můžeme vzít jeden exemplá ř. Jeden chovný pár nám ušetří minimálně rok práce.“

Bennett znovu pohlédl na hodinky, protože v ěděl, že na dohady není čas. „Vyberte je a jdeme,“ zavr čel.

Letmo pohlédl na Lornu. Provinilý výraz, který se m u p řed chvílí mihl ve tváři, se nyní nedal p řehlédnout. Lorna pochopila, že za běžných okolností se od téhle špinavé práce drží dál a úmysln ě odvrací o či od krvavé reality celého projektu. Jenomže teď už je přivírat nemohl.

Malik byl jiný p řípad. Od samého začátku pracoval ve stoce a ruce m ěl pot řísn ěné krví až po lokty. „Obávám se, že vás tu budeme muset nechat, doktorko Polková. Užijte si svobodu.“ Pohlédl na hodinky a dodal: „Asi tak patnáct minut.“

Malik se sklonil, jednoho chlapce chytil za paži a vyzvedl do vzduchu jako tašku s nákupem. „Potřebujeme ješt ě samici. Támhletu.“

Ukázal pistolí.

Bennett se p ředklonil a jemn ě vzal dít ě za ruku. Stále se p řitom díval na Lornu. „Je mi to líto.“

Pomalu couvali a vtom se místností rozlehla ohlušující rána.

Tlaková vlna Lorně podrazila nohy a srazila ji na záda. Klouzala po podlaze a kolem nosu jí prolet ěla ho řící kniha, z níž odpadával popel. Vzduchem létaly další úlomky. Nakonec se jí poda řilo op řít o loket.

Děti to odmrštilo ke st ěně. Bennett a Malik leželi tváří k zemi.

Lorna se rozhlížela po zbrani.

Edwardovo t ělo se odvalilo ke stolu. Po pistoli nikde ani stopa, ale puška byla po řád omotaná kolem mužova ramene.

Kdybych na ni dosáhla…

Jenomže Malik se už drápal na nohy.

Bennett se p řevalil na záda. Dívku zakryl vlastním tělem a stále ji pevn ě držel.

Lorna se pomalu sunula k pušce. Vtom se cosi obrovského odrazilo od ho řících dve ří a p řistálo na podlaze. Nevěř ícn ě zírala na monstrózního řvoucího tygra s vycen ěnými šavlovitými tesáky a černým sto čeným jazykem.

Malik se za čal plazit pozpátku jako krab.

Bennett na míst ě ztuhl, jen pár metr ů od zví řete.

Lorna poznala tygra z videonahrávky nasnímané na druhém ostrov ě. Ta šílená banda se osvobodila z v ězení a o čividn ě se přichází pomstít. Teď už chápala, pro č se Bennettovi lidé rozhodli poslat celý ostrov na onen sv ět.

Za tygrem se z krátkého tunelu spojujícího laboratoř s vilou valily další postavy. Kou ř a plameny zasti ňovaly jejich t ěla, ale n ěkte ří kráčeli vzp římen ě a po dvou.

Malik ustupoval k nouzovému východu. V ruce stále držel Dewarovu kryogenickou láhev. Přitiskl si ji k hrudi a zmizel v tunelu.

Bennett byl v pasti, p řitla čený ke zdi p říšernou armádou.

Jeden z hominid ů vykro čil vp řed. Chyb ělo mu ucho a obli čej m ěl samou jizvu. Lorna ho poznala z videonahrávky. Právě on d ělal spole čnost t ěhotné žen ě, kterou Bennett pojmenoval Eva.

Takže tohle bude asi Adam , napadlo ji.

Vytáhl na Bennetta dlouhý ošt ěp.

Starší muž se nepokusil uhnout ani bojovat. Nemohl d ělat v ůbec nic.

Vzápětí se však d ěti rozb ěhly dop ředu jako hejno mláďat bránící hnízdo. Shlukly se kolem Bennetta a spole čně s dívenkou v jeho náručí ho chránily vlastními těly.

Adam se zastavil. Za jeho zády se objevovali další hominidé.

Skrz dve ře se do místnosti vecpal svalnatý tvor opírající se o drápy. Obrovský lenochod. Tenhle druh vym řel p řed miliony let. Genetický atavismus se projevil ve stavb ě jeho hýždí. Srst na jedné kýt ě m ěl oho řelou až na k ůži a stále se z ní kou řilo.

Jeho obrovské o či se rozhlédly po místnosti a pak se stejn ě jako oči ostatních up řely na hlou ček d ětí.

Bennett se kone čně posadil. Chování d ětí ho zmátlo stejně jako Lornu. Ti drobe čkové po řád neústupně stáli mezi ním a p říšerami.

Jejich o či se opíraly do o čí dosp ělých.

Očividn ě mezi nimi probíhalo tiché vyjednávání.

Pak se z rozbouraných dve ří ozvaly hlasy. Lorna byla ješt ě nap ůl ohlušená výbuchem, takže nerozum ěla slov ům, ale poznala, že se tam mluví anglicky.

Z kou ře se zjevila další postava na dvou nohách.

Jenomže to nebyl hominid.

Lorna ohromen ě zalapala po dechu. To není možné!

Za čala se rychle zvedat.

„Jacku…?“

KAPITOLA 58

Při zvuku svého jména Jack pocítil obrovskou úlevu. Mrknutím zahnal slzy z pálících očí a klopýtal dál do místnosti, která vypadala jako doup ě šíleného v ědce. Ho řící úlomky na podlaze, kou ř valící se do místnosti.

Jack p řiv řel o či a po chvíli mžourání spatřil postavu zvedající se z

podlahy.

Lorna…

Rozb ěhl se k ní.

Ona k n ěmu.

Jakmile byl u ní, sev řel ji v náručí. Hluboce vdechoval její v ůni. Srdce se mu pod žebry prudce rozbušilo. Její hebká, jemná tvá ř se mu opírala o krk. Pot řeboval se ujistit, že je to skute čnost, a ne nějaký hore čnatý p řelud. Stiskl ji ješt ě víc.

Ale ona se mu z objetí rychle vymanila a vší silou se od n ěho odtáhla. Zvedla obličej, z n ěhož na n ěj hled ěly vyt řešt ěné, znepokojené o či. Košili m ěl vep ředu roztrženou. Lorna mu položila ruku na holou hru ď. Její dlan ě ho na k ůži studily jak led.

„Ty úpln ě ho říš.“

Vzal ji za ruku a zmáčkl ji. „Jenom hore čka. Ch řipka. Na tom

nesejde.“

Sice ji to moc neuklidnilo, ale momentálně se jedné v ěci bála mnohem víc. Její prsty v Jackov ě dlani ztuhly.

„Jacku, ten ostrov. Všude tu rozmístili bomby. Za p atnáct minut

to má vybuchnout.“

Jack se zarazil. Vybavil si výbuchy napalmových náloží. Takže to nebyl jen jeden ostrov. Ti hajzlové zametají stopy a pálí za sebou všechny mosty.

„Musíme se odsud dostat,“ řekla.

Vzal ji za ruku a vedl ji zpátky ke dveřím. Do místnosti se mezitím vm ěstnala armáda v čele s Jizvou a nyní jim zatarasila cestu.

Jack vykro čil a postavil se jejich v ůdci. Pot řeboval mu to n ějak vysv ětlit. „Musíme jít!“ Mávl rukou ke dve řím. „Hned!“

Jizva mu nev ěnoval pozornost. Up řen ě hled ěl na hlou ček d ětí v místnosti, které jeho pohled op ětovaly. Probíhala tichá válka vůle.

Na tohle nemám čas, pomyslel si Jack.

Vkro čil mezi Jizvu a d ěti.

Nakonec se muž na Jacka rozzloben ě podíval a jemu projela lebkou mu čivá bolest. Zalapal po dechu, přestal vid ět a padl na kolena. Hlavou mu létaly střípky obraz ů: st říkající krev, záblesk skalpelu, sev ření kožených řemen ů, roztažené, rozpitvané tělo.

Každý obraz doprovázel p říval bolesti.

Pak ucítil, jak se mu t ělo naklání ke straně. Tlak v hlav ě povolil a zmizel. Vrátil se mu zrak.

Lorna kle čela vedle n ěho. „Není ti nic?“

Jack si sáhl na čelo a samotného ho udivilo, že tam nenahmatal rozt říšt ěnou kost. „Myslím, že ne.“

Zvedl o či. Jizva už op ět v ěnoval plnou pozornost d ětem. Jack pochopil tvrdou pravdu. A ť už mezi nimi existovalo jakékoli p řím ěř í, nyní skon čilo.

Oto čil se k Lorn ě. „Oni nás odsud nepustí.“

MALIK se sup ěním vybíhal n ěkolik posledních schod ů. Na konci tmavého tunelu se objevily dveře. Uháněl za svou spásou a kryogenickou láhev tiskl pevně k hrudi. Saddám bombardováním zni čil p ůvodní zdroj a tohle byly poslední zbytky viru.

S tímhle m ůžu za čít znovu. S Bennettem, nebo bez n ěj.

Z jediného zmrazeného semínka se mohou zrodit celé armády.

Je úpln ě fuk, kdo to bude financovat. Vždycky se najde vláda ochotná zaplatit. A když to nebudou Spojené státy, ujme se toho jiná zem ě. Jako volný agent si m ůže poru čit jakoukoli cenu.

Dostal se na konec tunelu a prolezl na druhou stranu.

Slunce už zapadlo, ale obloha stále zářila tmav ě oranžovou barvou.

Startovací a p řistávací plocha pro vrtulníky byla na nejvyšším míst ě kopce. Asfaltový kruh s namalovaným ter čem uprost řed lesa. Po št ěrkové cestičce se k n ěmu rozb ěhl. Z dálky slyšel hluboké vr čení motoru helikoptéry. Vyškrábal se výš a za chvíli spat řil to čící se rotory.

Vylezl na asfalt a zavolal na pilota.

Muž v letecké bund ě stál na druhé stran ě a díval se na pláž. Odhodil ho řící cigaretu, oto čil se a rychle došel k vrtulníku. Malik se s ním setkal v otev řených dve řích. „Kde je pan Bennett?“ zeptal se pilot.

Malik nasadil co možná nejv ěrohodn ější usouzený výraz. „Mrtvý. Dostali ho.“

Pilot pohlédl k tunelu, jako kdyby váhal, zda má jeho historce věř it. Malik se významn ě podíval na hodinky. „Zbývá nám necelých deset minut. Bu ď odletíme hned, nebo nikdy.“

Pilot znepokojen ě mrkl na vlastní záp ěstí a nakonec přikývl. „Nastupte. Musíme zmizet d řív, než to bouchne.“

Malik vylezl na zadní sedadlo a pilot se mezitím usadil za řídicí páku. Za pár vteřin za řval motor a lopatky se rychle zakously do vzduchu. Stroj sebou škubl a ližiny se odlepily od asfaltu.

Už samotný fakt, že ztratili fyzický kontakt se zem í, uklidnil Malikovo bušící srdce. Zmrzlý poklad choval na klín ě a díval se z okna. Dole pod ním ubíhaly stromy. Vep ředu se rozkládalo široké mo ře se všemi p řísliby sv ěta.

Na rtech se mu objevil úsm ěv.

Pilot na n ěho hlasit ě zavolal: „Co to tady smrdí?“

Malik nem ěl tušení, o čem mluví. Zhluboka se nadechl v obav ě, že z láhve uniká plyn. Anebo je to kouř? Na kontrolu stroje nebyl čas.

„Co to vezete?“ zaje čel pilot. „Smrdí to, jako by se tu pod ělalo nějaký zví ře.“

Malik kone čně zaregistroval pronikavý pach. P ředtím si ho nevšiml, protože na n ěj byl zvyklý. V laborato ři ho cítil skoro po řád. Člov ěku se to usadí v šatech, dokonce v pórech k ůže.

Přičichl si ke košili.

Byla čerstv ě vypraná.

Když zvedl hlavu, zápach zesílil. Ne, ze m ě to není, pomyslel si a zachvátil ho strach.

Oto čil se k malému nákladnímu prostoru za sedadlem. S bušícím srdcem nakoukl p řes okraj sedadla.

Z podlahy se na n ěho šklebila divoká zvířecí tvář. Ta bestie se musela dostat dovnit ř, když pilot venku kou řil. Malik si všiml starých jizev po skalpelu a talí řovitého p ředm ětu, který m ěl hominid přivázaný k hrudi.

Mina s šipkami.

Asi p řed rokem Duncan testoval její ú činky na jednom z opolidí, který se odvážil ude řit vojáka. Malik to mrtvé tělo vid ěl. Maso servané od kostí a podle Duncana to stvo ření žilo ješt ě celou minutu po výbuchu.

Malika ovládla hrůza.

„Ne,“ škemral. „Prosím.“

Tvor se chladn ě usmál, zvedl ruku ke st ředu miny a stiskl tla čítko.

LORNA ZASLECHLA vzdálený výbuch. Nejprve dostala strach, že ostrov vylet ěl do pov ětří, ale nic se ned ělo.

Máme ještě minimáln ě osm minut , odhadovala.

Ale co si s t ěmi posledními okamžiky po čneme?

Stála vedle Jacka a pozorovala tichou válku probíhající mezi dětmi a staršími hominidy. Nerozum ěla jí, ale tušila, že jejich inteligence, jedna čistá, která se teprve rodí, a druhá zmučená a dávno zlomená, bojují o nadřazenost. Anebo je to snad oby čejná snaha o dosažení souladu? Jenomže malí vyr ůstali odd ěleni od starších a sjednocení už t řeba v ůbec není možné.

Jaké to asi je, p řemítala, zažít op ětovné setkání? Znovu spatřit své děti, ale nemoci se s nimi spojit na hlubší rovin ě?

Nakonec bezvýchodná situace skon čila. Jedno z d ětí vzalo Bennetta za ruku. Starý pán na maličkou dla ň nev ěř ícn ě zíral. Po pádu na zem m ěl zkrvavenou tvář a zlomený nos.

Děti, pohybující se jako synchronizované hejno, vykročily dop ředu a otev řen ě se postavily p řesile dosp ělých a zví řat. Chytaly se za ruce a tvářily se p řitom neskute čně klidn ě. Vytvářely sí ť, která, jak Lorna dob ře v ěděla, sahala daleko za hranice jejich fyzických těl.

Lorna pomohla Jackovi na nohy právě ve chvíli, kdy ji d ěti míjely. Malá dívenka natáhla ručku, Lorna ji stiskla, ale Jackovy prsty nepustila.

Děti ji dovedly až k vojsku srocenému u dve ří. Adam nehodlal ustoupit.

A potom dít ě vep ředu, nejmenší chlape ček, natáhlo ruku k zjizvené postav ě.

Adam sklonil hlavu. Ve tváři se mu objevil výraz mu čivé bolesti a žalu. Nabízenou ruku nep řijal, ale usko čil dozadu, jako by se chlapcova doteku bál.

Čí bezpe čnost m ěl p řitom na mysli? Svou vlastní nebo toho dít ěte?

Ostatní následovali Adamova příkladu, rozestoupili se a uvolnili cestu z místnosti. Propoušt ějí nás… anebo vyhán ějí? A ť tak či tak, malý chlapec krá čel v čele, následován dalšími dětmi, které s sebou táhly Bennetta, Lornu i Jacka.

Po pár krocích se Lorna ocitla v pracovně. P řipadalo jí, že odsud odešla p řed n ěkolika dny.

Většina obyvatel druhého ostrova se ukryla právě zde. Skupinku však nechali bez úhony projít. Lorna kráčela dál a všimla si, že dole v hale stojí n ěkolik muž ů. Jeden z nich se rozb ěhl p římo k ní.

„Lorno!“

Nemohla tomu uv ěř it. „Kyle!“

Když spat řila Jacka, za čala doufat, že by mohl být její bratr naživu, ale bála se zeptat, protože se d ěsila odpov ědi.

Kyle odstr čil Jacka stranou, aby ji mohl obejmout. „Tohle už m i nikdy ned ělej.“

Nev ěděla úpln ě p řesn ě, co má na mysli, ale přikývla. „Slibuju.“

Přes Kyleovo rameno napjat ě pozorovala Jacka, který p řistoupil ke svému bratrovi. Mluvil rychle a živ ě gestikuloval. Randy ztuhl, obrátil se a s ostatními vyrazil k hlavním dveřím. Jeden z muž ů už měl u úst vysíla čku.

Jack se k nim rychlým krokem vrátil. „T-Bob žádá vysíla čkou o další motorové čluny. Po čkají na nás na pláži. Musíme si pospíšit, jestli chceme zmizet p řed tím výbuchem.“

„Výbuchem?“ divil se Kyle.

Namísto vysv ětlování se Jack otočil. Jenomže ztratil rovnováhu. Lorna se po n ěm natáhla, ale on zakopl a upadl tváří k zemi.

„Jacku!“

Sp ěchala k n ěmu a klesla na kolena. Od za čátku věděla, že tu n ěco není v po řádku. Držela ho za ruce. Jack se třásl v podivném záchvatu. Lorna se obávala nejhoršího.

Kyle jí pomohl Jacka obrátit.

Kůži m ěl rozpálenou a třásl se stále víc. Svaly se mu křečovit ě stahovaly. Místo zorni ček se mu v o čích objevilo jen b ělmo. A ť už doposud fungoval na jakoukoli poslední rezervu, byla vy čerpaná.

Položila mu dla ň na tvá ř. P ři jejím doteku se mu vrátil pohled a zaost řil. Rty se mu pohnuly. Naklonil se k ní.

Cítila u ucha jeho dech. Dostal ze sebe jen pár slov.

„Tom už tu není.“

Odtáhla se. Nejprve nechápala, proč mluví o mladším bratrovi. Pak v jeho očích spat řila cosi, co tam nejspíš bylo od za čátku, ale ona se to vší silou pokoušela nevid ět; popírala vlastní pocity, které jí připomínaly jiného muže, jinou lásku.

Tom už tu není.

Z koutku oka mu stékala slza. Chtěl jí to říct, než bude pozd ě. Možná ještě víc.

„Jacku…“

Jenomže Jack už ztratil v ědomí. V o čích m ěl skelný pohled a t ělo se mu t ěžce zvedlo do oblouku. Ruce i nohy se mu zkroutily. Propukl záchvat.

Lorna si na n ěho lehla. „Pomozte mi ho držet.“

Kyle ho popadl za hlavu. Hned po n ěm p řib ěhli dva muži oble čení do stejné uniformy jako Jack.

„Co m ůžeme d ělat?“ zeptal se v ětší z nich.

Bennett odpov ěděl ze vzdálenosti dvou kroků. „Nic.“ Jejich o či se st řetly nad Jackovým t řesoucím se t ělem. „Už jsem to vid ěl. Mnohokrát. Je nakažený.“

Lorna m ěla stejné podezření od chvíle, kdy Jacka objala. Vzpomn ěla si na Malik ův popis proteinu v krvi a slinách geneticky pozm ěněných zví řat. Na jeho výklad, jak se protein sám reprodukuje, dostává se z krve do mozku a šíří se mozkovou k ůrou jako požár.

„Nemá nad ěji,“ řekl Bennett.

S tím se ovšem Lorna odmítla smí řit. Vstala a ukázala na dveře. „Doneste ho k lodím.“

„Co chceš d ělat?“ zeptal se Kyle.

Lorna se odvrátila a vykročila k laborato ři.

Bennett za ní volal: „Nikdo to ješt ě nep řežil.“

Lorna se rozb ěhla zpátky skrz skupinu hominidů.

Bennett se mýlí.

Někdo to p řežil.

KAPITOLA 59

V záchvatu zuřivého vzteku Duncan kráčel k izolované mo řské zátoce. Nad hladinou se tyčila k ůlna na lo ďky a skalnaté molo vedlo k zakotvenému hydroplánu, malé, spolehlivé cessně. Zapadající slunce zbarvilo zátoku do odstínu tepaného bronzu.

Klidná oáza, schovaná tak daleko od dějišt ě boj ů, mu zklidnila nervy a pomohla uspo řádat myšlenky a plány.

Na zádech nesl batoh plný bankovek a zlatých mincí, které vyzvedl z Bennettova trezoru. Cht ěl je u sebe ponechat v úschov ě, dokud se všichni bezpe čně nevrátí do Stát ů.

Jenomže p ůvodní plán se pom ěrn ě rychle zm ěnil.

Když šlapal p řes horský h řeben od v ětší zátoky k malému zálivu, vid ěl Bennettovu helikoptéru startovat z vrcholku kopce. Spokojený, že je všechno v po řádku, pokračoval v sestupu dol ů. B ěhem pár vte řin se nad ostrovem rozlehla ohlušující rána.

Oto čil se právě v čas, aby spat řil p řepadávající vrtulník v oblaku kou ře. Dol ů pršely ho řící úlomky. Pak se helikoptéra ve smrtící spirále zřítila na kopec.

Místo, kam dopadla, zazářilo jako varovný reflektor v černé noci.

Duncan ohnivému signálu porozuměl.

Je po všem.

Bennett a Malik byli na palub ě a s nimi i nad ěje na op ětovné spušt ění projektu Babylon. Nem ěl pon ětí, pro č vrtulník vybuchl; snad granát, raketa nebo jen nešťastná sprška kulek.

Nezáleželo na tom.

Duncan pochodoval dál a vstřebával nové skutečnosti. On p řežil a má jizvy, které to dokazují. Na zádech vláčí p řes sto táců v hotovosti a ve zlat ě. Za čne znovu. P ůvodn ě cht ěl z hydroplánu bombardovat rybářskou lo ď. P řes rameno dokonce nesl dálkově odpalovanou bombu.

Když došel na skalnaté pob řeží, nechal ji padnout na zem. Te ď už bylo jedno, jestli lo ď unikne blížící se detonaci. D řív než se zprávy rozk řiknou, on už bude dávno pry č.

Te ď je ze všeho nejd ůležit ější dostat se odsud.

Zamí řil ke kamennému molu a zrychlil tempo.

Po řád mu zbývá pět minut. Dost času, aby se vznesl ze zátoky a překonal hranici dosahu tlakové vlny. P řesto od ní cht ěl být co možná nejdál.

Došel ke kamenné hrázi a vykročil po ní.

Cestou k úschovn ě lodí se mu za čaly ježit chlupy vzadu na krku. Zastavil se. Tušil lé čku. Zpoza úschovny vyb ěhla lesklá postava. Sahala mu asi do pasu. Na zádech se jí ježila černá srst přecházející v chlupatý ohon. Upírala na n ěho oranžovo-červené o či.

Duncan poznal obrovskou lišku ze sousedního ostrova.

Černí duchové, pojmenoval je jeden z vojáků.

Sáhl k opasku a vytáhl pistoli. Teď p řece nezpanika řím. Zamí řil a vyst řelil. Jenomže zr ůda dostála své přezdívce a usko čila stranou.

Kulky se odrazily od kamene.

Duncan ustoupil, ale ani za jeho zády nebylo bezpečno. Ostrov vyletí za chvíli do pov ětří. Zastavil se. Mozek mu radil, aby se rozb ěhl ke zví řeti a vyprázdnil do něj celý zásobník. Musím se p řece dostat k hydroplánu, říkal si. Jenomže intuice ho od útoku na masožravce odrazovala.

Zalil ho pot a dlan ě m ěl kluzké.

Nem ěl na výb ěr.

Duncan sev řel pistoli ob ěma rukama a paže natáhl p řed sebe. Napjal svaly na nohou a sprintem vyrazil p římo proti stv ůř e. Ma čkal spouš ť. Znovu a znovu.

Některé kulky minuly, ale n ěkteré trefily cíl.

Jedna z nich rozt říštila zví řeti p řední nohu, takže zavrávoralo. Další mu prost řelila levé ucho. A další ho zasáhla přímo do hrudníku. Zví ře padlo na bok. Duncan ale nep řestával střílet. Vyprázdnil celý zásobník.

V plné rychlosti pádil dál a chystal se přesko čit mrtvé tělo.

Odsud už to je k hydroplánu jen pár kroků.

Jenomže pak ho zespoda ude řilo n ěco t ěžkého a on upadl čelem přímo na kameny. Tvrdost pádu ztlumil ramenem, na které se v poslední chvíli p řevalil. T ěsn ě za ním vyrazil velký stín.

Další liška.

Okamžit ě pochopil jejich loveckou strategii. První liška by la jen návnada, díky níž na n ěho mohla druhá zaútočit zezadu. Zíral na zví ře, jak se k n ěmu blíží dlouhými skoky.

Vyhodil zásobník a zasunul do pistole nový.

Už se pou čil.

Vzpomn ěl si, že na ostrov ě byly tři lišky.

Prudce se obrátil a poslední lišku spatřil p římo za sebou. O či jí planuly. Odrazila se d řív, než stihl vyst řelit. Kousla ho do zápěstí. Kosti k řuply. Pistole mu vypadla z prst ů.

Duncan bojoval holýma rukama.

Stisk zví řecích zub ů však nepovolil.

Pak se k útoku p řidala druhá liška; doběhla k nim a její zuby se mu zacvakly kolem lýtka jako past na medv ěda. Každá couvala opa čným sm ěrem, takže natahovaly jeho t ělo jako rozdvojené lano. Cítil bolest v ramenou a ky člích a trhající se vazy v kloubech. Cht ějí mě p řetrhnout vejp ůl, prolet ělo mu hlavou.

I tentokrát se pletl.

Přímo nad ním se zjevil stín. První liška byla stále naživu. Kulhala na t řech nohou. Z ran po kulkách jí vytékala krev.

Uv ědomil si, že tahle p řetahovaná mu nemá urvat končetiny od těla, ale podržet ho v klidu.

Liška zavr čela a odhalila ostré zuby, dlouhé jako lidské prsty.

Ne…

Sklonila se k jeho nechráněnému b řichu. Její tesáky rvaly oble čení, k ůži a svaly. Pak se zakousla ješt ě hloub ěji. Cítil ty zuby uvnit ř svého těla.

Cht ějí ho sežrat zaživa.

A znovu se spletl.

Liška couvla, odtáhla čumák nasáklý krví. A nesla si odměnu. Kr ůč ek po kr ůč ku ustupovala a táhla za sebou smyčku st řev. Nemilosrdn ě ho vykuchávala zaživa.

Duncan kone čně pochopil pravdu.

Tahle hr ůza p řed čila i nejd ěsiv ější no ční m ůry. Lišky ho nep řišly sežrat.

Přišly si s ním pohrát.

KAPITOLA 60

Lorna se vy řítila ven z vily a utíkala p řes nádvoří k pláži. V laborato ři našla, co pot řebovala. Za ní se hnala podivná armáda příšer, jako kdyby je s sebou táhla na neviditelném lan ě.

Všichni ostatní čekali na pob řeží.

Na m ělčin ě plavaly dva nafukovací zodiaky. D ěti nastupovaly do lodí a dva vojáci nesli Jackovo bezvládné tělo.

Žije ješt ě?

Rozb ěhla se ješt ě rychleji, protože v ěděla, že čas je proti nim.

Když dob ěhla na pláž, zastavil ji pevný stisk na zápěstí. Neupadla jen díky tomu, že ji stejná ruka chytila i za paži.

Držel ji zjizvený hominid. Pokusila se mu vykroutit , ale jeho sev ření bylo pevné jako ocel. Už cht ěla volat o pomoc, když z kvetoucí buše vyšla ješt ě jedna postava. Další hominid. Žena. M nalitá prsa a velké břicho. Ale v náručí svírala novorozence zavinutého do banánovníkového listu.

Eva a její dít ě.

ěla

protože jí nerozum náručí.

„Ne…“

Žena došla až k ní a podávala jí d ěcko. Lorna zavrt ěla hlavou,

ěla. Eva popošla ješt ě o krok a cpala jí dít ě do

Muž Lornu zezadu hrub ě postr čil.

Eva ji prosila pohledem.

Lorna nakonec zvedla ruce a miminko si od ženy vzala. Eva se oto čila a skryla tvář na hrudi svého druha. Ten rukou ukázal na pláž a lod ě.

Cht ějí, abych odvezla jejich dít ě.

O krok ustoupila a sev řela d ěť átko jednou rukou. „Pojďte s námi,“

gestikulovala.

Její návrh však nepadl na úrodnou půdu. Oba hominidé začali couvat zp ět k lesu. Ostatní je následovali.

Lorna za nimi klopýtala. „Tady není bezpe čno! Poj ďte s námi!“

Muž se oto čil, vycenil na ni zuby a dal jasn ě najevo, že debata je u konce. Eva se ješt ě jednou ohlédla a pak zmizela ve stínu. Po tvá řích jí stékaly slzy, ale Lorna si všimla, že se jí v o čích rozlil výraz klidu.

Ne, oni si to nerozmyslí.

„Lorno!“ Kyle ji kone čně uvid ěl a mával na ni. „Posp ěš si!“

Lorna nemohla jinak než si p řitisknout dít ě k hrudi a rozb ěhnout se ke člun ům.

Kyle jí pomohl p řebrodit p řes m ělčinu. P ři pohledu na ten uzlí ček se zamra čil. „To je dít ě?“

Lorna mu nev ěnovala pozornost. Brodila se k Jackov ě lodi, kde už sed ěla asi polovina všech d ětí a Bennett. Podala novorozen ě staršímu pánovi a vylezla na palubu.

Bennett zvedl nechápavě obo čí.

„Evino novorozen ě,“ vysv ětlila mu.

Bennettovi se údivem rozší řily o či. Ostatní d ěti se shlukly kolem něho.

Řidi č zodiaku nastartoval p řív ěsný motor a člun odrazil od pláže. Druhý vyrazil hned za ním. Hladina v zátoce byla hladká jako zrcadlo. Lod ě toho využily, nabraly rychlost a hnaly se vp řed.

Rybářská loď se pomalu vzdalovala a tém ěř už opustila zátoku.

Lorna se oto čila k Jackovu bezvládnému tělu. Jeden z jeho spole čník ů, ten v ětší, sed ěl na dn ě člunu a podpíral ho.

„Ješt ě dýchá,“ dostal ze sebe. „Zatím.“

Lorna položila Jackovi ruku na rameno. I p řes oble čení cítila horkou k ůži. Záchvat nepolevoval a Jack se stále třásl.

Než mohla lépe vyhodnotit jeho stav, p řes klidnou hladinu zátoky k nim dolehla hromová rána.

„Držte se,“ za řval pilot.

Lorna se oto čila. Vila vybuchla, rozlet ěla se na tisíc kousk ů a zmizela v tlustém sloupci černého dýmu, který se zvedal k obloze a uprost řed ho řel jako pekelné ohn ě. Čluny se hnaly pry č a jejich posádkám ovanul tváře horký vzduch.

Ale ješt ě nebylo po všem.

Následovala další, siln ější exploze. Celý vrchol kopce vylet ěl do pov ětří a nad ostrovem se vytvo řil mrak ve tvaru h řibu. Úlomky padaly do vody; n ěkteré balvany byly velké jako dodávka. Oba čluny však již byly v bezpe čné vzdálenosti, takže je dostihly jen vysoké vlny, které je hnaly ještě rychleji po hladin ě.

Lorna nespoušt ěla o či z ho řícího ostrova.

Nakonec se oto čila k řidi či, protože se bála o Jacka. Její ruka stále spo čívala na jeho rameni. „Musím ho dostat na támhletu lo ď.“

To, co m ěla v úmyslu, bylo p říliš nebezpe čné a ve člunu se o to necht ěla pokoušet.

Modlila se, aby nebylo moc pozd ě.

Bennett si ji up řeně m ěř il. „Co s ním chcete d ělat? Už jsem vám říkal, tohle ješt ě nikdo nep řežil.“

„Duncan ano.“

Bennetta její odpov ěď zasko čila.

Lorna pokra čovala, protože cítila pot řebu se s n ěkým poradit. „Vy jste říkal, že v Iráku jej napadla p ředchozí forma geneticky pozm ěněných zví řat. Ale p řežil. Jak to?“

Bennett zavrt ěl hlavou.

„Taky jste říkal, že Duncanova zran ění byla natolik vážná, že zůstal celý týden v kómatu. A to je ten rozdíl. Smrtící protein nadm ěrn ě aktivuje mozek. Mozek se dokáže bránit jediným zp ůsobem, vypne se, dokud infekce neodezní. Myslím, ž e právě proto Duncan neonemocn ěl.“

Bennett se zamra čil. „A co tedy hodláte d ělat s Jackem?“

Lorna se zhluboka nadechla a zadívala se na lo ď. Bude to znít šílen ě, pomyslela si, ale nic jiného mi nezbývá.

Obrátila se k Jackovi a odpověděla na Bennettovu otázku.

„Vyvolám u n ěho kóma.“

KAPITOLA 61

„Co že to chceš s mým bráchou d ělat?“

Randy nemohl uv ěř it svým uším.

Lorna mí řila k nákladovému prostoru lodi za Mackem, který nesl v náručí Jackovo t ělo. Druhému vojákovi právě ošet řovali ránu po kulce. Kapitán nabídl Lorně svou vlastní kajutu.

Randy jí šel v patách. Byl tu jediným Jackovým p říbuzným a Lorna mu d ůvěř ovala. Má právo to vědět, říkala si, jenomže p ři pohledu na jeho vyd ěšený výraz ji napadlo, jestli nebyla zbyte čně moc up římná.

„Podám mu léky,“ vysvětlovala. „Vyvolám u n ěho kóma a budu ho v n ěm udržovat až do p říletu zdravotnické helikoptéry.“

Lo ď už požádala vysíla čkou o pomoc, ale d řív než za n ěkolik hodin se k nim nikdo nedostane. Jack by tak dlouho nep řežil. Svou prognózu si ov ěř ila u Bennetta. Jakmile za čnou záchvaty, smrt nastává během jediné hodiny.

Musíme to zkusit.

Randy si sáhl na čelo, jako by si cht ěl posunout kšiltovku, která tam ovšem nebyla. V o čích m ěl velké obavy.

Kyle kráčel hned za ním. „Moje sestra ví, co d ělá.“

Randy se k n ěmu oto čil. „Je to veterinářka!“

„A zatracen ě dobrá.“

Stáli už p řede dve řmi kapitánovy kajuty a Mack se i s Jackem protáhl dovnitř.

„Randy, m ěl bys po čkat venku,“ řekla. „Slibuju, že ud ělám všechno, abych ho zachránila.“

Randy na ni hled ěl a bylo z řejmé, že se v n ěm pere strach a vztek. Najednou ud ělal krok dop ředu, až Lorna vyd ěšen ě couvla. Ale on ji sev řel v pevném objetí.

„Postarej se mi o brášku,“ zašeptal jí do ucha a za držoval p řitom slzy. Pak se narovnal. „Já vím, že mezi našimi rodinami panuje zlá krev. Ale Jack ti v ěř í. A proto ti v ěř ím i já.“

Lorna p řisv ědčila.

Kyle položil Randymu ruku na rameno. „Dáme si zatím pivo?“

Randy se nahrbil, p řikývl a vydal se s Kylem zpátky ke schod ům.

Lorna vešla do kapitánovy kajuty za Mackem, který mezitím položil Jacka na postel.

„Pot řebujete pomoct?“ zeptal se.

„Spole čnost mi p řijde vhod,“ řekla s unaveným úsm ěvem. Necht ěla tu být sama.

Muž klesl na l ůžko vedle Jackovy hlavy. Lorna položila láhev s léky na no ční stolek. Na vin ětě stálo sodium thiopental . Vzala ji z Malikova lékařského skladu. Tohle anestetikum se b ěžn ě používá u zví řat a vzhledem k výzkumu, který Malik provád ěl, nepochybovala, že ho v zásobách najde.

Jenomže tady p ůjde o víc než o oby čejnou narkózu.

V humánní medicíně se thiopental už léta používá pro uvedení pacienta do kómatu. I když se dnes obvykle nahrazuj e propofolem, stále se velmi dobře hodí pro p řípady mozkových traumat a otok ů. Lék výrazn ě snižuje aktivitu neuron ů, a právě tento ú činek Lorna momentálně pot řebovala ze všeho nejvíc.

Jack ův mozek totiž b ěžel na nejvyšší rychlost.

A ona musí ten motor vypnout.

Pracovala rychle. Vyhrnula Jackovi rukáv a zatáhla škrtidlo. Pak vzala injek ční st říka čku, v níž už m ěla natažený thiopental.

Nad bezvládným tělem se st řetla s Mackovým pohledem.

„Ano, ud ělejte to,“ řekl.

Překonala strach a vpíchla jehlu. Natáhla trochu krve, aby se ujistila, že se trefila do žíly a pak povolila škrt idlo.

Pomalu tiskla st říka čku a muže, jehož za čínala milovat, poslala do bezv ědomí.

*

ZA P ŮL HODINY už postávala na zádi. Mack z ůstal u Jacka, aby na

něho dal pozor. Pot řebovala na vzduch. Aspo ň na minutku. Celá se třásla vyčerpáním a stresem.

Stála u zábradlí, zhluboka dýchala a hleděla na tmavou hladinu. Nad hlavou jí zářily hv ězdy, ale m ěsíc ješt ě nevyšel.

Při škrtnutí zápalky nadsko čila.

Oto čila se a spat řila Bennetta sedícího na židli. Byla ztracená ve vlastních myšlenkách, takže si ho ve tm ě v ůbec nevšimla. P řiložil zápalku k dýmce. Tabák načervenale zasvítil, když ho Bennett rozdmýchával k životu. Vstal a p řidal se k ní.

„Jak je mu?“

Lorna si povzdechla. „Těžko říct. Hore čka klesla. Anestetika utišila k řeče. Ale nevím, nakolik je stabilní. Záchvaty trvaly dost dlouho.“

Bennett vyfoukl kou ř. „D ěláte všechno, co m ůžete.“

Dlouhou chvíli stáli mlčky.

Pot řebovala zm ěnit téma. „Jak se da ří miminku?“

„Spí. Našli jsme tu d ětskou výživu. Kapitánova manželka p řed čty řmi m ěsíci porodila. Máme štěstí.“ Bennett se k ní oto čil. „Mimochodem, Evino dít ě je hol čička.“

„A co ostatní d ěti?“

„Všechny tam spí u ní. Myslím, že poznaly, že k nim pat ří, a cht ějí ji p řivítat do sme čky. Anebo je to jenom oby čejná dětská zv ědavost. T ěžko říct.“

Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho, ale Bennett m ěl hlavu plnou otázek.

„Pro č myslíte, že se jí Eva vzdala?“ zeptal se.

Lorna si kladla stejnou otázku. Nevěděla to jist ě, ale dohadovala se. „Myslím, že ze stejného d ůvodu, pro č nás nechali odejít… anebo lépe řečeno, pro č nechali odejít své d ěti.“

„Co tím myslíte?“

„To dít ě je čisté. Jeho nervová síť je stále ve stadiu novorozen ěte. Myslím, že ve vile si starší uv ědomili, že jejich d ěti jsou stejn ě neposkvrn ěné. Ve chvíli konfrontace se střetly dv ě kolektivní mysli. Jedna čistá a nevinná, druhá zmučená až k zbláznění. Podle m ě si ti starší uv ědomili, že jejich potomci jsou pro n ě už stejn ě ztracení a že oni sami jim mohou nabídnout jen jed a bolest.“

Vzpomn ěla si na Adamova muka, když k n ěmu jedno z d ětí natáhlo ruku.

„A co dál? Myslíte, že v ěděli, že zem řou?“

Představila si poslední výraz na Evin ě tvá ři. Byl v n ěm klid a smí ření. „Myslím, že ano.“

Bennett dlouho zaduman ě kou řil. Nakonec se dostal k tomu, co ho doopravdy tížilo.

„Pro č m ě ty d ěti chránily? To přece nedává smysl. Jejich rodiče mě cht ěli zabít.“

Díval se p římo na ni. V o čích se mu t řpytily slzy. Pot řeboval útěchu. Nev ěděla, zda si ji zaslouží, ale vzala si p říklad od d ětí.

„Chránily i m ě,“ řekla. „I když se s námi nemohou spojit tak těsn ě, jak jsou propojené mezi sebou, myslím, že mají obrovský dar empatie. Vycítily ve vás něco, co stálo za záchranu.“

„Ale co by to mohlo být? Vždy ť já jsem jen… já jsem jen zavíral přede vším o či… a n ěkdy ani to ne.“

Zavrt ěla hlavou.

„Já nevím. Do vašeho srdce nevidím. Ale možná u vás vycítily nad ěji na spásu. A ve všem krveprolití nemohly dopustit, aby byla zni čena.“

Bennett se odvrátil a zakryl si obličej rukama. Ramena se mu třásla.

„Co jsem to ud ělal?“ vzlykal tiše.

„To je práv ě ono. Nejde o to, co jste ud ělal, ale o to, co ud ěláte.“

Když jí ta slova vyšla z úst, vzala si je sama k srdci. Tak dlouho dovolila minulosti, aby ur čovala její život, aby ji izolovala a držela v pasti vlastní viny. To sta čí. V duchu znovu slyšela Jackova poslední slova.

Tom už tu není.

A je nejvyšší čas, abych to pochopila a za řídila se podle toho.

Modlila se, aby dostala ješt ě jednu šanci.

shluku panských dom

KAPITOLA 62

Kampus Tulaneovy univerzity na okraji m ěsta se ty čil uprost řed

ů z p řelomu století, park ů stín ěných magnoliemi a studentských kolejí. Z Lornina domu v Garden District to sem byl tramvají po St. Charles Avenue jen kousek.

Přesto v uplynulých t řech dnech tak řka neopoušt ěla neurologické odd ělení ve t řetím poschodí Tulaneovy nemocnice. Pochodovala sem a tam po chodb ě p řed pokojem a s úzkostí čekala, až neurolog dokon čí vyšet ření.

Jacka sem p řevezli helikoptérou z lodi bratrů Thibodeauxových. Lorna let ěla s ním a cestou lékařů m vysv ětlovala, jaký zp ůsob léčby zvolila. N ěkteré detaily pon ěkud pozm ěnila, ale pokud šlo o jeho stav, neskrývala nic.

V Jackov ě pokoji se vyst řídala polovina odd ělení. Nasadili mu infuzi propofolu, aby prodloužili kóma. Čty řiadvacet hodin denn ě mu natáčeli EEG a jeho t ělo p řipojili na milion r ůzných p řístroj ů.

Ale dnešní den byl kritický. Léka ři mu b ěhem dopoledne snižovali dávku infuzí, takže se mohl pomalu za čít probírat. Stále přitom sledovali EEG, zda nepokra čují záchvaty. Zatím to bylo dobré. Ale zůstávala jedna velká otázka.

Bude to po řád ten starý Jack?

Neurolog byl sice p řesv ědčen, že nedošlo k žádnému trvalému poškození mozku, ale po tak závažném onemocnění nemohl nic zaru čit. Jack m ůže z ůstat ve vegetativním stavu, anebo se úpln ě uzdravit. Lékař ji rovn ěž varoval, že nejpravd ěpodobn ější výsledek bude n ěkde mezi ob ěma variantami.

A tak čekali.

Randy sed ěl na chodb ě s Jackovou matkou a otcem. Kyle se vydal

do bufetu, aby všem obstaral další kávu. Nikdo z nich nespal. V pr ůběhu posledních dní se všichni velice sblížili.

Během této vigilie se s nimi Lorna konečně pod ělila o to, co se přihodilo oné poslední noci s Tomem; hovo řila o ztrátě miminka, pokusu o znásilnění, Jackov ě záchran ě a tragickém konci. Jakmile za čala, slova se z ní valila proudem. Všem se v o čích zaleskly slzy, které se nakonec ukázaly jako léčivé.

„Byla jsi ješt ě dít ě,“ řekla Jackova matka a vzala ji za ruku. „Chudinko malá. Celé ty roky jsi nesla takovou tíhu.“

Dve ře pokoje se kone čně otev řely a vyšla z nich skupinka léka řů v bílých pláštích a zdravotních sester. Neurolog zamířil rovnou k nim. Lorna se pokoušela n ěco vy číst z výrazu jeho tvá ře.

„Odpojili jsme ho od infuzí,“ vysv ětloval lékař s povzdechem, „ale až se bude probouzet, dostane ješt ě malou kapa čku benzodiazepinu. Také budeme sledovat jeho EEG a základní životní funkce.“

„Můžeme si k n ěmu sednout?“ zeptala se Lorna.

Lékař se p ři pohledu na skupinku zamra čil. „Po jednom,“ na řídil a zahrozil prstem. „A ne moc dlouho.“

Lorna se obrátila k rodině.

Jackova matka ji poplácala po ruce. „Jdi dovnitř, drahoušku. Už pat říš do rodiny. A navíc, až se m ůj chlapec probere, m ěl by jako první vid ět p ěknou tvářičku.“

Lorna se cht ěla dohadovat, ale nakonec si tuhle kapi čku sobectví dovolila.

Objala Jackovu matku a pak spěšn ě vkro čila do dve ří. Uvnit ř stála sestra a sledovala monitory. Lorna p řešla pokoj a posadila se na židli u l ůžka. Strávila tu celou p ředchozí noc; držela Jacka za ruku, mluvila na n ěho a modlila se.

Nyní se zahled ěla na jeho bledý obli čej. Pozorovala, jak mu stoupá a klesá hruď. Zpod p řikrývky vedly hadi čky a š ňů rky a napojovaly se k p řístroj ům, které pípaly a blikaly. Naklonila se a vzala ho za ruku.

„Jacku…“

Ruka se mu zachv ěla a jí vylet ělo srdce až do krku. P řichází k vědomí, anebo je to za čátek dalšího záchvatu? Pohlcená strachem i nad ějí pomalu vstala a stále svírala jeho ruku. Naklonila se nad n ěj a dívala se.

Hru ď se mu t ěžce zvedla a pak hlasit ě vzdychl.

Ví čka se mu s chv ěním otev řela, ale zorni čky nebylo vid ět.

„Jacku,“ šeptala. Dlaní ho pohladila po tvá ři. „Prosím…“

Pomalu zamrkal, jednou, dvakrát, a pak se jeho oči up řely p římo na ni. „Ahoj,“ zašeptal ospale.

Stiskla mu ruku. „Ahoj.“

Po rtech mu p řelet ěl stín úsm ěvu. Jen se na sebe dívali a Jack se do ní pohledem p římo vpíjel. Pak ucítila p řekvapiv ě silný stisk jeho prst ů. Ve tváři se mu objevil výraz plný lítosti.

„To, co jsem p ředtím říkal…,“ za čal chraplav ě. Hlas m ěl nejistý. Vy čerpáním? Nebo snad něč ím jiným?

Zarazila ho. Pochopila vinu, která se za těmi slovy skrývala.

Tom už tu není.

Jeho přízrak je oba pronásledoval celý život. Te ď je ale na čase ho navždy propustit.

Sklonila se k n ěmu a jemn ě se mu ot řela o rty. Pak zašeptala: „Ale my ano.“

KAPITOLA 63

Za t ři m ěsíce už Jack uhán ěl po vodním kanálu ve vznášedle svého bratrance. Vítr mu bi čoval vlasy. Jeho jediný spole čník Burt sed ěl na přídi s vyplazeným jazykem a uši mu vlály. Jack řídil plavidlo zru čně a bez problém ů a ruku na páce m ěl lehkou. Sed ěl vysoko v seda čce pro řidi če. Z výšky vid ěl na všechny vlny, rákosí i k řoviska.

Bylo p říjemné vypadnout z m ěsta a ze služebny. Už ho unavovaly nekone čné rehabilitační procedury a psychologické testy. Krom ě doznívající necitlivosti levé ruky a nutnosti užívat jednu tabletu slabého léku proti křečím jednou denn ě se úpln ě uzdravil.

A p řesto, nejlepší terapii ze všech nacházel právě tady.

Polední slunce se odráželo od hladiny a Jack se zhluboka nadechl bohaté v ůně mok řiny. Byla t ěžká a vlhká jako poloslaná voda, ale přesto sladká díky ostřici a letním kv ětům.

Hnal se hloub ěji do bažin a znovu si uv ědomoval pustou a pradávnou krásu této divoké země, kudy nevedou žádné cesty. Pozoroval lan ě s bílými ocásky, které zahán ěl řev vrtulí lodního motoru. Aligátoři se uchylovali do svých hnízd v hlubších vodách. Mývalové a veverky se mihotali ve v ětvích.

Vybral zatáčku, zpomalil a vypnul motor.

Pot řeboval klid, aby si urovnal myšlenky.

Lo ď se lehce pohupovala a on naslouchal zvuk ům života kolem sebe. Pro n ěkteré lidi je bažina opušt ěné a tiché místo. Ale to vůbec není pravda. Jack zav řel o či a vnímal bzu čení komárů, žabí sbor, vzdálený št ěkot aligátořího samce a všudyp řítomný pta čí zp ěv vycházející ze stovky švito řících hrdel.

Po událostech, k nimž došlo na ja ře, si Jack podobné chvilky dop řával k tomu, aby se zastavil a uvědomil si zázraky kolem sebe.

Jako kdyby všechno vid ěl úpln ě jinak. Vlastn ě se mu zbyst řily všechny smysly. A nebylo to v d ůsledku nemoci. Prost ě znovu našel radost ze života.

Tahle chvíle pro n ěho byla obzvlášť d ůležitá.

V jeho život ě se schylovalo ke zm ěně, o níž se mu d řív ani nesnilo, a on se na ni musel p řipravit. Také ovšem cítil, že ho tla čí čas.

Lorna na n ěho čeká, tajn ě ji sem pozval pod záhadnou záminkou, a on už se neodváží nechat ji čekat déle, než je nutné. V ACRES, které se začalo znovu budovat, má pořád hodně práce.

„Tak asi pojedeme,“ řekl Burtovi.

Pes zavrt ěl souhlasn ě ohonem.

Jack se naposledy zhluboka nadechl, nastartoval motor a vyrazil po hladin ě řeky a kanálů. Byl to hotový labyrint, ale on znal cestu nazpam ěť . Objel ostr ůvek a dostal se ke kanálu, který vedl p římo k velkému srubu, jejž po požáru nově vystav ěli.

Zamí řil rovnou k molu a pak na poslední chvíli sto čil plavidlo na bok a elegantním obloukem ho zastavil podél mola. Ze židle se zvedla známá zavalitá postava v montérkách a kšiltovce s emblémem LSU a pomohla mu p řivázat člun.

Burt vysko čil na molo a s tím člov ěkem se p řivítal jako se starým známým.

„Však bylo na čase, Jacku. Ta tvoje malá kobylka už začínala být neklidná. Zrovna jsem si říkal, jestli ji nebudu muset uvázat.“ Muž naposledy zatáhl za uvazovací lano a omotal je kolem sloupku.

„Díky, Joe. Kde je?“

„A kde myslíš?“ Muž mávl rukou sm ěrem za srub, k pozemku dříve známému jako Aligátoří farma strý čka Joea. „Je venku se Stellou a d ětmi.“

LORNA Z TÉ PODÍVANÉ nemohla spustit o či. Nemohla se jí nabažit. Stála na pozorovací plošin ě nad soustavou nádrží a vyvýšených lávek. Na dlouhém zábradlí se potila sklenice limonády. Dole pod ní běhaly d ěti, hrály si, skákaly a lítaly. Několik jich vylezlo na strom.

V nádržích už žádní aligátoři nebyli. Všechny je p řest ěhovali, včetn ě Elvise, který byl nyní hlavní atrakcí Audubonovy z oologické zahrady ve m ěst ě. Na podporu jeho odkoupení probíhala obrovská marketingová kampaň. Její slogan se objevoval na billboardech, autobusech a tramvajích po celém New Orleansu. Tvo řila ho jen dvě slova: Elvis žije!

Stella právě stoupala po schodech s nejmladším dít ětem v náručí. Dívence byly sotva t ři m ěsíce, ale už chodila po svých. P řesto se jí stále líbilo, když ji n ěkdo nosil.

„Eva už je docela t ěžká,“ řekla Stella a nadhodila si d ěcko.

„To vidím.“

„Snažíme se ji odstavit od láhve, jak jsi navrhovala, ale moc se jí to nelíbí.“

„Tak je to vždycky.“ Lorna se usmála a kývla hlavou sm ěrem dol ů. „Musím říct, že odvádíš fantastickou práci. Všechny vypadají tak š ťastn ě.“

Stella jí oplatila úsm ěv. „Ano, mají škrábance a mod řiny jako všechny ostatní d ěti, ale nikdy v život ě jsem nevid ěla parti čku, kde by se m ěli takhle rádi. M ěla bys vid ět, jak zbož ňují Igora, Baghíru a ty dv ě opi čky. Po řád jim cpou nějaké dobroty.“

Lorna se rozesmála. V ůbec nepochybovala, že d ěti tady najdou spokojený domov, ale p řekvapilo ji, jak rychle si zvykly na nové prost ředí a okolnosti.

Než opustili lo ď bratr ů Thibodeauxových, Lorna se se všemi ostatními dohodla, že existenci d ětí uchovají v tajnosti. Alespo ň do té doby, než budou d ěti dost silné a sv ět p řipravený na takovou zprávu. Brat ři Thibodeauxovi osv ědčili své kvality a propašovali d ěti mok řinou. Na n ě si hned tak n ěkdo nep řišel, a když šlo o to, schovat něco p řed zv ědavými pohledy, neexistovalo lepší místo.

Lorna se sv ěř ila jen dv ěma dalším lidem, Carltonovi a Zoe, protože v ěděla, že bude p ři budování utajeného útulku potřebovat jejich pomoc. Nebylo to t ěžké. ACRES už dávno chránil ohrožené druhy a pe čoval o n ě.

Lorna pozorovala d ěti, jak si hrají.

Cožpak existuje ohrožen ější druh než tenhle?

A aby všechno probíhalo hladce, celý projekt m ěl podporu otev řené pen ěženky tichého spole čníka.

Poté, co Bennett vstoupil na americkou p ůdu, sám se vydal

úřad ům. Nic nezaml čel, hovo řil o všech zlo činech, které se v jeho jménu staly, zveřejnil ú četní knihy Ironcreeku, ale o d ětech ml čel, jak slíbil. Řekl úřad ům, že za řízení na ostrov ě Ztracený ráj byla virová laboratoř, kde probíhaly pokusy na lidech a odkud se dostal na svobodu nebezpe čný organismus, takže bylo nutné všechno spálit.

Bennetta posléze p řemístili do za řízení s p řísnou ostrahou. Ministerstvu spravedlnosti pomáhal odhalit podobné organizace, a to jak ve vládě, tak v privátním sektoru. Jeho svědectví i nadále otřásalo celým Washingtonem.

Snad se v ěci obrátí k lepšímu.

Bennettova velkorysost tím ovšem nekon čila. Prost řednictvím fingované korporace a finan čních kanálů, z nichž se Lorn ě až to čila hlava, tajn ě financoval jak obnovu ACRES, tak z řízení tohoto tajného útočišt ě.

Lorna pochopila motivy skrývající se za jeho št ědrostí.

Bennett nastoupil pou ť vlastního pokání.

Pokud o tom n ěkdy zachybovala, sta čilo obrátit se čelem vzad. Na Bennettovu výslovnou žádost byl nade dve řmi nového domu vytesán nápis: MATOUŠ 19, 14

Našla si verš v bibli. A když tak u činila, neubránila se úsměvu. Dokonale se hodil.

Nechte d ěti a nebra ňte jim jít ke mn ě; nebo ť takovým pat ří království nebeské.

Lorna se znovu zahled ěla na veselou hru a nevinné mládí. Tvář se jí roztáhla do širokého úsměvu. Tohle sice není nebe, ale každopádn ě je to alespo ň kousek rajské zahrady.

Za jejími zády se ozvaly kroky.

Oto čila se a spat řila p řicházet Jacka. Burt mu klusal u nohy. Překvapení se jí dalo vy číst z tváře. Netušila, že se tu objeví.

Stella se vydala i s malou Evou v náručí sm ěrem k domu.

Jack zaujal její místo. M ěl na sob ě poma čkaný černý oblek, vlasy vlhké a sčesané dozadu, jako kdyby právě vyšel ze sprchy, i když na tvářích a brad ě mu rašilo jednodenní strništ ě.

Byla zmatená. „Co tady d ěláš?“

Roztáhl paže, jako by chtěl tenhle nový ráj obejmout. „A kde, když ne tady?“

Po řád nechápala. „Co?“

Místo odpov ědi poklekl na koleno.

EPILOG

JARO BAGDÁD, IRÁK

Dva mladí muži sp ěchali zahradami Al Zawra k hlavní bráně bagdádské zoologické zahrady. Menší poskakoval vepředu p řed starším bratrem. Netrp ěliv ě se ohlížel a volal: „ Jalla! Tak si posp ěš, Makíne.“

Makín ho nep říliš nadšen ě následoval. Nem ěl nejmenší chu ť znovu vkro čit do téhle zoo. Místo ho stále pronásledovalo ve zlých snech. Ale uplynulo už mnoho let. Te ď má p řítelkyni, práci v obchod ě s videotechnikou a doufá, že si jednoho dne našet ří na vlastní auto.

Dnes má jeho mladší bratr Bari šestnácté narozeniny. Je to š ťastný den a na pozd ěji je v parku naplánovaná oslava. Matka narozeninový piknik p řipravuje už týden. V byt ě to po řád voní po chlebu a skořici. A s p říslibem plného žaludku ztratily i no ční m ůry svou moc.

Bari pospíchal branou. Nezaváhal ani na okamžik. Po celé roky chodil do nové zoologické zahrady, ale kdykoli se Makín pokusil s bratrem hovo řit o tom, co se stalo, tvrdil, že si na to nepamatuje. A možná to byla pravda. Bari tu p říšeru nevid ěl. Aspo ň ne zblízka. Černou zr ůdu, šajtana .

I dnes se Makín n ěkdy budil zpocený ve zkopaných prost ěradlech. Z hrdla mu unikal výk řik a p řed o čima vid ěl planoucí pohled.

Nyní procházel zahradou a zvedl obličej ke slunci, aby zahnalo temné myšlenky. Je krásné ráno a mezi prvními návštěvníky p řece není čeho se bát.

Bariho našel, jak tan čí u vchodu. „Táhneš se jako nadmutý velbloud, Makíne. Já chci vidět nové šimpanzí mládě a sám dob ře víš, že se tam pozd ěji nahrne spousta lidí.“

Makín kráčel za bratrem. Nechápal jeho lásku k chlupatým

věcem, ale dnes, v tento výjime čný den, ji toleroval.

Propletli se všemi možnými pavilony s ptáky, velbloudy a medv ědy a vydali se rovnou k šimpanzímu výb ěhu. Makín rychle kráčel vedle svého bratra a pokoušel se s ním držet tempo. Ulevilo se mu, že jejich cesta nevede kolem bývalých lví klecí .

Subhan’ Allah , pomyslel si. Alláh budiž pochválen.

Nakonec došli k cíli. Pavilon opic a lidoop ů po bombardování přestav ěli. Bylo to velmi oblíbené místo. Po válce pochytali pár uprchlých lidoop ů a vrátili je do nového pavilonu. Pro Irá čany byla podobná kontinuita důležitá. M ěla zvláštní význam pro obléhané město, byl to symbol obnovy a stability.

A lo ňské narození mláděte se stalo dvojnásobně mimo řádným.

Jedna postarší šimpanzice, kterou našli v ulicích, porodila potomka. Mládě se narodilo holé a vyvolalo obrovskou senzaci v tisku. Prohlásili ho za znamení šťastného období.

Makín tomu nerozum ěl.

Ješt ě po roce lákal šimpanz bez srsti obrovské davy.

Bari pospíchal ke zvláštnímu postrannímu vchodu, který vedl do malého odd ělení pro mláďata.

„Poj ď sem, Makíne! Nem ůžu uv ěř it, žes ho ješt ě nevid ěl.“

Makín se pousmál nad bratrovým nadšením a vstoupil dovnit ř. Kolem klece odd ělené sklem vedla krátká chodbička. Takhle brzy po ránu m ěli odd ělení jen sami pro sebe.

Makín se založenýma rukama hled ěl do výb ěhu. Z pís čité podlahy se zvedal um ělý strom, jehož v ětve byly omotány lany, houpacími pneumatikami a splétanými popruhy.

Hlavní hv ězdy si nejprve nevšiml.

Pak se n ěco černého spustilo dolů a p řistálo v písku. Stálo to zády ke sklu a vypadalo jako mali čký starý chlap s nahým zadkem. K ůži mělo vrásčitou jako oblek, který krej čí st řihl až moc velký.

Makína to podivné stvo ření nikterak neokouzlilo, naopak cítil spíš odpor.

Zví ře drželo p řed sebou dlouhý klacek a mlátilo do písku.

Bari byl vzrušením bez sebe. „Podívej, jak je blízk o. Ješt ě nikdy jsem ho nevid ěl u skla.“

Rychle se p řiblížil a položil ruku na sklo, jako by se pokoušel mít

šimpanze na chvíli jen pro sebe.

„Vypadni odtamtud,“ zaje čel Makín hlasit ěji, než m ěl v úmyslu; přemohl ho strach.

Bari se oto čil a obrátil oči v sloup. „Nebu ď šakíf , Makíne.“

Stvo ření jim nev ěnovalo pozornost a dál se šťouralo klackem v písku.

„Vrátíme se do zahrad,“ řekl Makín mírn ějším tónem. „Nebo máma nakrmí jídlem z tvé narozeninové oslavy ptáky.“

Bari si teatrálně povzdechl. „Tady je toho tolik k vid ění.“

„Někdy jindy.“

„To říkáš vždycky,“ odsekl bratr nevrle a vyrazil pry č.

Makín z ůstal ješt ě o chvilku déle. Díval se na malého šimpanze a srdce se mu prudce rozbušilo. Čeho se bojíš? posmíval se sám sob ě. Přistoupil blíž ke sklu a pohlédl dol ů na místo, kde zví ře n ěco nakreslilo do písku.

Klackem tam na čmáralo několik čísel.

Makín se zamra čil. Opice jen napodobuje, co už vid ěla. A p řesto se celý zachv ěl. Vzpomn ěl si na článek v místních novinách, kde psali, jak šimpanz rychle roste, jak utekl z první klece, když si nastav ěl krabice na sebe, aby se dostal p řes plot. Dokonce si vyrobil primitivní ošt ěp; okousal v ětev stromu do špi čky.

Jako kdyby vycítil Makínovo podez ření, šimpanz se prudce obrátil a hleděl mu p římo do tváře. Makín ucouvl. Pohled na holý obli čej se tém ěř nedal vydržet; p řipomínal mu obživlý seschlý černý fík s plnými rty a obrovskýma žlutýma o čima.

Ty o či na n ěho up řen ě hled ěly.

Makín zalapal po dechu a zakryl si rukou ústa. Ve žlutých o čích poznal onen známý a d ěsivý lesk inteligence planoucí spole čně s černým ohn ěm bez kou ře.

Vyd ěšen ě klopýtal zp ět.

Když se dal na út ěk, šimpanzí rty se stáhly do hladového úsměvu. A odhalily všechny zuby.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s